ETS - 38. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 38 – Danicka

Když zasvěcoval detektiva Larsona do historie za Knihkupectvím Productions a důležitých skutečností jeho minulosti s Blaire, já se stáhla do sebe. Slyšela jsem zvuk jejich hlasů, ale nevnímala jsem slova, když jsem měla oči zafixované na desku stolu z dřevotřísky. Moje mysl se zatoulala do oblasti co-když.

Co když bych se nikdy nepostavila Coleovi?

Co kdybych nikdy neopustila práci u bratrů Leightonů?

Co kdybych nikdy neposlala životopis do Shaw Management?

Co kdybych nikdy nešla do baru The Penalty Box, ten večer se Sadie?

Otázky se mi znovu a znovu přehrávaly v mysli, ale s každou otázkou, přišla ta stejná odpověď… pak bych se nikdy nepotkala s Andym.

„Dobře.“ Detektiv Larson si nahlas povzdechl a přitáhl mě tak zpátky na zem. „Musím udělat pár telefonátů a dát věci do pohybu. Se štěstím, ji můžeme přivést na zodpovězení otázek, dneska.“

„Rád bych tam byl, až se ji budete ptát,“ řekl Andy přísně.

„Absolutně ne.“

„To nebyla otázka.“

Larson si povzdechl, opřel lokty o kraj stolu a díval se na Andyho. „Pane Shawe, ačkoliv naprosto soucítím s vaší situací, a s tím, jak se tohle vyvinulo, musím dodržet postupy, a mít vás v té místnosti, by všechno ohrozilo. Předpokládám, že chcete, aby všechna vznesená obvinění proti ní zůstala, že?“

Andy stisknul čelist, když se opřel zpátky do židle a zkřížil si ruce před sebou. Neřekl ani slovo, ale nemusel. Vztek z něj přímo zářil.

„Udělám vám ale jeden ústupek,“ pokračoval detektiv Larson. „Nechám vás sledovat naši konverzaci skrz zrcadlové sklo.“

Andy stočil jazyk mezi horní zuby a ret, přemítajíc o jeho nabídce. „Fajn. Oceňuji to.“

„No, vy mi také uděláte laskavost. Znáte ji líp, než kdokoliv jiný, takže pokud řekne něco, co není pravda, nebo něco o čem bych potřeboval vědět víc, budu potřebovat váš vstup.“

Najednou jsem se cítila jako divák svého vlastního života, jako bych sledovala bláznivý díl Zákonu a Pořádku, který se právě stával divnějším a divnějším. Chtěla jsem zoufale přepnout program, ale v dohledu nebyl žádný ovladač. Pomyšlení na to, být v místnosti s Andym, když sledoval svou ex-manželku, matku Logana a Beccy, jak byla vyslýchána policií, ohledně jejího zapojení do mých útoků, bylo nekonečně ohromující.

„Dobře.“ Detektiv Larson se postavil. „Můžete odejít, nebo se tady zdržet, je to jen na vás. Nemohu garantovat, že budeme schopni ji sem dostat dneska, pokud vůbec. Ve chvíli, kdy s ní budu v kontaktu, zavolám vám.“

Andy přikývnul a natáhl ruku k Larsonovi, který mu s ní potřásl, s napjatým úsměvem. „Pokud nepřijde, budeme to prostě muset udělat tou tvrdší cestou, ale většina lidí je zvědavá, takže když je požádáme, aby přišli, udělají to. Budeme v kontaktu.“

Tiše jsme prošli chodbou a policejní stanicí. Mezi mnou a Andym, bylo divné napětí, které mi bylo nepohodlné a zároveň mě děsilo. Jakmile jsme vyšli ven, zhluboka se nadechnul a nahlas vydechnul.

Strčil si ruce do kapes, když jsme šli na parkoviště. „Dani, nevím vůbec co říct, nebo kde začít.“

Och, Bože. Jsem pod tvými křídly. Nedělej to. Prosím, ne, ne, ne.

