MTTG - 16. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Jared

Jared sledoval, jak Chiara ťukala prsty do klávesnice. Před hodinou si půjčili Ginnyin noťas a snažili se najít vodítka o hvězdných souhvězdích, které viděli.

Nějakou dobu to trvalo, ale Chiara konečně našla web, který ukazoval, která souhvězdí byla kdy viditelná – a co je nejdůležitější, kde.

„Severní Amerika,“ zamumlala Chiara, když zírala na obrazovku. „To není moc užitečné, že?“

Otočila zlatý disk s vyrytými hvězdami z jedné strany na druhou. Po chvíli přidala další souhvězdí a poté vydala zamyšlený zvuk. „Dobře, to to trochu zužuje.“

„Obecná oblast by mohla stačit,“ řekl Jared a díval se také dolů na disk. „Ty hory vypadají docela osobitě. A myslím, že ta značka musí být řeka…“

Chiara broukla na potvrzení a pak znovu otevřela Mapy Google.

Trvalo hodinu, než prošli mapu, prohlédli si pohoří a přiblížili se, aby zjistili, jestli najdou něco, co by jim připomínalo symboly vyryté do zlatého disku.

Než je Ginny zavolala na oběd, shodli se na třech různých horách jako pravděpodobných místech.

„Jak to ale zjistíme určitě?“ zeptala se Chiara nad talířem domácích hranolků.

„Poznám to, až budu blízko,“ řekl Jared. „Jestli je to opravdu mocný drak, poznám to.“

Chiara se zamračila. „Ne, že bych ti nevěřila – ale nezbývá nám moc času, pokud má chiméra pravdu. Měli bychom ho najít hned na první pokus.“

„Možná Gareth někde něco najde,“ řekla Ginny. „Ztrácí se ve svých knihách a nepochybně i svitcích – ale také ví víc než kterýkoli jiný měnič.“

„Nikdy jsem o žádném z těchto míst neslyšel.“ Jared zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že mezi námi po celou dobu žil další elementární drak.“

„Doufejme, že bude na naší straně.“

Jared si najednou uvědomil, že Chiara vypadá unaveně. Celé ráno tvrdě pracovali – a pak následoval dlouhý let přes oceán a následně hodiny na jeho zádech.

Možná měla Ginny pravdu. Možná by měli nechat chiméru, aby se tím trápil toto odpoledne on.

„No tak,“ řekl, když skončili, a povzbudivě pohlédl na Chiaru. „Chci ti něco ukázat.“

„Ale mapy,“ protestovala Chiara – i když se nezdála vůbec nešťastná, že by si dala pauzu od jejich výzkumu.

„Může počkat hodinu.“ Jared si ji jemně přitáhl do náruče. „Ještě jsi Sky Home ani neviděla. Pojďme se projít, zatímco pro změnu dělá nějakou práci Gareth.“

Chiara nad ním zavrtěla hlavou, i když jí zazářily oči a ona se uvolnila v jeho náručí.

Jared ji vedl z kuchyně jiným systémem tunelů. Procházeli kolem skladišť a jeskyní, které už dávno nebyly k ničemu využívány, a jejich kroky se odrážely chodbami.

„Není divu, že je Ginny ráda za společnost,“ zamumlala Chiara. „Toto místo je tak velké a prázdné.“

„Je to tu mnohem živější, když jsou tu všichni elementární draci,“ slíbil Jared.

Vzali to dalším malým bočním tunelem, který se jemně vinul nahoru – a potom v dálce před nimi se objevil záblesk světla.

Skutečné světlo. Tunely začaly osvětlovat zlaté paprsky slunce a Chiara zalapala po dechu, když si uvědomila, že kráčí směrem k otvoru ve skále hory.

Když konečně dosáhli světla, Chiara mu vzrušeně sevřela paži.

Pod nimi se rozkládala hora, drsná skála osvětlená paprsky slunce. Byli tak vysoko, že pod nimi se mraky šířily jako načechraný bílý oceán. Pohybovali se jemně, jako vlny na pláži.

Chiara vydala ohromený zvuk. „To je neuvěřitelné. Cítím se tady tak klidně.“

„Proto se mi toto místo líbí.“ Jared ji přitáhl blíže do náruče a jemně ji políbil na šíji. „Tohle můj griffin miluje. Čistý horský vzduch, sluneční světlo, vítr, květiny rostoucí ve skrytých údolích – nikdy jsem nebyl tak šťastný, jako když letím přes hory.“

Chiara dlouho a uvolněně v jeho náruči hleděla na scenérii před nimi.

