LL - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Carter

O dva dny později jsem zpět v klubu. Je víkend, kdy se koná zápas a podle očekávání je narváno. Bar je zasraně přeplněný. River chtěl, aby se nás tu pár potloukalo a zjednali jsme klid, kdyby se dav vymkl kontrole.

Liv je tady, vypadá neskutečně, jako vždy. Dnes večer má na sobě krátké kraťasy a její obvyklé bílé tričko s výstřihem do V, které jí perfektně obepíná dokonalá prsa. Má na sobě další pár ošuntělých konversek, tentokrát zelenomodré. Její rty lemuje tmavě rudá rtěnka a já si představuju, jak obejmou mého ptáka.

Sakra. Dej se dohromady.

Nemluvili jsme spolu o tom, co se stalo ve skladu od toho dne. Netuším, jaký další krok mám udělat. Požádat ji o rande? Mám takový pocit, že by odpověděla ne, i kdyby mě chtěla. Pronásledovat ji a čekat na další příležitost, kdy ji budu moct beze smyslu ojet? To by vypadalo, že všechno, co chci je jen její tělo a poprvé v mém životě to není ten případ. Prozatím hádám, že jsem spokojený s jejím sledováním a čekáním, až udělá další krok.

Je pozdě večer, kolem půlnoci. Z velké části je vše v pořádku, jen pár chlápků začíná být hlučnější, ale ne natolik, aby to vyžadovalo zásah. Je tu jeden muž sedící na konci baru, který je docela nažraný a hlasitý, zapojený do hovoru s jedním z kluků, který je s ním. Je větší, asi kolem sto osmdesáti pěti centimetrů s pivním břichem. Zatím si jen prohlížejí některé z klubových dívek a častují je oplzlými řečmi. Není to dobré, ale nestojí to za to je pro to vyhodit, ale sleduju je pro případ, že by se rozhodli začít jednat.

Liv zabočí za roh baru s podnosem s pitím přímo kolem břicháče s jeho kumpánem. Dívá se Liv na zadek. Projede mnou vlna hněvu. Natáhne se k Liv, do půl sekundy jsem na nohách a vrhám se k nim. Zmáčkne jí zadek dřív, než můžu něco udělat. Liv se otočí, upustí tác, popadne ho za zápěstí a škubne mu s ním za záda. Praští mu obličejem o bar a přidržuje ho u něj loktem umístěním na krku.

„Nikdo se mě kurva nedotkne bez mého svolení.“ Plivne na něj a stočí mu ruku ještě víc. Bojuje s ní, ale je opilý a nekoordinovaný a ona ho svírá takovým způsobem, že nemůže uniknout.

Nesnáším, že se jí ten hajzl dotknul, ale vidět, jak s ním zachází, aby ho usadila je velmi vzrušující.

„Vypadni odtud, debile.“ Řekne a strčí ho ze židličky, pustí ho a on klopýtne.

Popadnu ho za paži jednou rukou a druhou za krku. „Slyšel jsi dámu. Kurva vypadni odtud, než tě zabiju.“ Stisknu mu krk a on se začne dusit.

Vyvedu ho ven a hodím ho na zem. Sleduju, jak se zvedá, když se postaví, dám mu pěstí a pošlu ho znovu k zemi. Párkrát ho kopnu do boku a sleduju, jak plive krev. Chci tomu všivákovi udělat mnohem víc, ale musím se vrátit dovnitř a zkontrolovat Liv, moji divokou, zadky nakopávající bojovnici.

Vrátím se do baru a rozhlédnu se po ní. Nikde ji nevidím. Projdu celý bar a dokonce i záchody. Nic.

Pak uslyším výkřik a zamířím do zadní místnosti.

Tam je schoulená v rohu, moje Liv.

Je sama, stočená do klubíčka a zírá přímo před sebe.

„Ne! Ne prosím. Omlouvám se. Omlouvám se!“ Napůl křičí napůl pláče.

Spěchám k ní.

