LL - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Carter

Kruci, je to dobrý pocit mít za sebou na motorce ženu. Přemýšlel jsem o ní neustále, od chvíle, kdy jsem se ráno probudil po jejím zhroucení. Přetočil jsem se a chtěl si ji k sobě přitáhnout, políbit ji, milovat se s ní, říct jí, že ji nenechám odejít, ale postel byla studená a prázdná.

Ani mě to nepřekvapilo. To, že jsem ji viděl v tak zranitelném stavu ji vyděsilo. Chápu to. Nemá ani ponětí, jak moc.

Něco se ve mně tu noc zlomilo. Už jsem věděl, že v ní chci znovu být, víc ji poznat, nebo aspoň natolik, jak mě nechá. Ale když jsem viděl tu naprostou hrůzu v jejích očích, když jsem ji našel ve skladu a pak ji sledoval, jak se ke mně pomalu vrací s vědomím, že jsem to byl já, kdo ji vytáhl z jejího strachu. V tu chvíli jsem se rozhodl, že ji nenechám nikdy odejít.

Vzít ji do náruče a držet po celou noc mi přišlo správné. Cítil jsem se jako doma. Jako bych nevěděl, co mi chybí, dokud se neobjevila ona.

Ale vím, že je plachá. Že ji nemůžu vystrašit. Vím, že nemůžu posrat její práci. Ať už je její příběh jakýkoli, je jasné, že se snaží o nový začátek a já jí ho nechci zničit.

Ale dostanu ji. Celou.

Když mi Stacy řekla, abych jí pomohl s nábytkem, chtěl jsem ji obejmout. Mám takový pocit, že přesně ví, o co jde.

Ale pak jsem to posral a zapomněl, co mi Liv říkala o autech. Myslím, že jsem cítil její záchvat paniky dřív než ona. Viděl jsem, jak zbledla, a sledoval, jak se jí napjaly svaly, a začala se třást.

Ztěžka dýchala, když jsem seskakoval z náklaďáčku a dostal se na druhou stranu. Chtěl jsem ji držet v náručí a přimět ji, aby mi řekla všechny špatné věci, které se ji kdy stali, abych je mohl zničit. Ze zkušenosti však vím, že fyzický dotek během záchvatu paniky může být příliš.

Poprvé ve svém životě jsem vděčný, že jsem prošel těma sračkama v zámoří, takže jsem se naučil, jak jí pomoct se vypořádat s jakýmkoli traumatem od kterého se snaží utéct.

Vjedeme na parkoviště a já jí pomůžu sesednout z motorky. Vypadá klidnější a trochu víc v pohodě v mé přítomnosti.

„Užila sis jízdu?“

„Jo… rozhodně miluju pocit větru ve vlasech. Bylo to jako… já nevím. Svoboda.“

Sakra, tahle žena je dokonalá a ani o tom neví.

Vypadá rozpačitě, jako by o sobě odhalila příliš mnoho.

Vezmu ji za ruku a přitáhnu k sobě, prsty druhé ruky jí projedu skrz vlasy a zakloním hlavu.

„Přesně proto miluju ježdění. Je to tak trochu jako létání, že?“

Přikývne a stále ke mně vzhlíží s očima mnoha barev. Můžu říct, že bojuje sama se sebou. Chce to. Chce mě, ale všechno v jejím těle křičí, aby utekla.

Skloním se a políbím ji na čelo a pak ustoupím. Nechci ji zahltit.

Ruku v ruce vejdeme do obchodu.

„Co hledáš?“

„Už mám pár věcí vyhlídnutých. Opravdu toho moc nemám.“

Vede nás k nějakým komodám a nočním stolkům. Mávne na zaměstnance a nechá si označit pár věcí.

Liv listuje v hotovosti v kabelce. Přikývne a přejde k matracím, které už mají to nejlepší za sebou.

„Ty nevypadají nejlíp.“ Prsty objede velkou skvrnu na jedné matraci. Svraští obličej a je to zatraceně roztomilé.

Přistoupím k ní a položím jí ruce na boky. Nemůžu si pomoct, ale musím se jí dotknout.

„Zlato, je nechutná.“ Zasměju se. „Nemůže být lepší, než jakou máš teď ne?“

Podívá se dolů na nohy a odtáhne se ode mě.

Vezmu ji za ruku a otočím k sobě.

„Liv? Co se děje? Kde spíš teď?“

Pokrčí rameny.

„Na gauči?“ Nesnáším, že spí na něčem méně pohodlném, než je komfortní postel. Přeju si, aby něco řekla, ujistil bych se, že má matraci a cokoli dalšího, co potřebuje.

