AA - 21. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

„Pojď za mnou, Drahoušku. Můžeš mi dělat společnosti, zatímco si budou chlapci povídat,“ zavolala Ariel a vyrazila, aby si prohlédla zářivě se lesknoucí stěny zblízka.

Drahoušek se proměnil ve velké zlaté stvoření, které vypadalo jako kříženec lva a horské kozy. Ariel si ho pozorně prohlížela. No, nebo něco podobného, pomyslela si a zakroutila hlavou. Někdy vůbec netušila, v co přesně se zlatý symbiont proměňoval. Myslela na něj jako na Darwinův kouzelný pytel s neskutečným množstvím libovolných DNA. Ariel natáhla ruku a prsty pohladila jeho hladký povrch. Užívala si teplo, které k ní skrz její dotek proudilo. „Také tě miluji.“

Společně pokračovali dál do velké jeskyně. Nemusela si dělat starosti, že nic neuvidí. Díky světlu, vycházející z malých krystalů ve skále a díky Drahouškovi, který také zářil, viděla docela dobře. Jeskyně se vzadu zužovala a objevila tam malou chodbu. Rukou přejela po vchodu a zamračila se. Na dotek byl hladký, skoro, jakoby ho vytvořila lidská ruka. Vešla do chodby a občas se obrátila, aby se ujistila, kde byla a nezabloudila. Rozhodla se, že by bylo dobré, kdyby si cestu, kterou šli, označila. Pravou ruku ponechala celou dobu na zdi. Každých pět metrů položila na zem kámen a počítala je, aby věděla, jak je od vchodu do chodby daleko. Když došla k rozcestí, zarazila se. V duchu si zamumlala ententýky dva špalíky a zvolila cestu vpravo. Po pár stovek metrů došla k propasti. Drahoušek nakoukl dolů a nejistě si odfrkl.

„Co se děje? Je tam dole něco?“, zeptala se Ariel, kterou najednou přepadl nepříjemný pocit, že možná zašla příliš daleko. „Možná bychom se měli vrátit,“ zamumlala a otočila se.

Drahoušek se otočil a pospíchal před ní, aby se co nejdřív vrátili zpátky k mužům. Ariel udělala krok dopředu a narazila do něčeho tak prudce, že přistála na zadku. Hleděla na Drahouška, který na ni udiveně koukal.

„Drahoušku?“, pronesla Ariel chvějícím se hlasem. Vstala a natáhla ruce před sebe. Znovu udělala krok a znovu narazila do neviditelné stěny. Rukama se ji snažila nahmatat. Nic necítila, ale něco jí bránilo následovat Drahouška zpátky do hlavní jeskyně. Zatímco rukama systematicky prohledávala skalní stěnu, odshora dolů, po stranách až k písku na zemi a znovu nahoru, dýchala stále rychleji.

„Drahoušku, přiveď Mandru. Rychle přiveď Mandru!“, vykřikla Ariel a snažila se polknout knedlík v krku, který se jí tam vytvořil. „Pospěš si!“

Drahoušek se se zavrčením vrhl na silné pole. Na místě, kde jeho zlaté tělo narazilo, se zablýsklo světlo, ale velice rychle zase pohaslo. Drahoušek to zkoušel několikrát, ale prorazit se mu nepodařilo.

„Drahoušku, musíš dojít pro Mandru. Prosím… přiveď pomoc!“, volala Ariel zoufale.

Drahoušek znovu zavrčel a zuřivě třepal hlavou. Jeho družka byla v nebezpečí. Nenechá ji samotnou. Proměňoval se v jedno monstrum za druhým a pořád dokola zkoušel silové pole prorazit. Pokaždé, když do něj narazil, tak to vypadalo, že silové pole sílí a stěna září víc a víc.

