DB#1 - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

 

„Zio,“ vyslovil Calisto zdvořile pozdrav, jakmile zvedl svůj zvonící mobilní telefon.

„Calisto,“ odpověděl Affonso, který zněl mnohem rozšafněji než obvykle. „Víš, můj chlapče, že když ti volám, tak vždycky můžeš upustit od předstírání a oslovovat mě tak, jak to oba chceme, abys to dělal.“

„Jako třeba „bré odpoledne, kreténe“?“

Affonso si sám pro sebe zabručel. „Hele, pozor.“

„Budu se držet strýce,“ řekl Calisto, čímž celý úvod čtyřmi slovy ukončil.

„Taková škoda. Mohl bys mi ušetřit všechny ty problémy a zármutek světě, kdybys jen jednoduše -“

„Budeme se k tomu dneska znovu vracet?“ zeptal se Calisto. „Myslel jsem, že Vegas mělo být přestávkou ode mě. Nebylo to to, co jsi řekl? Byl bys rád, abychom mezi sebou měli na chvíli trochu vzdálenosti. Odporuješ sám sobě, zio, a zatímco to děláš, dokonce ani nejsme ve stejném zkurveném státě.“

„Dávej si bacha.“

Tři rychle vyslovená rozzlobená slova stačila k tomu, aby si Calisto dal pozor na svůj postoj. Bez ohledu na to, co k němu cítil, strýc byl stále jeho bossem. Navzdory tomu, že Calisto musel vstoupil do Cosa Nostra pod falešnými přetvářkami a roky lží, kterými byl krmený, složil přísahu a měl v úmyslu ji dodržet.

Respekt.

Čest.

Boss je boss - je boss.

I když člověk tím bossem pohrdá.

„Omlouvám se,“ řekl Calisto. Ta slova ho na cestě ven prakticky dusila.

„Děkuji.“ Než Affonso znovu promluvil, ztěžka si povzdechl. „Myslel jsem si, že pauza by prospěla nám oběma, Cale. Doufal jsem, že uvidíš kolik vlivu a respektu jsi získal prakticky jen díky tomu, že jsi vyrůstal pod mými křídly, nosil jméno Donati a dostal řádné místo v rodině. Vegas dokonce ani není New York, můj chlapče, a podívej se, jak tam s tebou zachází, jako bys byl princem, který čeká na svůj trůn. Představ si, kolik dalšího bys mohl mít, kdybys jen zapomněl na minulé chyby a přenesl ses do budoucnosti.“

„Chyby.“

„Dobře, ano.“

„Chyby,“ zopakoval Calisto. To slovo skrz zuby prakticky vyplivl. „To je tak, jak chceš nazývat to, co se stalo?“

Affonso nejdřív neodpovídal. Když to udělal, naprosto změnil směr hovoru. „Tohle nebyl důvod, proč jsem ti dneska volal, Cale. Znovu, místo toho, aby ses zaměřil na to, co by mohlo být, uvízl jsi ve věcech, které se kdysi staly.“

Calistovo podráždění vyskočilo ještě o stupeň výš. „Ty jsi to vytáhl jako první.“

„A teď to opouštím.“

„Kéž bys to tak nechal být, strýci.“

Calisto zatraceně dobře věděl, že Affonsa nerozzlobí nic víc než to, když mu připomněl postavení muže, kterým pro něj byl. Nebyl jeho přítelem, otcovskou figurou ani ničím jiným. Prostě jen jeho strýcem.

„Mohl bys být fantastickým bossem, Calisto,“ řekl Affonso, mnohem jemnějším tónem hlasu než kdy dřív. „Máš to přímo na dosah ruky. Mohl by sis to vzít, aniž bys mi dal to, co chci, můj chlapče. Ty to vůbec nevidíš?“

„Vzal bych si to,“ odpověděl Calisto tiše. „Následoval bych tvůj balíček lží až do samotného konce. Udělal bych pro tebe cokoli, co bys chtěl. Teď ne, zio. Ty chceš, abych byl bossem. Ty po mně chceš, abych vedl tvou rodinu. To je to, co ode mě chceš. A protože to je to, co ty chceš, já to vůbec nechci.“

„Tolik jsem tě hýčkal,“ zamumlal Affonso těžce.

