CA - 2. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Vylez z toho auta… Vylez hned teď z toho auta a běž tam. Obětuj se, a nebudeš muset bydlet v chudinské čtvrti,“ řeknu sama sobě.

V životě jsou chvíle, kdy člověk musí akceptovat svůj osud. Tohle není jedna z nich.

Přestanu bouchat čelem o volant své starožitné Jetty, abych se podívala na zbrusu nový na zakázku postavený dům své sestry. Nemám mnoho možností, ale jít zpátky do New Yorku s ocasem staženým mezi nohama rozhodně není jedna z nich. Proto se teď nacházím na Pacifických Palisádách, zaparkovaná na ručně vydlážděné příjezdové cestě své sestry už asi dvacet minut, přičemž se povzbuzuju, abych vešla dovnitř.

Dvoutýdenní výpověď z bytu, kterou jsem dnes ráno našla v poště, říká, že je čas oblažit ji návštěvou. Jsem bez práce asi měsíc a už mi oficiálně došly peníze. Je na čase se pochlapit a jít dovnitř, vrhnout se jí k nohám s dokonalou pedikúrou, a prosit ji, abych mohla na dobu neurčitou zůstat v její kůlně.

Není jiná možnost, a to jsem zvážila všechny. Nezaměstnanost těžko pokryje můj nájem a většina z mých přátel jsou buď v manželství nebo v dlouhodobém vztahu. Požádat je, abych směla zůstat na týden je jedna věc, ale nejsem si jistá, jak dlouho tahle situace bude trvat. A abych byla upřímná, pokud někdo zneužije něčí pohostinnost, ať je to raději v rodině.

Tohle mě bude stát hodně spolknuté pýchy – proto mám strach.

Jackie je jedna z těch lidí, co dělají všechno správně. Je veleúspěšná ve všem, co si kdy usmyslela. Život je pro ni přímá linie u dokonalého pětačtyřicetistupňového úhlu. Žádné vybočení. Ani kratičká pauza, nedej bože klopýtnutí. Je to dokonalá dcera, takový ten výstavní poník. Ale já… nejsem ten případ.

Ale to není nic špatného. Protože mě prakticky nechali, abych to beztrestně podělala. A něco… na tom bylo.

„Co to děláš?“

Ten známý mužský hlas mě vyděsí a já vyjeknu. „Ježíši… Charlie!“

Můj švagr se skloní, aby se podíval do okýnka mé kraksny. Má na sobě tepláky a vybledlé tričko týmu Medvědů z univerzity, vlasy má rozcuchané, jeho modré oči se na mě smějí zpoza brýlí s hrubou černou obroučkou. Rty se mu zkroutí do rafinovaného úšklebku, když se napije něčeho, co je bezpochyby káva.

„Vyděsil jsi mě k smrti, ty troubo.“

„Říká žena, trčící na mé příjezdovce, která mluví sama k sobě posledních dvacet minut.“ Charlie se otočí a zamíří k domu. „Jdeš?“

Buď tam půjdu nebo si postavím na rohu San Vincente a Bundy stan. Popadnu tašku čerstvých bagelů, které jsem při té příležitosti koupila, a svědomitě ho následuju.

Uvnitř je Jackie u kuchyňského stolu, cpe se jogurtem a granolou. Podívá se na mě svýma tmavě hnědýma očima a já okamžitě kriticky zhodnotím svou kombinaci krátkého denimového overalu/ bílého tílka na ramínka/ a drdolu ve stylu princezny Leiy. Moje sestra má přísný názor na to, jak by se měla profesionální žena oblékat a můj preferovaný styl, drdůlky ve stylu princezny Lei a eklektické oblečení to není.

„Přinesla jsem dárečky,“ řeknu, zatímco položím na stůl sáček s jídlem a posadím se ke stolu naproti těm dvěma. „A ten overal je od Helmuta Langa pro tvou informaci.“

„Tak nevhodné a drahé,“ řekne s přikývnutím hned na začátku, „super“. Nabere si další plnou lžíci jídla a strčí ho do pusy. „Říkala jsem Charliemu, ‚Dívej, zlato, na naši příjezdovku dorazil nějaký vandrák,‘ a pak jsem dodala, ‚Oh, vlastně ne, to je jen moje mladší sestřička.‘ Myješ si někdy to auto?“

Ta má co mluvit. Ten výstavní poník má na sobě tričko se skvrnami od kafe, tepláky od pyžama, a vlasy má nedbale připnuté na vršku hlavy, a vypadají opravdu nemytě.

