MTTG - 23. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Chiara

Chiara stěží věřila tomu, co se stalo, ale skrze pouta druhů cítila Jaredovu ohromnou radost a nevíru.

Myslel si, že své rodiče ztratil – místo toho je našel.

Toužebně pomyslela na svého otce, který s ní nemluvil, protože opustila svůj starý život, aby lovila vlkodlaky a mimozemšťany.

V té době jí jeho odmítnutí porozumět ublížilo. Byly chvíle, osamělé a bolestivé, když si myslela, že jí bude lépe samotné.

Ale to nebyla pravda. Chyběl jí – chyběl jí tak moc. A absolutně nic nestálo za to opustit svou rodinu.

Potřebuji ho vidět. Tak moc mi chybí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Jared tiše, když se konečně odvrátil od svých rodičů, aby se na ni podíval.

S láskou se na něj podívala. Pokud někdy existoval den, kdy si zasloužil nějaký čas se svými rodiči, byl to tento. Koneckonců, museli toho tolik dohnat.

Půl života žili odděleně…

„Jsem v pořádku.“ Tiše se zasmála a srdce jí stále plálo radostí a vzpomínkou na podivné, krásné světlo. „Je mi více než dobře. Opravdu.“

Jaredova matka je sledovala s toužebným výrazem ve tváři. „Podívej se na něj, jak vyrostl. Dokonce si našel družku. A my to všechno propásli…“

Chiaru pro ni bolelo srdce. Muselo být těžké propásnout tolik ze života vašeho dítěte.

Ale důležité bylo, že jsou teď zpátky. Měli všechen čas světa, aby se poznali.

A s trochou štěstí by nakonec mohli mít vnoučata, která by mohli zkazit…

„Pojďme vzlétnout,“ navrhl Jared. „Musíme říct chiméře o tom, co se stalo. Pokud to už neví.“

„Ach, on o nás neví,“ řekl jeho otec. „Světlo bylo utajeno dokonce i před těmi nejmocnějšími z draků.“

„Ale teď, když už to není tajemství – půjdete s námi?“ Jaredův hlas zněl napjatě.

Když se Chiara rozhlédla po mnoha truhlách obsahujících poklady, sochy a obrazy, uvědomila si, že tato hora musela být po většinu jejich života domovem griffinů.

„Poletíme s tebou,“ řekla jeho matka vřele. „Samozřejmě, že ano. Už tě neopustíme. Slibuji.“

„Vím,“ řekl Jared a natáhl se, aby se jemně a láskyplně dotkl její ruky. „Já vím.“

***

Společně podnikli cestu zpět do Sky Home.

Byl to neuvěřitelný pohled, vidět dva griffiny stoupající vedle nich. Zdálo se, že instinktivně utvořili formaci – Jared s Chiarou na zádech, letěli vpředu, s matkou a otcem na obou stranách, chránící jeho křídla.

Ale když byl Zane poražen, nedošlo k žádnému dalšímu útoku a za okamžik se dostali zpět do Sky Home.

Připadalo jí, jako by cesta zpět do domova chiméry byla mnohem kratší – ale teď, když Jaredovo tělo vypadalo, že stále jemně září silou světla obsaženého v něm, asi by to nemělo být překvapením.

Chiara byla každopádně naprosto šťastná tam, kde byla, bezpečně a pohodlně usazená na zádech svého druha plachtila jasnou modrou oblohou a slunce jí ohřívalo tvář.

Když dorazili do Sky Home, byla téměř zklamaná. Mohla by létat celé hodiny, jen aby mohla cítit Jaredovo silné tělo pod sebou, teplé a naživu, jak je bez námahy přenáší oblohou.

Ale měl pravdu – chiméra se to musel dozvědět. A nakonec si možná budou moct někde užít klid a pohodu.

A bude moct svému otci…

Když vstoupili, jeskyně, kde sídlila Rada prvků, byla jasně osvětlena.

Nejprve vešli Jared a Chiara, jeho rodiče za nimi.

Nebylo těžké vidět, odkud přicházelo neočekávané světlo. Dříve tak záhadný pátý podstavec – podstavec světla – osvětloval celou jeskyni. Známý symbol trojúhelníku s čarami směřujícími nahoru pulzoval jasem a jeskyni plnilo stříbrné světlo.

