CA - 3. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Nepraštil jsem tě loktem?“ řekne chlápek sedící po mé pravé ruce na sedadle v uličce. Ano, vlastně mě praštil, už potřetí, jak si spravoval svoje hlučná sluchátka.

„To je v pohodě,“ odpovím a ještě víc se scvrknu na svém sedadle uprostřed. Řeknu vám, jak vypadá peklo. Vlastně vám můžu říct, jak peklo vypadá, smrdí a zní. Peklo je druhé sedadlo poslední řady pozdního letu z O´Hare do Albany, když sedíte vedle přerostlého a tlustého obra, který smrdí jako kombinace cibule, smradlavých nohou a pařby s levným chlastem, který dýchá tak nahlas, že skoro přehlušuje rachot motoru vedle mé hlavy, a ani si nemůžu sklopit sedadlo a číst si, protože nějaký šestiletý smrad za mnou mi kope do sedadla a ječí, „Chci grilovaný sýr!“

Ten pekelný let trvá šest a půl hodiny kvůli dvěma přípojným mezipřistáním. Šest a půl hodin mého života, které bych ráda nadobro smazala z paměti. Obecně tyhle věci dobře zvládám. Jako novinářka je hrubost součástí popisu této profese. Ne, ještě jsem úplně neběhala válkou zmítanými ulicemi Idlibu, ale při více příležitostech jsem spávala ve své káře, když jsem prováděla sledování za účelem reportáže. A zavítala jsem do míst, kam by většina lidí se špetkou sebezáchovy nikdy nevkročila.

A přesto mě cesta zpátky do Lake Placid na neurčito mrazí v kostech a cítím, že mé svobody budou potlačeny.

Moje nechuť k mateřskému městu je opodstatněná. Mám své důvody. Lake Placid je pro mě uvězněné v čase. Všechno v něm ve mně spouští všechny ty strašné pocity, a moc jsem pracovala na tom, abych je nechala za sebou. Proto si nedovolím na ně myslet ani nanosekundu. Když jsem odjela na vysokou, ta část mého života zemřela, a chci, aby to tak zůstalo.

Skoro jako naschvál se na malé televizní obrazovce nainstalované na sedadle přede mnou objeví číslo jedna všech mých problémů. Bůh má chorý smysl pro humor.

Hraje CNN a zvuk je vypnutý, ale Dr. Zelda Andersonová mele pusou a usmívá se na Chrise Cuoma jako by ho chtěla sníst zaživa. A to není nadsázka; ta žena je super-predátor. Moje matka je jedna z těch terapeutů hvězd, která píše knihy a dělá televizní pořady. Jsem si celkem jistá, že nikdy neměla žádného opravdového pacienta, o kterého by se starala, protože to by vyžadovalo schopnost empatie. Ne, Zelda se spokojí se slovy moudrosti, kterými se neživí a tím, že má pěkně upravené vlasy a make-up.

Nedokážu to dost rychle vypnout, a když obrazovka zčerná, úlevně si vydechnu.

Pekelný let končí kolem desáté večer poněkud kodrcavým přistáním a kopem do zadní části mého sedadla tak silným, že mi pravděpodobně vypadl z páteře obratel. Toto se stane vteřinu předtím, než se postavím a zařvu, „Donesl by někdo tomu dítěti grilovaný sýr, kruci!“

Po kosti-chrastícím přistání následuje závod pěšky do půjčovny aut, kde nás informuje amplion, že všechny návazné lety byly zrušeny kvůli matce všech bouří, která řádí podél Východního pobřeží. Se dvěma velkými a přecpanými kufry, které táhnu za sebou, je rychlá chůze relativní pojem.

Když se tam konečně dostanu, jsem x-tou osobou ve frontě. Během čekání vytáhnu svůj mobil a zkontroluju svůj Twitter. 1038 nových reakcí na můj tweet, který z principu nesmažu.

Většina z nich navrhuje, abych udělala takové věci se svými tělesnými otvory, které by ukončily můj život. Jeden hrozí, že mě odhalí. Pro ty, kteří tuto praktiku neznají, to znamená, že zveřejní mé osobní informace jako adresu místa, kde žiju a pracuju, aby mi mohl někdo ublížit.

Poprvé od doby, kdy mě vyhodili, jsem vděčná, že jsem prakticky bezdomovec a nezaměstnaná.