„Ale je mi to tak, tak moc líto. Cítím se bezmocný, jako by to celé byla moje chyba.“

Zastavila jsem se v chůzi a sledovala ho pohledem, když udělal pár dalších kroků. Když si uvědomil, že jsem se zastavila a otočil se ke mně, zamračila jsem se na něj. „Tvoje chyba?“ prohlásila jsem. „Jak je tohle tvoje chyba?“

„Já jsem ten, kdo jí platí výživné. Jsou to moje peníze, které použila na zaplacení toho hajzla, aby ti tohle udělal.“ Sklopil pohled k zemi a zavrtěl hlavou.

Udělala jsem několik kroků dopředu a položila mu ruku na hruď. „Andy, tohle si opravdu myslíš?“

Nepatrně přikývl a poprvé, jsem mohla vidět tu daň, kterou si to na něm vybralo. Tmavé kruhy pod jeho normálně zářivýma, modrýma očima, celé tělo v tenzi, a já už neviděla jeden z jeho velkých, úžasných, Andyho úsměvů, pěkně dlouho.

„Jak jsi to měl vědět? Vážně. Přemýšlej o tom. Když ses před dvěma lety rozvedl, jak jsi měl tušit, že jednoho dne, daleko v budoucnosti, použije své výživné k tomu, aby udělala něco špatného tvé přítelkyni?“

Zvedl ke mně oči, ale nic neřekl.

„Zní to směšně, že, když to takhle řeknu?“

Odkašlal si a zrudly mu tváře. „Trochu. Ale prostě se cítím, tak…“

„Přestaň,“ přerušila jsem ho a zavrtěla hlavou. „Tohle není tvoje chyba. Nikdy nebyla, a nikdy nebude, takže se shodneme na tom, že o tom už nikdy znova nebudeme mluvit, ok?“

Lehce se zasmál, když vykročil ke mně a objal mě pažemi.

„A už nikdy mě takhle neděs!“ zamumlala jsem mu do bundy, a dloubla ho do žeber zdravou rukou.

Cuknul sebou a obranně si zakryl žebra. „Děsit tě?“

„Jo!“ Zamračila jsem se, když jsem ho znovu plácla do paže. „Já myslela, že se, se mnou rozcházíš!“

„Cože?!“

„Nikdy nezačínej větu slovy Já nevím, jak to říct! Ženy slyší tuhle větu a okamžitě si myslí, že se s námi rozcházíte. Málem jsem tě strčila do silnice!“

Zlomil se v pase a držel se za břicho, jak se strašně smál. „Omlouvám se. Přísahám, že jsem to nechtěl.“

„Pitomče!“ praštila jsem ho znovu hravě.

„Počkej, počkej.“ Postavil se a snažil se přestat smát, když vytáhl zvonící telefon z kapsy. Nakrčil obočí, když se podíval na displej a zvedl to. „Shaw.“

„Kdo je to?“ artikulovala jsem potichu.

Zvedl palec a ukázal zpátky na policejní stanici. „Uhm… dobře… ano, hned tam budeme.“ Vypnul telefon a dal ho zpátky do kapsy. „To byl Larson. Už se spojil s Blaire.“

„Cože? Ani náhodou.“

„Jop. Volali jí a řekli, že probíhá vyšetřování a mají nějaké otázky, tak jestli by mohla přijet a promluvit si s nimi. Zjevně řekla, že má později schůzku, ale že by mohla přijet hned teď. Je na cestě.“

„Sakra! To bylo rychlé!“

Srdce mi začalo bušit, každý úder naplněný jinou emocí.

Nervosita.

Naděje.

Vztek.

Strach.

Vzrušení.

Obava.

„Pojďme zpátky a počkáme.“ Andy zvedl ruku a já ji chytla.

„Myslíš, že dneska konečně dostaneme nějaké odpovědi?“ zeptala jsem se nedočkavě.