„Ne, lhal jsi mi. V tom je rozdíl.“

„Ty a já... je to smutná věc, Cale.“

„Tak ať to je, zio.“

Affonsovi uniklo zavrčení. „Líbil se jí dárek, který dneska dostala?“

Calisto bojoval s nutkáním protočit oči. Affonsův plán podplatit Emmu dary všeho druhu dívce jen připomínal to, čím nechtěla být. Dokonce i Calisto, i když pocity jiných lidí obvykle ignoroval, mohl Emminy problémy jasně vidět.

Mladá žena už byla mužem rozmazlována - svým otcem. A ten samý muž se proti ní obrátil a při první šance, kterou dostal, jí nakrmil Affonsa, jako by byla jen beránkem, který byl obětovaný vlkům. Emma nehodlala dovolit Affonsovi, aby ji podvedl stejným způsobem, kterým to už jednou udělal její otec.

„No?“ dožadoval se Affonso.

„Podle toho, co vím, dostala dokumenty k lázním dneska ráno spolu se snídaní. Když byla vezena do jejího apartmá, dával jsem je na horní část vozíku.“

Dnešní dárek představoval různé druhy lázní, které Affonso koupil asi před rokem. Očividně požádal svého právníka, aby přepsal dokumenty ohledně vlastnictví tak, že se Emma v tom obchodu stala menšinovým vlastníkem.

Většina žen by pravděpodobně myšlenku dnů v lázních zdarma, kdy by je vlastnily, zbožňovala, nebo by to milovala prostě jen pro ten samotný dárek. Calisto nevěřil, že byla Emma stejná jako většina žen. Pravděpodobně dokázala vidět ten dárek přesně tak, čím byl. Jako další způsob, jak ji Affonso sledoval, jak ji ovládal a že to pro něj bylo něčím dalším, co by jí mohl vzít, pokud by se nechovala dobře.

„Dostala to,“ zopakoval Calisto.

„To mi nic neříká, Cale.“

„Nebyl jsem uvnitř místnosti. Chceš, abych trávil večery v jejím bytě?“

Affonsův hlas zmlkl do smrtícího ticha. „Momentálně našlapuješ po velice tenké linii.“

„Nemám co dalšího ti říct. Když jsme spolu dneska dřív mluvili, nezmínila se o tom.“

„Dřív? Co jsi s ní dneska dřív dělal, že jsi měl čas na rozhovor?“

Další rozpor.

Ukazovala se Affonsova žárlivost. Muž nesnášel kohokoli, kdo se v jakémkoli ohledu přiblížil k jeho ženám. Vůči mužům, o nichž se domníval, že překročili hranici u jedné z jeho milenek nebo... dobře, u jeho ženy, dokázal být násilný. Ale ne, že by Calisto mohl zjistit, zda si Emma užila svůj poslední dárek - úplatek – aniž by s ženou mluvil.

Calisto se neobtěžoval s tím, aby na to svého strýce upozornil. „Když konečně vystoupila z auta, aby se sešla se svou matkou, kouřil jsem. Tuším, že jsem se chtěl ujistit, že se na to cítila.“

„Co dělají?“

„Vybírají svatební šaty.“

A ona si pravděpodobně přeje, aby se objevila černá díra, ve které by mohla navždy zmizet, ubránil se Calisto dodat.

Emma možná nebyla jediným člověkem, který dokázal vytáhnout z kapsy ty nejdramatičtější kecy. Calisto přemýšlel, zda by dívce neměl dát pokoj.

„Žádné princeznovské sračky,“ řekl náhle Affonso.

Calisto si promnul místo mezi očima, protože v hlavě se mu začala tvořit bolest.

„Cože?“

„Ty velké, příšerné šaty, kdy potřebuješ tři lidi na to, aby dostali ženu do auta a z auta, nemluvě o zkurvených dveřích. Na figuríně můžou vypadat hezky, ale můžu tě ujistit, že v ložnici je to na hovno, když prostě chceš tu příšernou věc dostat z ženy pryč.“

Znovu, cože?

„Kam tím míříš?“ zeptal se Calisto.

