AYCD - 24. kapitola

 Překlad: Marťa

Seděla jsem v kanceláři v práci. Bylo 15:15. Neměli jsme pacienta už 30 minut a dveře jsem zajistila židlí zastrčenou pod kliku. Cítila jsem se, jako zločinec. Možná jsem jím i byla.

V horní části mé doručené pošty byl email od Damiana. Neztrácel čas a odeslal mi podrobný návrh smlouvy doplněný o pole pro elektronický podpis ve spodní části dokumentu. Mrkla jsem na čísla, která potvrzovala vše, co mi řekl včera do telefonu.

Ve městech s podobnou populací průměrná klinika MediQuik zdvojnásobovala své příjmy každé čtvrtletí, zatímco stávající praxe ztrácely 40-60% své pacientské základny kvůli zastarání. Údaje společnosti Focus uváděly, že i ti nejvěrnější pacienti se často vzdávali rodinných „domácích“ klinic ve prospěch moderních výhod: jednodenních návštěv. Žádné nevýhody. Kávovary Keurig dělaly kávu s francouzskou vanilkou a lískovými ořechy jediným stisknutím tlačítka.

Doktor McCormick s nimi finanční záležitosti nesdílel, ale věděla jsem dost, abych mohla hádat, že jeho praxe dlouho nepřežije. Zvláště ne, když musel zaplatit dva lékaře a ještě mít na vlastní živobytí a provoz.

Celý den jsem procházela dokumenty. Už jsem to podepsala. Bylo to příliš dobré, než aby to byla pravda.

Před několika týdny bych to bez váhání poslala zpět. To byl vždycky cíl. Vedlo mě k tomu 11 let lékařského vzdělání. Pokaždé, když jsem trávila celé noci studiem. Pokaždé, když jsem musela vynechat společenský život, protože jsem pracovala na dvě směny nebo byla v rámci praxe v nemocnici. Pokaždé, když na mě křičel pacient nebo na mě něco hodil, nebo jsem předpokládala, že jsem zdravotní sestra jsem si říkala, že to všechno bude stát za to, až si budu moci splnit sen a otevřít si svou vlastní lékařskou praxi.

Teď jsem seděla ztuhlá a zírala na podepsanou smlouvu a nemohla se přinutit poslat ji Damianovi zpět. Kdy jsem se změnila? Lékařka, která seděla v mé kanceláři, nebyla ta stejná žena, která byla hlavní rezidentkou, špičkou ve třídě, bezohlednou kariéristkou. Obchod je obchod – neříká se to tak? Tak proč jsem se bála ublížit Lucasovi?

Samozřejmě už jsem odpověď znala a bylo to to zatracené slovo na pět písmen.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Doktorko Bellová?“

Marian.

Ostýchavě jsem odstrčila židli stranou a otevřela dveře.

Když mě uviděla, rozzářeně se usmála. „Chystali jsme dojít pro kávu. Nechcete něco?“

„Ne, díky. Mám v sobě dost kofeinu, že by to probudilo mrtvé. Ale díky za zeptání.“

Přikývla a otočila se do chodby v okamžiku, kdy Lucas vyšel z kuchyňky do chodby se sklenicí vody.

„Co děláš?“ Zeptal se nezávazně.

Z jeho tónu jsem nepoznala, jestli se ptal jen tak nebo jestli to bylo ve stylu, přivážu tě k židli a poliju ti obličej vodou. Snažila jsem se dnes hrát, že jsem v pohodě, ale věděla jsem, že mi to nešlo.

„Grafy,“ polkla jsem.

Protočil očima a otočil se. Teď jsem věděla, že to nebyla jen nevinná otázka. Zpanikařila jsem a rychle mu odpověděla. Začala jsem zvracet slova.

„Lucasi. Včera večer jsem dostala nabídku další práce. Na otevření mé vlastní kliniky.“

Pomalu se otočil a se zájmem a zvednutým obočím vešel do mé kanceláře. „Věděl jsem, že něco skrýváš. Kde by to bylo?“

„V Hamiltonu.“

Zdálo se, že se mu částečně ulevilo a částečně překvapilo, ale mohlo to být jen odrazem zářivek v jeho brýlích.

