DB#1 - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

Dívka za přepážkou přijala hotovost a podala Emmě šálek horkého čaje. Emma baristovi poděkovala a pak se přesunula do rohového boxu v zadní části malé kavárny, který poskytoval soukromí, a s dotykovým tabletem v ruce se usadila.

Možná, že by jí trocha čtení mohla pomoci vyčistit hlavu.

Když listovala na tabletu stránky, její pozornost upoutal nový šperk, který měla na levém prsteníčku. Od velkého, tří karátového safíru se odráželo světlo ze stropních světel a díky nim se celý třpytil. Zásnubní prsten byl sice nádherný, to rozhodně ano, ale Emma ho přesto nenáviděla.

Nenáviděla ho, protože představoval doživotní trest, který na ni byl uvalený.

Trest za to, že byla dívkou - dívkou Sorrento.

Na jejím zápěstí se jí leskl tenký náramek s diamanty. Ani ten nechtěla nosit, ale očividně na jejím rozhodnutí nezáleželo. Od doby, co Affonso před týdnem z Vegas odjel, jí každý den posílal dárky. Nový notebook s lesklým logem Apple. Kolem krku měla zapnutý náhrdelník s kulatým přívěskem, který byl zdobený ještě více diamanty. Norkový kožich, protože leden v New Yorku byl mnohem chladnější než tady v Nevadě. Nebo tak to alespoň říkala Affonsova kartička, která byla k dárku přiložena.

Svatební plány byly v plném proudu.

Emma ignorovala všechno, co jen mohla.

Matka jí denně nosila obrázky aranžmá stolů, prostírání, výběru oblečení a barevné vzorníky. Snažila se Emmu do tohoto procesu zapojit stále víc. Affonso na malou soukromou oslavu, kterou jejich svatba měla být, najal koordinátorku oslav, nicméně její matka stále trvala na tom, aby byl kostel do jisté míry vyzdobený, stejně tak jako místo, kde se následně měla konat malá recepce.

Oba její rodiče a pár vybraných členů rodiny - stejně jako nejbližší strýcovi muži – by se měli vydat na svatbu do New Yorku. Podle toho, co Emma pochopila ze soukromých rozhovorů, které zaslechla, pozvánky byly zasílány i dalším syndikátům v New Yorku i mimo stát.

Emmě to bylo prostě… ukradené.

V čem by byl rozdíl?

Nebyl to její den.

Byl to den jejího otce. Jejího strýce.

Affonsův den.

Alespoň, že když se Affonso vrátil zpátky do New Yorku, její rodiče a strýc trochu ustoupili. Nebyla kritizována barva její rtěnky, délka jejích šatů byla také přehlížena.

Na druhou stranu se její chůva nikdy nedržela příliš vzadu.

Emma s hlavou sklopenou střelila pohledem po místnosti. Pár stolů od ní seděl on. Calisto zvedl svůj šálek s kávou, upil se a pak se svým vědoucím výrazem zašklebil. Tím, který říkal, že věděl, že ho sledovala.

Muž si od ní v poslední době udržoval odstup. Jen zřídkakdy se k ní přiblížil, pokud nebyli ve stejné místnosti a on neměl na výběr, nemluvil s ní, nicméně vždy byl někde poblíž.

Sledoval ji.

Měla ho za zadkem.

Zneklidňoval ji.

Když vystoupila z výtahu, který ji z jejího bytu dovezl do foyer kasina, Calisto čekal. Bez ohledu na to, kam jela, černé pronajaté auto, které řídil, zůstávalo přilepené k nárazníku jejího auta. Sledoval ji do restaurací, a když navštívila kamarádky u nich doma, držel se venku před domem. Celou dobu zůstával zticha.

Emma nevěděla, proč se Calisto, zatímco ji sledoval, rozhodl držet od ní dál, ale díky tomu cítila úlevu smíšenou s podrážděním.