„Sì, ujisti se, že si takové šaty nevybere. Pokud ano, budeš za to osobně zodpovědný. Nesnáším je. Cose brute.“

Báječné.

Prostě zkurveně perfektní.

Calisto, vědom si linie, o které věděl, že by ji neměl překročit, se odvážil zeptat: „Vzhledem k tomu, že je to její den a všechna ta sláva, nemělo by to zůstat na jejím výběru?“

„Její.“ Affonso se zasmál. „Další hromada sraček, ze kterých se má probudit. Platím za to já, Cale. Za svatbu, věci, které její matka chce, a dokonce i za šaty, které si dnes kupuje. Všechno to pochází z mého bankovního účtu. To nejmenší, co můžou udělat, je dát mi pro svatební noc snazší přístup.“

Bože.

To bylo deset odstínů špatnosti.

Všechno špatně.

Emma byla víc než jen věc na svatební noc - víc než jen snadný přístup. Jistě, byla mladá, ale kdokoli s dvěma očima a půlkou mozku mohl vidět, že ta žena byla nešťastná, měla strach a obavy z toho, co ještě přijde. Nemohl to vidět i Affonso? Nemohl Emmě ten muž učinit přechod trochu méně bolestivým tím, že jí povolí vlastní rozhodnutí, nebo že jí dokonce dá o trochu víc času?

Lidé museli vidět, že na tenhle nesmysl nebyla připravena.

Jako její svatební noc...

S Affonsem.

Calistovi se nelíbilo, jak se celé jeho tělo chtělo proti té situaci obrátit. Jako by ani nechtěl přemýšlet o slovech, protože by se tak nějak mohla stát pravdou. V krku pocítil žluč, ale své znechucení a nevolnost spolkl. Co jiného by mohl dělat?

Nebylo na něm, aby Emmu ochraňoval.

Její pocity nemohly krvácet do jeho mysli.

Nebylo by to pro něj dobré.

„Ujisti se, že si vybere něco krásného, ale jednoduchého a snadno sundatelného,“ řekl Affonso a vytrhl tak Calista z jeho myšlenek.

Nechtěl mluvit.

Neměl však jinou možnost.

„Cokoli potřebuješ, zio.“

Calisto hovor zavěsil právě v okamžiku, kdy Minnie Sorrento bouřlivě vypochodovala z obchodu s oblečením a úšklebkem, který by mohl soupeřit i s ďáblem. Aniž by se žena podívala Calistovým směrem, přešla ulici a zapadla do bílého Lexuse. Když se Minie odlepila autem od krajnice, jeho pneumatiky doslova zaječely.

Možná Emma nakonec ztropila scénu.

Bylo to úplně to poslední, co chtěl Calisto udělat, ale přesto vystoupil na chodník a vydal se k obchodu se šaty. Nikdy dřív uvnitř nebyl. Ne v takovém, který prodával svatební šaty. Otevřel dveře a do očí ho udeřily všechny odstíny bílé zdobené krajkou, korálky a další třpytivé věcičky.

Když vešel dál, u pultu si všiml zhruba pětatřicetileté dobře stavěné ženy s velkými brýlemi, která si s někým psala po telefonu. Zatímco se tu rozhlížel, nijak si ho nevšimla. Na všech stěnách i sloupech visely šaty na ramínkách. Na skleněných podstavcích byly vystavené boty, závoje a odpovídající kabelky.

Dobrý bože.

Tohle bylo peklo.

Krinolínové, hedvábné a saténové peklo.

Calisto se vydal chodbou, která zákazníky směrovala k šatnám a posezení, do zadní části obchodu. Najít Emmu mu netrvalo dlouho.

To první, co upoutalo jeho pozornost, byly šaty, dost velké na to, aby byly samostatným domem. Pak upoutala jeho pozornost Emma. Zatímco klopýtala přes vrstvy a vrstvy krinolíny, po tvářích mladé ženy stékaly slzy. Snažila se dosáhnout na zadní část šatů, nicméně nedařilo se jí zachytit spodní část pevně sevřeného korzetu. Ve dveřích soukromé místnosti si ho nevšimla, ale její panika byla jasná jako den.