Pokrčil rameny a ustoupil, aby mi podržel dveře. „Na základě toho, jak se zdá, že nám všechno vychází, bych řekl ne, ale pojďme pro jednou doufat a řekněme možná…“

Detektiv Larson nás vedl jinou chodbou a do místnosti s velkým oknem, zabírajícím celou jednu stranu. Stůl a čtyři židle, byly strčené ke straně, spolu s různými, prázdnými krabicemi. Přešla jsem k oknu a roztřeseně se nadechla. „Ona bude tam?“

„Jop.“ Přikývl a ukázal na dveře vedle okna. „Tyhle dveře vedou tam, ale my ji přivedeme těmi dveřmi na druhé straně místnosti. Nebude mít tušení, že jste tady, a není zatčená, tak na to pamatujte. Nemůžeme nic, co řekne, proti ní použít, dokud jí nepřečteme její práva. A to možná nebudeme schopni dneska udělat.“

Promnula jsem si bradu a přimhouřila na něj oči. „Proč ne?“

Pokrčil rameny. „Pokud všechno popře, což nejspíš udělá, budeme muset jít promluvit s Javierem a postavit případ z tohoto úhlu, což je na hovno, protože to není zrovna nejukecanější chlap. A bohužel zahraniční účet a podezření bývalého manžela, nestačí, abych to přesvědčilo soudce, aby dal povolení k prozkoumání jejích finančních záznamů.“

„Jasně.“

„Teď, jsou tu nějaká pravidla, která se musí v téhle místnosti dodržovat. Vlastně hlavně jedno. Cokoliv budete dělat, nebouchejte na to, nesahejte, neklepejte, ani se toho skla nedotýkejte. Vlastně, ani na něj nedýchejte, jasné?“

Andy a já jsme přikývli, a udělali krok zpátky, právě když nějaká policistka dvakrát zaklepala a otevřela dveře. „Omlouvám se za přerušení. Detektive Larsone, vaše schůzka je tady.“

„Dobře, vezměte ji tam, prosím. Těmi druhými dveřmi.“

„Ano, pane.“ Jednou přikývla a zavřela dveře.

Moje srdce začalo bušit tak nahlas, že jsem si byla jistá, že jak Andy, tak detektiv Larson, ho mohli slyšet. Dveře na druhé straně místnosti se otevřely a policistka vešla dovnitř, ukazujíc Blaire ke stolu, právě když se detektiv Larson natáhl a vypnul světlo vedle okna.

„Mohou nás slyšet?“ zeptala jsem se tak tiše, jak jsem mohla.

„Ne, vy je můžete slyšet, ale oni vás ne,“ odpověděl, když dal ruku na kliku a otočil se zpátky k nám, se zvednutým prstem.

„Pamatujte si… nedotýkat se toho okna,“ varoval nás ještě jednou, než vstoupil do místnosti.

Andy si stoupnul za mě, opřel si hlavu o mé rameno a objal mě pažemi kolem pasu. „Připravená?“

„Asi jo.“ Ruce se mi třásly, když jsem je zvedla k hrudi a hrála si nervosně s knoflíkem na halence.

„Miluju tě.“

Lehce jsem otočila hlavu a otřela si tvář o jeho rty. „Já miluju tebe.“

*****

„Zdravím, paní Shaw. Jsem detektiv Larson, ten s kým jste mluvila po telefonu. Děkuji, že jste přišla tak rychle.“

Žaludek se mi přetočil, když ji nazval paní Shaw. Věděla jsem, že je to její jméno, a nevinila jsem ji za to, že si nechala stejné příjmení, jako mají její děti, ale cítila jsem se malicherně a to mě štvalo.

„Zdravím, detektive Larsone.“ Bleskla po něm zářivě bílým, falešným úsměvem, když zvedla ruku. Rychle jí s ní potřásl a posadil se naproti ní. Dala si nohu přes nohu a já si všimla červeného spodku jejích bot. Světle hnědé Christian Louboutins, dražší, než si většina lidí vydělá za celý týden, perfektně ladící k jejím krátkým, světle hnědým šatům. Její dlouhé, bíle-blonďaté vlasy, jí padaly přes ramena jako oblak, a její třešňově červené rty, se leskly v jasném světle stropního osvětlení.

