BY - 12. kapitola

 Překlad: Lenny

HARPER

Minulou noc jsem odešla domů a šla rovnou do postele. Kdyby bylo po mým, právě teď bych byla schoulená v posteli, ale nemůžu prošvihnout přednášky, což je důvod, proč se vleču do kavárny pro nezbytně nutný kofein, než zamířím na chemii.

Spala jsem hrozně, a to nejen kvůli tomu, co se stalo včera. Bála jsem se zavřít oči kvůli představě, že se ke mně znovu někdo vloupe.

Stále si říkám, že to byl jenom nějaký feťák, který hledal drogy nebo peníze a že se to už nebude opakovat, ale to je samozřejmě pěkná blbost. Kdokoliv a kdykoliv se sem může znovu vloupat. Dveře v těchto bytech jsou na nic. Jsem si docela jistá, že bych je dokázala vykopnout. A jestli ke mně někdo přijde, budu úplně v háji, protože mé schopnosti sebeobrany jsou nulové.

Když mi Warren poprvé řekl, abych zůstala u něj doma, myslela jsem si, že je to hloupé, ale teď si přeji, abych tam s ním byla pořád ... v bezpečí.

Ha, v bezpečí. Nejsem v bezpečí ani s ním ani ve svém domě, ale být s ním v noci je menší zlo. Možná tak trochu Warrena nenávidím, ale vím, že by mi neublížil, jako by mohl někdo jiný.

Při pomyšlení na něj mě zaplaví známý pocit a okamžitě vím, o co jde. Je to obava. Ta sama, kterou jsem cítila, když mě Warren nechal klečet v koupelně. Znovu jsem se stala využitou a odhozenou dívkou, tou, kterou jsem si řekla, že se už nestanu.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Dát mu své panenství mělo být něco krásného, ale jediné, co mi to přineslo je, že se cítím mizerně.

Zadám baristovi svou objednávku a ustoupím, abych si na ni počkala. Začne mi zvonit telefon, ale nechci se na něj podívat. Přísahám bohu, že jestli je to Warren, hodím tu věc do nejbližšího koše. Když uvidím, že místo toho na obrazovce bliká Valeriino jméno, uleví se mi, ale přesto mám pochybnosti to zvednout. Pokaždé, když s ní mluvím, se ke mně chová hrozně. Právě teď tohle nepotřebuji. Opravdu, opravdu ne.

Je to rodina a bez ohledu na to, jak se cítím, krev je krev. Zmačknu zelené tlačítko a přiložím si telefon k uchu: „Co se děje?“

"Panebože, jsi naživu. Myslela jsem si, že jsi mrtvá. Nedávno jsem se ti zkoušela dovolat, ale spadlo to rovnou do hlasové schránky.“

Jo, protože jsem se snažila utéct. "Jo, promiň, nemohla jsem najít nabíječku."

"Ach, dobře, jak se máš? Jsi v pořádku? Neřekl ti něco Warren?“

"Co? Co tím myslíš? Včera jsem s ním mluvila. Co by mi měl říct?“

"Já ... já nevím. Viděla jsem ho nedávno na benzínce. Myslela jsem, že jste přátelé.“ Nervózně klopýtá nad svými slovy. Možná je sjetá? Nebylo by to poprvé.

"Ne, ne, nejsme přátelé a mám se dobře, díky za optání."

"Omlouvám se za tu party ... jak jsem se chovala. Nevím, proč jsem někdy taková.“

Protože jsi sobec a záleží ti víc na tom, kamarádit se s bohatýma dětma, než se mnou.

"To je v pořádku. Podívej, musím jít. Mám přednášku, ale promluvíme si později, ano?“

"Dobře, domluveno," řekne mi a zavěsí. Barista zavolá mé jméno, takže vykročím, abych si došla pro pití. Popadnu ledové latte a usměji se na baristu. Vyjdu ven z malé kavárničky a skrz brčko nasávám sladkou dobrotu.

Po prvním doušku se cítím o trochu lépe, než tomu bylo před vteřinou, a usměji se. Začnu kráčet na svou další hodinu, přidám do kroku trochu větší říz než kdy jindy.