„Stůj, Drahoušku. Jen to zhoršuješ. Prosím, přiveď Mandru,“ vzlykala Ariel zoufale. „Běž, potřebujeme ho.“

Drahoušek se třásl vzteky, ale poté se otočil a rozběhl se chodbou zpátky. Ariel klesla na zem před zářivým silovým štítem a snažila se, aby byla co nejmenší. Tak zůstala několik minut, až jí najednou po zádech přejel mráz a Ariel věděla, že už není sama. Vstala a pomalu se otočila k tmavému průchodu. Když uviděla dvě rudě zářící oči, jak se k ní přibližují úzkou chodbou, srdce se jí rozbušilo jako splašené a zalapala po dechu. Zaujala obranné postavení, protože věděla, že nemá kam ustoupit. Vpravo od ní byla pevná skála a za ní bylo silové pole, které jí bránilo v ústupu. Když se postava přiblížila, vytřeštila oči. Otevřela ústa a vykřikla, když v ní explodovala bolest. Najednou vše zčernalo.

***

Mandra si prohlížel hologram, který mu Bahadur ukazoval. Jeho strýc byl chladnokrevný bastard, ale brilantní chladnokrevný bastard. Zametl své stopy příliš dobře. Raffvinova zrada vůči vlastní rodině protiřečila všemu, co bylo pro něj důležité. Čest byla pro valdierského bojovníka to nejdůležitější. Jeho strýc neměl žádnou čest. Zabil svého vlastního bratra, snažil se zabít svého synovce a hledal způsob, jak kontrolovat královnu jejich symbiontů. Udělá všechno, aby získal moc, dokonce začne i válku, která by mohla mít pro jeho svět zničující následky.

Bahadur jim sdělil, že Raffvin obsadil jednu primitivní planetu na okraji kurizanského hvězdného systému. Spolu s Ben’qumainem tuto řídce osídlenou planetu ovládli. Bylo to perfektní místo k plánování útoku, protože byla daleko od běžných obchodních cest, přesto blízko od skokových bran. Planeta měla přirozený obranný systém proti invazím. Byla obklopená malým polem asteroidů. Když Mandrovi došlo, jak těžké bude přiblížit se k ní s celou flotilou, zaklel. Bude nemožné dostat se k ní s velkými loďmi, aniž by si jich Raffvin všiml, nebo aby je asteroidy nepoškodily. Dokonce i s jejich ochrannými štíty to nebude jednoduché. Bude zapotřebí vylepšit štíty, aby své vesmírné křižníky ochránili. A bude to stát energii, kterou potřebovali pro zbraně.

„Co víš o Raffvinově nové zbrani?“, zeptal se Mandra a upřel zrak na Bahadura.

„Jen to, co jsem slyšel, a co jsem si dal dohromady. Nemluví o ní,“ odvětil Bahadur a narovnal se. Podíval se na Adalarda, který přikývl. „Myslím, že je to jeho symbiont.“

Mandra se Zebulonem sebou škubli překvapením. „To je nemožné! Symbiont by nikdy na svůj druh nezaútočil a už vůbec ne, aby ho zničil. My všichni jsme cítili bolest, když byli zničeni symbionti strážců,“ zvolal Zebulon udiveně.

Bahadur přikývl. „Také jsem tomu nemohl uvěřit, dokud jsem to neviděl. Jeho symbiont už není zlatý jako ti vaši. Je černý stejně jako jeho oči. Jeho esence je jakoby otrávená. Všechno to jsou spekulace, ale po všem, co jsem viděl a zjistil, to dává smysl. Negativní energie jeho symbionta je dostatečně silná, aby zničila pozitivní energii ostatních.“

Mandra mlčel a přemýšlel, jestli je to, co mu Bahadur právě prozradil, vůbec možné. Raffvin měl královskou krev. Jeho symbiont byl velmi mocný. Pokud se nemohl vrátit ke své královně, byl závislý na Raffvinovi, aby mohl dál existovat. Muselo se na něm projevit Raffvinovo šílenství.

