AA - 20. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Cesta k bezejmennému Měsíci proběhla bez jakýchkoliv mimořádných událostí. Ariel se ještě stále na Mandra kvůli jeho „dělej, co se ti řekne,“ komentáři zlobila, takže ho ignorovala. Soustředila se na rozhovor mezi Zebulonem a Adalardem. Adalard byl takový tím temným a nebezpečným způsobem sladký. Přemýšlela, která její kamarádka na Zemi by se k němu hodila. Právě to chtěla vzdát, když ji něco napadlo.

„Samara!“, vyhrkla.

Mandra, Zebulon a Adalard zmlkli a vrhli na Ariel udivený pohled. „Co?“, zeptal se Mandra.

Ariel se smíchem zakroutila hlavou. „Ne co, ale kdo. Samara Stephens,“ odpověděla pobaveně a mrkla na Adalarda. „Právě jsem přemýšlela, která z mých kamarádek by se k tobě hodila nejvíc, Adalarde. Už jsem to chtěla vzdát, když mě napadla Samara.“ Ariel si chvíli Adalarda prohlížela a znovu zavrtěla hlavou. „Možná, ale možná přece jen ne, ta by tě spolkla i s botami a pak tě vyplivla.“

Při představě, že by ho nějaká žena mohla takto urazit, se Adalardovi zablýsklo v očích. Zrovna chtěl prohodit nějakou kousavou odpověď, když uviděl, jak se na něj Zebulon šklebí. Adalard na něj vrhl naštvaný pohled, ale ten se jen pobaveně chechtal.

„A jaká by se hodila ke mně,“ zeptal se Zebulon z legrace.

Ariel upřela svůj pohled na Zebulona. Poté stiskla rty a vědoucně se usmála. „Annalisa Hollins. Ovšem pouze, pokud by se ti podařilo chytit ji dřív, než by tě zabila. Když jsem ji potkala naposledy, tak byla zrovna na muže všeobecně dost naštvaná. Člověk jí to nemůže vyčítat. Kdyby se mě nějaký chlap pokusil zabít, tak by se mi to taky nelíbilo.“

Zebulon se napjal vzteky. „Co tím myslíš „zabít?“ Proč by chtěl nějaký muž zabít tvou kamarádku?“

„Ona je, nebo aspoň byla, detektivkou ve městě Miami. To je něco podobného jako šéf bezpečnosti. Asi rok pracovala na jednom, fakt těžkém případu. Každopádně, konečně se jí podařilo ho uzavřít. Problémem bylo, že ten zločinec byl synem jednoho opravdu bohatého muže. Ten otec na ni nasadil profesionálního zabijáka, zatímco jeho syna napadlo, že by mohl podniknout trochu osobnější způsob, jak ji umlčet. Nakonec toho syna, když se ji pokusil unést, zabila. Jeho otec šel do vězení, ale Annalisa musela na nějakou dobu do programu ochrany svědků, protože jí zazlíval, že mu zabila syna,“ vysvětlila Ariel. „Pravděpodobnost, že ji na Zemi potkáš, je asi nulová. Pracuje jako poslankyně v mém rodném městě Casper Mountain, ve státě Wyoming.“

Zebulon se neotočil a další otázky nepoložil. Ariel se domnívala, že ji chlapci zase ignorují. Proto byla překvapená, když se k ní Adalard najednou se zvědavým výrazem v očích obrátil.

„Proč si myslíš, že by mě ta Samara spolkla a zase vyplivla?“, chtěl vědět.

Ariel zavrtěla hlavou. „Má pět starších bratrů, kteří jsou skoro tak vysocí jako ty. Je sice maličká, ale připomíná malé hladové psisko s kostí. Všichni muži se jí bojí. Pracuje pro Trishina otce a stará se mu o koně. Jen jsem si myslela, že jestli by s ní mohl někdo vyjít, tak možná ty. Tebe by nemohla zastrašit, nebo aspoň ne tak snadno.“

„No, možná tuhle Samaru vyhledám a ukážu jí, že mi strach nenažene,“ zašklebil se Adalard.