Úlevu pro to, že potřebovala dýchat. Chtěla se ještě o chvíli déle cítit normálně, a čím blíž Calisto byl, tím těžší pro ni bylo předstírat, že se neměla za pouhé tři týdny vdávat.

Na druhou stranu ji to trápilo, protože Emma toho o Calistovi příliš nevěděla. Když se spolu setkali poprvé, vypadalo to, že neměl problém mluvit s ní nebo se jí držet blízko. Teď zaujal nezúčastněný postoj. Když vstoupil do jejich domu, její otec i strýc s ním jednali s nejvyšším respektem, nechávali mu volný prostor a nikdy nezpochybňovali jeho práci při dohlížení na Emmu.

Ne, že by jim na tom záleželo.

Předpokládala, že by nemělo záležet na tom, co cítila kvůli Calistově odstupu. On nebyl jejím přítelem. Byl jejím hlídacím psem a jejímu brzy již budoucímu manželovi v New Yorku podával hlášení o tom, kde byla a co dělala. Calistův okouzlující úsměv a jejich rozhovory z předchozího týdne jí chyběly, a to navzdory tomu, že nabídka přátelství by možná mohla způsobit víc škody než užitku. To poslední, co Emma chtěla nebo potřebovala, byl had, který by ji v okamžiku, kdy se nedívala, chtěl kousnout.

Skutečnost, že Calisto byl Affonsovým synovcem a jeho poradcem, nemohla ignorovat. V Cosa Nostra byla věrnost vůči bossovi vším. Emma nemohla předstírat, že by v Calistovi Donati měla spojence, už jednoduše proto, že ten muž v ní nevyvolával dojem, že by si se svým strýcem nebyl zas až tak blízký.

Emma se s povzdechem vrátila zpátky ke svému tabletu, aby zkontrolovala své e-maily. Pár jich bylo od jejich přátel ze školy, kdy se jí ptali, kde byla minulý týden. Další byl od vedoucího její studijní skupiny, který se ptal, zda vzhledem k tomu, že své místo v ní očividně nevyužívala, ho může zaplnit jiným studentem. Podle pokynů svého otce - na žádost jejího strýce – se ze svých tří hodin na škole stáhla.

Ne, že by už předtím brala svoje hodiny na univerzitě příliš vážně. Z většiny je považovala za věc na částečný úvazek, která jí poskytovala něco k činnosti. Teď, když co se svého vzdělávání neměla vůbec na výběr, si začala přát, aby si toho času dřív mnohem víc vážila.

Zas a znovu se Emmě všechno to, co podělala, vracelo přímo do tváře. Její důvěřivost se jí bezeslovně vysmívala.

George a její matka Minnie na Emmu nikdy netlačili, aby šla na vysokou. Po dokončení střední dostávala každý měsíc ze svého svěřeneckého fondu apanáž, která byla posílána přímo na její bankovní účet, aby s ní dělala cokoli, co chtěla. Byt představoval dárek od jejího otce, stejně tak jako její třešňově červený Mustang.

Když vyrůstala tak, jak vyrůstala jako rozmazlené dítě a tak trochu jako malá panenka, tak si myslela, že to bude napořád. Že o ni bude postaráno. Mít bohatství, aniž by musela pohnout byť jediným prstem. Že jí bude neustále víc než dopřáváno, bude dostávat materiální zabezpečení, které nahradí nedostatek emocionálních pout.

Dokud se jí její chyby doslova nevysmály do tváře, Emma si neuvědomila, jak příšerné to všechno bylo.

Teď byla sama sebou znechucena.

Možná, že to, co nakonec dostala, si zasloužila.

„Vypadáš, jako bys právě spolkla pavouka,“ ozval se hlas po jejím boku.

Emma zamrkala, aby se vytrhla ze svého omámení a zvedla oči od tabletu. Uviděla Calista, který vklouzl na místo u stolu naproti ní. Nechtěla, aby věděl o její vnitřní válce a sebenenávisti. Tablet s kliknutím vypnula a nasadila si svou masku lhostejnosti.

