CA - 7. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Bylo mi deset, když se matka rozhodla nás opustit kvůli ženě a přestěhovala se bez vysvětlení do New York City. Drby se šířily rychle a měly velmi dramatický efekt.

Jeden na mého tátu, který byl najednou velmi populární pro každou rozvedenou ženu nebo vdovu ve městě, všechny byly celé říčné dělat terapii zlomenému muži. Což ze mě a s Jackie udělalo cíle nechtěné pozornosti. Jackie neměla problém to ignorovat; nikdo neumí předvést lepší mrchu než Jackie. Já jsem se naopak modlila za každou mámu dětí, která mě pozvala si po škole hrát. I když mě jejich děti nesnášely a opakovaně mi to říkaly.

Druhý efekt mě mučil, a to, že děti jsou děti. Táta musel vysvětlovat, že žena může milovat jinou ženu a žít s ní jako rodina – to nikdy nezapomenu. Nedokázala jsem to pochopit a trvalo mi celou věčnost se s tím vyrovnat. Jackie se mi to snažila vysvětlit po svém, ale já jsem se s ní jen hádala, že to nemůže být pravda, protože jsem nikdy neviděla rodinu s dvěma mámami. V mé desetileté hlavě měla Zelda mého tátu. Na co by potřebovala jinou ženu?

Ten rok nastavil parametry pro dalších sedm. Děti mě přestaly pozývat na narozeninové oslavy a mimoškolní akce. A za nedlouho jsem už obědvala ve škole u stolu sama.

Všechno se změnilo v osmé třídě, když se do města přistěhovala Gina Polizziová. Původně ze Staten Island, její velká italská rodina se sem přestěhovala, aby si otevřeli obchod s pizzou. Nikdo z mých spolužáků se neobtěžoval ji poznat. Ale tím, že měla Gina čtyři bratry, neměla žádné zábrany a problém posadit se bez pozvání k mému stolu. Okamžitě jsme si padly do noty.

Sblížily jsme se díky naší společné situaci, naší lásce k Sexu ve městě, a zdravému odporu k čemukoli souvisejícímu se sportem. Dvě mimoňky, jejichž jediným prohřeškem bylo, že nejsou dost pěkné nebo dost štíhlé nebo jedinečné, aby mohly zapadnout mezi sportovce, nebo cool lidi, nebo počítačové blázny.

Gina měla rychlý jazyk a bezstarostný přístup, takže si na ni většina dětí nedovolila jako na mě. Já jsem se k ní přilepila jako šnek. Bohužel pro Ginu to pro ni znamenalo, že byla taky jako já vyloučena ze společnosti.

Příštího dne mi babi s obrovskými obavami půjčila svůj modrý mercedes z roku 1972 a já jsem se vydala do města. Čas strhnout náplast. Čím víc budu odsouvat setkání s lidmi, kteří tu pořád žijí, tím hůř se budu cítit.

Moje první zastávka byla v supermarketu, abych vyzvedla pár základních věcí.

Tlačím vozík uličkou s cereáliemi, pomalu si prohlížím zboží, když mi zavolá Jackie.

„Co to kruci bylo“, řekne, jakmile to zvednu.

„Nekecám.“ Protože obě víme, že už jí táta ten příběh odvyprávěl.

„Řekni mi všechno.“

„Všechno? To by bylo na čtyři hodiny a tři koktejly.“

„Dobře, tak jen to nejdůležitější. Co sis myslela, že projedeš bouří?“

V mém výhledu spatřím ženu, která odchází z obchodu a zamrznu, nevěřím svým očím. Vysoká, štíhlá, hnědé vlasy po bradu…

„Haló?“ dodá, když neodpovím dost rychle.

„Promiň. Jen jsem viděla ženu, která vypadá jako ty-víš-kdo.“

„Ne. Ta je v New Yorku,“ ujistí mě moje sestra. „Zrovna dělala svůj pořad…“ Ale vypadala úplně jako ona. „Carrie? Ty´s mi neodpověděla. Byla jsi sjetá, že jsi řídila v takovém počasí?“

To mě vytrhne ze zamyšlení.