„Jen můj symbiont a symbionti mých bratrů jsou stejně mocní jako jeho. Pokud je to, co říkáš, pravda, tak jsou pravděpodobně jen naši symbionti dost silní na to, aby setkání s ním přežili,“ přemýšlel Mandra nahlas.

Adalard zavrtěl hlavou. „Pokud se živí jeho negativní energií, bude možná zapotřebí vaší společné síly, abyste ho porazili.“

Všichni čtyři muži se odmlčeli a přemýšleli o všech možných následcích. Bylo docela možné, že jeden nebo i více budou při pokusu zničit jejich strýce a jeho symbionta, zabiti. Mandra se ale nebál smrti, ale následků, které by to mělo pro jejich družky.

Ani Zoran ani Trelon nebo Kelan by se strýcem bojovat neměli, protože jejich družky byly těhotné. Pokud by byli zabiti, bylo tu nebezpečí, že by zemřely i jejich družky a potomci. Takže zbýval jen Kreon a on. Mandra pomyslel na Ariel a na to, jak je jemná a krásná. Pomyšlení, že by měla kvůli němu zemřít, bolelo tak, že cítil doslova fyzickou bolest. Vstal a přešel k východu do jeskyně, aby se podíval ven. Pohledem klouzal po strohé poušti, aniž by ji vůbec viděl a snažil se uklidnit. Potřeboval přemýšlet.

Mandra se obrátil na ostatní a bojoval se zoufalstvím, které se mu šířilo nitrem. Museli strýce zadržet, i kdyby to znamenalo ohrozit jeho vlastní život a obětovat život jeho družky. Právě je chtěl informovat o svém plánu útoku, když do jeskyně vběhl Drahoušek a bylo vidět, že je úplně bez sebe strachem. Všichni čtyři muži se otočili současně. Z Drahouška vyletěla zlatá vlákna a ovinula Mandrovy paže a hruď. V mysli se mu okamžitě vynořily útržky obrazů, jimiž mu symbiont sděloval, co se Ariel stalo.

„Má družka je v nebezpečí,“ vyrazil Mandra ze sebe.

***

Když se Ariel probudila, zasténala. Několikrát zamrkala a čekala, až zase uvidí ostře a svět se kolem ní přestane houpat. Zašmátrala kolem sebe a pod prsty ucítila měkký, trávě podobný mech. Pomalu se posadila a s údivem zjistila, že není svázaná. Když se rozhlédla, spadla jí brada. Nevěřícně si prohlížela jiskřivý svět kolem sebe. Sklopila pohled a zjistila, že skutečně sedí na lůžku z nějakého druhu mechu. Byl jasně rudý a na dotek byl cítit jako hedvábí. V jeskyni stálo několik velkých stromů podobných houbám, ale o velikosti ovocného stromu. Ariel vzhlédla ke stropu a uviděla, že se leskne žlutě, modře a zeleně. Poté pohledem přejela po stěnách, na kterých se třpytila světýlka, jaká předtím ještě nikdy neviděla. Na stěnách byla malá obydlí s balkonky. Z nich na ni koukala malá stvoření v různých barvách. Odhrnula si vlasy z tváře, které se jí uvolnily z copu. Bílo zlaté prameny jakoby v tom podivném světle jeskyně zářily.

Ariel skrčila nohy pod sebe a sledovala, jak se k ní blíží několik malých létajících stvoření. Vypadali jako netopýři, ale měli špičaté uši a dlouhé čumáčky. Každé z nich mělo malé otěže a v sedle na něm seděla maličká bytost. Nehýbala se a zvědavě pozorovala, jak se k ní blíží. Stvoření kroužila kolem ní. Šest z nich přistálo na mechu kousek od ní, zatímco ostatní poletovali okolo. Arielin pohled sledoval to největší stvoření. Bylo asi třicet centimetrů vysoké a pohybovalo se tak půvabně, že se musela usmát.

„Ahoj,“ řekla tiše a usmála se.