Mířím dolů k budově Kingdom Hall, otevřu jedny z dvojitých dveří a chystám se jimi projít, když jsem najednou přibitá k zemi. Srdce cítím až kdesi v krku, nemůžu dýchat a málem při tom upustím ledové latte.

Warren. Nenávidím ho. Hrozně moc, ale zároveň ho chci. Chci ho způsoby, kterými bych ho neměla chtít, protože je příšerným, krutým monstrem. Donutím se pohnout a pokračuji v chůzi rychlými kroky. I když si říkám, abych se nedívala, není to tak snadné a je to ještě těžší, když spatřím neuvěřitelně vypadající ženu visící na jeho paži. Mohla by být modelkou.

Nevypadá jako já, a možná o to jde. Říkám si, že to není nic jiného než hra, ale ta hloupá žárlivost mě stejně požírá a kvůli ní mám teď chuť té holce ukousnout hlavu.

Když se přiblížím, všimnu si, že s ním stojí další pár, předtím jsem byla příliš pohlcena Warrenovou přítomností, ale teď vidím, že je to Parker a jeho přítelkyně Willow. Nikdy jsem vlastně ani s nimi nemluvila, ale slyšela jsem Warrena, jak o nich mluví.

Willow se na mě podívá, cítím, jak mi její oči propalují kůži, když projedu kolem nich. Když se naše oči střetnou, usměje se na mě. Nevím, co si o tom mám myslet, a tak se zamračím. Parker má kolem ní ovinutou paži a zamyšleně se na mně podívá, než se nakloní a něco zašeptá Warrenovi do ucha.

Nedržím se kolem, abych viděla, co se stane dál, a místo toho pohnu prdeli do učebny chemie. Jakmile vstoupím do místnosti, najdu nejbližší sedadlo a ponořím se do něj. Plíce mě pálí a mám pocit, že jsem po celou dobu, co jsem kráčela tou chodbou, nedýchala.

Nic pro něj neznamenáš. Nic ... nevím proč, ale hloupě jsem doufala, že způsob, jak jsem toho dne od něj odešla, ho přivede k rozumu. Po několika minutách se uklidním dost na to, abych si vyndala své knihy. Moje myšlenky pořád běží, stejně jako mé srdce, ale alespoň můžu znovu dýchat

Je vtipné, že i po tom všem, co mi udělal, ta žárlivost bolí víc než cokoli jiného. Raději ať mi vyhrožuje, využívá mé tělo a ponižuje mě, než aby ho viděla s někým jiným.

Přednáška se táhne celou věčnost, aspoň mě to tak přijde. Až konečně skončí, nemyslím si, že mi v hlavě uvízlo cokoliv, o čem jsme mluvili. Zatímco si balím své věci, profesor oznámí, že příští týden máme test, a protože jsem dnes vůbec nic nechápala, vím, že musím hodně studovat, pokud to chci zvládnout na jedničku.

Protože nemám chuť jít domů, kde bych byla úplně sama, zajet do knihovny, vítězí. Cesta tam trvá asi pět minut a jsem vděčná, že přitom nenarazím na Warrena a jeho momentální náladu.

To by bylo štěstí.

Knihovnice mě pozdraví se širokým úsměvem, když ji míjím. Snažím se na ní taký usmát, ale koutky mých úst se prostě nechtějí stočit do úsměvu. Myslím, že jsem teď zaseklá u permanentního mračení.

Hledám nějaké materiály ke čtení, procházím policemi a snažím se zapomenout na někoho, koho jméno začíná na písmeno W. Když najdu tři knihy, posadím se k jednomu ze stolů úplně v rohu. Ta oblast je odlehlá a mám pocit jako bych byla ve své malé čtenářské pevnosti.

Tohle je další plus proč chodit na tuhle školu. Knihovna je ve všech ohledech nedotčená. Židle, na které právě teď sedím, je tak pohodlná, že se vsadím, že stála víc než celý můj byt. Ne, nemyslím si, vím to.

