ETS - 33. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 33 – Andy

Moje auto se málem naklonilo na dvě kola, když jsem zabočil kolem rohu, zoufalý, abych se dostal k Dani. Zběsilý telefonát od Ellie před pár minutami, říkající něco o zprávě od Jerryho a chlapovi u Dani auta, vyslalo celé mé tělo – a auto – do nejrychlejší ho režimu. Prolétl jsem dvěma stopkami a málem přejel aspoň šest veverek, ale omítl jsem zpomalit. Když jsem zahnul za poslední roh, můj adrenalin prolétl střechou, když jsem uviděl dvě hlídková auta, blokující vjez do garáží.

Och, díky Bohu. Snad ho chytli.

Pneumatiky zapištěly, když jsem dupnul na brzdy a vyskočil z auta, aniž bych vzal klíč ze zapalování. Běžel jsem přímo k hubenému důstojníkovi okolo dvaceti, který zvednul ruku, aby mě zastavil. Těkal jsem očima okolo. Byla tam tuna lidí, tuna důstojníků a sanitka, zaparkovaná kousek od rampy.

Proč je tady kurva sanitka?

Ellie na mě mávla, když jsem běžel ke skupině lidí. Když jsem se dostal blíž, mohl jsem vidět, že její oči byly červené, jako kdyby brečela a měla pod nimi rozmazanou černou řasenku a linku.

„Co se sakra děje?“ nečekal jsem na odpověď, když jsem si razil cestu skupinou a jemně odstrkoval lidi pryč. Když jsem se dostal dopředu, zmrznul jsem. Na betonu byla kaluž, která vypadala jako krev, a několik záchranářů a policistů, nakládali lehátko dozadu do sanitky. S očima zafixovanýma na krev, jsem se nedíval na Ellie, když jsem jí cítil přijít vedle mě. „Čí to je?“

Koutkem oka, jsem viděl, jak zavrtěla hlavou, aniž by odpověděla.

Hlava mi vystřelila nahoru a já rázoval k sanitce.

Policejní důstojník, stojící blízko sanitky, mi dal ruku na hruď, když jsem přišel. „Pane, musíte zůstat vzadu, prosím.“

„To je moje přítelkyně,“ dohadoval jsem se.

Přikývl. „Já to chápu, pane, ale ti muži musí právě teď dělat svou práci. Musíte zůstat tady se mnou.“

Podíval jsem se mu přímo do očí. „Co se jí stalo? Můžete mi to prostě říct?“ prosil jsem.

„Vypadá to, že byla napadena. Stále všechno zjišťujeme.“

„Víte, kdo ji napadl?“

„Jo. Strážný byl uvnitř. Slyšel hluk, přišel sem a našel toho chlapa“ – ukázal dozadu k policejnímu autu – „kopat ji do břicha. Hlídač s ním bojoval, spolu s dalšími muži a drželi ho, dokud jsme se sem nedostali.“

Kopal ji do břicha? Chtělo se mi zvracet. To samo o sobě bylo dost, aby mi to rozpálilo krev, ale krev na zemi muselo způsobit něco dalšího, takže jsem věděl, že toho bylo víc.

Polknul jsem. „Co dalšího udělal?“

Policista stisknul rty a pokrčil rameny. „Nejsem si úplně jistý. Měla velkou ránu pod okem a hodně krve na tváři, takže přepokládám, že to bylo z toho, ale také sténala něco o čelisti.“

Do prdele.

Nozdry mi plály a čelist jsem měl zatnutou, jak jsem přemýšlel o tom, co právě řekl, zatímco jsem čekal. Ve chvíli, kdy se podíval na druhou stranu, jsem to ztratil, a běžel přímo k tomu chlapovi v policejním autě. Prudce jsem otevřel dveře a prostě začal mlátit. Nechat mu ránu pod okem a rozmlátit mu čelist, se mi jevilo jako ztraceně dobrý nápad. Nebylo toho moc, co by mohl dělat, když byl spoutaný a já umístil aspoň tři solidní rány, než zmoudřel a snažil se dostat na druhou stranu auta, kam jsem nemohl dosáhnout. Vlezl jsem do auta hned za ním, připravený ho zabít holýma rukama, když jsem cítil, jak mě lidi tahají za kalhoty.

Dva důstojníci chytili pevně každý jednu mou ruku a cukli dozadu, aby mě vytáhli z auta.