„Šetřím vodou,“ řeknu, čímž ji odmávnu. To je pravda jen napůl. Ve svém srdci se opravdu snažím šetřit vodou. Ve skutečnosti nemám ani niklák, který bych utratila za něco tak luxusního jako je myčka aut.

Jackie protočí oči, tváře má nacpané jídlem. A i přes nemyté vlasy a všechno vypadá skvěle. Moje sestra je jednou z těch, co vypadají krásně za všech okolností. Jakoby její krása brala nesnáze jako osobní výzvu a pokaždé využila příležitosti. Když brečí, kvůli slzám vypadají její oči větší. Při rýmě se stává osamělou hrdinkou z knih z 19. století.

Já? Já dostanu jen rýmičku a nakonec vypadám jako žába Kermit. Je to zatraceně znepokojující.

Jsme dokonalé protipóly. Já miluju módu, a cestování a vzrušení z lovu. Jackie miluje pořádek a rutinu. Každou neděli v deset dopoledne dělá moje o pět let starší sestra svou pravidelnou hodinku hot jógy, osprchuje se, vyfouká si vlasy, nanese pečlivě svůj make-up a jde nakupovat potraviny na celý týden. Tady tento chaos poslední doby vybočuje z normálu, protože je čtyři a půl měsíce těhotná a už dvakrát předtím potratila.

„Volala Zelda,“ oznámí Jackie nenuceně u stolu, i když na tomhle tématu není nic nenuceného.

Jinak stručný smutný příběh naší rodiny je ten, že naše matka od nás odešla, když mi bylo deset a Jackie patnáct. Nechala našeho otce kvůli ženě a přestěhovala se do New York City, aby „aktualizovala svůj život.“ Tuhle kravinu nám napsala do dopisu, který nechala na lince, zatímco jsme byly s Jackie ve škole a táta byl v prodejně počítačů. Později vám povím víc. Takže jo, téma naší matky je celkem choulostivé.

„Mluvila jsi s ní?“

Jackie zavrtí hlavou, ztracená v myšlenkách. „Nevzala jsem jí to.“

Nemám sebemenší pochybnost, že nechci Zeldu nikde v blízkosti sebe nebo svého života, zatímco Jackie s tím bojuje víc. „A vezmeš?“

„A ty?“ zeptá se mě, obdaří mě upřeným pohledem. Mou odpověď zná. Nemluvila jsem s ní čtyři roky, od své promoce, kdy se objevila nepozvaná a nehodlám s tím teď začínat.

„Jak se má moje neteř?“ zeptám se, zatímco vytáhnu jeden bagel s rozinkami a pokapu si ho šlehačkou. Je načase tohle téma uzavřít.

„Synovec,“ vloží se do toho Charlie.

„Fajn,“ odpoví Jackie upjatě, dívá se kamsi do dáli přes skleněné dveře patia. Začíná být ohledně svého těhotenství superpověrčivá. Jsem přesvědčená o tom, že si myslí, že když z toho udělá velkou věc, znovu o dítě přijde. „Co se děje s Benem?“

Záměrně změní téma, ale já to nechám být. Chci na ni vybalit svou žádost o obrovskou laskavost a potřebuju, aby kvůli tomu zůstala v dobré náladě. Na chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych prostě vysypala to, že mě vyrazili, ale rychle to zavrhnu. Nejsem na to připravená a budu mít jen jedinou šanci. Moje sestra je dokonalý právní zástupce. Jejímu hbitému jazyku a důvtipu se nemůžu rovnat.

„Nic… myslím, že randí s nějakou holkou z televize.“

To je pravda jen napůl. Jsem si jistá, že ji vykopl těsně předtím, než to udělal mně.

„Říkala jsem ti, že nemáš čekat.“ Pokrčí rameny. „Je rok 2020. V případě, že sis toho ještě nevšimla. Ženy zvou muže ven. Představ si, že bych čekala, až se Charlie dovtípí.“ Zafuní, když se natáhne po papírovém sáčku pro bagel.