„Možná,“ odvětila Ariel s nejistým pohledem. „Ale zničila už i větší muže, než jsi ty.“

„Už jsme skoro u hor,“ zvolal najednou Zebulon. „Blíží se písečná bouře a vítr prudce zesílil. Dobře se připoutejte.“

Mandra se posadil vedle Ariel, zatímco Drahoušek se uvelebil vedle jejích nohou. Po bocích jí začala šplhat zlatá vlákna, skoro jako síť. Když jí pár vláken přeběhlo po břiše a polechtala ji, zachichotala se.

„Nemyslím, že to bude tak strašné!“, zašeptala láskyplně.

Člun sebou škubl a vlákna se lehce stáhla. Od Drahouška k ní přišla vlna tepla. „Proč se jednoduše dolů netransportujeme?“, křikla Ariel na Mandra, zatímco sebou člun házel stále prudčeji.

„Měsíc je složený z přírodní rudy a transportní paprsek je díky němu nestabilní,“ odvětil Mandra se zatnutými zuby a přitáhl si Ariel blíž k sobě. „Kromě toho se nečekaně objevují prudké bouře. Kdybychom se transportovali do jedné z nich, byli bychom během pár sekund mrtví, protože by nás ten písek rozsekal.“

Ariel už nic dalšího neřekla. Byla vděčná za Mandrovo tělo a Drahouška, protože člun sebou házel sem a tam. Sice na něj byla naštvaná, ale nebyla hloupá. Věděla, že se s ním nemůže hádat kvůli každé maličkosti. A teď momentálně byla šťastná, že se může spolehnout na jeho sílu a ochranu.

***

Museli počkat, až bouře ustane, než mohli člun opustit. Přistáli na úpatí úzkého pohoří. Ariel vstala, aby si odskočila na toaletu a nechala muže, aby pokračovali v plánování útoku na Raffvinovu základnu. Její dračice začínala být netrpělivá a chtěla ven.

Co to s tebou je?“, zeptala se Ariel netrpělivě, když si kartáčovala vlasy a splétala je do copu.

Chci letět. Chci se dotknout svého druha, mručela její dračice.

Také se ho chci dotknout. Jakmile to bude bezpečné, můžeš ven. Miluji naše společné létání, zašeptala Ariel něžně.

Zajistila cop gumičkou a vrátila se zpátky k mužům, sedícím v přední části člunu. Ariel se zastavila a skrz přední sklo sledovala bouři, která se pomalu uklidňovala. Zatřepala hlavou. Její život se během krátké doby tolik změnil. Skoro si ani na svůj předchozí život nevzpomínala. Když o tom tak přemýšlela, tak se jí stýskalo jen po Trishině otci. Paul Grove byl pro ni jako druhý otec. Vždy tu pro ni a Carmen byl, především po smrti jejich rodičů. Možná by mohla Mandra přemluvit, jestli by se nemohli vrátit na Zem a vyzvednout ho. Věděla, že Trisha by bez svého otce nemohla být nikdy šťastná.

Když ucítila na koleni ruku, cukla sebou. „Co se děje, mi elila?“

„Jen jsem přemýšlela nad tím, jak se můj život během krátké doby změnil,“ odvětila, zatímco hleděla do Mandrovy tváře, plné obav.

„Doufám, že k lepšímu. Miluji tě, má malá bojovnice,“ pronesl Mandra něžně a políbil ji na ústa.

„Také tě miluji,“ vydechla Ariel. „I když z tebe někdy šílím.“

Mandra zvedl obočí. „Většinou mi dáš najevo, když udělám něco, co se ti nelíbí. Mám takový pocit, že se neustále zlepšuji,“ zamumlal s úšklebkem.