„Trochu jsem se v duchu zatoulala. Kontrola e-mailů dokáže být hodně nudným úkolem.“

Calisto zvedl obočí, jako by jí ani na okamžik nevěřil. „Nevěděl jsem, že jsi měla tolik práce, přátel a věcí, abys dostávala denně záplavu e-mailů.“

Au.

I ta stará Emma s hlavou pevně strčenou do písku by v Calistových slovech zaslechla jeho ironii.

„Dělat si ze mě legraci je trochu nízké, ne?“ zeptala se kousavě.

„Nedělám si z tebe legraci.“

„Ne? Hele, uvědomuji si, že pro tebe nejspíš nejsem ničím víc než rozmazlenou mafiánskou princeznou, která je svou rodinou konečně využita, ale jsem taky člověk, Calisto. Zatraceně skutečný člověk, který má své city. Nepotřebuji, abys poukazoval na mé nedostatky - jsem si jich dobře vědoma sama.“

Calisto se v boxu opřel, ani na okamžik se na ni nepřestal dívat. Jeho pohledem problikávala milion a jedna otázka, ale muž zůstával zticha.

Zneklidňovalo ji to.

„Přestaň to dělat,“ vyštěkla Emma.

„Dělat co?“

Hluboký tenor jeho hlasu byl díky zmatenosti o trochu vyšší. Emma si stále myslela, že Calistův tón hlasu byl skoro melodický. Jako by pro něj mluvení bylo jakousi formou umění. Ve svém životě neznala nikoho jiného, kdo by dokázal vyjádřit emoce v hlase, zatímco by měl ve tváři stále ten stejný, chladný, prázdný a nečitelný výraz.

Emma se v boxu zavrtěla. „Díváš se na mě tak, jako by ses mě snažil rozebrat na kousky nebo tak nějak. Nech toho, Calisto. Řekla jsem ti, jsem si svých nedostatků vědoma víc než dost. Nepotřebuji, abys na ně poukazoval i ty. Už tak se všichni ostatní báječně baví na můj úkor. Nemůžeš mě nechat trpět v klidu?“

„Nejsem si jistý, co tím myslíš, dolcezza, ale snažil jsem se tě jen rozesmát vtipem. Byla jsi tady až moc zamračená a nechávala chladnout svůj čaj. Myslel jsem si, že možná…“ Calistův hlas se se zamračením vytratil. „Víš co, nemyslel jsem si nic. Máš pravdu, že tvoje nešťastnost není moje věc. A pokud máš pocit, že svoje utrpení držíš ve svých vlastních rukou, pak i to není moje věc. Když jsem vyrůstal, naučil jsem se, že každý si zaslouží lehnout přesně tak, jak si ustele.“

Pokud bolela jeho předchozí slova, tahle tu bolest zatraceně zvedla. Mohl ji nafackovat, a přesto by se cítila lépe.

Emmě se otevřela ústa, v hrudi jí bolestivě uvízl vzduch. „Tuhle postel jsem si já nestlala.“

„To není to, co jsi mi řekla.“

Pohrávala si s rukávem svého kabátu a přitom cítila, jak se jí o polštářek palce třel drsný tvíd. Na okamžik ji ta činnost z nějakého důvodu uklidňovala.

„Než jsi přišel, o něčem jsem přemýšlela,“ připustila Emma. „To co jsi řekl, mi zasáhlo nervy a já jsem to nebrala jako vtip tak, jak jsi to zamýšlel. Neměla jsem na tebe vyštěknout, Calisto. Omlouvám se.“

Přijal její slova, aniž by na ně odpověděl. Zvedl šálek kávy, upil další doušek a pak ho položil zpátky na stůl.