„S MediQuik,“ dodala jsem. „Budují tady kliniku.“

Nemusel se dívat na čísla, aby věděl, co to znamenalo. Jeho pomalé přikývnutí řeklo vše.

Na pár sekund jsme tam stáli v tichu. Jeho pohled padl přes mé rameno a já věděla, co viděl. Na monitoru byla stále má smlouva.

Zvětšená a podepsaná.

„Hádám,  že ti to přemýšlení netrvalo moc dlouho.“

„Ne. Já ne…“

Věděla jsem, že to vypadalo špatně. Podepsala jsem to, ale to neznamenalo, že jsem se to rozhodla poslat. To byly dvě rozdílné věci. Ne?

„Pokračuj,“ zasmál se mrzutě. „Je to skoro až příliš dokonalé, že? Zbavíš se mě a budeš mít vlastní praxi. Tak to vezmi.“

„Tak to není.“

„Ach vážně? Proto mi volají z nemocnic po celé zemi? Někdo zřejmě rozeslal můj životopis. Mimochodem, díky. Pokud jsi chtěla, abych opustil Hamilton, měla ses zeptat.“

„Lucasi…“

Už ustupoval. Rozhodl se. „Takhle je to lepší, Daisy. Opravdu. Alespoň vím, jak si stojíme. Dávej na sebe pozor. Možná je na čase, abych začal dělat totéž.“

„Ach Lucasi!“ Řekla Mariah a nakoukla zpoza rohu. Pravděpodobně slyšela celý náš rozhovor, ale chovala se, jako by nic. „Běžíme pro kávu. Chceš něco?“

Využil její přerušení k útěku zpět do chodby. Neslyšela jsem jeho odpověď a zbytek dne se mi vyhýbal. Snažila jsem se mezi pacienty ovládnout, ale on byl zběhlý v tom udržovat se zaneprázdněný a nestát mi v cestě. Tak jsem se mu postavila před dveře kanceláře, dokud se neukáže, ale doktor McCormick mě uviděl a usmál se.

„Nečekáš na Lucase, že? Odešel dříve a řekl, že si musí vyřídit nějakou osobní záležitost.

Když jsem se vrátila do své kanceláře, na stole jsem uviděla ležet klíč s lístkem. Použij ho. Vrátím se později.

Cítila jsem se ještě hůř. I když mě Lucas nenáviděl, nechtěl, abych zůstala přede dveřmi, bez možnosti jít k němu.

Překonala jsem se a cestou k Lucasově bytu jsem zavolala své matce. Ozvala se vesele a živě.

„Je nějaká možnost, že bychom se mohly vrátit brzy domů?“ Prosila jsem. „Řekněme dnes večer?“

„Promiň, Daisy, ale ještě několik dní budou mizet neurotoxiny. Je všechno v pořádku? Vycházíte s Lucasem u něj doma dobře?“

Nedivila jsem se, že věděla o mých životních podmínkách. Koneckonců jsme byli v Hamiltonu v Texasu – tady se vědělo všechno.

„Ne, ani ne. Chci jít domů.“

„Tentokrát ne, Daisy.“

„Co?“

„Řekla jsem, tentokrát ne. Jsi příliš stará na to, abys utekla do svého pokoje, schovala se tam před problémy a počkala, až zmizí. Pokud není něco v pořádku, musíš to s ním vyřešit.“

„Netuším, o čem to mluvíš.“

„Myslím, že ano.“

Moje máma se posledních několik dní zjevně stýkala s nějakým hipíkem, který na ni chrlil moudra, která nedávala absolutně žádný smysl. Řekla jsem jí to a ona se zasmála. Zavěsila jsem, než mohla pokračovat ve svém terapeutickém sezení.