Vypnu si telefon a strčím ho do zadní kapsy džínů. O mučivou půlhodinu později jsem konečně na řadě. Žena za pultem půjčovny vypadá připravená umřít. Je jí k sedmdesátce soudě podle nakadeřeného shluku šedých vlasů a povislé spodní čelisti. Jméno na štítku její červené košile s dlouhými rukávy je Delores.

Delores není vzorem štěstí. Úzké rty má semknuté, což zdůrazní stažené linie kolem úst, a má duchem nepřítomný pohled člověka, který už na jeden den zvládnul až příliš. Ať už přede mnou byl kdokoli, očividně dal té ubohé ženě zabrat, takže se rozhodnu ohromit Delores vlídností a nahodím úsměv. Vždy se vyplatí být vlídný.

„Ahoj. Zdravím, Delores. Potřebuju auto, to nejlevnější, co máte, prosím.“

Není překvapením, že Delores mou hranou radostí není vůbec okouzlená. Ztěžka povzdechne a podívá se na obrazovku počítače. „Moc tu toho nezbylo. A měla bych Vás varovat, bouře se blíží. Nedostanete se daleko.“

Můj vztek visí na vlásku a rychle se dere na povrch. Je skoro půlnoc, za posledních deset hodin jsem snědla jen jeden balíček brambůrek zdarma, a vím, že je přede mnou ještě dvě a půl hodiny trvající cesta. Teď nehodlám debatovat.

„Já to risknu,“ řeknu jí, moje čilost a falešný úsměv mě opustí spolu s trpělivostí.

„Říkaj, že je severovýchodní – dost silná.“

Můj úsměv opadne jako cihla. „Znamenám si. Můžu prosím dostat auto?“ Ukážu svůj řidičský průkaz a kreditku a doufám, že mi přestane dávat info o počasí a začne chystat nájemní smlouvu.

Ale Delores nic nezastraší. Ó ne. Přidá ještě nesouhlasné zavrtění hlavou a pokračuje. „S větrnou sněhovou smrští.“

„Podívejte--“ začnu a zhluboka se nadechnu, abych ovládla svou frustraci. „Delores, že? Nejsem žádná turistka, dobře? Vyrostla jsem tu. Několik stop sněhu je pro mě hračka. Rozumíme si?“

Delores a její blahosklonný pohled se mění ve více znepokojivý než toho děcka s grilovaným sýrem.

„Máme jedno úspornější. Nebude ve sněhu moc dobré, ale je to vše, co máme.“

Na tváři se mi rozzáří triumfální úsměv. „Vezmu si ho,“ skoro zakřičím, málem zapumpuju rukou ve vzduchu.

Ona mi podá smlouvu, na které je napsáno… Nissan Cube. Vzhlédnu do odhodlaného výrazu Delores a ten mi říká, že jestli jenom ceknu, ten drahý Cube už můj nebude. Nemusím říkat, že nehodlám pokoušet to, že bych uvízla v Albany s mou kreditkou, která dosáhla limitu. Zamumlám díky, a o deset minut později už mířím do podzemní garáže s kufry za sebou, abych si vyzvedla zářivě oranžový Nissan Cube.

Když s autem vyjedu z podzemní garáže, sněhové vločky padají jemně na přední sklo. Vypadá to, že všichni sledovali tu samou předpověď počasí, protože ulice Albany jsou téměř opuštěné. Pouliční světla zachycují sníh, noční záře s romantickým nádechem mě provází, když se vydám na dálnici. Na tom lehce padajícím sněhu je něco kouzelného a v hrudi mě zalechtá naděje. Nebo je to jen zbožné přání. Mám v povaze být pozitivní.

Někdo mnohem moudřejší, než jsem já jednou řekl Život je cesta. A pokud je to pravda, pak ta moje je možná předurčená k tomu, aby na ní bylo víc zatáček než obvykle.

V rádiu začne hrát Sheryl Crow a její Every Day Is A Winding Road (Každý den je cesta plná zatáček – pozn. překl.). Zesílím zvuk, úlevně vydechnu, že pro tuhle chvíli je to nejhorší za mnou. A jak oranžový Cube supí po dálnici, zpívám taky. Kdo ví, kruci. Možná na to Sheryl kápla.

***

To nejhorší rozhodně za mnou není. Ve skutečnosti je to na mě, nade mnou, a pode mnou. Brzo to budu vybírat ze zubů i ze spoďárů. O půl hodiny později jsem v tom nejhorším.