„To by se nikdy nestalo,“ řeknu a cpu se tím svým.

Jackie se s láskou podívá na Charlieho, který se soustředí na svůj telefon.  I s neumytými vlasy by byla Jackie podle žebříčku na desítce. Charlie… eh, když má dobrý den, tak na pětce.

A přesto moje sestra přísahá, že když ho viděla u knihovny kampusu, jak zíral na svůj počítač a tahal se za vlasy, věděla, že je to ten pravý.

„Nikdy by se to nestalo,“ zopakuje moje sestra. „Že, bejby? Pamatuješ, jak jsem se na tebe vrhla?“

„To všechno bylo součástí mého mistrovského plánu, aby ses do mě zamilovala,“ řekne bez emocí, ani jednou nespustí pozornost ze svého telefonu.

„No, zabralo to,“ odpoví Jackie samolibě, tváře má nacpané jídlem, plné rty mají dokonalý odstín růžové.

Můj švagr vzhlédne a věnuje své ženě jemný úsměv, pak se nakloní, aby ji rychle políbil. Pět let manželství, dva potraty, a pořád jsou nechutně zamilovaní. Osobně jsem nikdy tenhle prchavý pocit nezažila, ale jedna minuta v jejich přítomnosti a jeden by tomu chtěl věřit.

„Vyhodili mě,“ vypadne ze mě, zatímco oni dva se ještě vyhřívají v záři jejich štěstí. Jsem strašná, co se udržení tajemství týče. Pravděpodobně je to jeden z důvodů, proč jsem ráda ohlašovala novinky.

Dvě hlavy se na mě otočí. Charlieho výraz je opatrně neutrální, ušetří si vystřelení svého blond obočí, zatímco Jackiin výraz je prázdný, ale vyzařuje mnohem nepřátelštější vibrace.

„Ne,“ řekne, její plné rty zformulují to slovo pomalu.

„Potřebuju jen pár týdnů, abych se dostala zpátky do své f--“

„Ne.“

Tohle je ta část, kdy vysvětlím, že všechny ty ostatní případy, kdy jsem potřebovala pomocnou ruku, mi ji nabídla právě Jackie.

„Jen mě vyslechni--“

„Ne.“ Nacpe si do pusy další kousek bagelu a mohutně vrtí hlavou. „Co se stalo s tvým odstupným?“

„Účty…“

Jackie svraští obočí. „Komu jsi je dala tentokrát?“

„Kočka paní Nowické má leukémii a nemohla jsem nepomoct.“

Každý má nějaký zlozvyk, že? Pronajala jsem si byt a mnoho z ostatních nájemníků už je tam spoustu let, většina z nich jsou sedmdesátníci. Můžu za to, že mám slabost pro staré lidi? Ne, nemůžu.

„Ani nemáš ráda kočky,“ vyprskne moje sestra.

To je pravda. „Ale mám ráda paní Nowickou.“ Svou pozornost obrátím doprava a nasadím svůj nejlítostivější výraz. „Charlie…“

„Ne,“ přeruší mě Jackie.

„Tvoje loutka umí mluvit sama, Jacqueline.“

„Hej…“ odpoví Charlie s doslova nulovou emocionální reakcí. Není možné, že Charlie dokáže být vždy v naprostém klidu.

„Dva týdny. To je všechno, co potřebuju.“

Jackie se sarkasticky uchechtne. „To je lež v my obě to víme.“

„Charlie…“

„Nemůžu,“ řekne, zatímco očima zatěká k mé sestře.

„Proč ne? Máš přece celou kůlnu“ – mávnu za sebe směrem k zahradě – „která neslouží ničemu konkrétnímu.“

„Protože mám rád sex s tvou sestrou – a říkáme tomu domek u bazénu.“

„Nechutné, kámo. To jsem vědět nechtěla.“ Moje pozornost se obrátí zpátky k Jackie; Charlie je ztracený případ. „Mohla bych pomoct kolem domu. Mohla bych pomoct s… kočkou.“ To zní naprosto falešně i mým vlastním uším, ale jakou jinou možnost mám? Ona ví, že jsem děsná kuchařka a ještě horší hospodyně.