Při zvuku jejího hlasu se stvoření zarazilo. Chvíli na ni nedůvěřivě hledělo. Jedno z těch stvoření k němu přistoupilo a něco mu řeklo. Ariel nerozuměla tomu, co říkali, ale vypadalo to, jakoby se to druhé stvoření s tím prvním hádalo. Ariel ani nemukla a vyčkávala.

Nakonec ten první na toho druhého kývl a ten pak vyrazil k Ariel. Nechala své ruce ležet na stehnech, aby nikoho nevylekala. Sledovala, jak se k ní ta malá, zelená bytůstka přibližuje. Když se zastavila, málem si nahlas povzdechla.

„To je v pořádku, neublížím ti,“ pronesla Ariel klidně. „Můžeš přijít blíž. Slibuji, že ti neublížím.“

***

Tia se zastavila, když to velké stvoření, které její bratr zajal, vydalo ze sebe další zvuk. Její malá ouška se zatřepetala, když ten tichý zvuk zaregistrovala. Její bratr chtěl tu bytost, když pronikla do jejich světa, okamžitě zabít, ale ona byla proti tomu. Byla Vypravěčka příběhů. Když spatřila bledé bílo-zlaté vlny, které z bytosti vycházely, věděla, že ona je tou, o které vyprávěly staré příběhy. Musela být uctívána. Tia popošla blíž. Natáhla svou paži a dotkla se toho velkého stvoření špičkou svého dlouhého zeleného prstu. Když se to nehýbalo, udělala další krok. Poté se to pomalu pohnulo a zvedlo jednu ze svých dlouhých končetin.

Tia strnula strachy a její malé srdíčko bušilo na poplach. I když si byla jistá, že se jedná o stvoření ze starých legend, které se v jejím národu předávaly z generace na generaci, nebyla připravena na jeho velikost. To stvoření položilo jednu ze svých končetin na měkký mech plochou nahoru. Tia si to prohlížela a poté pohlédla stvoření do očí. Byly světle hnědé a nevypadaly nebezpečně. Tia udělala váhavý krok dopředu, ale když její bratr varovně zasyčel, zastavila se. Otočila se k němu a zavrtěla hlavou. Poté znovu natáhl ruce a dotkla se teplé končetiny. Byla měkká a hladká. Znovu vzhlédla nahoru. Stvoření přikývlo. Tia se vyšplhala na nabídnutou plochu a čekala. Stvoření se pohybovalo opatrně, jakoby vědělo, že má Tia strach.

Když se stvoření zvedlo vzhůru, Tia se rozhlédla. Stvoření vstalo a také se rozhlédlo. Tiin národ pomalu poklekl. Teprve až když poklekl i její bratr, otočila se Tia k bohyni, která k nim přišla seshora.

***

Ariel pohledem zkoumala štíhlé, zelené stvoření, které opatrně držela na dlani. Nyní, zblízka viděla, že to je žena. Měla velké hnědě oči a místo nosu měla jen dvě malé škvírky. Ústa měla malá a plná ostrých zoubků. Paže a nohy měla na své tělo dost dlouhé. Na každé ruce měla tři prsty a oblečená byla do pestré tuniky z rostlinných vláken. Vzor na ní byl tak maličký, že Ariel sotva rozeznávala detaily, ale vypadal nádherně. Malé stvoření si ji prohlíželo stejně pozorně. Ariel se znovu usmála. „Ty jsi tak hezká,“ zašeptala tiše. „Ráda tě poznávám. Já se jmenuji Ariel.“

Tia naklonila hlavu na stranu a poslouchala. Hlas bohyně byl uklidňující a jemný, jakoby věděla, že se Tia bojí. Tia jí nerozuměla, co říkala, ale věděla, že s ní mluví. Otočila se a zvedla ruku. Na její pokyn k ní vzlétli její bratr a dva válečníci. Rychle spolu promluvili. Tamblin s ní chtěl diskutovat, ale jeden pohled do tváře jeho sestry stačil a věděl, že ji nezastaví. Sledoval stvoření, které tak opatrně drželo jeho sestru na ruce a poté přikývl. Na jeho ostrý rozkaz odletěli pryč.