„Hej, hej! Co to sakra děláte?“ ječel mi jeden z nich o obličeje.

Hruď se mi zvedala a klesala. Nemohl jsem si pomoct, ale skryl jsem úsměv, když jsem zavrtěl hlavou a nespustil oči z toho sráče vzadu v autě. „Jen jsem zkoušel ušetřit trochu peněz z daní.“

Chlap v autě zasténal a opřel si hlavu o plexisklovou přepážku, sténajíc něco o tom, že mě chce nechat zavřít.

„Jo, jo. Jen ve tvých snech,“ řekl ten důstojník, který se mnou mluvil u sanitky a zabouchnul dveře – a zamknul je. Otočil se zpátky ke mně. „Poslouchejte, já vím, že jste právě teď nasraný a já bych taky byl, ale dělat takové sračky, vaší dívce zrovna teď nepomůže, jasné?“

Přikývnul jsem a snažil se popadnout dech.

Další policista přišel a podíval se na mě. „Je stabilizovaná, v tuhle chvíli a budou jí transportovat, ale ptala se po vás. Nemůžete jet s nimi, ale pokud ji chcete na chvilku vidět, než pojedou, máte příležitost.“

Osvobodil jsem paži od druhého policisty a přešel k sanitce, s třetím důstojníkem v patách.

„Teď poslouchejte,“ řekl, jak jsme šli, „potřebuji, abyste byl klidný a nerozrušil ji.“

Znovu jsem přikývl.

„A… musíte se připravit a nevyděsit se, až ji uvidíte. Nevypadá dobře.“

Znovu mi poklesnul žaludek. „Je mi jedno, jak vypadá, dokud dýchá.“

Když jsme došli k sanitce, další policisté, kteří byli shromážděni okolo, ustoupili. Nelíbil se mi způsob, jakým se na mě napůl usmívali s lítostí, když jsem šel kolem nich. To mě nasíralo a zkurveně děsilo, v jednu chvíli.

Vstoupil jsem do sanitky a kleknul si vedle Dani. Ten policista měl pravdu, nevypadala dobře. Měla velký kus obvazu, přilepený pod okem a zaschlá krev jí pokrývala pravou stranu tváře. Její čelist měla už lehce fialovou barvu a spodní část obličeje, byla tak oteklá, že jsem ani neviděl její lícní kosti. Levou ruku měla úplně zavázanou a položenou na břiše, s kanylou na paži. Nevěděl jsem, jestli bych měl, ale zoufale jsem potřeboval fyzický kontakt s ní, tak jsem se natáhl a jemně jí sevřel holeň. Pomalu otevřela oči a nakrčila obočí, když mě uviděla.

„Pššt,“ řekl jsem dřív, než se pokusila promluvit. „Nic neříkej, dobře? Vezmou tě a zkontrolují tě a já pojedu za vámi autem. Budu tam celou dobu, dobře?“

Z koutku oka jí unikla slza a tekla po její zakrvácené tváři.

Chtěl jsem jí otřít slzu z tváře, ale strašně jsem se bál, abych jí neublížil, tak jsem ji prostě nechal být. „Neplakej, zlato. Už je po všem. Bude v base na dlouho. Už je po všem.“

Zkusila přikývnout, ale krční límec jí to nedovolil.

„Nehýbej se.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, dokud tě nezkontrolují.“

„Ok, omlouvám se, ale musíme jet,“ řekl mladý záchranář za mnou v sanitce.

„Dobře.“ Přikývl jsem mu, než jsem se otočil zpátky k Dani. „Budu hned za tebou. Zůstaň kvůli mně silná, dobře? Teď, když jsi souhlasila jít pod má křídla, nenechám tě v dohledné době odejít. Miluju tě, Dani.“ Naklonil jsem se a něžně ji políbil na čelo. Když jsem se odtáhl zpátky, tekla jí další slza. Chytil jsem ji prstem a zvedl ho. „Tuhle si nechám. Zvládneš to. Uvidíme se brzy.“ Dal jsem jí další rychlý polibek a sevřel jí nohu ještě jednou, na cestě ze sanitky.“

Někteří lidé už byli pryč a policie měla páskou obehnanou oblast, kde se zjevně stal ten útok. Ellie měla ruce omotané kolem sebe, když šla ke mně. „Jsi v pořádku?“

Podíval jsem se přímo na ni a vyčerpaně povzdechl. „Mám tě moc rád, Ellie, ale tohle nebyla chytrá otázka.“

„No, jen jsem myslela – jo, máš pravdu. To bylo hloupé.“ Zahákla svou paži do mé, když jsme šli v tichosti ke dveřím. Jerry mluvil s policejním důstojníkem, ale vypadalo to, že už končili, takže jsem se zdržel a počkal na něj. Přešel k nám, s otřeseným výrazem.