Řekněme, že s větrnou smrští se sněhem není radno si zahrávat. Oficiálně jsem turistka. Jsem užvaněná, vševědoucí turistka. Tohle není poprvé, co mě moje pusa dostala do problémů – překvapivě – ale nikdy předtím tím neohrozila můj život.

Takovou chumelenici nepamatuju. I když jsem odsud pryč osm let; nepamatuju si nic jako je toto. A další špatné zprávy – zhoršuje se to čím severněji jsem od Albany.

Dvouhodinová cesta se změní ve čtyři a půl hodinovou, při které vstávají vlasy na hlavě a přichází úzkost, většinu času jedu v bílé mlze předkloněná přes volant, svírám ho jako by to byla poslední rolka toaletního papíru během světové pandemie. Celou cestu v autě mluvím. To je vše, co můžu, abych se udržela před nervovým zhroucením.

„Ty jsi tak hodná holka. Tak šikovná a odvážná… podívej, jak vzdoruješ… Říkají, že to nezvládneš, ale ty vydržíš…“

Jen díky Boží milosti zvládnu najet na 73. východní, která vede do centra Lake Placid. Je to jako závod s časem; čím víc se blížím své destinaci, tím brutálnější jsou podmínky.

Pomalu jedu po dvouproudové dálnici, sníh po stranách se zvyšuje a zvyšuje, až se kolem mě uzavře a já už nevidím na cestu.

V tu chvíli začne peklo.

Stane se to velmi rychle a zároveň velmi pomalu – jako bych uvízla v nějakém díle Rychle a zběsile. To malé oranžové auto už to prostě nezvládne. Jak mi srdce buší napumpovaným strachem, autu začne ustřelovat zadek, zadní pneumatiky se točí a točí. Zamrznu, nevědomky zadržím dech, protože udělat něco dalšího je nad mé síly.

A tady končí moje štěstí. Nikdy jsem ho moc neměla, ale právě tady a teď vyprchá i ta trocha, co mám. V hrdle mi uvízne výkřik, když auto sklouzává z cesty, prorazí hromadu sněhu a skončí ve shluku jedlí. Dveře na mé straně narazí do něčeho pevného a já se udeřím hlavou do okénka.

Jakmile se svět přestane točit, dám si minutku, abych ohledala ztráty. Kromě mého pulzujícího mozku, který se pokusím uklidnit třením – neuspěju – jsem živá a v jednom kuse, prozatím nezraněná. Říkám prozatím, protože v tu chvíli si uvědomím, že jsem mimo cestu, skrytá jakémukoli možnému projíždějícímu autu, a sníh, který padá, má rozměr frisbee. Za pár vteřin je auto celé zasněžené. Stěrače pracují tvrdě, aby očistily tu padající pokrývku, jen nedokáží s tou nadílkou držet krok a za nedlouho sedím v malém iglú – nebo rakvi. To je asi jedno.

Vypnu motor. Výfuk by mohl být zanesený (kdo by tušil, že všechny ty dokumenty o zločinech se budou hodit) a zemřít na otravu oxidem uhličitým není zrovna moje volba… ne že bych nějakou měla. Při té myšlence se mi zkroutí žaludek. Pořád mám ještě tolik života před sebou. Takhle můj příběh neskončí.

Teplota uvnitř auta rychle klesá, a jelikož nejsem naprostý idiot, rozhodnu se, že to nejlepší bude navléct si co možná největší vrstvu oblečení. Vykulím se ze sedadla řidiče, dostanu se dozadu a začnu otevírat kufry, což není úplně snadné, protože se třesu, a prsty mám zkřehlé. Drkotají mi zuby, svléknu si sestřin maxi kabát Canada Goose a začnu vršit svetry, podvlékací trička – cokoli, co si můžu navléct, si navleču, protože je zatracená zima.

„Nemůžu tu umřít. Takhle můj příběh neskončí. Kruci, ne. Odmítám zemřít jako Jack Nicholson v Osvícení.“

Když na sebe všechno navleču, lehnu si vzadu a vytáhnu telefon. Vylézt ven v téhle bouři by bylo čiré šílenství a tak zoufalá ještě nejsem. Mám velkou lahev s vodou a balíček jahodových pendreků, abych přežila noc. Navíc mi v hlavě bliká obrázek zmrzlého Nicholsona. Ne, nejlepší, co můžu udělat, je zůstat sedět na zadku, dokud se bouře neutiší. Potom prozkoumám terén a uvidím, jestli dokážu mávnout na sněhový pluh. Tohle je hlavní cesta do a z města; nebude trvat dlouho a přijedou ji prohrnout.