Když se přiblížili, světlo zesílilo. Poté, po rychlém výbuchu bílé záře, se začalo tlumit, až zářilo jen tak jasně jako symboly na ostatních podstavcích.

Místo toho teď zářil Jaredův amulet a oba je koupal ve světle.

Jared po něm překvapeně přejel prstem a pak pokrčil rameny. Skrze pouto mohla cítit jeho pobavení.

Jeho živel jasně preferoval dramatické vstupy. Ale vzhledem k tomu, jak se chiméra obvykle hlásil, nemohla Chiara vyčítat Světlu, že chce udělat silný dojem.

„Griffine,“ ozval se hlas chiméry ze tmy vzadu v jeskyni. „Vidím, že jsi vyřešil hádanku. A vidím, že jsi do rady přivedl cizince…“

„Nejsou to žádní cizinci,“ řekl Jared a jeho hlas se ozýval. „To jsou moji rodiče.“

Nastala chvíle ohromeného ticha. Chiara se usmála a přemýšlela, jestli někdo někdy dokázal chiméru překvapit.

„Vysvětli to,“ zavrčela chiméra.

Než mohl Jared mluvit, vykročili jeho rodiče.

„Jmenuji se Dean Griffey a toto je moje družka Marianne. Jsme strážci Světla,“ řekl hrdě jeho otec. „Stará linie měničů griffinů, kteří chrání prvek světla po tisíce let. Existovalo staré proroctví, že jednoho dne se temnota vrátí. V té době si mělo Světlo najít nového šampiona.“

„Světlo si vybralo Jareda,“ řekla Marianne. „Našeho syna. A svou silou porazil stínového draka, který za ním přišel.“

„A osvobodil nás,“ dodal Dean. „Kvůli ochraně světla byl jeho úkryt utajený. A byli jsme proměněni v kámen, abychom ho střežili na věčnost – nebo do té doby, dokud nebude vybrán šampion.“

„Neexistuje žádný pátý elementární drak.“ Chiara se usmála na temnotu vířící před nimi, stíny se rychle měnily z podoby dračích křídel na podobu lví hlavy, pak krátký stín hadího ocasu. „Ale je tu nový elementární griffin. Griffin světla.“

„Griffin světla,“ ozval se zamyšleně chiméra. Poprvé ve svém životě zaslechla Chiara v Garethově hlase úctu. „Pět bude bojovat proti jednomu. Světlo pro boj s temnotou. To všechno změní…“

„Na tento okamžik jsme čekali dlouho,“ řekla Marianne. Usmála se na Chiaru. „Doufali jsme, že se nevrátí za našeho života. Ale teď, když se tak stalo, víme, že si světlo nemohlo vybrat lepšího šampiona.“

„Mají pravdu.“ Chiara stále cítila euforii ze všeho, co se stalo.

Stalo se tolik věcí najednou. A bylo toho tolik, že o svém nepříteli stále nepochybovali.

Ale důležité bylo, že Zane byl poražen. A oni se vypořádají se vším, co na ně život každý den přichystá.

„Zane je pryč,“ pokračovala Chiara. „Jared ho porazil. Zane byl v bezvědomí. Mysleli jsme si, že ho máme. Z jeho těla zmizela veškerá temnota. Vypadal divně – nezbyla žádná barva, jako by ho vybělilo slunce. Ale pak se stíny vrátily a vířily kolem něj, a když zmizely, jeho tělo bylo pryč.“

„Temnota ho vzala tak jako Steelea.“ Chiméra zněla nespokojeně a jeho vrčení se ozývalo jeskyní. „Býval bych ho rád vyslechl. Kdo ví – když je nákaza temnoty pryč, možná si uvědomil svou chybu, jako Braeden. K čertu s těmi stíny.“

Jaredovi rodiče udělali další krok vpřed. „Chtěli bychom tu jeden den zůstat a promluvit si s tebou, pokud ti to nevadí,“ oznámili. „Myslíme si, že je o čem diskutovat.“

„Skutečně hodně k diskusi,“ zabručel chiméra – a pak jen na okamžik jeden ze stínů znovu ukázal obrys dračího křídla a udělal pokyvující gesto. „Tak pojďte. Podělme se o to, co víme o tomto proroctví a našem nepříteli.“

„Co kdybychom mezitím zašli na kávu?“ Jared zamumlal Chiaře.