Co způsobilo tuhle její reakci?

Místností se ozval další vzlyk. Emma se znovu pokusila natáhnout po háčcích a podařilo se jí jeden uvolnit. Stále však očividně nedokázala dostatečně rychle rozepnout zadní část šatů, aby byla spokojená. Rukama sevřela srdcovitý živůtek a vší silou za něj zatáhla. Vypadalo to, že se ty zatracené šaty snažila ze svého těla co nejdříve strhnout.

„Bože,“ mumlala Emma. „Chci to dostat pryč.“

Její hlas, těžký bolestí a úzkostí, zajel do Calistovy hrudi tak, jako projede horký nůž máslem. Pravděpodobně si nemyslela, že její zhroucení někdo sledoval a pravděpodobně by nechtěla, aby vstoupil dovnitř a pomohl jí.

Calisto si nedokázal pomoci a s rukama nataženými dopředu vešel dovnitř, aby Emmu uklidnil. Měl pocit, jako by se mu kolem těla najednou omotala nějaká zatracená šňůra, která ho pevně svírala a nutila ho překročit práh a přejít kolem bílé kožené pohovky až k ženě, která měla rozmazaný make-up, rozcuchané vlasy a ve tváři vepsanou bolest, pod kterou se na dřevěné podlaze hroutila.

Nikdo by neměl brečet tak, jak právě brečela ona. Nikdo by neměl být tak zraněný. Sakra, jen vidět to ho bolelo.

Calisto usoudil, že důvody Emmina emocionálního zhroucení pro tuhle chvíli nebyly vůbec důležité. To, čeho bylo potřeba dosáhnout, bylo uklidnění, útěcha a normální dýchání. Pak se mohlo řešit cokoli dalšího.

Emma se sesula na kolena, stále neviděla Calista, který byl za ní. Teď znovu sevřela živůtek šatů bez rukávů. Ztěžka lapala po dechu, jako by tu nebyl vůbec žádný vzduch. Vše bylo doprovozeno zlomeným vzlykem.

Jeho černé srdce, obalené roky vrstveným ledem, popraskalo.

Calisto se snažil ignorovat.

Chtěl…

„Teď,“ zaslechl její zamumlání. „Chci to pryč hned teď.“

Když Calisto překonal posledních pár stop, které ho od Emmy dělily, rukama se dotkl jejích nahých ramen. Cítil, jak se pod jeho dotekem napjaly všechny svaly jejího těla, ale nenechal ji vytrhnout se.

„Hej, je to v pořádku, Emmy,“ řekl tiše.

Emma se rychle napřímila a pak se otočila. Calistovy ruce se pohybovaly spolu s ní, teď už se nedotýkaly jejích ramen, ale jejího krku. Tvrdě se snažil ignorovat jemnost její broskvově krémové kůže, kterou cítil pod dlaněmi včetně toho, jak mu připadalo, že se teplo jejího těla propalovalo přímo do jeho krevního řečiště.

Emma si otřela oči a zamumlala: „Běž pryč. Jsem v pořádku.“

„Nejsi.“

Od definice v pořádku byla tak daleko, že to nebylo ani zábavné.

Emmě unikl další vzlyk.

Calisto sebou trhl. „Otoč se. Chceš ze sebe dostat tuhle příšernou věc pryč, že? To je to, co jsi říkala, když jsem sem přišel. Dovol mi sundat ti to, Emmy. Pomůžu ti.“

Nejdřív to vypadalo, že se s ním bude hádat. V zelených očích se jí znovu objevily slzy, spodní ret se jí tak chvěl, až Calisto začal přehodnocovat své rozhodnutí, že by možná měl odejít.

„Mám pocit, že v nich nemůžu dýchat,“ řekla.

„Otoč se a já ti pomůžu, Emmy.“

Calisto nečekal, až udělá, o co požádal. Obešel ji, popadl obě strany těsného korzetu a trhl. A pak zas a znovu, uvolňoval hedvábné pásky, až se šaty rozpadly a osvobodily Emmino tělo.

Udělal i něco dalšího, o čem vůbec nepřemýšlel.