Baterie na telefonu bliká zeleně. Je plně nabitá. A mám s sebou baterii navíc. To mi ale moc nepomůže, když tu není signál, ale aspoň nejsem jedním z těch lidí z večerních zpráv, kteří se ocitnou v úzkých s vybitou baterií.

Před očima mi naskočí citace. „Jo, zemřela. Ale alespoň měla plně nabitý telefon a náhradní baterii.“

To mi taky nezní nijak skvěle.

Kromě tlumeného světla mé obrazovky, je kabina temná a každou vteřinou je větší zima. Mé soustředění slábne, a kuráž, kterou jsem si dodala, ze mě začíná zvolna vyprchávat. Zůstává jen hluboký strach, že jsem nadobro uvězněná a nemůžu se z toho vymluvit jako to dělám obvykle. Snažím se spolknout tu kouli strachu, která mi uvízla v hrdle, ale dostane se spíš na povrch.

Znáte ten moment, kdy si řeknete A kruci? Ten, který minimálně jednou zažije ve svém životě každý. Jako A kruci, neměla jsem se večer před svým pracovním pohovorem mazat tím samoopalovacím mlékem. Nebo A kruci, všechen ten sýr a šampaňské na té velké nóbl párty na Nový Rok byl špatný nápad. Nebo A kruci, to jsem právě poslala svoje podezřelé znaménko na svém prsu všem v kontaktech místo mé sestry? Jo, no, tohle je stoprocentně můj A kruci moment.

I pod horou oblečení, pod kterou jsem pohřbená, se mi tělo silně třese, moje úzkost zvolna narůstá, dokud nejsem na hraně se slzami. V tu chvíli se začnou vkrádat myšlenky. Zlé myšlenky. Je tolik věcí, které jsem neudělala. Které jsem neviděla. Spousta, které jsem ještě nedokončila. Obvykle jsem dobrá v tom, jak se dostávám z problému, ale tady je velmi reálná šance, že se z toho tentokrát nedostanu a všechny ty kolonky, které jsem si neodškrtla, se mi vysmívají. Co to kruci dělám se svým časem?

„Bože, jestli posloucháš, mám seznam… jsi tam, kámo?“ Kruci, cítím se osaměle. Vidění se mi zamlží, jak mi z koutků začnou téct slzy. „Dobře, tak jestli tě to zajímá… chtěla bych se setkat se svou neteří nebo synovcem. To mi nemůžeš odepřít.“ Myšlenka na to, že už nikdy neuvidím Jackie, mě rozpláče tak, až mě bolí oči, a je taková zima, že mě ty slzy bodají. „Taky bych se jednou ráda zamilovala… a Ben se nepočítá. Zatraceně, takhle můj život skončit nemůže!  Omlouvám se za tu peprnou mluvu, ale je mi zima a víš, jak moc nesnáším chlad…“

Nemůžu umřít takhle, zamrzlá, uprostřed ničeho, nezaměstnaná a zlomená.

„Pulitzer by byl fajn. Neříkám, že je to nutnost, spíš takové přání, jestli jsi dneska ve štědré náladě.“

Je taková tma, že kdybych nebyla vyčerpaná z toho třesení, už bych hyperventilovala. Plíce mě pálí z toho ledového vzduchu. Dokážu vystát jen mělké dýchání. Má oční víčka jsou jako zatížená sto kily. Jsem unavená, tak unavená z toho třesení, z toho chladu a strachu, z těch myšlenek na všechny věci, které nestihnu.

Pošlu tátovi a babičce mentální Miluju vás. Řeknu Jackie, že je to ta nejlepší starší ségra na světě, i když je to chyba té potvory, že jsem v tomhle mumraji. Pak jí řeknu, že nechci, aby se obviňovala.

A poslední myšlenka zůstane, když odpadnu. Ne nic hlubokého a smysluplného, nic šlechetného. Myslím jen na to, že… ta zatracená Delores měla pravdu.

***

Z dokonale pěkného snu, ve kterém jsem lidským nanukem a Ben mě olizuje, mě vzbudí škrábavý zvuk. To mě naštve; že mě vzbudili. To je jediná věc, která mi ulevila od bolesti v hlavě a chladu, který z mé kůže udělal zároveň hypercitlivou a znecitlivělou.

