ETS - 36. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 36 – Danicka

Dveře nemocnice se otevřely a Andy mě na vozíku vezl k čekajícímu autu. Byla jsem otrávená, že ho sestry přiměly mě vézt celou cestu dolů. Byla jsem v pohodě.

„Připravená?“ řekl Andy, když hodil mou tašku na zadní sedadlo.

„Ano,“ zafuněla jsem. „Vůbec jsem nepotřebovala tohle hloupé křeslo, ale ta potrhlá mrcha mě neposlouchala.“

Nízký smích, otřásl Andyho hrudí. „Aaaaa, je zpátky, dámy a pánové.“

Přimhouřila jsem oči a hravě na něj zlostně pohlédla, když jsem se snížila a lezla do jeho auta. Zavřel dveře a odvezl křeslo jen do lobby, než spěchal zpátky, na stranu řidiče.

„Promiň,“ řekla jsem s těžkým povzdechem, když nastartoval auto. „Myslím, že to, že jsem byla zavřená v tom samém pokoji pět dní, si vybralo na mě daň.

„S tím souhlasím.“ Zvedl mou ruku ke rtům a políbil ji, když na mě mrknul. „Ale dobrá zpráva je, že jsi volná a na cestě domů… do mého domu. Našeho domu.“

„Och, jen se nezblázni.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Není to náš dům. Je to stoprocentně tvůj dům, já jen souhlasila tam zůstat… prozatím.“

Olízl si rty a usmál se, dívajíc se přímo před sebe, když vyjel z nemocničního parkoviště. „Budeš někdy prostě souhlasit hned na poprvé, nebo to pokaždé bude s tebou boj?“

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem neviděla jiné muže skoro týden, ale v tuhle chvíli, vypadal extra žhavě a já byla šťastná, že nechce, abych odešla.

Když jsme zajeli k domu, nějaký muž šel přes přední dvorek, zpátky k bílému vanu, zaparkovanému na ulici. Rychle na nás mávnul, když jsme zajížděli do garáže.

Nervosně jsem se podívala na Andyho. „Kdo je to?“

„Gloriin nový nejlepší přítel.“

„Cože?“

„Uvidíš za chvilku.“ Usmál se a zavrtěl hlavou.

Přimhouřila jsem na něj podezřívavě oči.

Zaparkoval auto v garáži a znovu se usmál. „Klid. Je to dobrá věc, slibuji.“

Vešli jsme do domu přes prádelnu, do kuchyně, a okamžitě, přesně jako ten první večer, byl napaden můj nos. Ačkoliv to tentokrát bylo jiné; nebylo to dušené hovězí a brambory. Byly to květiny.

Andy uhnul stranou a já vykulila oči na tucty květinových aranžmá, které pokrývaly každý centimetr kuchyně. Pomalu jsem skenovala místnost, z leva doprava, pusu otevřenou šokem. Růžové růže, žluté kopretiny, fialové šeříky… řekněte cokoliv, bylo to tam.

„Ty jsou všechny pro mě?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Pokud jsem nevyhrála Miss Amerika a nikdo mi to neřekl, tak ano, jsou všechny pro tebe.“ Zahihňala se Gloria, když přišla a políbila mě na tvář. „Vítej zpátky, zlato. Je fajn tě mít zpátky.“

„Díky,“ řekla jsem rozhodně, stále ztracená v květinách.

„Pěkně úžasné, co?“ řekl Andy. „Chodí už pár dní a konec v nedohlednu.“

„Od koho všeho jsou?“

„Nemám tušení. Nepovažovali jsme za správné, otevřít obálky bez tebe,“ řekla Gloria, když zamíchala zeleninovou polévku ve velkém hrnci na sporáku. „Možná byste je mohli po večeři přečíst. Děti o to prosí už několik dní.“

Dala jsem si věci do pokoje, zasmála se deseti dalším kyticím, které tam byly, a potkala se, se všemi u kuchyňského stolu.