„Myslela jsem, že moje kreditka už dosáhla limitu a moje sestra mě nenechala bydlet u sebe.“

„Carrie--“

„To je jedno. Už jsem se pomstila. Tvůj růžový kašmírový svetr je zničený, mrcho.“

Ona odfrkne a já se musím usmát. Už teď mi chybí. „Jak se má mimi?“

„Fajn.“ Dál to nerozvádí a já netlačím. „Táta říkal, že tě zachránil nějaký chlápek jménem Jake. To je vzrušující. Co se stalo?“

V hlavě mi naskočí nástěnka s fotkami z posledních pěti dnů, a skoro se zachichotám. Jak to můžu normálně vysvětlit? Takže to vezmu až k jádru. „Prakticky jsem mu nabourala s půjčeným autem na jeho příjezdovku ze silnice 73, on mě vytáhl z auta a dva dny jsem byla uvězněná u něj.“

Následuje chvíle ticha.

„Většinu času tě sotva dokážu přimět, abys sklapla a teď budeš tajemná? Jaký je?“

Pomyslím na krůtí sendvič, který mi Turner udělal. „Je to rebel.“

„Jasně. To nezní moc legračně. Je žhavý?“

„Jackie.“

„Co? Mám pomatené hormony. Holka může mít nějakou fantazii nebo dvě?“

„Ježíši Kriste, máš manžela. Na co potřebuješ fantazírovat?“

„Oh, moje malá sestřičko, ty jsi tak naivní. Potřebuju nový materiál pro svou imaginární necudnou banku a chudák Charlie je už unavený z uspokojování mých potřeb. Myslím, že jsem mu onehdá zlomila penis.“

Skoro si nazvracím do pusy. „Ježíši, to nechci vědět. Nechci krát deset.“

„Takže?“

Povzdechnu, zastavím vozík a představím si Turnera spícího v rozkládacím křesle, šlachovitá předloktí, ty rýhy na bocích. Bez debat je žhavý. Tak buďme fér že.

„Je žhavý, pokud se ti líbí neandrtálský typ. Je to pako. Jsem přesvědčená, že je jen napůl člověk. Nikdy bych se o něj nezajímala – i kdyby byl hetero. Oh, jen tak mimochodem, je gay. Takže jestli je tohle tvoje úchylka, můžeš aaaa…“ Hlas se mi vytratí, když se otočím pro krabici Cheerios, které jsem minula.

A skoro vrazím do Turnera, který má v ruce košík plný čerstvého ovoce a zeleniny, a na tváři má výraz čirého opovržení. Má na sobě černé sportovní kalhoty a černé termo tričko pro maximální zastrašující efekt.

„Jackie, musím jít.“ Zavěsím své sestře, aniž by stačila odpovědět, hlas mi skřípe, jak se mi v krku udělá knedlík. Není pochyb o tom, že mě slyšel – jeho pohled mluví za vše.

Veškerá krev se mi nahrne do tváře. „Turnere…“

Na moment přeruší oční kontakt, aby se rozhlédl, jestli jsme sami. „Nejsem gay – ne, že by to byla tvoje věc.“

„Turnere…“ Chci se omluvit, ale slova nepřicházejí. Zasekla se mi v krku. Je mi tak trapně, až jsem ztratila schopnost mluvit.

Přistoupí blíž a skloní bradu. Dost blízko, že cítím jeho mýdlo a šampon s marockým olejem z nedávné sprchy. Dost na to, abych musela zaklonit hlavu, když se na něj chci podívat, a i když se chci skrýt, i když chci, aby mě pohltila země, které se pode mnou otevře, donutím se na něj podívat.

„Tři roky jsem neměl ženu,“ tiše přizná, ten chrapot je jako smirek na mé červenající se tváře. A i když je jeho tvář tajemně bez výrazu, energie, která z ní jde, je nezaměnitelná – nesnáší mě. A má na to veškeré právo. Je mi tak trapně, že jsem si absolutně jistá, že tu vinu ze sebe nikdy nesmyju. „ …a ani ve svůj nejlepší den pro mě nejsi pokušení“ – jeho safírové oči přejedou po mém těle – „ani trošku.“

Pak kolem mě projde, zatímco já jsem přirostla k linoleu na podlaze. Jen já, můj nekončící stud a krabice medovo-oříškových Cheerios.

***

Jestli pro mě základní škola byla těžká, střední byla ještě o mnoho horší. Vzpomínky na ni jsou jako spouštěč panického záchvatu, takže to sem tam udělám a nikdy dobrovolně.

Pětiletý rozdíl mezi Jackie a mnou byl obrovský, když jsme vyrůstaly. A i když jsme nikdy nebyly na střední spolu, neustále mi bylo připomínáno, že moje brutálně krásná sestra byla na vrcholu potravního řetězce, zatímco já jsem byla na jeho dně.