„Jak vám je?“ zeptal jsem se ho.

Jen zavrtěl hlavou sem a tam. „Já vážně nevím, pane Shawe. Právě teď jedu na čistý adrenalin.“

„To se vsadím.“ Poplácal jsem ho po rameni. „Vy jste byl ten, co zastavil útok?“

Přikývl a smutně sklopil pohled k podlaze.

„Děkuji vám, Jerry. Zachránil jste jí život.“ Zvedl jsem k němu ruku a on s ní slabě potřásl.

„Já to prostě nechápu.“ Stáhl obočí a zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem jí neposlal zprávu. Ani nemám její číslo.“

„Počkat. Cože?“

„Ellie říkala, že jí Dani řekla, že jsem jí poslal zprávu o jejím autě, ale já to nebyl. Pokud by se něco dělo s jejím autem, zavolal bych policii, ne ji. Prošla kolem mého stolu, ale já byl na toaletě. Kdybych tam aspoň seděl…“

„No, no. Zpomalte. Řekněte to celé znovu.“

„Psal jí a předstíral, že je Jerry,“ řekl někdo za mnou. Otočil jsem se a detektiv Larson šel k nám. „Je mi to líto,“ povzdechl si, „zavolali mi a já byl ještě doma. Dostal jsem se sem, jak nejrychleji jsem mohl.“

„Co ta zpráva?“ zeptal jsem se ho.

„Máme Dani telefon.“ Vytáhl zápisník z kapsy bundy a podíval se na něj. „Dostala zprávu šest minut předtím, než byl nahlášen útok. Psalo se tam… ´Danicko, tady Jerry zezdola. Někdo znovu ničí vaše auto. Dostaňte se sem rychle.´“ Zvedl oči ke mně. „Ale Jerry tu zprávu neposlal.“

„Nikdy jí neříkám Danicka,“ dodal Jerry. „Vždycky jí říkám slečno Douglass. Ani nemám její číslo mobilu.“

Ten chlap nejspíš zjistil Jerryho jméno, což není těžké, a napsal jí, aby jí přiměl přijít dolů,“ řekl detektiv Larson, když odložil zápisník.

„Kdybych jen seděl za stolem…“ Jerryho hlas se zlomil a ztratil se.

„Jerry.“ Položil jsem mu ruku na rameno. „Tohle nebyla vaše chyba. Vůbec. Vy jste jí zachránil život, na to nezapomeňte.“

„Jdu zavolat šéfovi,“ řekl Jerry střízlivým tónem, když mu poklesla ramena. „Víte, kde mě najít, kdybyste ještě něco potřeboval.“ Jeho kroky křupaly po betonu, jak se šoural zpátky do haly.

Otočil jsem se k detektivu Larsonovi. „Co teď?“

„No, teď budu dvanáct hodin dusit toho chlapa, a budu se snažit zjistit, proč tohle zatraceně udělal.“

„Zůstaneme v kontaktu?“

Koutky jeho ústy povyskočily, jak zatnul čelist. „Budeme. A vy mi dejte vědět, jak je na tom ona, dohodnuto?“

„Dohodnuto,“ souhlasil jsem. Červeno-modrá světla sanitky zazářila a začala blikat. „Musím jít. Jedu za nimi.“ Otočil jsem se a vyrazil ke svému autu.

„Hej, Shawe!“ zavolal za mnou detektiv Larson.

Otočil jsem se, ale stále couval směrem k ulici, kde jsem měl zaparkované auto.

„Všimnul jste si, že to nebyl Cole Woods, že jo?“

Zastavil jsem se.

Jo, když jsem mu bušil do tváře.

„Jo, všimnul. Na tom ale v tuhle chvíli nezáleží, jestli se spletla, nebo ne, že? Je chycený a je po všem,“ zakřičel jsem zpátky.

Strčil si ruce do kapes a stisknul rty. „Doufejme. Budu v kontaktu.“