„To vypadá úžasně, Glorie, ale nemusíte mít polévku, jen kvůli mně.“ Čelist mě stále trochu bolela a žvýkat velký steak, mi neznělo zrovna dobře. Vytáhla jsem židli na mém obvyklém místě vedle Beccy a sedla si.

„Já chci polévku!“ řekla Becca vesele.

„Já taky!“ dodal Logan.

„No, tak dobře tedy. Dejme se do toho.“ Andy zatleskal rukama a zamnul si je, když si nabral velkou sběračku.

„Tati! Zapomněl jsi,“ zvolala Becca, právě když ponořil lžíci do velkého talíře polévky.

Lehce cuknul hlavou, když se na ni zamračil. „Zapomněl na co?“

Natáhla svou pravou ruku ke mně a levou k Loganovi, aniž by řekla slovo.

Andymu trvalo dvě vteřiny, než mu došlo, co měla na mysli a když ano, sevřel rty, přikývnul a vzal mou a Gloriinu ruku do svých. Všichni jsme sklonili hlavy a Becca začala.

„Děkuji ti za naše jídlo. Děkuji ti za náš dům. Děkuji ti za naši rodinu. Děkuji ti za mléko. Děkuji ti, že Glorie nedala do polévky celer. Děkuji ti za nové boty. Amen.“

Stiskla jsem rty, abych zadržela smích. Bylo jedno, kolikrát jsem slyšela tyhle modlitby malé holčičky, pokud se to tak vůbec dá nazvat, nikdy nezklamaly v tom, aby mě rozesmály. Všichni zapadli na své místo, smáli se a povídali si o svém dni, když házeli do pusy polévku.

Sedět kolem toho stolu, s těmito lidmi – mými lidmi – způsobovalo, že moje srdce rostlo.

Po večeři, jsem nabídla Glorii pomoc s úklidem, ale jako obvykle, se usmála a řekla mi, abych šla pryč.

Andy, děti a já, jsme se schoulili v obýváku, společně stočení na gauči.

„Jaké bylo tvé první jídlo doma?“ Andy se opřel o gauč a natáčel Becce vlasy na prsty. Byla k němu přilepená od té doby, co jsme vešli do dveří.

Nechala jsem hlavu padnout na gauč. „Tak dobré! Jsem nacpaná!“

„Dobře, kdo je připravený otevřít pár obálek?“ usmála se Glorie, když vešla do pokoje. „Máte to na pár hodin!“

„Jak to uděláme? Záleží na tom, od koho květiny pocházejí? Mám posílat děkovné kartičky za květiny?“ Otázky mi padaly z pusy jedna za druhou.

Andy na mě koukal se zvednutým obočím. „Myslím, že vzhledem k okolnostem, lidé pochopí, když od tebe nedostanou děkovací kartičky.“

„Jo, asi máš pravdu.“ Pokrčila jsem rameny.

„Můžu přinést kartičky?“ zeptal se Logan, seskočil z křesla a běžel do kuchyně.

Becca mu byla hned v patách. „Já taky!“

„Opatrně!“ zavolal za nimi Andy. „Opravdu nechci vylitou vodu, nebo rozbité vázy.“

„Dobře!“ zavolali oba naráz.

Andy otočil pozornost ke mně. „Chtěl jsem se tě zeptat… kdy tu bude tvůj táta napořád?“

Zhluboka jsem se nadechla a nahlas vydechla. „Brzy! Vlastně to vypadá na příští týden.“

„Potřebuje místo na bydlení?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Když ho nepoužívám, řekla jsem mu, aby zůstal v mém domě, dokud se nerozhodne, kde chce žít a jestli něco koupí, nebo pronajme.“

„Dobře,“ řekl pevně.

Pokrčila jsem na něj obočím. „Dobře?“

„Jo.“ Přikývnul a zapíchl do mě pohled. „Čím déle tam zůstane, tím déle tě udržím tady.“

Protočila jsem na něj oči a chtěla mu chytrácky odpovědět, ale Becca a Logan přiběhli zpátky do místnosti a nesly plné ruce obálek a kartiček.