„Nesmysly rozmazlené Mafioso principessa, které jsi na mě štěkala,“ řekl tiše. „O tom jsi přemýšlela?“

Emma odvrátila zrak, odmítla se setkat s Calistovým pronikavým hnědočerným pohledem. Své skutečné pocity nikdy nedokázala dobře skrývat. Nechtěla, aby viděl zlost a zahanbení, které muselo v jejích očích jasně zářit.

„Ano,“ řekla.

Calisto sám pro sebe zamručel jakýmsi zvukem, který zazněl jako směsice pochopení a zájmu. Emma cítila, jak se její neviditelné zdi pod Calistovou vágní nabídkou soucitu otřásly. Znovu si připomněla, kým tento muž byl, k jakému člověku měl blízko a jak moc by jí tím mohl ublížit.

Nedala by mu munici.

Ne dobrovolně.

„Mýlil jsem se,“ zamumlal Calisto.

Emmin pohled okamžitě střelil znovu po jejím společníkovi. „V čem?“

„Lůžko, o kterém jsem si myslel, že sis ho ustlala. Myslím to, co jsem řekl.“

„Vlastně jsi měl pravdu. Moje neštěstí není tvou starostí. Není od tebe vyžadováno napravit to, jak se cítím, nebo to zlepšit. Nechci, abys to dělal.“

Emma usoudila, že dostat to ven bude pro ni i pro Calista lepší. Tak ten muž věděl, že s ním nehrála žádné hry. Pokud to jediné, co chtěl, bylo vyzkoušet ji a dostat se k ní blíž, aby mohl Affonsovi dodat informace, měl další věc.

„Ne, to není to, co jsem měl na mysli,“ řekl Calisto a mávl rukou, jako by chtěl její slova potlačit. „I když bez pochyb to, že ti někdo řekne pravdu, ti možná pomůže s tím, jak se cítíš.“

„Jak víš něco o tom, co cítím?“

„Když si myslíš, že se nikdo nedívá, svoje emoce zcela jasně ukazuješ. V tom by ses měla zlepšit, ragazza. Před davem nebo dokonce se svou rodinou, máš celou dobu masku pečlivě nasazenou na svém místě. Minulý týden na večeři by nikdo nehádal, že jsi z toho, co se kolem tebe děje, celá nešťastná a naštvaná. Ale když jsi sama...“

„Je to očividné,“ řekla.

Calisto pokrčil rameny. „Měla bys vědět, že až si vezmeš Affonsovo příjmení, potom už nikdy nebudeš sama, Emmy. Vždycky bude někdo blízko. Někdo další se bude dívat. On bude mít různé způsoby, jak se ujistit, že se správně chováš a komunikuješ se správnými lidmi a udržuješ obraz, který chce, aby sis udržovala. Raději se už teď začni chovat tak, jako bys nikdy nebyla sama, abys to později neposrala a nemusela se zodpovídat z něčeho, co on bude považovat za to, že jsi udělala špatně.“

Emmě po páteři přejelo zachvění. Tohle bylo podruhé, co jí někdo jemně nabídl informace o tom, jak se Affonso choval k ženám ve svém životě.

Činy, které naznačovaly násilí.

Zvedl se jí žaludek.

„Je takový i se svými ostatními ženami?“ odvážila se zeptat.

Calisto svraštil obočí. „Myslíš Affonsa?“

„Ano. Jeho milenky. Můj otec se minulý týden o něčem zmínil. Říkal, že když přišlo na ženy, které neposlouchají, Affonso měl… chuť na bolest. Právě jsi řekl něco podobného. Přemýšlela jsem, zda je to pravda. Je to tak?“

Odpovědí na Emminu otázku bylo ticho.