Otevřu první knihu a zhluboka a klidně se nadechnu. Vůně papíru vlastně pomáhá mým nervům. Přejížděním prsty po stránkách a dále se uklidňuji. Dalších pár hodin trávím s nosem mezi těmito stránkami. Studujíc tvrdě na následující tři testy.

Jakmile skončím, knihovna se zavírá a venku se už stmívá. Potichu zakleji, protože jsem se tady dlouho zdržela. Jít pěšky kolem mé čtvrtě po setmění není nejlepší nápad, vloupání je toho jasnou připomínkou. Ale co pak mám snad jinou možnost? Jako zavolat Warrenovi a požádat ho, aby mě vzal k sobě? Ha… ne, ani za milion let. Raději ať mě přepadnou.

Zkontroluji knihy a nacpu je všechny do batohu. Přehodím si ho přes rameno a vyjdu ven. Chladný vítr proniká mým oblečením, chvěji se zimou, zatímco kráčím k sobě domů. Ještě nejsem ani mimo kampus, když mám takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Otočím se, několikrát se podívám přes rameno, ale nikoho nevidím.

Přidám do kroku, moje pomalá chůze se změní na běh, ale nedojdu daleko, než se přede mnou objeví velká postava a odřízne mě. Trvá mi sekundu, než se moje oči přizpůsobí a pak ho poznám a zavrtím hlavou.

James. Ten slizoun z party.

"No, ahoj," pozdraví a tón jeho hlasu zní jako skřípot nehtů po tabuli. Pokud se snaží být přitažlivý, nefunguje to.

"Ahoj," řeknu ze zdvořilosti a pokouším se kolem něj projít. Pohne se do strany, aby mi zablokoval cestu, a zavrtí hlavou.

"Ne tak rychle." Zvedne ruku.

"Co chceš?" Chytnu tvrději popruh batohu. Jak se ukázalo, musím si dělat starosti ne jenom o lidi v mé čtvrti, ale taky tady.

"Slyšel jsem, co jsi o mně lidem navykládala. To byla chyba, děvko,“ zavrčí a o krok se ke mně přiblíží. "Možná bych ti měl ukázat, jak velkýho mám ptáka? A možná si taky pořídit nějaké obrázky, až ti ním naplním ústa?“

Rozeznám špatnou situaci, když ji vidím, takže než vůbec promluví, otočím se a začnu utíkat. Udělám asi jen tři kroky, než mi narazí do zad a srazí mě na zem. Moje kolena narazí do země tak tvrdě, až jsem si docela jistá, že jsem si roztříštila kost. Jako blesk mým tělem prostřelí bolest a vykřiknu.

Na rukou a kolenou se snažím od něj odplazit berouc svou poslední šanci mu uniknout. Ale jeho masité prsty se mi zaryjí do paže a stáhne mě zpátky. To je zlý sen, úplná noční můra.

Rozhlédnu se kolem, doufajíc, že nás někdo uvidí, kdokoliv, ale takové štěstí nemám. Nikdo mě nezachrání. James mi ublíží a nikdo se to ani nedozví.

"Hej, kam si myslíš, že jdeš? Ještě jsem s tebou neskončil, ani zdaleka.“ Vytáhne mě zpátky na nohy a začne mě tahat za sebou. "Ukážu ti, co bych ti udělal, kdybys byla tu noc doma, kdy jsem přišel na návštěvu."

Moje mysl je příliš zaneprázdněná, příliš vyděšená, abych pochopila, co právě teď říká. Jediné, na co si myslím, je bojovat s ním. Nevím, kam mě bere. Zoufale se od něj snažím dostat pryč. Křičím a snažím se odtáhnout, dělám všechno možný, aby se mi zadařilo od něj dostat.

Myšlenky se mi zamlží. Pak, jako by si uvědomil, že na nás nakonec přitáhnu pozornost, začne na mě křičet, abych sklapla, a vrazí mi facku. Dělám všechno, co můžu, koušu ho, škrábu a kopu, ale je příliš silný. Snadno mě přemůže a dál mě táhne kamkoliv sakra chce.