„Vzali jsme tolik, co jsme mohli.“ Logan se usmál a pustil je na malou hromádku na konferenční stolek.

„Jsem docela bolavá a unavená ze všeho toho dnešního vzrušení.“ Snažila jsem se udržet oči otevřené, přes velké zívnutí. „Chcete mi nějaké přečíst nahlas?“

Když si děti klekli ke stolku, schoulené kolem svých hromádek kartiček, Andy se přisunul blíž a přitáhl si mě pod paži. Gloria se natáhla a vzala si svou knihu křížovek, na kterých pracovala už týdny a věnovala se jí. Logan otevřel první kartu.

Zamžoural a nejdřív si to četl potichu.

Naklonila jsem se k Andymu a zašeptala, „Měli bychom mu nechat zkontrolovat oči. Dělá tohle poslední dobou?“

Na Andyho sexy ústech, se zformoval ten největší úsměv, jaký jsem viděla. „Podívejme se na tebe.“

„Co?“

„Tohle byla velmi maminkovská věc, co jsi řekla.“

„Och.“ Převrátil se mi žaludek. „Promiň, jen jsem myslela, že…“

„Dani.“ Natáhl se a položil mi něžně prsty na rty. „Co jsem řekl, byla dobrá věc. Přestaň se omlouvat.“

„Je tam… Ať je ti brzy dobře a rychle se uzdrav, Dani. Milujeme tě!“ četl Logan pomalu.

„Od koho to je?“ zeptal se Andy.

Otevřel pusu a vykulil své modré oči, když zíral dolů na kartičku. Nikdy nevypadal víc, jako svůj otec, jako v tuhle chvíli. „Roztleskávačky z Dallas Cowboys!“ vyjeknul.

„Miluju ty holky!“ řekla jsem.

„Já taky. Hubba, hubba!“ Logan zahýbal obočím nahoru a dolů.

„Logane!“ prohlásila jsem, když se Andyho ramena třásla smíchem.

Strávili dalších dvacet minut, nebo tak, střídáním se v otevírání obálek a čtením kartiček. Logan musel Becce pomoct s několika jejími, kvůli dlouhým slovům.

„Tahle říká… Drž se, šéfko. S láskou, Kyle Keegan,“ četla Becca pomalu.

„Ach, to bylo sladké. Vsadím se, že ji poslala jeho máma,“ zažertovala jsem. Andy se nahlas zasmál.

„Páni!“ Logan znovu vykulil oči. „V téhle je sprosté slovo.“

Protočila jsem oči. „Je od někoho jménem Sadie?“

„Nebo Viper?“ dodal Andy.

Zavrtěl hlavou. „Je tam… Ještě to není konec, a slovo na D.“ Zvedl oči k tátovi a celé moje tělo zmrzlo. Gloria zalapal po dechu a upustila svou knížku křížovek. Andy vstal tak rychle, že jsem málem spadla na jeho místo. Když přešel, vzal kartu od Logana a znovu ji tiše četl, modlila jsem se, aby se Logan v něčem spletl. Ve vteřině, kdy se Andyho oči zvedly ke mně, jsem to věděla. Neřekl ani slovo a já už to věděla. Ale jak? Byl ve vězení. Detektiv Larson byl velmi skeptický v tom, že by byl schopný vyváznout, a i kdyby ano, Larson nám slíbil, že by okamžitě zavolal.

Pokoj se začal točit, jak moje mysl uháněla přes možnosti. Mlhavě jsem slyšela Andyho, jak požádal Glorii, aby vzala děti nahoru a dala je do postelí, ale pak se hlasy zamlžily a přehlušila je krev, proudící mi v uších.