I když jsem neměla ponětí, co řeknu, doufala jsem, že bude Lucas doma, až odemknu dveře. Předtím se nemýlil. 28 let jsem nechtěla nic jiného, než ho zničit, a teď, když jsem měla šanci, bych ji měla využít. Konečně dát mat. Nikdo by mi to nevyčítal.

„Lucasi?“ Zavolala jsem.

Nikdo neodpověděl.

Ticho, bylo jako rodič, který by měl křičet, ale místo toho si zklamaně povzdechl a zavrtěl hlavou. Chtěla jsem Lucasovi říct, že se mýlil. O tom jsem nikdy, ani na minutu neuvažovala. Že i když jsem ho nenáviděla, nechtěla jsme, aby to skončilo takhle.

Musela jsem to říct nahlas, abych tomu sama uvěřila. Zkusila jsem mu zavolat. Vyťukala jsem sled čísel, které jsem za život použila tak třikrát nebo čtyřikrát. Nevzal mi to. Procházela jsem bytem a hledala stopy, kde bych ho mohla najít. Jeho taška na tělocvik nevisela u dveří a boty nebyly tam, kde je včera nechal. Můj odhad byl, že cvičil, ale neměla jsem ponětí, kde. Mohla jsem obejít všechny tělocvičny v Hamiltonu? Křičet jeho jméno mezi dveřmi, dokud by mě nevyhodili?

Byl to solidní plán, ale neodešla jsem. Chtěla jsem zůstat tady, dokud nepřijde domů. Dokud neprojde dveřmi a já ho nepřesvědčím, aby mě vyslechl. Aby se pokusil nějak vidět, že za všechny ty roky bojování jsem se změnila v napůl slušnou lidskou bytost. Čistila jsem sítko na vlákna v sušičce, pomáhala starším lidem přes ulici a nebodala lidi do zad, i když jsem s nimi celý svůj život bojovala.

Lucasi, kde jsi?!

Udělala jsem svačinu. Převlékla se. Přecházela. Šla jsem do ložnice pro hosty a posadila se na postel s lítostí, že jsem se poslední dvě noci rozhodla spát tady a ne s ním. Připadalo mi to, jako příliš a trochu zoufale. Omlouvám se. Potřebuji někde zůstat a místo na spaní a co ty? Všechno se teď zdálo banální a hloupé.

Přidala jsem to na seznam věcí, které mu řeknu, jakmile projde dveřmi.

Což nakonec udělal o hodinu později.

Seděla jsem na gauči a zírala na svůj telefon a chtěla mu zavolat, když vešel dovnitř. Odložil tašku na cvičení za dveře a odkopl boty. Postavila jsem se a čekala, až mě uvidí. Předstíral, že jsem byla neviditelná a vešel do kuchyně, aby si nalil sklenici vody.

„Nevezmu tu práci,“ řekla jsem.

Doufala jsem, že budou moje slova, jako kouzlo. Řeknu je a Lucas to pochopí a bippety-boppety-boo, vrátíme se k šukání na jeho kuchyňské lince.

Zavrtěl hlavou a nakonec se otočil, abych viděla jeho tvář.  Vypadal poraženě. Ramena měl pokleslá. V obličeji sklíčený výraz.

Znovu jsem řekla to kouzlo, jen pro případ, že by to nefungovalo napoprvé.

„Nevezmu tu práci!“

„Podepsala jsi to, Daisy.“

„Lucasi, ty neposloucháš!“

Prošel kolem mě a pokusil se utéct do svého pokoje, ale já se postavila před něj a zablokovala mu cestu.

Zatlačila jsem mu rukama na hrudník a držela ho na místě, když se kolem mě chtěl protáhnout.

„Už jsem s tou válkou skončila, Lucasi!“ Řekla jsem, a zamávala bílou vlajkou, kterou jsem vytvořila z párátka a roztrhaného papírového kapesníku. „Konec. Vzdávám se. Dobře. Už ne!“

Zasmál se a já věděla, že jsem řekla něco špatně.