„Jak jsem řekl po telefonu, vyšetřujeme případ jedné zaměstnankyně vašeho manžela, a ptáme se každého, kdo s ní měl jakýkoliv kontakt.“

Stiskla rty. „Uhm.“

„Nyní, madam…“

„Ale prosím. Neříkejte mi madam. Cítím se stará,“ řekla téměř flirtujícím tónem a hravě na něj mávla rukou. „Říkejte mi Blaire.“

„Och můj Bože,“ zamumlala jsem si pod vousy. Andy se tiše zasmál a narovnal se.

„Uh.“ Odkašlal si. „Co kdybychom se domluvili na paní Shaw. Paní Shaw, máte zjevně přehled o firmě vašeho bývalého manžela?“

„Zjevně,“ odpověděla s protočením očí.

„Setkala jste se někdy s některými zaměstnanci?“

Přikývla.

„S kým jste se setkala?“

Blaire, si povzdechla a vyhodila ruku do vzduchu. „Se všemi. Byli jsme manželé spoustu let.“

„Paní Shaw, prostě se do toho pustím. Říká vám něco jméno, Javier Delgado?“

Och Bože, je to tady.

Pohled jí vylétl ke stropu, jako by byla hluboce zamyšlená. „Ano, myslím, že Javiera znám. Dělal nějaké tesařské práce v mém domě, přes léto.“

„Stále pro vás pracuje, ma-paní Shaw?“

„Ne, neviděla jsem ho, ani s ním nemluvila už měsíce… od té doby, co opustil můj dům.“

„Pamatujete si, co vám v domě dělal?“ zeptal se detektiv Larson a něco si napsal do zápisníku.

„Uh, ano. Stavěl mi krásný bar v suterénu. O co jde? Je Javier v nějakém problému?“ Její tón hlasu, byl tak falešný a nacvičený, že jsem se modlila k Bohu, aby jí detektiv Larson nevěřil nic z toho, co říkala.

„To je to, co se snažíme zjistit. Pamatujete si, kolik jste přibližně zaplatila panu Delgadovi za instalaci baru ve vašem domě?“

„Ano, bylo to pět tisíc.“

Andyho čelo mi spadlo na rameno, když zasténal nad tím číslem.

„Dobře. Už jste někdy z nějakého důvodu, objednala květiny z květinářství Debbie Floral v centru Minneapolis?“

Stiskla své plné rty a přimhouřila na detektiva Larsona oči. „Ne že bych se pamatovala. Co má vůbec co dělat objednávka kytek s Javierem?“

Detektiv Larson ignoroval její otázku. „Paní Shaw, setkala jste se někdy se ženou jménem Danicka Douglass?“

„Ugh,“ vysmála se s protočenýma očima. „Ano, otravná obchodní partnerka mého ex-manžela. Ta holka je fakt kus. Je nějak zapletená s Javierem? Nebyla bych překvapená. Myslela jsem si, že ta holka není nic jiného, než problém, od té doby, co začala pracovat s Andrewem.“

Pevně jsem stiskla oči, ve snaze se udržet pohromadě, když se Andyho paže utáhly kolem mého pasu.

„Paní Shaw, měla byste nějaký důvod, obtěžovat slečnu Douglass?“

Andy spustil ruce a postavil se vedle mě, když já prudce otevřela oči, při detektivově otázce.

„Obtěžovat ji?“ Nevěřícně se na něj podívala. „Prosím vás. Ne, nikdy jsem ji neobtěžovala. Co je mi po tom, co si udělá se svým životem?“

„To je tak zkurvená lhářka,“ zasyčel Andy, když rozšířil postoj a zkřížil si ruce na hrudi. „Nemůžu uvěřit, že to popírá.“

„Vážně sis myslel, že sem přijde a přizná se?“ Naklonila jsem se a zašeptala, ačkoliv nás nemohla slyšet.