„Liv, co se děje?“

Ani mě nevidí. Slzy jí tečou po tvářích a třese se. Všechna barva z tváře je pryč a stále vrtí hlavou sem a tam. Moc dobře vím, čím si prochází.

Když jsem se poprvé vrátil domů, míval jsem flashbacky z nasazení. Byli tak intenzivní, tak reálné. Zasraně mě ničí sledovat ji, jak prožívá jakoukoli hrůzu, která se jí právě odehrává v hlavě.

Sednu si před ní, udržuju bezpečný odstup, aby se necítila přehlcená.

„Liv, zlato, jsi v pořádku. Jsi v klubovně Chaosu. Jsi v bezpečí.“

Vidím, jak se snaží spojit můj hlas se současnou realitou.

„Vrať se ke mně, srdíčko. Jsi v pořádku. Jsi v bezpečí.“

Otočí hlavu za mým hlasem, ale stále je uvízlá v minulosti.

„To je ono, Liv. Poslouchej mě. Jsi v pořádku. Jsem to jen já, Carter. Jsi se mnou v bezpečí, lásko.“

Dívá se mi přímo do očí a něco se ve mně zlomí. Vidím hloubku jejího utrpení, a jak bojuje, aby to zahnala.

„Dýchej se mnou, zlato. Hluboký nádech.“ Nadechnu se, napočítám do čtyř a ona se snaží dělat to samé. Její dech je trhaný. Pomalu vydechnu, napočítám do čtyř a ona následuje mého příkladu.

„Dobře, vedeš si moc dobře. Znovu se nadechneme, jo?“

Párkrát se zhluboka nadechnu a ona udělá to samé.

Zamrká a můžu říct, že se ke mně vrátila.

„Cartere?“ Zašeptá.

„Jo, zlato. Jsem tady.“

„Sakra. Omlouvám se. Promiň mi, prosím odejdi.“ Brečí.

V žádným zkurveným případě.

„Nikam nepůjdu, Liv. Jsi v pořádku.“

„Kruci. Kruci. Kruci. Kruci.“ Mumlá a zaboří hlavu do dlaní. Pak se rychle zvedne z podlahy a snaží se utéct. Nohy se jí stále třesou a hádám, že má závrať z toho, jak předtím hyperventilovala. Vidím, jak zakopne a padá dopředu. Postavím se, chytím ji do náruče a přitisknu k sobě.

„Šššš, Liv, jsi v pořádku. Mám tě. Jsi v pořádku.“

Snaží se mě od sebe odstrčit, ale nemá moc sílu.

„Mám tě, zlato. Jsi se mnou v bezpečí, jsi v pořádku.“ Šeptám jí uklidňující slova do vlasů a pomalu kreslím kroužky na záda.

Nakonec v mém náručí roztaje a já ji zvednu. Nebojuje se mnou. Dívá se na mě se směsicí vyčerpání a smutku. Vyjdu s ní ven a zamířím do jednoho z bytů, které máme v zadní části objektu. Zaboří tvář do mé hrudi a já si ji k sobě těsněji přitisknu.

Jakmile jsme uvnitř, postavím ji na zem, jednu ruku mám stále ovinutou kolem jejích zad, zatímco stahuju přikrývku z postele. Vedu ji až k okraji a posadím ji. Kleknu si před ní, sundám jí boty a ponožky. Jemně ji položím do postele a strčím jí nohy pod deku. Pak ji zvednu nahoru a obalím tu deku kolem ní.

Sundám si boty a bundu a vlezu si do postele za ní. Obejmu ji a přitáhnu k sobě až má záda přitisknutá k mému hrudníku. Nebojuje se mnou, ve skutečnosti se přitulí ještě blíž a chytne mě za ruku, kterou mám ovinutou kolem jejího pasu.

Přitulím se jí ke krku a nadechnu se její vůně.

„Jsem přímo tady, lásko. Mám tě. Jsi v bezpečí.“

Držím ji blízko při sobě. Poskytuju jí teplo a svoji sílu.

Nakonec se její dech vyrovná a poslední napětí ve svalech se uvolní. Teprve potom si dovolím také usnout.