Mít sestru, která byla jak populární, tak třídní premiantka, znamenalo, že se s ní nikdy nebudu moct poměřit. Kdyby to bylo jen tohle, pravděpodobně bych střední přežila celkem bez úhony. Bohužel to nebylo všechno, co bylo špatně.

Byla jsem hubená nemastná a neslaná. Nikým neoceněná. Jedna z těch, která musela nosit rovnátka déle než bylo obvyklé. Ty moje mi sundali až na konci prvního ročníku vysoké. Ještě horší bylo, že jsem velmi trpěla na akné. Takže i ta troška sebevědomí, kterou jsem měla, byla díky akné zašlapaná do země.

Lidé, kteří říkají, že není důležité, jak vypadáš, jsou buď záměrně necitliví, nebo nikdy nebyli objektem výsměchu. Je to jako když umíráte tisíci ranami. Každý den vám to zabíjí další kousek čehokoli dobrého uvnitř, dokud sami sebe nezačnete nenávidět. Dokud jsem já nedokázala vystát pohled do zrcadla a chtěla ho rozbít. Sebenenávist je potíž, která vás může svést na nebezpečnou cestu.

Teenageři umí být brutálně upřímní a nevědomě krutí. V době, kdy jsem maturovala na střední, by vám lidi z mého ročníku pravděpodobně neuměli říct mé křestní jméno. Ale kdybyste se zeptali, kdo je pizza-obličej, okamžitě by ukázali na mě. Zároveň s tím jsem strávila veškerý volný čas sněním o tom, jak se dostanu z toho Bohem zapovězeného města a začnu znovu.

Na Arizonské Státní se všechno změnilo v prváku. Moje spolubydlící se na mě podívala a řekla, „Pomůžu ti to napravit.“

A to bylo vše, co stačilo k tomu, aby se můj celý svět změnil. Ukázalo se, že měla taky problémy s akné, a její máma utratila tisíce dolarů za nějakého nóbl holistického doktora.

Přestala jsem jíst průmyslově zpracované jídlo, mléčné výrobky, rajčata a celou kupu dalšího jídlo kvůli zánětlivosti. Bylo to opravdu těžké a nešlo to rychle, ale na konci roku byla moje pokožka naprosto čistá s jen nepatrnými barevně odlišnými místy. Ale už tehdy byly škody napáchány.

Důležité je, že já líp než kdokoli vím, že někoho ponížit mu na psychice nepřidá, ani na jeho sebeúctě. Ať už mě slyšel nebo ne, neměla jsem o něm nikomu říkat nic špatného. Byl ke mně nepříjemný? Ano. Ale to pořád neomlouvá mé chování.

Je to důkaz toho, kolikrát mi řekli, že jsem neatraktivní nebo jsem se tak cítila, že na mě jeho přiznání nenechalo stopu. Navíc, stejně bych nikdy nečekala, že to někoho jako Turnera bude ke mně přitahovat. Teď jsem pěkná. Nebo si to aspoň myslím. Ale bez ohledu na jeho hroznou osobnost, je Turner dalece mimo mou ligu. A já jsem s tím dokonale v pohodě.

Takže po dvou bezesných nocích a zpytování duše, jsem rozhodnutá se pochlapit a omluvit. Proto si natavím budík na 4:30 ráno. To je doba, kdy se Turner vrací ze svého ranního běhu kolem jezera a já mám v plánu ho přepadnout ze zálohy svou laskavostí.

Jako na zavolanou se cestou blíží tmavá vysoká postava. Má černou vlněnou čepici a nějaký druh funkčních kalhot na běhání a bundu. Takový sportovní smrťák, když chcete. V kontrastu s růžovějící oblohou při svítání se zdá ještě víc nepřátelský. A sexy, abych byla dokonale upřímná. Srdce mi vynechá úder.

„Show začíná.“

Zpomalí do chůze a začne si měřit srdeční frekvenci. Teď jsem na řadě, abych vyskočila zpoza Austenové se sáčkem čerstvých muffinů, které upekla babi včera.

„Čau, Turnere!“

Vyděšený tím, jak jsem se najednou zjevila, se rozhlédne. Když mě uvidí, zamračí se. To není příliš povzbudivý start, ale vytrvám.

„Čau. Čau, takže… jsem ti přinesla tohle.“ Zvednu papírový sáček, na který se dívá s nezájmem. Bohužel vypadá, že není ochotný si ho vzít. Tohle vůůůbec není trapné.