„Ano, to ano,“ popíchla ho Ariel, objala ho kolem krku a hladově ho políbila. „Má dračice chce svého druha.“

Mandrův drak okamžitě na její tichá slova zareagoval zavrněním, které oba dva překvapilo, a rozchechtali se. Její dračice zřejmě nebyla jediná, kdo si chtěl za každou cenu hrát.

„Po setkání s Adalardovým mužem se spolu proletíme,“ slíbil Mandra.

„Už jste, vy dvě hrdličky, skončili, nebo máme tvému strýci vyřídit, že jsi byl příliš zaneprázdněný, než aby sis na něj došlápl sám?“, zeptal se Adalard, opírající se o průchod do zadní části člunu. „Zebulon, Bahadur a já to určitě zvládneme i sami.“

Mandra se na něj zamračil. „Připomeň mi, abych ti nakopal zadek, až bude po všem,“ vyštěkl.

Adalard se rozesmál. „Jako bys mohl, dračí princi. Kurizané se jen tak nedají, toho už jste si ve Velké válce určitě všimli.“

„Máš štěstí, že můj bratr má o tobě tak vysoké mínění, kurizansky princi,“ vrátil mu to Mandra, ale zacukalo mu v koutcích, takže to vzalo jeho slovům ostrost. „Nerad bych mu musel přiznávat, že jsem z tebe kousek ukousl, abych tě odkázal do patřičných mezí.“

„No tak se uklidněte, děti,“ chichotala se Ariel. „Chci si protáhnout křídla.“

Adalard přistoupil zezadu k Ariel. Uchopil ji za ruku a ignoroval vrčení jejího druha. Zvedl si ji k ústům, ale na poslední chvíli ji otočil a políbil na zápěstí.

„Cokoliv si přejete, Mylady,“ pronesl Adalard s úsměvem, zatímco rychle uhýbal před Mandrem.

Zebulon se také objevil a jen kroutil hlavou. „Adalarde, už zase Mandru vytáčíš? Fakt ti jednou něco ukousne.“

„Možná, ale ne dnes,“ řekl Adalard a stiskl tlačítko k otevření dveří člunu. „Dnes plánujeme útok na jeho strýce.“

Ariel přihlížela, jak Adalard vytahuje jakousi desku. Rychlým pohybem zápěstí desku sklopil. S drzým úšklebkem na ni vyskočil. Když se naklonil dopředu a rychlým tempem svištěl po písku, spadla jí brada. Vypadalo to jako vznášedlo, jako skateboard ale bez koleček.

„Kurizani a ty jejich hračky,“ zamumlal Zebulon, než vyskočil z člunu, proměnil se v draka a vyrazil za Adalardem.

„Máte fakt ty nejúžasnější věci,“ řekla Ariel a přistoupila ke dveřím.

„Ale bez tebe nemá nic z toho význam,“ řekl Mandra a se spokojeným povzdechem ji políbil na čelo. „Proměň se a počkej na mě. Ujistím se, že je člun v bezpečí a poté se k tobě připojím.“

Ariel přikývla a vypustila svou dračici na svobodu. Co se týkalo proměny, tak byla stále ještě trochu nejistá, ale pomalu nabývala sebevědomí. Cítila na své kůži svrbění a pohyb, když se celý její svět naklonil a všechno najednou viděla ostřejší. Zvedla se z horkého písku a potěšeně roztáhla křídla. Horko na šupinách bylo příjemné. Vzlétla vzhůru a z radosti, že je konečně volná, udělala ve vzduchu přemet. Když uslyšela hlas svého druha, její dračice nadšeně zamručela.

Během pár sekund na její mručení odpovědělo hlubší mručení a připojil se k ní její druh. Drahoušek je chvíli sledoval ze země a pak se proměnil v brnění pro oba dva druhy. Mandrovo brnění bylo těžké, zatímco pro Arielinu dračici zvolil mnohem lehčí. Ariel třepala hlavou, protože to byl divný pocit, mít něco na hlavě, ale Drahoušek na tom trval. Poslal jí vlnu tepla, aby jí sdělil, že je to pro její ochranu.