Nakonec se otočila a v očích jí objevil uličnicky záblesk. „Chceš letět?“

Jared se překvapeně zasmál. „To bych rád!“

„Chci vidět všechno, co miluješ,“ řekla Chiara. „Chci vědět, jaké to je vznášet se divoce a svobodně. Chci vidět tvé skryté květiny. Chci –“

Jared si ani neuvědomil, že se na ni vrhnul, ale najednou měl kolem ní ovinuté paže, ústa na jejích, když sladce zalapala po dechu. Láska naplnila jeho srdce, láska tak obrovská, že se zdálo téměř nemožné ji pojmout.

„Pojďme letět,“ zamumlal chraplavě, když se odtáhl a přejel jí polštářkem jednoho prstu dolů po tváři a přes plné rty.

Pak udělal krok stranou a proměnil se, tělo jeho griffina téměř vyplňovalo kamenitý ochoz, který překrýval horu pod ním.

O chvíli později se mu Chiara vyšplhala na záda a objala ho rukama kolem krku. Roztáhl křídla a cítil, jak mu vítr rozčechrává peří – a pak vzlétl.

Chiara radostně vykřikla, když stoupali. Vzal ji ještě výš, stoupal a stoupal v kruzích kolem hory, zatímco oceán mraků pod nimi ve slunečním světle zářil zlatě.

Když dorazili na vrchol, v okamžiku, kdy se dotknul skály, jeho griffin otevřel zobák, aby vydal pyšný orlí výkřik – a pak se znovu vznesl.

Slunce na ně svítilo a zahřívalo jak jeho peří, tak lví srst, která pokrývala polovinu jeho těla. Skrze křehké pouto druhů cítil Chiařinu radost a údiv.

Vydal další pyšný výkřik, který se ozýval mezi skalami, a pak nechal vítr nést ho, když se vznesl, roztáhnul orlí křídla a pomalu klesal v dlouhém skluzu.

Nevrátil se k otvoru v úbočí hory, odkud vzlétli. Místo toho pokračoval v sestupu, tentokrát se točil kolem hory opačným směrem.

Chiara chtěla vidět tajné květiny hory – a bylo jedno místo, které nikdy nikomu neukázal. Jedno místo, o kterém věděl, že ho nenalezli ani draci Rady, kteří sem většinou chodili jen kvůli práci a všichni měli vlastní domovy.

Jared stále elegantním obloukem sestupoval a chladný, čistý horský vzduch ho snadno nesl.

Mraky se přibližovaly blíž a blíž. Vrhli se přímo do jednoho odlehlého místa, které se zvedlo o něco výše než většina oblačnosti. Chiara se nahlas zasmála a uvolnila mu krk, aby natáhla ruce, jako by se pokoušela mrak chytit.

Jaredův griffin se tiše zasmál, pyšný na to, že na svou družku dokázali zapůsobit.

A pak prorazili mrak na druhé straně.

Když přistál, uslyšel, jak Chiara slastně lapala po dechu.

Před nimi se rozkládalo malé údolí zasazené po straně hory, něco víc než roklina. Po obou stranách údolí byly ostré skály – ale mezi nimi si půda našla místo chráněné před živly skalami, které ji obklopovaly, a chráněné před mraky, které zde obklopovaly hory.

Malé údolí bylo napůl zaplněno mraky, pohybující se mlhou, která zakrývala spodní část údolí jako pěna oceánu omílající pobřeží.

A druhou polovinu údolí zaplňovala zelená tráva, květiny různých velikostí a tvarů a keře, které byly všude pokryty malými, sladce vonícími květinami ve všech barvách duhy.

Jared se zhluboka nadechl, nadechl se vůně květin a čistého horského vzduchu, když sledoval, jak se mraky jemně pohybují směrem k dolní části malého údolí.

„Toto je jedno z mála míst na světě, kde se můj griffin cítí jako doma,“ řekl tiše. „Je to jediná věc, kterou jsem nikdy s nikým nesdílel – ani s bouřkovým drakem, i když jsme téměř jako bratři. Ale on má svůj vlastní domov. Má rodinu. A vím, že mě milují jako svého vlastního syna – ale toto místo bylo vždy jen moje.“

Chiara ho objala paží kolem zad a tiše stála po jeho boku, zatímco společně sledovali oceán mraků.

„Toto místo mě nechává pochopit, jaké to musí být, být griffinem,“ zamumlala konečně.

Když se k ní otočil, na tváři se jí objevil zamyšlený výraz.