„Zavolám detektivu Larsonovi a zjistím, co se kurva děje. Budu hned zpátky.“ Přikývla jsem, když vyšel z místnosti. Aspoň myslím, že jsem přikývla, ani si nepamatuju. Všechno se konečně vrátilo do normálu a já se cítila bezpečně ve své kůži, a jen tak, pěti slovy z Loganových úst, to všechno bylo vyrváno znovu pryč.

Logan. Becca.

Moje mysl se zaměřila na ně. Měla jsem obavu, že si myslí, že udělali něco špatně, nebo že by mohli být vystrašení. Chápala jsem, proč je Andy rychle poslal pryč, ale já se chtěla ujistit, že jsou v pohodě. Vyběhla jsem schody tak nejrychleji, jak moje tělo dovolilo, a vrhla se do pokoje Beccy.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekla jsem, když jsem si sedla na kraj postele. Deku měla vytaženou až k bradě a trochu se mračila. „Jen jsem tě chtěla uložit a popřát dobrou noc, dobře?“

„Je táta v pořádku?“ zeptala se. „Vypadal opravdu naštvaný.“

„Jo, je v pohodě.“ Odhrnula jsem jí blonďaté vlásky z čela. „Někdy se stávají věci, které dospělé naštvou, ale tvůj táta je v pohodě a já taky. Nemusíš si dělat starosti se všemi těmi ohavnými, dospěláckými věcmi, dobře?“

Tvář se jí uvolnila, když se na mě trochu usmála a přikývla. Sklonila jsem se a políbila ji na čelo. „Uvidíme se ráno, dortíčku.“

„Dobrou noc, Dani.“ Než jsem opustila místnost, přetočila se tváří ke zdi. Stála jsem opřená o rám dveří, když jsem sledovala její malé tělo, pohybovat se nahoru a dolů, s každým nádechem. Ačkoliv jsem se zase znovu bála o své bezpečí, myšlenka na to, že by zranil jediný vlas na hlavě Beccy, způsobovalo, že svaly o kterých jsem ani nevěděla, se mi napnuly.

„Dobrou noc, Logane.“

Nakoukla jsem hlavou do chodby, právě když Glorie zavírala dveře jeho ložnice. „Je stále vzhůru?“ zeptala jsem se.

Přikývla. „Co ona?“

„Odpadla.“ Zavrtěla jsem hlavou, když jsem vykročila ke dveřím Loganova pokoje. „Na chvilku si s ním promluvím.“

„Dobře, já jdu dolů.“

Dostala jsem se k Loganovým dveřím, naklonila se blíž a vteřinu poslouchala, než jsem zaklepala.

„Dále,“ zavolal.

Otevřela jsem dveře a on zamžoural, jak mu světlo z chodby, zasvítilo do obličeje. „Promiň.“ Rychle jsem zavřela dveře.

„Co se děje?“ Začal si sedat.

„Ne, ne. Nic. Nevstávej,“ řekla jsem a posadila se na konec jeho postele. „Jen jsem chtěla říct dobrou noc a ujistit se, že jsi v pořádku. Věci byly… trochu divné, dole.“

„Jo. Taky dost rychlé.“

„Jop.“ Zhluboka jsem se nadechla a vyfoukla tváře. „Jsi v pořádku?“

Pokrčil rameny. „Jo, asi. Jen si dělám obavy. Pokud není ve vězení, ublíží ti znovu?“

„Och, zlato. Nedělej si s tím starosti. Ani na vteřinu. Za prvé, nevíme, jestli je venku, nebo nějaký blázen, dělal špatný vtip. Za druhé, pokud je venku a poslal to, dotáhnou jeho zadek, okamžitě zpátky do vězení, dobře?“ Snažila jsem se mu věnovat ujišťující úsměv, ale pochybuji, že jsem v tuhle chvíli, byla dost přesvědčivá.