Tia se otočila a než se Ariel usadila na dlaň, hluboce se jí uklonila. Ariel měla pocit, že se právě událo něco důležitého, ale neměla tušení, co to bylo. Stvoření na dlani jakoby na něco čekalo. Ariel se rozhlédla. Kolem ní stály tisíce těchto bytostí a všichni na ni hleděly s neskrývanou zvědavostí. Znovu pohledem přejela po jeskyni. Pokaždé si všimla dalšího a dalšího detailu. Viděla nespočet velkých vodopádů, padající do maličké říčky, která vtékala do velkého jezera nebo moře. Do jedné stěny nedaleko toho největšího vodopádu, bylo vytesáno zářivě jasné průčelí. Tam odletěli ti tři mužíci. Když Ariel ucítila ťukání na dlani, zmateně sklopila oči. Malá žena zkoumala její ruku stejně pozorně jako Ariel její svět.

Když se tři muži vrátili, Ariel vzhlédla. Dva z nich nesli mezi svými létajícími zvířaty jakýsi pytel. Přiletěli ke stvoření, co jí sedělo na dlani. To poodstoupilo a muži položili pytel doprostřed Arieliny dlaně. Poté znovu přistáli na měkkém mechu na zemi. Stvoření na její dlani pytel opatrně rozvázalo, a když se objevil jeho obsah, ustoupilo.

Při pohledu na velký rudě zářící kámen a průsvitný řetízek, který se v pytli nacházel, zalapala Ariel po dechu. Malé stvoření udělalo krok dopředu a ukázalo nejdřív na Ariel, poté na kámen a dalo tak Ariel na srozuměnou, že si má řetízek navléknout na krk.

Ariel s údivem přikývla a pomalu se po něm druhou rukou natáhla. Když zjistila, že k tomu bude potřebovat obě ruce, položila ruku se stvořením na zem a počkala, až seskočí. Jakmile měla obě ruce volné, otočila kámen v dlani. Byl to ten nejpodivnější, ale také nejkrásnější kámen, jaký kdy viděla. Když zvedla řetízek, uviděla, že se leskne stejným světlem jako písek a stěny. Malé stvoření ze sebe vydalo zvuk a znovu pokynulo Ariel, aby si řetízek s kamenem navlékla na krk. Ariel ji rychle uposlechla, a když odhrnula své těžké vlasy stranou, kámen se jí usadil mezi prsy. Stiskla ho v dlani a prohlížela si vířící barvy v jeho nitru.

„Děkuji, je překrásný,“ zašeptala Ariel a usmála se na malou bytůstku.

„To je náš dar pro vás, Bohyně. Bylo nám řečeno, že jednoho dne přijdete, abyste ho převzala. Je požehnáním, že to mohu zažít,“ zatrylkovalo stvoření.

Ariel vyjekla a tvář se jí rozzářila potěšením. „Já ti rozumím!“

„I my vám teď rozumíme, má Bohyně. To je magie toho kamene,“ odvětila Tia a přistoupila blíž.

„Mé jméno je Ariel,“ pronesla Ariel s úsměvem, protože ji pobavilo, že ji to stvoření považovalo za bohyni.

„Já se jmenuji Tia. Jsem Vypravěčka příběhů. Toto je můj bratr Tamblin, náš vůdce,“ odvětila Tia.

Ariel pohlédla na Tamblina, který o krok ustoupil a nervózně si ji prohlížel. Na vůdce tohoto malého království vypadal příliš mladě. Sledovala, jak se narovnal na svých plných třicet centimetrů a prkenně se uklonil.