„Mluvila jste někdy, se slečnou Douglass?“

„Jednou v Andyho domě, a než se zeptáte, ne, nepamatuji si o čem.  Nebyl to zrovna monumentální okamžik mého života.“ Uvolnila nohy a naklonila se dopředu. „Pane Larsone, už jsme tady skončili? Mám nějaké věci na práci, dneska.“

„Jen ještě pár otázek, paní Shaw. Měla byste nějaký důvod zaplatit někomu, aby obtěžoval slečnu Douglass?“ pokračoval detektiv Larson.

V obraně otevřela pusu. „Co přesně naznačujete, detektive Larsone? Já absolutně nikomu nezaplatila, aby otravoval tu malou couru, ani nikoho jiného, když na to přijde. Přišla jsem pomoct, ne abyste mě obviňoval!“

„Paní Shaw, chci se zeptat ještě jednou, jen abychom si to vyjasnili… měla jste nějaký kontakt, jakýkoliv, s Javierem Delgadem, od té doby, co dokončil tesařské práce ve vašem domě?“

Posadila se vzpřímeně a praštila oběma rukama do stolu. „Už jsem vám řekla, že ne! Jste idiot? Poslouchal jste mě?“

Právě když jsem si myslela, že nemá daleko k tomu, aby vylétla přes stůl a zatnula mu své dlouhé, gelové nehty do očí, dveře na druhé straně místnosti, se otevřely a policistka strčila hlavu dovnitř. „Omlouvám se, je mi to líto. Detektive Larsone, potřebuji vás jen na vteřinu. Je to urgentní.“

Přikývl a podíval se na Blaire. „Opravdu se za toto omlouvám. Prosím, zůstaňte tady sedět. Budu hned zpátky.“ S nabídkou napjatého, slušného úsměvu, se postavil a opustil místnost.

„Ono jí to projde,“ zavrčel Andy s omráčeným výrazem na tváři. „Nemůže jí to projít.“

Než jsem měla vůbec šanci se zeptat, co tím myslí, vyrazil ke dveřím, které vedly do místnosti.

„Andy! Ne!“ zaječela jsem, ale bylo příliš pozdě.

Blaire, vystřelila hlava nahoru, směrem k bouchnutí dveřmi a spadla jí čelist. Vyskočila ze židle. „Andrew! Co tady zatraceně děláš? A co jsi dělal tam? Kdo je s tebou?!“ Zírala na zrcadlo a mžourala, ve snaze vidět skrz.

„Ty mizerná mrcho! Ty znáš Javiera a víš, že napadl Dani!“

Stála jsem zmrzlá, a nebyla si jistá, jestli bych neměla sehnat někoho z chodby, nebo je nechat spolu. Jít tam, by věci nejspíš jen zhoršilo, takže jsem ztuhle stála, s obavou, že kdy udělám zvuk, bude vědět, že jsem tady.

„Řekla jsem, že znám Javiera, ale k tomu, že napadl Dani, nevím nic o jejím patetickém životě.“ Tón, který použila, když mluvila, mi vyslal mráz po zádech.

„Nic ti neudělala! Proč jsi to udělala?“

„Proč jsem udělala co?“ Cukla hlavou dozadu a znechuceně zvedla rty. „Opravdu mě začínáš děsit, Andrew. Co s tebou začala pracovat, chováš se iracionálně. Vsaď svůj zadek, že ve chvíli, kdy odtud odejdu, zavolám svému právníkovi a dám mu vědět o tomhle všem.“

Čekala jsem, připravená na to, že Andy převrátí stůl, nebo hodí s židlí, ale k mému překvapení, se narovnal a povzdechl si. Přešel a dřepnul si se zády opřenými o betonovou zeď, a dal si hlavu do dlaní, poklepávajíc si na vršek ukazováčkem, ve zcela jasné snaze se uklidnit.

Uplynula dobrá minuta ticha, když jsem těkala pohledem z Blaire na Andyho a ke dveřím. Nakonec, se Andy klidně postavil, dal si ruce v bok a díval se přímo na Blaire. „Co se s tebou stalo?“ zeptal se tiše.

Blaire i já, jsme sebou při jeho otázce cukly.