„Žádná válka není, Daisy. Pro mě nikdy nebyla.“

Zatlačil mi na lokty. Moje paže se složily a on kolem mě jen tak prošel.

„O čem to mluvíš?!“ Zakřičela jsem za ním. „A co golf a košík s ovocem? A vzpomínám si na celé ty roky bojování před tím.“

„Dnes večer jsem si něco uvědomil, Daisy. Trvalo mi to pochopit 28 let.“

„Pověz mi to! No tak, nemůžeš ode mě jen tak odejít – od nás!“

„Není žádné my, Daisy! Záleží ti jen na sobě! Myslíš si, že jsme 28 let ve válce? Tak to pro tebe bylo vždycky? Bojovali jsme, kvůli čemu? Kvůli bojování?“

„Já… já nevím.“

„Byla jsi tak zaslepená konkurencí, kterou sis vytvořila ve své hlavě, že nevidíš, co je přímo před tebou – co tam bylo celou zasranou dobu!“

„Tak mi to řekni, Lucasi! Jsem tady a prosím tě, abys se mnou mluvil. Nemůžeš se chovat, jako kdybys se mnou nebojoval – nemůžeš předstírat, že jsi to vždycky nechtěl. A co ostatní dívky, se kterými jsi chodil na vysoké?! A co ta dívka, co měla přijet na prázdniny?“

„To si teď ze mě děláš srandu?“

Díky tomu, co na mě chrlil, se mi chtělo ještě víc kopat.

„Proč myslíš, že jsem nikdy neměl žádnou vážnou přítelkyni? Co?“ Pokračoval. „Proč si myslíš, že jsem všeho nechal, abych mohl přijet do Hamiltonu? Bylo to kvůli TOBĚ! Protože jsem chtěl tebe. Každý další vztah, který jsem měl, byl marným pokusem se přes tebe dostat. Posunout se.“

Jeho slova byla, jako ostré dýky, což mě přimělo cítit se ještě hůř. Bojovat s ním.

„Ale no tak. Nemůžeš předstírat, že jsi byl celou dobu pan Milý. Jen proto, že jsi zachránil stánek Dne zakladatelů a nechal mě tady bydlet a… to je jedno. Skončila jsem. Slyšel jsi tu část? Ta hloupá válka už skočila. Už bylo dost!“

Neposlouchal. Otočil se a zabouchl dveře své ložnice. Nějakou dobu jsem tam stála a křičela na dřevo. Snažila jsem se ho prosit, aby se mnou mluvil, ale když konečně vyšel ven s taškou v ruce, poznala jsem, že neměl zájem poslouchat. Byl ublížený víc, než jsem ho kdy viděla.

„Dnes večer tady můžeš zůstat, ale potřebuji, aby sis našla něco jiného.“

Ani nemluvil na mě. Bylo to, jako by to říkal bytu, mohl bys prosím říct Daisy, že nemám náladu se hádat a ona musí odejít.

„Ne. Zůstaň. Já odejdu. Neměl bys odcházet, je to tvůj domov.“

Ale Lucas už byl u dveří, otevřel je a zavrtěl hlavou.

Byl pryč a mě už z toho křiku bolelo v krku, když jsem si uvědomila, že Lucas nekřičel ani jednou. Když jsem si vzpomínala na ta léta, kdy jsem předpokládala, že náš konflikt skončí třeskem, ne tichem. Teď jsme skončili a to ticho bylo ohromující. Zamávala jsem vlajkou a Lucas odešel. 28 let bylo zničených za jediný večer a nejhorší na tom bylo, že tuto výměnu nebylo možné klasifikovat ani, jako boj. Byl to jednostranný zoufalý pokus přimět Lucase, aby viděl důvody. Zůstávala jsem dlouho nehybná, protože když si uvědomím, že jsem mohla bojovat tvrději a přinutit ho, aby zůstal, jeho auto už dole neparkovalo. Neměla jsem ponětí, kam šel.

Marně jsem se mu pokoušela dovolat. Dnes večer Lucas na moje volání reagovat nebude.