Pomalu otevřu oči do nekonečné prázdnoty. Nevidím ani ň. Což znamená, že jsem zemřela – nebo jsem na nejlepší cestě. Samozřejmě to tak vypadá. Už se netřesu, a mé tělo je jako mrtvá váha. Ani se nehnu, protože se bojím, že toho nejsem schopná.

Ten zvuk sílí.

Někdo je venku u auta, domyslím si s tou trochou schopnosti uvažovat, kterou ještě mám. Najednou z okénka, do kterého se dívám, zmizí sníh a já zahlédnu obrysy postavy. Vypadá to, že je to muž a je obrovský. Ten velký chlap hýbá pažemi sem a tam, rychle čistí sníh z auta, i když pořád padá celkem alarmující množství.

To je zajímavé, pomyslím si. Přemýšlím, co se stane jako další. To je asi tak všechno. Jsem příliš unavená, abych se starala nebo udržela tu myšlenku v hlavě po dobu delší než vteřinu. Je to spíš takové zábavné vyrušení, akční film, který sleduju zpovzdálí.

Ten muž, který horečnatě odhrnuje sníh, vypadá jako obalený v duhové vlajce. Huh, to je zajímavé. Se sněhem, který mu padá na hlavu a bradkou mi připomíná Santu. Taky velmi zajímavé.

Velký gay Santa má na tváři opravdu ošklivý pohled, jeho obočí je svraštělé, jak pracuje. Možná je to spíš horor než akční film. Pokud řekne, „Tady Johnny,“ až konečně otevře dveře, budu vědět, že jsem oficiálně mrtvá.

Gay Santa začne s autem jednat agresivněji a auto se začne hýbat. Vypadá rozladěně, že nemůže otevřít dveře, a já nepomáhám. Nemůžu se hnout. Je to příliš mnoho snahy, abych zvedla hlavu. Natáhnout se a zmáčknout knoflík k odemčení auta by vyžadovalo jeřáb a já tu zrovna nemám žádný při ruce. Ale fandím mu. Někde v izolované části mého mozku, která se odloupla od reality, doufám, že mě zachrání. Mentálně a morálně má velký gay Santa veškerou mou podporu.

V tu chvíli věci eskalují. Přestane tahat za dveře dost dlouho na to, aby odtáhl loket a vrazil jím do okénka. To se hlasitě otřese. Dobře, že jsem mrtvá, protože si nemůžu dovolit za to zaplatit.

„Hej! Hej, jste vzhůru?“ řekne a strčí svou velkou bílou hlavu do tmavé kabiny. Jeho hlas je chraplavý. Není to typický chrapot jako když máte sucho v krku. To není ono. Ten chlap zní jako by pravidelně kloktal kyselinu a střepy. Divné, že si to můžu myslet, když jsem mrtvá, ale je to tak, jak to je.

„Madam? Jste zraněná?“

Co myslíte? Mám na jazyku, ale vyzní to spíš jako „jotrochunevím.“

„Vytáhnu Vás.“

Natáhne se, odemkne zadní dveře a tahá a tahá, dokud se napůl neotevřou. Pak ta nepříjemná část. Do tváře mi zasvítí tak přímé světlo, že mě to donutí zavřít oči.

„Neaaaaaa,“ slyším sama sebe vykřiknout. Z toho světla mě bolí hlava trochu víc. Zabořím tvář do oblečení, které mám na sobě navršené. Zvuk gaye Santy, který nasaje hlasitě vzduch mě přiměje přemýšlet, kvůli čemu všechno to drama.

„Vytáhnu Vás ven. Dejte mi… minutu.“

Světlo zmizí a kopu oblečení ze mě někdo sundá. Vím to, protože je mi větší zima, což jsem myslela, že je nemožné. Krátce na to mě chytí v podpaží a pod koleny paže velikosti tří kmenů stromů.

V další chvíli jsem bez varování vytažena z auta. Padající sníh mi pokryje tvář, mé zavřené oči, a přilepí se mi k řasám. Je chladno a to mě znepokojuje a nutí mě to schoulit se do svého kabátu. Cítím se potlučeně a dobitě. Možná ještě nejsem mrtvá, ale jsem strašně unavená, abych zůstala bdělá. Poslední věc, kterou si pamatuju, je gay Santa, který mumlá, „Mám Vás. Už jste v bezpečí.“ Pak „Omlouvám se.“

Vím, že jsem se udeřila do hlavy a jsem na půl cesty, aby se ze mě stal lidský nanuk, ale on zní opile… nebo tak nějak.