„Jak jsem řekla. Ve skutečnosti nic nemám. Proto jsem tady.“

„Podívej se na mě, zlato. Spíš na podlaze?“ V žilách mi proudí hněv, když pomyslím na to, že se poslední měsíc choulila na podlaze v prázdném bytě. Proč to nikdo neví? Do prdele.

Trhne sebou a odstoupí ode mě.

„Poslouchej, Cartere. Jsem ti vděčná za pomoc, ale nepotřebuju tvůj názor. Spala jsem na horších místech. Jsem v pohodě.“

„Co myslíš tím, že jsi spala na horších místech?“

Zatlačil jsem ji příliš daleko, vím to.

Vystřelí od matrace a já ji sleduju jako ztracené štěně, kterým i jsem.

Nedotknu se jí, ani nic neříkám, jen ji následuju, zatímco se rozhlíží po bídným výběru, který tu mají. Kdybych si jen na vteřinu pomyslel, že mě nechá ji vzít do normálního obchodu s nábytkem a koupit jí cokoli bude chtít, okamžitě bych ji usadil zpátky na motorku.

Místo toho udržuju krátkou vzdálenost mezi námi a nechám ji, aby se rozhodovala. Zhroutí se do odporného vínového gauče a zvedne nohy. Nemůžu si pomoct a usměju se, když ji sleduju, jak se na něm vrtí a zkouší, jak je pohodlný. Taky si nemůžu pomoct a představuju si, jak se pode mnou kroutí, když si beru její těsnou, horkou kundičku, zatímco křtíme pohovku.

Zvednu její nohy, posadím se na konec gauče a položím si je do klína.

„Ve skutečnosti je docela pohodlný,“ poznamenám.

„Jo a nesmrdí po cigaretách a čalounění z druhé strany nemá skvrny.“

„Takže sis tenhle gauč už byla předtím prohlídnout?“

Přikývne.

„Líbí se mi. Měla bys ho koupit.“

„Neříkej mi, co mám dělat!“ Popichuje mě a předstírá falešné rozhořčení.

Popotáhnu ji za nohy a přitáhnu blíž k sobě. Nakloním se nad její tělo. Vykřikne a já umístím ruce po obou stranách jejího obličeje.

„Myslím, že máš ráda, když ti říkám, co máš dělat.“

Odmítavě zavrtí hlavou, ale v očích vidím touhu.

„A co když ti řeknu, aby ses pro mě udělala?“

Tvář se jí zbarví do rozkošného odstínu růžové, postupně od krku směrem nahoru rudne. Mazlím se s jejími ústy. Mělo to být jen krátké a sladké, ale nemůžu si pomoct. Olíznu ret a ona pro mě otevře ústa. Ucítím ruce na šíji. Přitahuje si mě blíž. Polibek se změní v zoufalý, když bojujeme o kontrolu a uvolnění.

Zalehnu ji a tvrdým ptákem se otírám o její horkou kundičku, zatímco dál hltám její ústa.

Uslyším, jak si někdo odkašle a oba si uvědomíme, kde jsme. Liv zavrtá hlavu do mé hrudi a šeptá, „och můj Bože. Och můj Bože.“

Uchechtnu se a podívám se na zaměstnance. Nemůže mu být víc, jak šestnáct a já na něm vidím, že se cítí ještě nepohodlněji, než Liv.

Postavím se a pomůžu Liv. Postaví se za mě, jako by se skrývala. Cítím její pěstičku na mém tričku a obličej na zádech ve snaze zmizet. Nikdy jsem ji neviděl tak nervózní, je to kurevsky roztomilé.

„Takže si vezmeme i tu pohovku,“ řeknu nakonec zaměstnanci.

On jen přikývne, přilepí na ni nálepku 'prodáno' a odejde. Otočím se a obejmu ji.

„Sakra Cartere, co to krucinál bylo?“ Zamumlá mi do hrudi.

Zasměju se ještě víc. „Omlouvám se, zlato. Nemůžu si pomoct, když jsem u tebe. Na minutu jsem zapomněl, kde jsme.“ Hladím ji po zádech a doufám, že tak zmírním její napětí.

„Jo, ten pocit znám.“ Podívá se na mě a ušklíbne se. Ten úsměv je tak hříšný, že se nemůžu dočkat, až se dostaneme k ní domů a já zabořím ptáka hluboko do jejího lůna.

„Pojďme odtud, lásko.“

Chytím ji za ruku a kráčíme k pokladně. Liv si dává na čas, když odpočítává peníze a zatímco to dělá, podám pokladní moji kartu. Přeju si, abych jí mohl koupit všechno nové, ale vím, že půjdu do pekla v momentě, kdy si uvědomí, co jsem udělal.