Zhluboka se nadechla.

Teď, když to nejtěžší skončilo, rozhodně cítila, jak ji přepadá únava.

A po děsivých okamžicích v jeskyni se její tělo chtělo posadit, dát si jídlo o pěti chodech se spoustou smaženého kuřete a zmrzliny, držet Jareda blízko – a hlavně chtěla hodně a hodně kofeinu.

„To zní skvěle,“ řekla s hlubokou úlevou.

***

Ginny, bůh jí žehnej, se očividně vypořádala se svými vlastními obavami ohledně jejich cesty najít neexistujícího pátého draka tím, že upekla tři různé koláče a připravila obří pekáč lasagní. Také tam byl hrnec, z kterého se ještě kouřilo a který naplnil kuchyni voňavou a lákavou vůní bohatého kari – a k tomu všemu ještě pekla troubě celé kuře.

Na notebooku, který měla na kuchyňském stole, kuchařka na YouTube stále polévala kari, které právě společně vytvořily.

Jakmile vstoupili, Chiaru zaplavila vlna náklonnosti.

Tohle chtěla mít znovu.

Už žádná práce ve dne v noci jen s dostatečným množstvím energie k tomu to zvládnout. Chtěla takové místo, vřelé a příjemné, kde by se s Jaredem a jejich přáteli mohli scházet, jíst, pít a povídat si.

A táta. Přála bych si, aby tu byl táta…

Ginny šokovaně vykřikla, když se otočila a našla je přímo ve své kuchyni. Jen o vteřinu později Chiara zjistila, že ji obvykle tak plachá měnička myši objímá a pevně tiskne, zatímco se směje.

„Dokázali jste to! Jste zpátky!“ Ginny se usmívala od ucha k uchu, když pustila Chiaru, a pak dala dlouhé objetí Jaredovi. „Jsem tak ráda. Nevíte, jaké to je, když se vždy musím bát o své přátele.“

„To je mi líto,“ řekla Chiara a bezmocně se zasmála, když ucítila, jak v ní znovu probublává radost.

Ginny měla pravdu. Vrátili se zpět živí, a to byl dostatečný důvod ke štěstí.

Byli naživu, Zane byl poražen, a i když tu její otec nebyl, aby se na ni díval tak, jak se na Jareda dívali jeho rodiče, alespoň věděla, že je živ a zdráv.

Udobří se. Možná to bude chvíli trvat – ale udobří se.

„Doufám, že vy dva máte hlad, protože to tu připravuju celý den – a dort nikdy nevypadá tak hezky, pokud ho zmrazíte.“

Stále usmívající Ginny je vedla ke stolu. O několik minut později praskal pod tíhou pokrmů umístněných na něm.

„A teď, “ řekla Ginny se zářivýma očima, „řekněte mi všechno!“

***

Vyprávět celý příběh trvalo dlouho. A když skončili s vyprávěním, byla Chiara překvapena, kolik toho z hostiny kterou Ginny připravila, spořádali.

Samozřejmě ještě zbývalo dost na to, aby se uživila celá armáda. Vlastně byla přesvědčená, že celý příští týden šťastně a dobrovolně nebude jíst nic jiného než Ginnin čokoládový dort.

V době, kdy se Jaredovi rodiče konečně dostali do kuchyně a vypadali po dlouhé konferenci s chimérou viditelně unavení, Chiara se cítila mnohem lépe.

Vidět Jareda společně s jeho rodiči byl pohled, z kterého ji bolelo srdce. Jaredova matka nemohla odtrhnout oči od svého syna – a Chiara jednou nebo dvakrát uviděla, jak Marianne znovu naplnily oči slzy radosti, jako by stále nemohla uvěřit, že měla svého syna opravdu zpět.

Mezitím byl Dean viditelně hrdý na Jaredovy úspěchy. Chtěl slyšet vše o jeho přátelích a práci v Radě – a o tom, jak se s Chiarou setkali.

„Za chvilku se vrátím,“ řekla Chiara a uklidňujícím způsobem položila ruku na Jaredovo rameno.