Co teď?

Zkroutila jsem prsty a cítila, jak z nich centimetr po centimetru odtékal život a myslela na to, jak rozcuchané vlasy jsem musela mít, ale příliš jsem se bála podívat do zrcadla. Místo toho jsem se rozhlížela po pokoji pro hosty, kde měl Lucas jednu ze stěn plnou krabic. Zeptala jsem se ho na to a on řekl, že jeho máma uklízela dům a řekla mu, ať si vezme své staré věci, pokud je chce nebo je vyhodí. Připadalo mi to trochu drsné, ale teď jsem viděla, jak tam bylo všechno shromážděné. Za ta léta tam byla spousta věcí, na kterých jsem se mohla zdržet. Odstrčila jsem postel a podívala se dolů na neoznačené krabice. Ruce jsem držela sepnuté za zády a ujišťovala se, že pokud se ničeho nedotknu, nepůjde o narušení soukromí.

Uvnitř krabice byly trofeje a stuhy, velmi podobné těm, které zdobily zeď mé ložnice doma.

Krabice vedle byla plná jeho staré sportovní výstroje, starých bot a obnošených uniforem. Bylo tam několik slintáčků, které nosil během závodů a při pohledu na ně jsem si uvědomila, že jsem opravdu pohrdala přespolním během. Vždycky. Usmála jsem se a přešla k další krabici. Byl to zlatý důl všech domácích videí. Plná nostalgie jsem si klekla, abych si přečetla tituly, a přitom jsem se stále ničeho nedotýkala. Každé z DVD bylo pečlivě označeno a několik jich bylo označených, jako Velikonoce 1989 nebo Vánoce 1997. Hlavní hvězdou všech videí byla pravděpodobně malá Madeleine. Pak jsem uviděla krabici s videi, která mě zaujala.

Lucas a Daisy Debatní turnaj - 2006

L&D Vědecký veletrh - 1999

1994 - Lucas a Daisy Školní hra

Lucas & Daisy Ukončení mateřské školy

Byly jich desítky a všechny označené mým a Lucasovým jménem. Rozhodla jsem se, že pokud na nich bylo mé jméno, ve skutečnosti neporuším pravidlo ochrany soukromí, ne? Popadla jsem první a vložila ho do přehrávače DVD v obývacím pokoji. Video nemělo vysokou kvalitu, částečně díky tomu, že natáčela paní Thatcherová. Přibližovala a oddalovala obraz a měnila orientaci tolikrát, že se mi točila hlava, když jsem nás dva našla v rámečku. Byl to jeden z posledních přespolních běhů během našeho posledního roku na střední. Dozávodili jsme a Lucas získal zlato v mužské části. Držel svoji medaili na kameru a já v pozadí mluvila s Madeleine. Paní Thatcherová a moje máma se snažili přimět mě a Lucase, abychom si pořídili společnou fotku, ale výraz na mé tváři říkal vše: musím?

Lucas očividně souhlasil.

Zavrtěl rudým obličejem a nechal svou medaili klesnout zpátky na hrudník. „Mami. Přestaň.“

Bylo mu osmnáct, byl naštvaný na naše rodiče a nebál se to ukázat. Vyskočil z obrazu, a pak se moje máma a paní Thatcherová mimo kameru zasmály.

„Jsou tak zábavní.“

„Myslím, že jsi měla pravdu – jediní lidé, kteří nevědí, že Lucas miluje Daisy, jsou Lucas a Daisy,“ řekla moje matka a paní Thatcherová souhlasila.

Počkat.

Co to právě…

Podívala jsem se na to ještě šestkrát, než jsem vyskočila z pohovky a DVD vytrhla z přehrávače.

Držela jsem ho v dlani a studovala, než jsem ho uklidila zpátky do ochranného obalu. Poslouchala jsem zvuky kroků v hale, jestli se nevrací Lucas, ale bylo ticho a já stále byla sama v jeho bytě a čekala, až přijde domů, abychom mohli bojovat. V tom jsme byli nejlepší.