Díky osvobození z šatů na něj vykoukla Emmina kůže, a to od oblin jejího zadečku až po celá záda. Hladká, neposkvrněná, světlá kůže. A Calistovi rozhodně nepomáhalo to, že se jí stále dotýkal. Cítil, jak se pod jeho rukama chvěla. Kdyby sjel dlaněmi jen o kousek níž, šaty by z ní zcela sklouzly a zanechaly ji zcela nahou.

Zaťal zuby. Hluboko v těle cítil, jak mu vykvetlo teplo, které směřovalo přímo do jeho penisu a koulí. V hlavě věděl, že to bylo špatné. Dívat se na Emmu Sorrento, jinak než naprosto nevinně by mu rozhodně vyneslo pár kulek. Podlehnout temnému chtíči, který koloval v jeho krvi, by představovalo hřebík do jeho rakve.

Pokud by se vůbec dočkal pohřbu.

Navzdory tomu, co Calisto věděl, se mu nepodařilo potlačit erekci, která mu bojovala proti zipu džínů. To vědomí nepomáhalo ani proti jeho hladu, nemluvě o jeho zmatku.

Prostor, říkala mu jeho mysl. Získej trochu prostoru.

Calisto svěsil ruce, ustoupil o pár kroků zpět a tím získal mezi sebou a Emmou trochu prostoru. Ale ani to nijak výrazně nezměnilo názor jeho penisu, který teď vypadal, že si dělal, co chtěl. Emmě bylo jedno, že Calisto ucouvl o pár kroků zpět, protože ze se sebe strhala šaty a teď bojovala s tím, aby se osvobodila z jejich spodniček.

„Ehm, Emmo... dovol, abych vypadl pryč dřív, než -“

Když dopadla hora hedvábí a krinolíny na zem, Calistova slova i myšlenkové procesy se zastavily. Emma stála uprostřed té hromady, a jak zhluboka dýchala, ramena se jí ztěžka zvedala, záda měla celá nahá. Zadeček jí zakrývala černá krajka, která přitahovala Calistův pohled přímo tam. Prsty ho svědily touhou natáhnout ruku a přejet přes její zadeček, jen aby zjistil, co by udělala.

Zachvěla by se?

Otřásla by se?

Požádala by o víc?

Calisto ztěžka polkl a snažil se vymyslet co říct. Emma neměla podprsenku, takže když se otočila a rukama si přitom zakrývala hruď, zahlédl okraje jejích prsou, která mu poskytla náznak její krásy.

Pod jejím ostražitým pohledem v očích zůstával ztuhlý jako kámen. Emma si kousala spodní ret a vyhýbala se jeho upřenému pohledu.

Jak tam tak stála, viděl všechnu její kůži, křivky a byla jako hřích. Její tělo vypadalo tak vhodné pro doteky, ochutnávání a zkoumání. Byl by ochotný se vsadit, že jedna jeho ruka by dokonale padla kolem jejího pasu, a druhou by přitom mohl zanořit do jejích kalhotek. Krajka, která zakrývala její pohlaví a zadeček byla z toho správného materiálu, za který se dalo chytit, tvrdě zatáhnout a tak ho z ní strhnout, až by ji měl ohnutou přes rovný, tvrdý povrch nábytku.

Tohle vůbec nebylo dobré.

„Děkuji,“ řekla Emma.

Calisto pevně přikývl. „Žádný problém.“

„Nechtěla jsem takhle vyšilovat.“

Jak se mohla právě teď chovat tak normálně?

To neviděla, jak zatraceně sám se sebou bojoval?

„Měla by sis něco obléknout,“ řekl Calisto chraplavě, i když zastřeně.

Emma se nechovala, jako by ho slyšela. „Jen mě to opravdu rychle dostalo.“

„Tvoje máma odešla kvůli tvému záchvatu?“

„Ne, volal můj otec. Zpanikařila jsem až potom, co odešla.“

Calistovi by to mělo být ukradené; neměl by se na to ptát. „Kvůli čemu?“

„Svatební šaty. Projití uličkou. Najednou to bylo skutečné a pak jsem nemohla dýchat ani ze sebe dostat ty šaty dolů. Omlouvám se.“

„Neomlouvej se.“

Emma se dívala dolů na šaty. „Bože, na něco tak ošklivého je to spousta materiálu.“

Calistovi se nějak podařilo zasmát. Vzhledem k tomu, že většině jeho krve byla stále shromážděna v jeho penisu, bylo to to nejlepší, co mohl udělat.