Povzbudivě jí přikývl. Věděla, že skrze pouta může cítit její neklid.

Potřebovala vědět, jak se daří jejímu otci.

Možná se nebudou moci udobřit, dokud nebudou tváří v tvář a dokud mu nebude moci vysvětlit svět měničů. Ale teď nezáleželo na tom, co si o ní a jejích divokých teorií myslí. Jen potřebovala slyšet jeho hlas. Vědět, že si vede dobře.

Venku za kuchyní se vydala tunelem vpravo, dokud nedorazila na přirozený balkon, malý otvor ve skále, který jí umožňoval dobrý výhled na horu dole.

Zhluboka se nadechla a vzala ​​telefon. A pak poprvé po mnoha týdnech vytočila jeho číslo.

Telefon zvonil. A zvonil. A znovu zvonil.

Pak to spadlo do hlasové schránky a Chiara rychle ukončila hovor, než vynadala sama sobě.

Možná je jen ve sprše. Nebo je možná zaneprázdněn.

Znovu mu zavolala. Její srdce bušilo rychleji, když poslouchala – ale znovu to nezvedl.

Co jestli viděl její číslo a rozhodl se, že s ní nechce mluvit?

Chiara polkla a měla pocit, jako by se jí kolem srdce svírala obří pěst.

Ne. Ještě není pozdě. Můžeme to napravit.

Se zaťatými zuby zavolala znovu a počkala, až se ozve hlasová schránka.

„Ahoj tati,“ řekla tiše. „To jsem já. Já jen… vím, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém. Jen jsem chtěla říct, že se omlouvám a že mi chybíš. Mám tě ráda, tati.“

Když zavěsila, zamrkala slzami. Poté, než znovu ztratila odvahu, poslala zprávu tetě.

Pravděpodobně je venku se svými přáteli na drinku nebo se dívají na hru.

Přesto, i když od té doby nemluvila ani s tetou Mary, Chiara věděla, že by jí dala vědět, kdyby se jejímu otci něco stalo.

Jsem hloupá, řekla si pevně, když zírala na obrazovku telefonu.

Její teta byla notoricky zaneprázdněná a vždy zapomněla zkontrolovat zprávy v telefonu. Teta Mary stále dostávala většinu svých zpráv starým dobrým způsobem, klábosením se svými sousedy přes plot, který dělil jejich zahrady, zatímco telefon ležel zapomenutý v její ložnici.

Ale když to uvidí, ozve se mi. I když to potrvá několik hodin. A jestli se táta rozhodl, že už se mnou nechce mluvit – tetička Mary nikdy nemohla odolat šťavnatým drbům.

Chiara si utřela oči a zasunula telefon zpět do kapsy. Opřela se o skálu a dívala se na horu šířící se pod ní.

Bylo zde nádherně. Absolutní ticho, bez zvuku, jen vítr, který rušil klid Sky Home.

Byl tu klid – a ačkoli si nemyslela, že by zde mohla žít déle než několik dní, právě teď se v tichu a osamělosti hory cítila dobře.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla a cítila, jak její starosti po kousku upadají.

Měla druha, který ji miloval. Silný a odvážný muž, který byl ochoten dát za ni svůj život. Muž, který chtěl vybudovat rodinu stejně jako ona – který postrádal pocit, že má domov. Skutečný domov s lidmi, kteří přicházejí domů a kteří s vámi chtějí sdílet svůj život. Kdo vám kryje záda bez ohledu na cokoliv.

Bude s ním šťastná. Už s ním byla neuvěřitelně šťastná teď. Mít Jaredovy rodiče zpět byl neuvěřitelný dárek a ona se nemohla dočkat, až je pozná lépe.

I kdyby ji její vlastní otec úplně odřízl, může si vybudovat nový život s novou rodinou.

Věděla, že bude šťastná. Dokonce i teď, když ji naplňovala touha po uklidňujícím hlasu jejího otce, se zlaté světlo pouta omotalo kolem bolavé rány v jejím srdci a uklidnilo ji svým teplem.

Přesto svého otce stále milovala. A i kdyby s ní opravdu nechtěl mít nic společného nebo se světem měničů, musela se alespoň pokusit, aby to mezi nimi napravila.