„Těší mě, že vás poznávám, Vaše Veličenstvo. Odpusťte, že jsem vstoupila bez dovolení do vašeho světa, ale musím přiznat, že jsem ráda, že jsem to udělala,“ pronesla Ariel slavnostně a s respektem sklonila hlavu.

Při Arielině gestu se Tamblin vytáhl ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Udělal krok dopředu a postavil se vedle své sestry, která na něj hleděla pobavenýma očima. Kývla na něj, aby také něco řekl.

„Má Bohyně, Třpytivý lid tě vítá. Doufáme, že nám prokážeš tu čest a zůstaneš s námi,“ koktal Tamblin.

„Och, děkuji, ale já se musím vrátit zpátky ke svému lidu. Ostatní si už o mě určitě dělají starosti,“ řekla Ariel a při Tamblinově očividné úlevě z toho, že nezůstane, potlačila ušklíbnutí.

„Zlaté stvoření a ti ostatní jsou u brány. Nevypadají nadšeně, že jsou od vás odloučeni,“ pronesla Tia, naklonila hlavu a upřela na Ariel tázavý pohled.

Ariel se zachichotala. „No, dokážu si představit, že nejsou nadšeni. Jeden z nich je můj druh. Má vůči mě silný ochranitelský instinkt.“

Tia chvíli přemýšlela a poté se zeptala. „To jsou vaši strážci?“

„Něco na ten způsob,“ zasmála se Ariel, když si představila Mandrův obličej, kdyby se dozvěděl, jaké nové dobrodružství zažila. Ale aspoň si žádné z těch stvoření nepřinese domů.

„Můj bratr a já vás doprovodíme zpátky k bráně,“ prohlásila Tia a uklonila se. „Chtěla bych vás požádat jen o jednu věc, pokud vám to nebude vadit, má Bohyně.“

Ariel se zrovna chtěla postavit na nohy a zeptala se: „Co pro vás mohu udělat, Tio?“

Tia pohlédla na své štíhlé prsty a poté upřela na Ariel prosebný pohled. „Náš svět byl kdysi plný bytostí, které živily písečné krystaly. Když všechny ty bytosti zmizely, zmizely z našeho světa i stromy,“ odvětila Tia a ukázala na velké houbám podobné stromy. „Kvůli tomu jsme byli přinuceni žít pod horkým pískem. Mohla byste… mohla byste nás poctít vícero těchto bytostí, aby mohl náš svět opět prospívat pod hvězdami?“

Ariel si znovu klekla a zamyslela se. „Víš, jak ty bytosti vypadaly?“

„Ano!“, Tiin obličej se rozzářil nadějí. „Naši předkové nám zanechali jejich obrazy. Pojďte, já vám je, než půjdete, ukážu.“

Ariel se kousla do rtu a přikývla. Sklonila dlaň, aby se na ni mohla Tia znovu vyšplhat. Poté se opatrně postavila a ostatní stvoření jí hbitě uhnula z cesty. Bojovníci na netopýřích ořích vzlétli, a když Ariel s Tiou opatrně kráčela po mechové zemi, následovali je. V chodbě už se mohla pohybovat trochu rychleji. Vstoupila do další velké haly, ve které ležela dvě zvířata, velká asi jako divoká prasata. Jejich oči rudě žhnuly, a když vešla, zavrčela na ni. Tia vydala jakýsi zvuk a zvířata si zase lehla, přesto Ariel nespouštěla z očí. Tia se otočila a ukázala na strop jeskyně. Ariel zaklonila hlavu, aby si mohla bytosti, o kterých Tia mluvila, prohlédnout. Když jí došlo, co vidí, musela se držet, aby se nerozesmála. Věděla přesně, jaké bytosti měla Tia na mysli. V duchu si pomyslela, jak malý vesmír je a s úsměvem se obrátila na Tiu.

Myslím, že mám přesně to, co hledáte!“, pronesla se širokým úsměvem na tváři.