Pak Calisto řekl: „Nikdy jsem ho neviděl uhodit ženu.“

„Ale s jistotou to nevíš, že?“

„Vím, že dokáže být monstrem.“ Výraz v očích Calista ztvrdl, ale tentokrát ten chlad nesměřoval k Emmě. „Vím, že ženám – ženě – ubližoval. Jednou mi to někdo řekl.“

„Nerozumím. Komu ubližoval?“

„Někomu,“ odpověděl Calisto neurčitě. Nic dalšího nenabídl. „Když jsem říkal, že se poté, co se za něj provdáš, budeš odpovídat za svá rozhodnutí, myslel jsem tím, že se proti tobě neotočí fyzickým násilím. Nevěřím, že by to udělal, ne u své ženy. Lidé tebe a jeho sledují, Emmy. Affonso moc dobře ví, že je lepší neuhodit svou ženu a nezanechat stopy, které by mohly být spatřeny. A v New Yorku jsou kromě něho další rodiny. Rodiny s mnohem větší mocí, než má on. O jednom z bossů těch rodin, Dante Marcello, je známo, že pro dobro ženy vstoupil do soukromých záležitostí.“

Emma nevěděla, co říct. „Opravdu?“

„Čest by v Cosa Nostra měla být tou nejdůležitější věcí. To, jak muž zachází se svou ženou a svou rodinou, ukazuje tuto linii. V la famiglia jsou muži, kteří nikdy nezapomínají na to, že být čestný a být dobrým mafiánem, je mnohem důležitější než být mužem svého bosse. Navzdory tomu, že Affonso je boss, je sledován stejně tak, jako kdokoli jiný. Jsou jisté standardy a očekává se, že se jich bude držet stejně tak, jako kdokoli jiný.

Nevěřím, že by na tebe položil ruce,“ pokračoval Calisto tišeji. „Tvůj otec se tě pravděpodobně snažil vyděsit tím, že hrál na strunu strachu, kterou má někde v sobě pohřbenou každá žena.“

„Ale na to, aby mi ublížil, mě ve skutečnosti nepotřebuje uhodit,“ odpověděla Emma.

To věděl každý, kdo měl byť jen trochu zdravého rozumu.

Calisto přikývl. „Máš pravdu. Přesně to jsem myslel. Může z tvého života odstranit lidi, sebrat ti věci, v soukromí tě zostouzet nebo tě veřejně ignorovat a přimět tě tak po jeho boku vypadat bezcenně. Když ti to sebere, hrdost je příšerná věc. V tomto životě je občas žena ceněna pouze pro své příjmení a postavení, kdy její hrdost může být tou jedinou věcí, kterou má. Ten nejhorší druh mužů ví naprosto přesně, jak ti vyrvat srdce, aniž by na tebe kdy vztáhl byť jen jediný prst.“

„Varuješ mě, že Affonso je jedním z těch mužů?“

„Říkám, že je dobrý ve skrývání monstra, o kterém nechce, abys ho viděla.“

Emmina ramena se napjala. Bylo to, jako by měla mezi lopatkami malý kámen, kterého se bez ohledu na to, jak moc se snažila, nedokázala se zbavit. S každou připomínkou, že časy, kdy byla svobodnou ženou, rychle končí, ten kámen těžknul o trochu víc.

Stejně tak i tíha, kterou cítila v břiše. Nebo prázdnota v jejím srdci.

Calisto ji stále pozorně sledoval, hodnotil její reakce a emoce. V tomto okamžiku to bylo Emmě naprosto ukradené. Nechtěla být něčí dokonalou hospodyňkou, a když to bylo vhodné, hrát roli panenky.

Proč musela předstírat, že to vůbec chtěla?

„Slyšela jsi, co jsem řekl, že?“ zeptal se Calisto.

Emma spolkla své emoce. „Ano.“

„Cvičení dělá mistra. Zapracuj na tom.“

„To se ti snadno řekne. Ty nejsi tím, kdo je nucený do budoucnosti, kterou nechceš.“

Calistovy rty se hříšně zvlnily. Přimhouřil oči, rysy mu potemněly. Pohledná drsnost jeho tváře se během mrknutí oka změnila do něčeho mnohem svůdnějšího. Emma musela odvrátit zrak, odmítala spadnout do zamilování se do muže, kterého nemohla mít, neznala ho a ani si nebyla jistá, zda to chtěla.