„Není to jen pocit svobody, větru pod tvými křídly, že? Griffin nemůže být stále ve vzduchu. Také potřebuje domov.“

Jared pomalu přikývl, griffin byl v jeho srdci klidný. Jeho griffin byl tady doma.

Toto malé údolí a Mountain View byly jedinými místy, díky nimž se kdy cítil v klidu. A Mountain View nebyl ani ve skutečnosti jeho.

Byl to jeho domov, miloval ho a měl nádherné dětství. Ale jako dospělý bylo těžké zapomenout, že nevěděl, odkud pochází. Mountain View bylo místo, o které se vždy musel podělit s Gregorym.

Toto místo by nikdy s nikým nesdílel, nebo si to alespoň myslel.

Dokud nepotkal Chiaru.

Chiara pomalu udělala pár kroků vpřed a natáhla se ke shluku drobných květů ve tvaru hvězdy. Vzala jeden z bílých květů a zvedla jej k obličeji, aby vdechla jeho vůni.

Pak si zastrčila květ do vlasů a otočila se zpět k němu. Díky úsměvu na tváři se Jaredovi sevřelo srdce.

Uvědomil si, že to byl skutečně domov.

Ne něco, co vlastnil, budoval nebo zdědil.

Něco, co prožívají spolu. Místo, kde se oba cítí v klidu.

Když se vrátila k jeho boku, stále se usmívala a lehce mu přejela prsty po paži.

„Než jsem tě potkala, řekla bych, že toto místo je magické. Uvěřila bych každému, kdo by mi řekl, že to stvořily víly nebo–“

„Nebo mimozemšťané,“ řekl Jared suše a Chiara se zasmála.

„Nebo mimozemšťané. A na tomto světě je magie. Ty jsi magický. Ale to není to, co dělá toto místo výjimečným.“

Jared se zhluboka nadechl a potom zavrtěl hlavou. „Ne. To není,“ přiznal tiše.

Chiara dlouho mlčela.

Bok po boku sledovali pomalý pohyb mraků a dýchali vůni květin. Všechno bylo ztichlé. Nezazněl ani zvuk jediného ptáka. Připadalo mu to trochu jako stát na malém ostrově v oceánu nebo na místě nedotčeném časem.

Potom si Chiara opřela hlavu o jeho rameno a on se otočil a vtiskl jí polibek na hlavu.

„Předtím jsem neměl moc času to vysvětlovat,“ řekl, „a samozřejmě, zpočátku jsem si myslel, že mě budeš nenávidět navždy, až zjistíš, že jsem měnič. Ale je tu toho o nás víc. Více k našemu zamilování.“

„Jde o tu věc pouta druhů?“ Chiara zvědavě vzhlédla. „Slyšela jsem tě to slovo několikrát použít. Předpokládám, že to pro osobu, kterou milujete, znamená něco víc?“

Jared přikývl. „Je to krásná a vzácná věc. Říkal jsem ti o dracích, kteří jsou tak silní, že by bez družky zešíleli. Já ten problém nemám. Ale přesto mám družku. Jsi to ty, Chiaro. Věděl jsem to od prvního dne.“

Chiara pomalu přikývla. „Taky jsem to věděla,“ řekla tiše. „Nerozuměla jsem tomu, ale bylo na tobě něco zvláštního a výjimečného. Když se na mě podíváš, mám pocit, že tě znám. Stejně jako hluboko uvnitř mě je část, která tě znala v jiném životě. Stejně tak vím, co cítíš.“

„Pouto druhů,“ řekl Jared.

Usadili se v trávě, ona zády opřená na Jaredově hrudi a on kolem ní volně objal paže.

„To jsem také viděla,“ zamumlala. „Jako stuha zlatého světla.“

Jared se usmál na zátylku a dýchal její vůni. „Doufám, že to není příliš velké zklamání, když teď víš, že to není mimozemská technologie.“

Tiše se zasmála a uvolnila se proti němu. „Víš, svým způsobem jsou draci a griffini ještě podivnější než mimozemšťané. Můj otec vždy říkal, že ve vesmíru je tolik planet, že neexistuje způsob, jak bychom mohli zjistit, jestli tam venku je život nebo ne. A myslím, že spousta lidí to tak cítí, že existuje zřetelná možnost. Ale jakmile člověk přijde s draky, dívají se na něj jako by se zbláznil.“

„Protože draci a griffini existují pouze v mýtech a pohádkách.“ Jared se zasmál. „Ale existuje důvod, proč vy lidé o nás všechny tyto mýty máte.“