Tia se otočila na svého bratra a vyrazila ze sebe radostný pokřik. Ostatní bojovníci se k ní přidali a brzy se jeskyněmi rozléhal křik všech. Dokonce se přidala i Ariel.

***

Mandra znovu narazil do silového pole a poté se vzteky a strachy zhroutil. Už dvě hodiny se snažili pole prorazit. Jak jeho symbiont, tak i Zebulonův leželi zesláble na písčité zemi. Několikrát na silové pole zaútočili, ale pole každým jejich útokem sílilo, jakoby z nich vysávalo energii. Muži se střídali a snažili se ze všech sil. Dokonce se pokusili vyhrabat skrz skálu tunel, ale tam také narazili na silové pole.

„Přestaň, Mandro. Není to k ničemu,“ řekl Zebulon a chytil Mandra za zkrvavenou ruku.

Mandra Zebulona se zavrčením setřásl. Nikdy se nevzdá. Jeho družka byla v nebezpečí. Bylo jeho úkolem ji ochraňovat a on zklamal. Nechal ji ve štychu. Znovu zařval, pěstí udeřil do štítu a ignoroval bolest v ruce.

„Nikdy! Nikdy nepřestanu,“ křičel zoufale.

Bahadur ho chytil za rameno a trhnutím ho otočil. „Tak ne, ale přemýšlej a najdi jiný způsob, jak se tam dostat.“

Adalard sebou škubl a ukázal na zářící pole. „Podívejte!“

Všichni čtyři muži zírali na Ariel, jak se k nim blíží. Když uviděla krev na silovém poli a na Mandrových pěstích, lehce se zamračila. S obavami si skousla ret a rozběhla se k němu. Když se přiblížila k poli, toto se rozplynulo, takže mohla bez potíží projít. Za ní se pole opět uzavřelo.

Ariel se vrhla do Mandrových roztažených paží a pevně ho objala. Poté se od něj odtáhla a uchopila ho za ruce. „Cos to tu prováděl, chlapáku?“

Mandra se vymanil z jejího sevření, znovu si ji přitáhl do náruče a tvář jí zabořil do dlouhých vlasů. „Nemohl jsem se k tobě dostat,“ mumlal chraplavým hlasem.

Ariel ho políbila na krk a ostatní muže, kteří je obklopili, ignorovala. Když pohlédla Mandrovi přes rameno, uviděla, jak ji Bahadur sleduje hladovým, lítostivým a… chápavým pohledem. Zabořila obličej Mandrovi do krku, protože ho prostě potřebovala cítit.

„Jsem v pořádku. Nejdřív jsem měla strach, ale poté se stalo něco neuvěřitelného. Bylo to skvělé,“ zašeptala mu do krku. „Mohli bychom se vrátit na loď? Dala jsem slib, který musím splnit.“

„U Bohů a Bohyň,“ zašeptal Zebulon, když uviděl na druhé straně silového pole malá stvoření, která je pozorně sledovala. „Mohl by ses na to podívat?“

Ariel se obrátila na Tiu a Tamblina, kteří na ně zírali s neskrývanou zvědavostí. S úsměvem se v Mandrově náruči otočila. Kývla na ně a uviděla, jak Tia zvedla ruku. Poté oba zmizeli zpátky ve svém miniaturním světě.

„Skvělé, hm?“, zeptal se Mandra a sledoval, jak malá stvoření mizí ve tmě.

„Ano, a absolutně cool!“, zašeptala Ariel a pohlédla Mandrovi do očí, ve kterých byl ještě stále stín strachu. „Myslím, že budeš s výsledkem více než spokojený.“

„To už jsem. Mám tě zpátky ve své náruči… v pořádku,“ zamumlal Mandra a na chvíli položil své čelo na její. Poté ji zvedl a kývnutím dal pokyn ostatním, že odchází. Co nejrychleji ji chtěl z tohoto Měsíce odvézt, než se stane ještě něco dalšího.