„O čem to mluvíš?“ odsekla zpátky.

„Nebyla jsi taková, když jsme spolu začali chodit. Nebyla jsi ani takhle zlá, když jsme se vzali a měli Logana. Něco se v tobě změnilo, a ne k lepšímu. Co to bylo?“

Hrála chladnou, ale mohla jsem říct, podle slabého nakrčení obočí, že jí jeho slova zasáhla. „Nemám ponětí, o čem mluvíš.“ Odsunula židli po podlaze a klesla zpátky na ni a zafuněla. „Myslela jsem si, že jsem tady byla, abych ti pomohla, otci mých dětí, a nyní mě prakticky napadáš…“

„Blaire… já to vím. Vím všechno. Vím, že jsi zaplatila Javierovi zkurvenou tunu peněz, jakmile začala Dani pracovat pro mě, a nebylo to jen za bar. Taky vím, že ji začal sledovat krátce potom. Knihkupectví Productions? Nebylo potřeba atomové fyziky na to, spojit body, Blaire. Jediná věc, kterou nevím, je proč.“

Zvedla rty a civěla na něj. „Máš přehnanou představivost, Andrew. Pravděpodobně by ses měl nechat vyšetřit.“

„To knihkupectví neznamená vůbec nic, pro ostatní lidi, ale já vím, co znamenalo pro nás. A není náhoda na světě, která by tohle mohla vysvětlit, nebo ty peníze. Jen chci prostě vědět proč. Proč, Blaire? Proč Dani? Nikdy ti nic neudělala.“

Blaire, se dívala na stranu místnosti a olízla si rty, odmítajíc odpovědět.

Po tváři mi sklouzla slza, jak jsem sledovala jejich intenzivní rozhovor. Jak moc jsem ji nenáviděla za to, co mi udělala, byla to zcela jasně velmi zlomená, zničená žena.

„Blaire, není tajemstvím, že být mámou nikdy nebyla opravdu tvoje věc, ale máš šanci udělat tohle správně. Musíš to udělat správně. Pokud ne pro sebe, udělej to pro Logana a Beccu. Tahle situace si na nich vybírá daň mnohem víc, než na mě. Jednou v životě, udělej mateřskou věc. Potřebují se přes tohle dostat, a upřímně, myslím, že se přes to potřebuješ dostat i ty.“ Přešel a opřel se o zeď, na kterou se dívala, aby ji přinutil se podívat na něj. „Myslím, že jsi unavená, Blaire. Myslím, že jsi unavená z tohohle chování, kterým vystupuješ všechny ty roky, a potřebuješ přestávku stejně zoufale, jako my ostatní. Zachraň se, dokud je čas na vykoupení. Děti jsou stále malé. Nepotřebují vědět o téhle tvé straně, že kdy existovala.“

Když se otevřely dveře a dovnitř se vrátil detektiv Larson, zadržela jsem dech.

„Omlouvám se za zpoždě…“ Zmrznul, když uviděl Andyho. „Co tady sakra děláte?“

Andy se postavil rovně a povzdechl si, a zněl naprosto vyčerpaně. „Myslel jsem, že bych jí mohl promluvit do duše.“

„Pane Shawe, musíte okamžitě odejít,“ nařídil Larson a ukázal na dveře místnosti, kde jsem byla. Andymu poraženě poklesla ramena, když se otočil a vydal se ke dveřím.

„Byla jsem to já,“ řekla, Blaire, tiše, skoro neslyšitelným tónem.

Detektiv Larson cuknul hlavou. „Cože?“

Andy se otočil a zíral na ni v naprostém tichu.

„On má pravdu. Nemůžu dát svým dětem další smutek.“ Dala si hlavu do dlaní a začala brečet, ramena se jí třásla nahoru a dolů. „Podepíšu cokoliv, co potřebujete podepsat, a udělám, co musím udělat,“ řekla tlumeně.