„Můžeme si promluvit?“ Na to odpoví dalším prázdným výrazem. „Prosím, bude to trvat jen minutku.“

Unaveně vydechne, vytáhne si sluchátka z uší… a čeká.

„Jo, takže… uh, jen jsem se chtěla omluvit za posledně. Neměla jsem to říkat. Já jsem to vážně… neměla říkat. Nemyslela jsem to vážně. Teda, já jsem si myslela, že jsi gay. Ale to jsem se očividně spletla. Ne, že bys vydával nějaké homosexuální vibrace nebo tak. Ne že by na homosexualitě bylo něco špatného. Miluju gaye--“ Jo, to nejde moc dobře. „Můžu za to já. Nemám pro to omluvu. A mrzí mě, jestli jsem ranila tvé city. Tady“ – vrazím mu ty muffiny a on si je neochotně vezme – „dělala je babi. Každopádně se ti z celého srdce omlouvám.“

Pořád žádná změna výrazu. Páni, tenhle chlap je tvrdý oříšek.

Čekám. A čekám ještě. Až omluvu přijme. Aby k tomu něco řekl. Aby ukázal nějaké zatracené milosrdenství. Asi mi umrzne zadek.

Obejmu se rukama, na místě přešlapuju a on si kriticky změří moji pyžamovou kombinézu s úsměvy.

„Všechno?“ konečně pronese směrem ke mně.

Takhle to v mé hlavě neprobíhalo. „Umm, jo, asi.“

Pak mi vrátí sáček s muffiny a jde dovnitř.

***

„Co to kruci dělá…“ mumlám si pro sebe. Protože to obvykle dělám, když někoho špehuju, sleduju nebo podobně. Turner je zpátky, posledních dvacet minut chodí tam a zpátky z dřevníku.

Nakloním se víc z okna za kuchyňskou linkou, šponuju krk, abych ho viděla, jak vyjde se sekerou. Na muže, který mnou pohrdá, vypadá s tou houpající se sekerou až příliš pohodlně.

Od mé zpackané omluvy před týdnem jsme si nevyměnili víc než chvilkový pohled. On se snaží mě ignorovat a já mu tu laskavost oplácím.

Ale slyším ho. Jasně a zřetelně. Slyším, jak vstává ve 4 ráno. Slyším, jak zabouchne dveře, když jde běhat. Slyším téct sprchu. Slyším, jak s autem opouští příjezdovou cestu, když jede na farmu. Ale je to platící host, takže držím ústa a hodím si přes hlavu polštář.

Přemýšlela jsem, že bych se omluvila ještě jednou, ale to nepřichází v úvahu. Pokaždé, když je někde poblíž, vztyčí svůj elektrický ohradník a já se nechci nechat spálit. Končím s tímhle jeho přístupem. Opakovaně jsem se omluvila. Pokud to nechce přijmout, je to smutné.

Bezmyšlenkovitě pustím vodu, která zaprská. Skvělé. Další věc k opravě. Po týdnech s ucpanými toaletami, problémy s termostatem, a mladým párem, který bydlel v Millerovi a svými sexkapádami rušil sousedy, jsem se rozhodla, že tohle už moc dlouho nevydržím. Můj intelekt to nedovolí.

Taky proto mám v plánu zjistit v místních novinách, The Gazette, jestli přijímají – a to co nejdřív.

Otřesu se zimou a to mi připomene, že musím doplnit dřevo ke krbům. Tenhle dům byl původně postavený v roce 1800 a i se všemi renovacemi, které provedli táta s babčou, tu pořád táhne.

Vezmu sestřin kabát a kožený nosič, obleču se a vyjdu ven, abych došla pro nějaké dřevo. Turner je tam pořád – akorát teď je bez trička. Tak moment. I když svítí slunce, je kolem nuly, což je na duben naprosto normální. Oproti tomu mám já tolik vrstev, že vypadám jako panáček Michelin.

Položí si kus dřeva na špalek, zvedne paže nad hlavu, svaly se napnou a zavlní, a pak je prudce spustí. Odhodí dva kusy na stranu, a přichystá si další.

„Uklidni se, Turnere. Nikoho to nezajímá.“ Projdu kolem něj až k hezky uložené hromadě na druhé straně kůlny.