Calistovi uniklo krátké zasmání a pak se zeptal: „A jak to víš, Emmy?“

„Nevím.“ Otočila se zpátky k němu a dodala: „Ale myslela bych si, že ses jednoho dne jen tak neprobudil s tím, že se celý tvůj život převrátil naruby, zatímco všechna rozhodnutí, která sis kdy myslel, že jsi udělal, nebyla ničím víc než lží, která se ti teď vysmívá. Mám pravdu? Protože to je to, jak se právě teď cítím, Calisto. To je peklo, ve kterém žiji. Předstírat, že se nic neděje, by možná mohlo vypadat snadně, ale dokud nevstoupíš do mých bot, nemáš ani ponětí, jak je to ve skutečnosti těžké.“

V čelisti se mu objevil tik, ruku měl na stole pevně zaťatou v pěst. Pak Calisto se stolu popadl svůj šálek a rychle se z boxu zvedl. Jeho zrychlené pohyby a ztuhlá záda Emmě řekly, že mu musela udeřit na citlivé místo.

Něco...

Co řekla, že ho to tak naštvalo?

„Co to děláš?“ zeptala se Emma.

„Vracím se zpátky ke svému stolu,“ zamumlal Calisto. „Možná jsi měla pravdu, Emmo.“

Při tom, jak místo její přezdívky použil své její jméno, si připadala špatně. Z jeho úst to vyšlo ztuhle a bez emocí. Ne tak, jak mluvil obvykle.

„Pravdu s čím?“

„S tebou. Jsi rozmazlená mafiánská princezna se svým komplexem: já-ubožáček. Jen to v sobě dál přikrmuj, nech to hnisat a růst. Jsem si jistý, že za pět let, až bude všechno ostatní využito a odejito pryč, to bude ta jediná věc, která v tobě stále bude silná. Affonso ti strčí do úst stříbrnou lžičku a tiše tě umlčí. Nedělej si s tím obavy.“

Emmě se sevřelo srdce, ale její mysl křičela čím dál hlasitěji. Na rozdíl od situace předtím, kdy ji svými slovy zranil nešťastnou náhodou, tentokrát to tak nebylo.

Calisto jí chtěl ublížit.

Jeho slova splnila účel. Tím, že po ní šlehl tato slova, ji pravděpodobně chtěl odvést od svých vlastních tajemství. Nemohla mu dovolit nechat to tak být. Něco skrýval.

Emma chtěla vědět, co to bylo.

„Rozčílila jsem tě,“ řekla Emma tiše.

Calisto otočený k odchodu ztuhl, otřásl rameny, aby ze sebe její tvrzení shodil. „Ne, já -“

„Ano. Čím to bylo?“

Ohlédl se přes rameno, setkal se s ní pohledem a pevně ho držel. Emma měla pocit, že poprvé dostala dobrý výhled na tohoto nebezpečného, přitažlivého muže. V důvěrně známých podivně zbarvených zorničkách viděla jen stěží skrývané znepokojení. Hned na špičce jazyka měl svůj příběh. Nenávist zkroutila jeho rysy do masky bolesti, díky čemuž zmizela jeho obvyklá apatie a byla nahrazena mužem, na kterého byla zvědavá a chtěla ho poznat.

Mužem, který vypadal syrově.

Zmlácený neviditelnými věcmi.

Využívající neznámé bytí.

Syrový na dotek, stejně tak jako nezhojené rány.

Všechny tyhle věci znala.

Každou z nich.

Protože je v sobě měla i ona.

„Co to bylo?“ zeptala se Emma znovu.

„Předpokládala jsi, že jsem tomu nerozuměl. Předpokládala jsi, že jsem to neznal. Tvůj život, tvé pocity a tvoje chyby. Předpokládala jsi to. A v tom ses mýlila.“