S jeho rukama pevně ovinutýma kolem mě těžce dýchám a před očima se mi zobrazí černé skvrny. Ne. Zalapám po dechu. Na chvíli si myslím, že omdlím, končetiny mi ztěžknou a můj zrak se rozostří.

Pak se to stane. V jednu chvíli jsem v Jamesových spárech, chystám se být znásilněná nebo hůř, a v další jeho paže zmizí a já padám k zemi. Padnu a přistávám s tvrdým nárazem, ale alespoň s ním už nikam nejdu. Plíce se mi uvolní a nasávám vzduch, jako bych roky nebyla schopná dýchat.

Jemné ruce se přesunou přes mé paže až nakonec pohltí mé třesoucí se ruce.

"Jsi v pořádku?" Dívčí hlas dolehne k mým uším. Se stále rozmazaným viděním se ji podívám do tváře. Je těžké rozeznat její rysy, ale objevím laskavé oči, které se na mě dívají s obavami. Trvá mi jen chvíli, než jsem si uvědomím, že jsem ji už viděla. Je to ta dívka, která dříve stála u Parkera.

"Já – já myslím, že jsem v pořádku," řeknu. Dokonce i můj hlas se mi třese a já to nesnáším. Nesnáším být vyděšená a slabá a nesnáším, že mě takhle vidí.

"Budeš v pořádku. Už ti neublíží. “ Ujišťuje mě.

Teprve potom uslyším v pozadí vrčení a nárazy pěsti o kůži. Otočím hlavou a spatřím Parkera a ... Warrena, jak se vznáší nad Jamesem. Warren ho mlátí znovu a znovu a já si říkám, jestli ho Parker zastaví.

"Je mimo, kámo, no tak," položí Parker ruku na Warrenovo rameno, ale ten ji jenom odstrčí ramenem a neúnavně tluče dál do Jamesovy tváře.

"Warrene, přestaň," volá na něj Willow. "Harper potřebuje k doktorovi."

To ho přiměje konečně přestat. Odrazí se od trávníku, vstane a nechá Jamesovo bezvládné tělo na zemi.

Ach Bože, on … ho zabil? Zrovna když mi ta otázka přijde na mysl, James zasténá a začne se na zemi hýbat, ale zdá se, že je příliš mimo na to, aby vstal. Dobře.

"Co s ní je?" Zeptá se Warren hořce a přijede k nám, jeho oči skenují mé tělo od hlavy k patě.

"Její kolena a ruce vypadají opravdu špatně," vysvětluje Willow a já se podívám dolů na sebe. Moje džíny jsou roztrhané a kolena krvácí, stejně jako mé dlaně. Musela jsem si je sedřít na tom drsném asfaltu.

"Nepotřebuje doktora. Vezmu ji k sobě a vyčistím ji to.“

"Jsi si tím jistý?" zasáhne Parker. "Momentálně to nemáš v hlavě v pořádku. Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

"Drž hubu," Warren zavře oči a nosné dírky se mu při hlubokém nádechu rozšíří. Teď si všimnu krev na jeho rukou. Zuřivost, kterou vyzařuje, mi ztěžuje dýchání. Nemyslela jsem si, že mu na mě záleží, ale zjevně, ano.

"Jsem v pořádku," zašeptám tiše. "Chci jít domů s Warrenem."

"Vidíš, je v pořádku. Vezmu ji k sobě. Něco s ním udělej. Je mi jedno, co.“ Warren ukáže na Jamesovo zkrvavené tělo.

Willow zavrtí hlavou, zjevně o tom není přesvědčená, ale nic neřekne a místo toho se zvedne z trávníku. Warren se přisune blíž, jeho ruce jsou v příštím okamžiku na mě. Z jeho doteku mi v žilách proudí teplo. Zvedne mě, jako bych nic nevážila, a odnáší mě pryč od místa činu.

Jeho známá vůně napadne mé nosní dírky a jako nenasytná se ji nadechnu. Zavřu oči, opřu si hlavu o jeho rameno a ztratím se v něm. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že ho vidím.