„Jako jsi pomáhala, když jsme jeli do Napa?“ odpoví bez váhání. Poukazuje na příhodu s Jackiinou mainskou mývalí kočkou. Moje babička tyhle příšerky chovala a Elmo byl poslední, který zbyl.

Do záznamu – na těch kočkách je něco opravdu ďábelského. Ta zatracená věc si tě omotá kolem prstu jen když se na tebe podívá. Jsem si jistá, že to samé mi udělal s hlavou.

Nicméně, ta zatracený kocour nějakým způsobem proklouzl ven, a já jsem den a půl strávila vymýšlením příběhu, jak se do domu vetřel podomní obchodník a ukradl ho. Emo se objevil několik hodin po tom, co se Jackie a Charlie vrátili domů, prakticky mi ukázal prostředník a moje sestra mě nezabila. Vidíte? Šťastný konec.

„Elmo mě nesnáší. Chtěl mě zabít ve spánku.“

„Elmo je kocour. Nemá schopnost plánovat--“

„To říkáš ty. Našla jsem ho, jak nade mnou stojí uprostřed noci, připravený mě zadusit polštářem.“

„Kdyby tě chtěl zadusit, sedl by ti na tvář.“

Elmo je velký jako moje auto. Nepřeháněla. „Prosím. Moc prosím. Tohle je naposledy.“

„To jsi říkala i posledně a taky předtím.“

„Od toho jsou starší sestry ne?“

„Protože vědí, kdy říct ne. Potřebuješ jet domů a dát se do kupy. Táta potřebuje někoho na výpomoc – Maggie jde do důchodu. Říkal ti to?“ Maggie je asistentka v Comfort Cottages, tátově hotelu v pohoří Adirondack v New Yorku.

Možná ano, a já jsem to nepostřehla.

Jackie pokrčí rameny, výraz naprosto bez sympatií. „Je to dokonale načasované.“

Jo, ne. Ne, to není vůbec dokonalé. Nesnáší zimu. Nesnáším ji silou tisíce vybuchujících sopek, jeden z mnoha důvodů, proč nazývám L.A. svým domovem. Vrtím hlavou, než dořekne poslední samohlásku. „Lake Placid? Ne kruci.“

„Ano.“

Nemůže to myslet vážně. „Ne, Jackie, prosím. Nemůžu se tam vrátit.“ Z tolika tolika tolika důvodů. Moje dětství nebylo zrovna nejšťastnějším obdobím života. Prostě to řekněme takto.

Z hnědých očí jí sálá ocelové odhodlání a žaludek mi klesne. Kruci. To je její pohled ze soudní síně. To bych už mohla pohnout horou než změnit její názor.

„Je tam hrozná zima. Víš, jak nesnáším zimu.“

„Táta potřebuje pomoc. Babička už nezvládne to, co dřív. Bude to dobré pro tebe i pro ně.“

Myslí to vážně. Jsem zdrcená. Jídlo, které jsem právě snědla, se mi usadí ve střevech jako kámen, udělá se mi nevolno.

„Opravdu mě tu nenecháš?“ Nikdy by mě nenapadlo, že mi odmítne pomoct. Jackie je ta, na kterou jsem se vždycky mohla spolehnout.

„Udělám pro tebe něco mnohem lepšího – nechám tě, aby sis to vyřešila sama.“

V místnosti zavládne ticho. Nebyla jsem doma od chvíle, co jsem před osmi lety odešla na vysokou. Táta a babička jezdili do L.A. co druhý rok, takže to nebyl problém.

Toho dne jsem se obávala, i když jsem věděla, že přijde. Až na to, že jsem se chtěla vrátit jako hrdina, s trofejemi nad hlavou. Samozřejmě to je metafora. Místo toho musím pohnout svým chudákem zadkem a ukázat se doma nezaměstnaná a zlomená. Takhle jsem si svůj život nepředstavovala.

„Fajn. Ale musím si půjčit tvůj šatník do chladného počasí,“ zamumlám v rezignaci a poníženě situaci, které teď čelím. Jackie má super šatník. Pokud mám být zatažená do reálného života, udělám to stylově.

„Jeden kabát,“ kontruje moje sestra, mistrný vyjednavač.

„Ten od Ralpha Laurena.“

„Buď soudná. Tenhle absolutně ne.“

„Uvidíme.“