Vsunula jsem další DVD a stiskla přehrávání. Bylo označené, jako Debatní kroužek 2002 a byla tam týmová debata: Lucas a já na základní škole, sedící na jevišti školy ve špatně padnoucím oblečení, ale pak se video změnilo. Někdo přes něj nahrál jiný záznam.

„Které červené tlačítko znamená znovu nahrávat? Ach! Dobře, myslím, že je to zapnuté. Podívej se do kamery a řekni své jméno a kolik ti je let.“

Byl to hlas paní Thatcherové, ale otázka se neusadila na úrodné půdě. Nevím, s kým mluvila, odkud nepohnula kamerou doprava a nesoustředila se na Lucase, který seděl na zemi a rozstřihával kousky papíru v jejich rodinném pokoji.

„Mami, jsem zaneprázdněný.“

„No, zdravím ,Zaneprázdněný‘. Myslela jsem, že se jmenuješ Lucas,“ odpověděla, jak to dokážou udělat jen matky. „A kolik ti je let?“

Protočil očima a zíral do kamery. Skoro mě praštilo do břicha, když jsem uviděla tuhle mladou verzi Lucase. Hrozný účes, rovnátka. Dlouhé a štíhlé ruce a nohy, ale přesto byl jedním z nejpopulárnějších chlapců na naší škole, což bylo místo, kde byste neměli očekávat tu nejpříjemnější fázi života.

„Třináct.“

„A co děláš tam dole na zemi?“

„Něco vyrábím,“ řekl a podíval se dolů a vrátil se ke své práci s nůžkami.

Paní Thatcherová se nevzdávala. Držela kameru namířenou na něj a prosila o odpovědi.

„Je to dárek?“

„Sotva.“

„Dárek pro koho?“

Narovnal záda. „Nikoho.“

„Víš, vypadá to, jako bys vystřihoval malé bílé květy.“

Jen stěží jsem rozeznala jeho úsměv, který skrýval před kamerou. „Hmm.“

Srdce se mi zastavilo v hrudi a já si sedla na paty, stále jen několik kroků od televize.

„Vypadají, jako sedmikrásky.“

„Hmhm.“

„Zamiluje si je,“ odpověděla paní Thatcherová.

Podíval se na ni. „Tanec je příští týden. Myslel jsem, že bych jí mohl udělat kytici, abych se jí zeptal, ale někteří kluci řekli, abych si z toho nic nedělal, kdyby řekla ne.“

„A co si myslíš ty?“

„Myslím, že by chtěla něco zvláštního.“

V pozadí jsem uslyšela kroky na schodech, a pak se z videa ozval Madeleinin hlas.

„Ahoj mami, můžeme jít s Daisy na zmrzlinu?“

„Brzy bude večeře. Raději bych, kdybyste šly až po ní.“

„To je fuk. Co to děláš, Lucasi?“

„Neobtěžuj ho, Madeleine. Vrať se nahoru nebo si hraj venku.“

Neposlechla. Místo toho přišla blíž a přikrčila se před Lucasem. Než ji mohl zastavit, zvedla jednu jedinečnou sedmikrásku z bílého a zeleného papíru. Zvadl jí v ruce. „Nejsou to – to nemůžeš myslet vážně!“

„Madeleine!“ Paní Thatcherová spustila videokameru. Místnost se otočila do strany a poté obrazovka zčernala.

Uvědomila jsem si, že jsem si ten den pamatovala. Poznávala jsem to světle modré tričko a kraťasy, které měl Lucas na sobě. Madeleine a já jsme si hrály venku a čekaly na večeři, abychom si potom mohly dojít na zmrzlinu.