„Řekni to všem, kteří se mi smáli. Nebo mě litovali. To by bylo ještě horší.“ Pomalu zavrtěla hlavou. „Myslíš… bylo by to možné říct mému otci…?“

„Náš svět držíme v tajnosti,“ řekl Jared, „ale pouze před cizinci. Ne před naší rodinou. Pokud se spáříme, tvůj otec bude rodina. Samozřejmě, že by to měl vědět.“

„Páření,“ zamumlala a pak se otočila v jeho náručí. „Opravdu to chceš? Mě? Varuji tě, jsem velmi divná. Každý to říká. Dokonce i moji přátelé už ze mě byli otrávení.“

Řekla to napůl žertem, jako kdyby byla zvyklá zesměšňovat svou vlastní bolest – ale přes křehké pouto cítil, že tam ta bolest byla.

Neopustila svůj starý život a vydala se za dobrodružstvím, aby našla mystický artefakt jen tak. Předtím se pokusila promluvit si přáteli a rodinou o vlkodlakovi, kterého viděla.

Jen se tomu zasmáli nebo ji litovali.

Jared překvapil sám sebe, když ji pevně objal, všechny jeho ochranné instinkty griffina se probudily s myšlenkou, že lidé, kteří ji měli podporovat, se místo toho rozhodli zesměšňovat ji.

Už nikdy více. Teď má mě.

„Nejsi divná,“ zašeptal jí chraplavě do vlasů. Voněla po bledé horské květině, kterou měla stále ve svých duhových kadeřích. „Jsi jiná. Ale v dobrém slova smyslu. Ty jsi Chiara, žena, kterou miluji, s nádhernými růžovo-zeleno-modrými vlasy, dostatkem odvahy pro celou armádu a více znalostí o mimozemských spiknutích než celý internet dohromady.“

„To je ta definice divného,“ řekla láskyplně a odtáhla se, aby se na něj podívala těma teplýma a měkkýma očima, díky nimž mu srdce bušilo rychleji. „Ale pokud se ti to na mně líbí, pak myslím, že to z tebe také dělá divného.“

„Dokonale uzavřeno,“ zamumlal s úsměvem.

Už si byl zcela jistý jednou věcí: život s Chiarou nikdy nebude nudný.

„Je tu jedna věc, kterou bych chtěla vědět dříve… než to vezmeme dál,“ řekla trochu váhavě. „Chceš… chceš děti? Omlouvám se, vím, že to je v tuto chvíli pravděpodobně nevhodné, ale –“

„Ne,“ řekl a přerušil její omluvu – protože nebylo absolutně nic, za co se musela omluvit. „Je to velmi dobrá otázka a něco, na co máš plné právo se zeptat. Vždy jsem chtěl děti. Od dětství jsem vždy snil o rodině. Chci – opravdu chci být dobrý otec.“

Neřekl proč – ale ani nemusel. Tím, jak se na něj dívala, věděl, že mu rozumí.

A samozřejmě to bylo zřejmé. Nikdy nepoznal svou skutečnou rodinu. Jakkoli miloval rodinu, která se o něj starala a vychovávala ho, vždy v něm byla ta malinkatá část, která přemýšlela o tom, co se stalo s jeho skutečnými rodiči. Nechtěli ho?

Jared chtěl děti. Syn, dcera, měnič nebo ne – na tom nezáleželo. Chtěl jim však dát veškerou lásku, kterou v sobě měl. Chtěl být dobrým otcem. Každé jeho dítě bude vždy vědět, jak moc je miluje.

„Také chci děti.“ V jejím úsměvu byla úleva – ale přesto náznak bolesti. Hlas jí váhal, když po krátké pauze pokračovala. „Můj otec – než jsem odešla, pohádali jsme se. Řekli jsme věci – oba jsme řekli věci, a myslím, že toho oba nyní litujeme. Ublížil mi a chybí mi, a zlobím se na něj, ale stále ho tak moc miluju.“

Přestala se usmívat. Na krátkou chvíli zavřela oči. Potom se s povzdechem znovu narovnala.