Vzhlédne se svazkem peněz v ruce právě ve chvíli, kdy mi pokladní vrací kartu.

Podívá se na mě s ohněm v očích. Už se nemůžu dočkat, až se zbaví svého vzteku, zatímco na mně bude rajtovat.

„Cartere! Proč jsi to udělal? Nemůžu tomu uvěřit. Co to sakra?“

„To je zvláštní způsob, jak říct 'díky' ale 'nemáš zač'.“ Usměju se na ní a ona dýchá tak až se jí rozšíří nosní dírky. Bože, je tak zatraceně sexy, když je naštvaná.

„Já… ty nemůžeš… sakra!“ Mašíruje k mé motorce. Zasměju se a vyjdu za ní ven. Zastavím se a promluvím si s Domem, který čeká u náklaďáčku.

O patnáct minut později máme naložený gauč, stůl a komodu. Zamířím k motorce, u které stojí stále naštvaná Liv, ale zdá se, že už je to o něco lepší, když uvidí své věci na korbě náklaďáčku.

„Podívej, omlouvám se, že jsem jednal za tvými zády a koupil ti tvé věci. Můžeš mi to oplatit tím, že mi uvaříš večeři v tvém nově zařízeném bytečku.“ Snažím se trochu odlehčit náladu.

Její výraz se změní na hrozivý a já vím, že jsem to posral.

Sakra, tahle ženská má v hlavě víc nášlapných min, než kolik jsem jich potkal v zámoří.

To je v pohodě, všechny je najdu a zneškodním. Všechen její strach a nejistotu.

„To je přesně důvod, proč od nikoho nemůžu přijímat pomoc. Vždycky se tím vytvoří pouta a očekávání. Koupil jsi mi pohovku a teď očekáváš, že budu tvá šukací hračka, že?“

Její slova mě zasáhnou hluboko. Jak si to o mně může myslet? Co to sakra?

Ale její oči jsou víc zraněné, než rozhněvané. A mně dochází, že si nemyslí, že jsem kretén. Říká mi tím, jaké to pro ni bylo v minulosti.

„Ne, Liv. Takhle to není. Nechci od tebe nic. Bože, tak moc se omlouvám. Jen jsem pro tebe chtěl udělat něco hezkého. Prosím, věř mi.“

Bojuje se slzami. „Myslela jsem, že jsi jiný.“ Zašeptá.

Sakra.

„Kruci Liv, prosím, věř mi. Jak to můžu napravit?“

Zavře oči, zhluboka se nadechne a zavrtí hlavou. „Omlouvám se, Cartere. Jsem teď zatracený nepořádek. Přehnala jsem to. Vím, že nejsi jako… vím, že takový nejsi.“

Projede mnou úleva a pomyslím si, že jsem právě prošel citovou pračkou. Bojuje se vším, co má, ale jsou zde okna, kterými mě nechá, abych ji viděl. Její skutečné já. Žiju pro tyto okamžiky.

„Jo?“

Otevře oči. „Jo. Jsi jiný. Myslím, pořád jsi tady. I potom… no po všem.“ Pokrčí rameny. „Nevím, jak to udělat.“ Řekne tiše.

„Nevíš, jak udělat co, miláčku?“ Udělám krok k ní a překonám vzdálenost mezi námi.

„Nevím jak… jak někomu důvěřovat.“

Srdce mi prudce buší. Chce mi věřit. A já se ujistím, že toho nebude nikdy litovat.

Přitáhnu si ji k sobě, obejmu ji a políbím do vlasů.

„Děkuju, že mi věříš. Nevíš, jak moc to pro mě znamená. Přísahám, že tě nezklamu.“ Opřu se čelem o její hlavu a pár minut ji držím. Tohle je velká a závažná věc. A pro jednou nejsem vyděšený. A chci víc. S ní chci všechno.

„Nechci vás dva rušit, když se udobřujete, ale nemám volný celý den.“ Vykřikne Dominic přes celé parkoviště, zatímco se stále opírá o náklaďáček.

Liv se zasměje a já ji políbím na čelo, nos a tváře, než ji pustím.

„Jsme připraveni. Jeď za námi.“

Dom zabručí a vleze do auta.

Otočím se a pomůžu Liv nasednout na motorku.

„Kam jedeme, lásko?“

Protočí oči a pro tentokrát mě neopraví.

„Žiju v Crescent Ridge, byty na 164té.“

Je to strašná část města a nelíbí se mi, že tam žije sama, ale dnes jsem své štěstí pokoušel už dost a nechci nic pokazit.

„Jo, vím, kde to je. Drž se pevně, zlato.“ Řeknu přes rameno, zatímco vyjíždím z parkoviště.