Vzpomínám si, že Madeleine vyběhla z domu s Lucasem v patách. Chtěla mi něco říct, zoufale se snažila to dostat ven, ale Lucas promluvil první. Řekl mi, že protože bych pravděpodobně šla tančit sama, měla bych jít s ním, aby si lidé neukazovali a nesmáli se. Přišla jsem k němu a praštila ho mezi oči pod jejich dubem a dostala se tak do pekelných potíží. Přesto mi bylo dovoleno jít tančit s Mattem Del Rey a Lucas se tam ani neukázal. Celé roky jsem předpokládala, že dostal domácí vězení, protože byl na mě zlý. Ráda jsem si ho představovala doma se sáčkem zmrzlého hrášku na pohmožděném obličeji.

Pravda...

Pravda byla o moc horší.

Všimla jsem si vlhkosti v Lucasově stropě, pak jsem si uvědomila, že jsem to byla já. Plakala jsem, protože už bylo pozdě. Protože mě Lucas celou dobu miloval a já poslala jeho životopis na Havaj.

Volala jsem mu znovu. A znovu. Vytáčela jsem ho tolikrát, až jsem se bála, že si telefonní společnost bude myslet, že jsem se zbláznila a zruší mi účet. Po chvíli jsem si uvědomila, že musel mít telefon vypnutý nebo ztlumený, protože neexistoval způsob, jak by někdo s rozumem ignoroval tolik hovorů. Zkusila jsem Madeleine a jeho rodiče, ale nevěděli, kde byl. Byla jsem v pokušení zkontrolovat motel Lone Star, ale to byla dlouhá procházka od Lucasova bytu a slunce zapadlo před hodinou.

Bylo jasné, že dnes večer už Lucase neuvidím.

 

 

Od: lucasthatcher@stanford.edu

Komu: daisybell@duke.edu

Předmět: #352

 

Za ta léta jsem ti napsal 351 emailů. První byl týden poté, kdy jsme odjeli na vysoké školy. Bez tebe mi bylo bídně a byl jsem příliš zbabělý, abych to někdy řekl nahlas, tak jsem to napsal a uložil do své schránky konceptů. O 11 let později bylo do té složky přidáno 351 zpráv. Někdy jsem s emaily zacházel, jako s deníkem, ale ve skutečnosti jsem s tebou potřeboval cítit nějaký druh spojení, které by mohlo poskytnout jedno kliknutí myši. Tento je první, co jsem kdy poslal, a pravděpodobně to bude poslední.

Dovol mi, abych ti řekl to, co jsem ti měl říct už tehdy.

Miloval jsem tě po 18 let.

Teď, tě miluji už 28.

Znělo to, docela jako úspěch, aby vždycky pro mě bylo tak snadné tě milovat. Přes veškerou bolest, celý ten konflikt jsem vždy znal pravdu. Záleželo nám na sobě. Nikdo nebojoval o něco, na čem mu nezáleželo – to prostě nejde. A tak jsem vždycky věděl, že pokud bys někdy chtěla, abych trpěl, jediné, co musíš udělat, je právě to.

Odejít.

Teď vidím, jak jsem byl naivní. Nikdy jsme nebyli na stejné vlně. Myslíš si, že jsem s tebou bojoval, protože tě nenávidím? Protože chci vyhrát? Co v tomto okamžiku znamená „výhra“? Za co bojujeme? Za práci? Za hrdinu města? V průběhu let jsem ztratil přehled a nikdy mi to nevadilo, protože to pro mě nikdy válka nebyla a nikdy to nebylo o tom, že tě musím porazit. Jen jsem tě chtěl mít tak, jak jsem nemohl.

Lituji, že jsem to nechal zajít tak daleko. Měl jsem něco říct už před deseti lety. Nikdy jsem se neměl vrátit do Hamiltonu. Místo toho, abych napsal ten první email, měl jsem vyjít ze své koleje a najít si dívku. Nějakou dívku Ale na to už bylo příliš pozdě. Ani jedna dívka, se kterou jsem chodil v průběhu let, pro mě nikdy nebyla taková výzva, jako ty. Jak by mohly? Moje srdce, můj boj byl s někým jiným.

Vím, že jsi mě nikdy neprosila, abych ti celé ty roky obětoval a miloval tě. Podepsala jsi tu nabídku. Ale když se vyhříváš v kruhu vítězů, Daisy, chci, aby ses podívala zpátky na dveře, které jsi za sebou zavřela a zeptala se sama sebe na jednu věc.