Detektiv Larson si odkašlal. „Uh… budu od vás potřebovat oficiální prohlášení a odpovědi na pár dalších otázek.“ Pokud byl šokovaný tím, co se právě stalo, odvedl dobrou práci v tom, aby to skryl.

„Fajn,“ řekla skrz vzlyky. „Cokoliv chcete.“

Žena ve mně, chtěla jít do místnosti a uklidnit ji, říct jí, že to nakonec bude v pořádku. Ale jak jsem se dívala dolů, na svou ruku v sádře, pomyslela jsem na všechny ty zprávy, na své auto, pomyslela jsem na svého sladkého pejska, vzpomněla jsem si na utrpení, které jsem cítila, když mě Javier kopal znovu a znovu, a v tu chvíli, jsem se rozhodla, že ji nemusím zachraňovat. Nechtěla jsem ji zachránit. Dostala se do téhle situace sama, a musela pocítit všechny emoce, pálící bolestí, jinak se z toho nikdy nedostane.

„Dobře, můžete jít se mnou, prosím?“ Detektiv Larson se postavil a zvedl paži, aby ho Blaire, následovala. Popotáhla ještě několikrát a otřela si řasenku z tváře, když se postavila.

„Počkat,“ nařídil Andy a podíval se, Blaire, přímo do očí. „Můžeš mi prostě říct proč? Musím vědět proč.“

Blaire, se skousla ret a pár vteřin přemýšlela o jeho otázce. „Nikdy jsem nechtěla náš rozvod, Andrew. Ani trochu. Byl jsi láska mého života, ale nevěděla jsem, jak ti ukázat, že tě miluju. Když jsi ukončil naše manželství, byla jsem tak zdevastovaná a šokovaná, že jsem několik měsíců sotva mohla fungovat. Chtěla jsem tě zranit tak moc, jako jsi zranil ty mě. Paralyzovat tě, tak hodně, jako jsi paralyzoval ty mě.“

„Tak proč jsi nešla přímo po mně?“

Koutek jejích úst, jí poklesl. „Děti. Potřebují tě víc, než mě. Tak jsem zranila tu další nejlepší věc.“

Oba stáli tiše, dívali se jeden druhému do očí, několik vteřin, než si detektiv Larson odkašlal a Blaire, ho následovala ven z místnosti.

Něco se mezi Blaire a Andym pohnulo, když ho míjela. Cítila jsem to z té druhé místnosti. Andy sklouznul dolů po zdi a seděl na podlaze, s nohama skrčenýma nahoře, lokty opřenými o kolena a s omráčeným pohledem, upřeným dopředu.

Posadila jsem se na zem vedle něj, nejistá tím, co říct. Tohle byla jednoduše nejsilnější komunikace, jakou jsem kdy viděla mezi dvěma lidmi, za celý svůj život, a byla jsem ohromená.

„Chtěl jsem ji zabít,“ řekl Andy nakonec tónem tak dutým, až mi naskočila husí kůže.

„Andy, to neříkej.“

„Myslím to vážně. Vědomí, že byla za tvými útoky a vším ostatním, jsem ji chtěl praštit, jako jsem to udělal Javierovi, ale pak – když byla přede mnou a já měl příležitost – prostě jsem k ní cítil… lítost.“

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla, a věděla přesně, jak se cítil.

„Ne lítost, jako že bych nechtěl, aby šla navždycky do vězení,“ opravil se, „ale lítost nad tím, kým je uvnitř.“

Přikývla jsem, ale než jsem mohla odpovědět, pokračoval.

„Jako dospělí, máme designéry oblečení, plastické chirurgy a krásná auta, a můžeme se zvenku vykreslit, jak chceme, ale pokud jsi ošklivá uvnitř, je jedno, jak dlouho, nebo jak tvrdě se snažíš, nemůžeš tomu uniknout. Byla lapená ve své vlastní ošklivosti, celý svůj život.“

Když mi hlava spadla na Andyho rameno, z koutku oka mi spadla slza a přistála na rukávu jeho bundy, a pomalu se kutálela k podlaze.

Ten muž neměl jedinou ošklivou kost, v celém svém těle.