„Zíráš na mě z kuchyňského okna poslední půl hodinu“ – prudce udeří sekerou, zavrčí, když zasáhne dřevo—„takže si dovolím nesouhlasit.“

Horko mi zaplatí tvář, zatímco si žmoulám kabát jako upjatá hrdinka novely z 18. století. „Je to spíš příšerná fascinace. Jako být v ZOO. Nebo nějaká děsivá show.“

Nevím, co to na tom muži je, že ze mě dostává to nejhorší. Nebo to nejlepší? Ať je to cokoli, moje prakticky neexistující schopnost se bránit, povstává jako fénix z popela, kdykoli promluví.

Turner přestane a opře se o topůrko sekery, hruď se mu zdvíhá, jak se zhluboka nadechuje. Odvrátím pohled, někam támhle, ale jak se mezi námi rozhostí podezřele dlouho ticho, moje zvědavost zvítězí a já jsem nucena se na něj znovu podívat.

Na hrubé tváři se mu objeví pomalý, nic dobrého nevěstící úsměv. A v tu chvíli se věci obrátí k horšímu, protože mi hruď zaplní plíživý pocit hrůzy. Bůh mi pomoz, on mě nemůže přitahovat.

„Rozdíl je… že těch zvířat se nemůžeš dotknout.“

Dostal mě na hranu, tak se otočím k odchodu. Pak si uvědomím, že jsem sem přišla z určitého důvodu a udělám rychlý obrat zpátky. Aaa moc daleko nedojdu, protože ho najdu stát přímo za sebou, jak drží dva kousky dřeva.

Pohledem mu přejedu po hrudi pokryté lehkým popraškem tmavých chloupků, z chladného vzduchu mu stojí bradavky. Pomalu stoupám přes jeho ohryzek a k napjaté čelisti. V době, kdy dojdu k jeho tváři, je jeho výraz zas tak vážný a intenzivní jako vždy.

Upřeně mě pozoruje, zatímco mi položí dřevo do nosiče.

„Díky,“ přinutím se zamumlat, protože se vždy vyplatí být milý.

Tiché uchechtnutí, které uslyším, když jdu zpátky dovnitř, mě přiměje zaskřípat zuby.

Když zapálím v krbu v tátově kanceláři, zaměstnám se procházením objednávek na tenhle kalendářní rok. Pokud máte rádi zimní sporty, tady je ideální místo. Lyžování, bruslení, lední hokej, zimní túry – to všechno máme. A pokud sport není nic pro vás, pořád je tu prohlídka památek a nákupy. Nepamatuju si jedinou zimu, kdy by nebylo narváno, chtějí sem hosté z Bostonu, New Yorku, stejně tak z Japonska, a tenhle rok to není jiné. Jsme vyprodaní až do konce března.

Táta vejde se dvěma kelímky kávy, vrátil se ze železářství. „Všechno vypadá dobře?“ zeptá se, a jednu kávu položí na pult.

Sám na to zná odpověď; Maggie to vedla vždycky skvěle.

„Na zimu máme kompletně vyprodáno.“ Nevím, proč jsem na to nemyslela dřív. Austenová musela být taky zamluvená.

Přikývne, sedne si do svého oblíbeného houpacího křesla u krbu. Vrací mi to vzpomínky – většina z nich není moc pěkná.

Pořád vidím jeho tvář, jak si se mnou a Jackie sedl, aby nám řekl, že se Zelda nevrátí. Pořád si pamatuju na svou nevíru. Jak jsem mu řekla, že je lhář. Že to je jeho chyba, že odešla. Jak jsem ji bránila. Z hanby je mi horko.

„To ano.“

„Nechci, abys přišel o příjem z Austenové. Můžu se nastěhovat sem.“

Mezi kočkou a babičkou kuřačkou nemůžu říct, že bych byla nadšená, ale alternativy se zdají ztrátové. Nahoře jsou tři prázdné ložnice.

Táta se napije a sleduje mě přes okraje kelímku. „O nic nepřijdeme. Jake si to tu pronajímá, protože nechce nikoho vedle. Řekl, že tam být můžeš.“

Uvnitř roztaju. Tohle je strašná zpráva. Ta nejhorší možná. „On řekl…“ řeknu naprosto zoufale. „Proč tu vlastně bydlí? Když má tu rozpadající se farmu.“

„Nevím…“ Pokrčí rameny táta. „Minulý podzim plánoval ten dům zbourat a postavit nový, ale nikdy k tomu nedošlo.“

Tohle vám prozrazuje stav věcí mezi námi, že náhodný akt laskavosti vyvolá děs. Budu se muset opravdu plazit. Skvělé.