Stálo to za to?

 

-Lucas.

­­­­­_______

 

Dokud jsme byli v konfliktu, napadlo mě, že by to mohl být první skutečný boj, jaký jsme kdy měli. Lucasova surová bolest a hněv na mě vyskakovaly z obrazovky počítače a prořezávaly se skrz mě. Byla to od něj neomezená upřímnost, kterou jsem nikdy předtím necítila.

Cítila jsem záblesky svého starého já, trochu rozzlobeného na něj, že mě nechal čekat tak dlouho a měla jsem nutkání mu zavolat a vychrlit na něj všechnu vinu za to špatné. Byla jsem ochotná nést váhu našich slov, ale ne břemeno 28-ti let mlčení. Je to na tobě, Lucasi.

Ale teď jsem viděla, že mé normální sklony – útočit, kritizovat, urážet – byly jen obranné mechanismy. Způsoby, jak před sebou skrýt pocity, které pro mě byly příliš bolestné přiznat. Nyní jsem dosáhla bodu, kdy by bolelo více to, že bych nechala pravdu nevyřčenou.

Tak jsem místo toho pokračovala ve válce, o kterou už jsem neměla zájem a napsala odpověď a zapřísahala Boha, aby ještě nebylo pozdě.

 

 

Od: daisybell@duke.edu

Komu: lucasthatcher@stanford.edu

Předmět: Mýlíš se, ale ze správných důvodů.

 

Vrať se domů, abychom si mohli promluvit. Myslíš si, že máš všechno vyřešené, ale mýlíš se. Tu práci jsem nikdy nepřijala. Ano, zvažovala jsem to – respektoval bys mě, kdyby ne? Víš, vždycky bylo mým snem mít vlastní kliniku. Celá léta jsem na tom plánu pracovala, a když mi to spadlo pod nos na stříbrném podnose, musela jsem chvíli přemýšlet.

Věřil bys, že se někdo, koho znáš celý život, dokáže změnit?

Doufám, že ano, protože si myslím, že to se tady děje. Nám. Copak to nevidíš? Tvůj 352. email nebyl jeden z mnoha, byl to ten první.

 

Prosím, ať je i druhý.

 

S láskou,

Daisy.

­­­­­_______

 

Noc jsem strávila tím, že jsem klikala na tlačítko obnovení emailové schránky. Dívala jsem se na svou doručenou poštu a čekala, až od Lucase vyskočí nový email, ale nebyla jsem šokovaná, když mi nikdy neodpověděl. Následujícího dne, když jsem přišla do kanceláře s nateklýma očima a pokleslými rameny, mi doktor McCormick sdělil, že si Lucas vzal na zbytek týdne volno. Hněv, ve který jsem doufala, že se přes noc rozptýlí, jen vzrostl, ale nevyčítala jsem mu to. To, co se včera zdálo, jako odporné chování, se teď jevilo, jako zcela oprávněné. Celou noc jsem musela přemýšlet nad svými činy a nevinila Lucase z toho, že se zlobil. Nevinila jsem ho, že odešel. Nebylo divu, že vypadal tak poraženě. Není divu, že se nehádal. Jak unavený musel být po 28 letech rutiny? Když se postavil na frontu, já vzala buldozery a jeho pocity zadupala od země. Nevšímavá. Naivní. Sobecká. Myslet si, že jsem tu práci mohla vzít, bylo tím posledním hřebíčkem z toho všeho. Možná jsem Lucase za ta léta provokovala k akci, ale nikdy to nebyl ten zlý člověk.

Tím jsem byla já.

Neměla jsem ponětí, kde byl Lucas nebo jak dlouho mě chtěl ignorovat, ale já se nevzdám.

Pokud jsem se k němu chtěla dostat, budu se muset trochu snažit. A to budu.

Protože Lucas se o mě hodně snažil 28 let.