„Nemělo by na tom záležet. Vím, že to pravděpodobně nemyslel vážně – a nevěděl, že jsem měla pravdu. Možná ne o mimozemšťanech, ale o světě měničů. Ale stále to bolelo. A po celou tu dobu jsem se bála, že pokud se mi nepodaří najít důkaz, nikdy mi neuvěří a nikdy si nebudeme moct odpustit…“

Odmlčela se a těžce polkla. „Moje babička vždycky říkala, že jsem tvrdohlavost dostala od táty. Myslím, že měla pravdu. Nikdo z nás nechce být první, kdo osloví toho druhého a omluví se.“

Jared si ji znovu pevně přitáhl do náručí. „Je mi líto, že ti nevěřil. Až ho příště uvidíš, vsadím se, že se omluví. Ale přesto. Je mi líto, že sis tím vším prošla. Nemělo by se s tebou tak zacházet.“

Vydala vděčný zvuk na jeho rameno. „Neměla bych být stále naštvaná. Ne teď, když to konečně skončilo.“

„Samozřejmě, že jsi naštvaná. Tví rodiče by ti měli krýt záda, když to na světě nikdo jiný nedělá.“ Přitiskl jí polibek na hlavu. „Ale máš pravdu. To vše je nyní u konce. A můžu ti slíbit jednu věc. Každé tvé dítě bude mít neuvěřitelné štěstí, že bude mít nádhernou, odvážnou a dobrodružnou matku.“

Chiara se s popotahováním odtáhla se. Přitiskla dlaň na jeho tvář.

„A ty budeš nejlepší táta, jakého si dokážu představit. Jsi odvážný a silný. A věříš v lidi. Dáváš mi pocit, že jsem – jako bych byla mnohem víc, než jsem si kdy myslela, že jsem. Ne vyčerpaná nicka z call centra, která má sotva dostatek energie na sledování televize, ale odvážná žena, která riskuje a jde za svým srdcem.“

„Ne,“ zamumlal a jemně zavrtěl hlavou. „To není mnou. To nikdy nebylo mnou. To vše jsi jen ty.“

„Vidíš mě takovou, jaká ve skutečnosti jsem.“ V úžasu zavrtěla hlavou. „Jsi jediný, kdo to kdy udělal. Je to možná trochu smutné, ale nemůžu své přátele vinit.“

„Mám rád skutečnou Chiaru. Ne – miluji ji. Více než cokoli na světě. Jsi moje družka. Vždycky uvidím skutečné tvé já.“

Cítil pravdu svých slov ve svém srdci. Pouto druhů se teprve začalo formovat, ale spojení mezi nimi bylo skutečné.

Skrze zlaté světlo, které je spojovalo, mohl zachytit záblesky emocí: hloubku bolesti, kterou způsobila slova jejího otce, věčnou pochybnost o sobě. Ale byla tu také neuvěřitelná síla, která ji přiměla jít vpřed bez ohledu na cokoliv, když se snažila najít odpověď na své otázky.

„Družka.“ Vyslovila to slovo pomalu, jako by si ho ochutnávala na jazyku. V jejích očích bylo znovu teplo, které vyhnalo smutek. „Takže… jak to funguje?“

„Mezi námi již existuje pouto,“ vysvětlil Jared. „Roste pomalu. Jakmile budeme skutečně spářeni, bude to nezničitelné. Ale to se nestane, pokud to oba opravdu nebudeme chtít. Nemůžeš lásku přinutit, ani ji oklamat.“

Chiara se zamyšleným výrazem ve tváři přikývla. „A ty to chceš?“

Natáhl se po ní a vzal její obličej do obou dlaní, zatímco se jí díval do očí. „Chci. Více než cokoli na světě. Chci se vznášet oblohou s tebou na zádech. Chci líná rána v posteli. Chci být překvapený novými barvami vlasů a každý den se do tebe znovu zamilovat, jen co se probudím po tvém boku.“

„Já to chci také.“ Oči jí zářily. „Chci vědět, jaké to je, postavit si s tebou dům. Na jaká dobrodružství se společně vydáme. A chci tě vidět, jak se staneš nejlepším otcem, jakého si dokážu představit.“

„Část mě se vždy bála, že bych to mohl pokazit. Že nedokážu dát dětem to, co mi vždy chybělo,“ přiznal velmi jemně. „Ale už ne. Mám pocit, že když jsme spolu, můžeme dělat cokoli. Nutíš mě věřit sám v sebe.“

Překryla mu ruku svou, prsty teplé na jeho kůži. Naklonila se k jeho dotyku a nakonec to vzdal a znovu ji začal líbat.

Přitiskla se k němu, všechny její svůdné, měkké křivky přiléhaly přímo k němu.

A pak se její ústa otevřela pro jeho. Zapomněl na všechno kromě její chutě, pocitu jejích krásných, jako hedvábí jemných vlasů mořské panny na tvářích a vůni trávy a květin všude kolem nich.