Otevřel pusu ve velkém zívnutí. „Dobře.“

„Vyspi se, kámo. Bylo to pár pěkně dlouhých dnů, pro nás všechny. Budu tady, až se ráno vzbudíš.“

Zazubil se na mě a přikývnul. „Dobře. Jsem šťastný, že jsi zpátky tady.“

„Já taky.“ Sklonila jsem se a políbila ho na čelo a rozcuchala mu vlasy, když jsem se postavila.

„Dani?“ zavolal, právě když jsem dala ruku na kliku.

„Jo, kámo?“ otočila jsem se zpátky k jeho posteli a jeho tvář zářila oranžově, od nočního světla Minnesoty Twins, vedle jeho postele.

„Chtěl jsem říct… že… tě miluju.“

Velký chuchvalec, se mi utvořil v krku a já nemohla přes něj promluvit. Polkla jsem tak rychle, jak jsem mohla. „Já tebe taky, Logane. Moc.“

Tváře se mu zakulatily úsměvem, když se zavrtal hlouběji do své deky a zavřel oči.

Pomalu jsem sešla dolů a mentálně se připravovala na nejhorší, ačkoliv jsem nevěděla, co to nejhorší mohlo být. Andy pochodoval po kuchyni s telefonem na uchu. Vzhlédl, když jsem vešla a zvedl prst, signalizujíc mi, že bude za chvilku končit. Posadila jsem se ke kuchyňskému stolu a nakoukla do obýváku. Gloria už musela jít do postele.

„Ok… Ano… Co nejdřív… Dobře… Nashle.“ Vypnul telefon, hodil ho bez zájmu na linku a projel si rukama vlasy. Přešel taky ke stolu, ale místo aby si sednul, stál, s rukama opřenýma o opěradlo židle vedle mě a hlavou spadlou mezi nimi.

„No?“

Zvedl hlavu a díval se přímo před sebe, vyhýbajíc se mému pohledu. „No, je stále ve vězení. Nikdy neodešel a neměl žádnou návštěvu, kromě svého advokáta.“

„Cože?!“ vykřikla jsem. „Jak je to možné? Cole musel Javiera najmout. Cole musel poslat ty kytky.“

„Nemám tušení.“ Zavrtěl hlavou sem a tam. Ta žíla vzteku, mu pulzovala na čele tak silně, že jsem myslela, že praskne. „Pošlou sem auto, aby parkovalo venku přes noc, a já ráno zajedu za Larsonem, si promluvit.“

„Pojedu s tebou.“

„Ne, nepojedeš.“ Konečně sklouznul pohledem ke mně. „Prošla sis už dost věcmi. Musíš odpočívat.“

„Přestaň být tak zatraceně panovačný. Tohle je o mě, a já mám právo vědět, co se sakra děje, pravděpodobně víc, než ty.“ Vyštěkla jsem trochu drsněji, než jsem chtěla, ale odmítala jsem to vzít zpátky. „Jsem dospělá žena, která se zvládala o sebe dobře postarat, než ses objevil, Andy. Nezacházej se mnou jako s nějakou vzácnou květinkou, která se o sebe nedokáže postarat.“

Obličej se mu napnul a stisknul rty, když jsem mluvila, ale po chvilce, se znovu uvolnil. „Máš pravdu. Omlouvám se.“

„To je v pořádku.“ Postavila jsem se, přešla k němu a zvedla mu rameno, aby se postavil rovně. Jakmile to udělal, objala jsem ho pažemi kolem pasu. Jeho srdce tlouklo proti mému uchu, jakmile jsem položila hlavu na jeho hruď, zvuk, který mě uklidňoval. V tuhle chvíli, tlouklo trochu rychleji, než by mělo, ale přesto to bylo uklidňující.

„Můžeme jít do postele, prosím? Nahoru? Spolu? Na celou noc?“ zamumlala jsem, a zoufale chtěla cítit jeho paže kolem sebe, až do rána.

„Děláš si srandu?“ huboval mě. „Opravdu sis myslela, že nechat tě spát beze mě, byla vůbec možnost? Jsem zatraceně panovačný, pamatuješ?“