„Oblékni se,“ zopakoval.

„Ty jsi nikdy neviděl nahou ženu?“

„Ano.“

Ne tebe.

Čím déle tam stojíš, tím víc to chci.

„Drž oči od krku výš a budeš v pořádku,“ řekla mu Emma.

„Legrační,“ odpověděl. „Jsi zatraceně směšná.“

„Uklidni se. Obléknu se. Svoje oblečení mám v šatně.“

Vystoupila z hromady šatů a přešla do šatny. Calisto se snažil nedívat se, jak se Emminy boky cestou pohupovaly. Většina žen se naučila pohybovat tím správným způsobem, aby k sobě dokázala přitáhnout mužské oko.

Emmino pohupování nebylo naučené - bylo celé přirozené.

Jakmile byla bezpečně ukrytá za dveřmi šatny, Calisto se nadechl tolik potřebného vzduchu. V duchu si prošel celou abecedu, napočítal do sta, odříkal si americkou hymnu, přísahu Cosa Nostra a všechno ostatní, na co si dokázal vzpomenout, jen aby potlačil svou erekci.

Cokoli, jen aby tu ženu dostal ze své hlavy pryč.

Nefungovalo to.

Cazzo.

„Proč jsi přišel dovnitř?“ zeptala se Emma přes dveře.

„Volal Affonso.“

Emma zasténala. „Nestačil dneska ráno jeho dopis a dar? Nemůže mě, alespoň na jeden den nechat na pokoji?“

„Promiň, Emmy. Nezabíjej posla. Dar se ti nelíbil?“

„Ne,“ řekla ostře. „Je to jen další pokus, jak si koupit mou loajalitu a dobré chování.“

Chytrá holka, pochválil ji v duchu.

„Chtěl, abych dohlédl na tvoje nákupy,“ rozhodl se Calisto říct.

Upřímnost byla tou nejlepší politikou.

Emma otevřela dveře a mračila se na něj. Šaty jí visely z jednoho ramene, jen stěží jí zakrývaly ňadra. Očividně do nich ještě nedostala druhou ruku.

Calisto odvrátil oči.

„Vážně?“ zeptala se.

„Sì. Mimochodem, ty na podlaze rozhodně v žádném případě nejsou přijatelné pro jeho standardy.“

Emma stáhla rty do tenké linie. „Měla bych si je vzít, i když je taky nenávidím, jen abych ho nasrala.“

Calisto měl chuť trochu na ni tlačit, ale neudělal to. „Nechceš si vybrat svoje šaty?“

„Vlastně ne.“

„Ale jsou to tvoje šaty, Emmy, a navzdory tomu, co Affonso nechce, abys měla na sobě... dobře, v té věci máš na výběr. Některé ženy si rády nechávají své šaty, aby je pak měly pro své děti. Křtiny a pak další věci.“

Emma zamrkala, díky tomu se její rysy zjemnily. „Moje máma ty své má. Stále mám jejich miniaturu.“

„Můžeš udělat to samé. Místo toho, abys to viděla jako něco příšerného, změň to v něco, na co se těšit.“

Protože děti s Affonsem by jistě byly nádherné. Calisto nenáviděl sám sebe a raději už dál nemluvil. Neměl by ji povzbuzovat, aby si vybrala svatební šaty, aby se provdala za muže, kterého nenáviděl.

„Mohla bych,“ přemýšlela Emma. „Ale to znamená, že očekávám, že budu mít jeho děti.“

„Byla v tom lapená, že?“

„Nemyslím si, že s ním je tu skutečná možnost volby.“

„Pravděpodobně ne,“ připustil Calisto.

„Nutí tě ujistit se, abych si vybrala správné šaty?“ zeptala se.

„V podstatě.“

„Je to pro tebe na hovno.“

„Ani nevíš jak moc.“

Emma se hořce ušklíbla. „Myslím, že vím.“