No tak, poleť, malá družko. Čím dřív budeme s naším setkáním hotovi, tím dřív tě budu mít sám pro sebe, zašeptal Mandra v dračí řeči.

Dokonce i sucho je na této planetě svým způsobem krásné, pronesla Ariel a pohlédla na pustou krajinu pod nimi. Očima své dračice mohla vidět, jak se písek třpytí v různých barvách. Bylo to, jako by byly v zrnkách písku uvězněny malá světýlka. Když letěli k horám, viděla stejné světlo i v tmavých skalách. Vznášeli se nad pískem. Mandra tu a tam zabořil své drápy do písku a maloval do něj vzory.

Ariel ho sledovala, jak si hraje. Všimla si, že letí pomaleji než obvykle, aby si mohla svou dračí podobu užívat trochu déle. Byly to tyto maličkosti, pro které ho tak milovala. Ano, někdy jí dokázal pořádně lézt na nervy, ale svou něžností a ohleduplností to zase spravil. Pohledem přejela po lesklém safírově modro stříbrném těle jeho draka a při pomyšlení, že patří jí a ona jemu, se zachvěla. Neměla ten podivný pocit, jaký měla vždy s Ericem; pocit, že nikdy nebude dost dobrá nebo strach, že udělá něco špatně. Když na něj byla naštvaná, tak chtěl vědět, proč a vyříkali si to.

Druh pro tebe, prohlásila její dračice. Nemyslet na druhého muže. On špatný.

Ano, on nebyl pro mě dobrý, souhlasila s ní Ariel.

Druh ho zabít, protože ti ublížit, pronesla nadšeně dračice.

Ne! Můj druh ho nezabije. Eric je daleko a už mi nemůže ublížit, odpověděla Ariel s důrazem v hlase.

To je jedno. Naši druzi tak rozhodli, povzdechla si dračice. Mám ráda ocas mého druha. Je velký jako on.

Jsi malá nadržená potvora, zachichotala se Ariel, ale přitom se přistihla, že sama obdivuje velký ocas, kterým jí mával před nosem sem a tam. Ale máš pravdu. Má opravdu moc pěkný ocas.

Mandra pohlédl přes rameno, protože uslyšel svou družku zavrnět. Jeho drak odpověděl hlasitým řevem. Trochu zpomalil, aby se k němu mohla připojit. Líbilo se mu, jak se jí od růžových a zlatých šupin odráží světlo. Stejně jako jeho drak při pomyšlení na to, jak by si ji vzali zezadu, ztvrdl. Chtěl ji držet pod sebou a zabořit se hluboko do jejího nitra. Jeho drak ze sebe vyrazil další řev, ale Mandra se snažil ovládnout. Chtěl počkat, až bude setkání u konce.

Chci šukat. Teď, vrčel jeho drak.

To chci taky, ale musíme se soustředit. Slibuji ti, že potom můžeš svou družku šukat tak dlouho, jak budeš chtít, slíbil Mandra, zatímco sledoval, jak jeho družka prolétává mezi skalami. Možná bychom tady mohli přenocovat.

Ano, přenocovat!, zabručel jeho drak, když očima hypnotizoval ocas své družky, mávající sem a tam, takže tu a tam zahlédl její úzkou škvírku.

Mandra se musel při pohledu na svého draka, jak slintá nad svou družkou, smát. Věděl naprosto přesně, jaký je to pocit chtít svou družku. Bude muset poskytnout svému drakovi čas s jeho družkou, ale mohlo by to být nebezpečné.

Tam vpředu je jeskyně. Tam se setkáme s ostatními, zavolal Mandra na svou družku, když ji předletěl, aby se ujistil, že je v bezpečí. Počkej, až tě zavolám, než vletíš dovnitř. Nejdřív se chci přesvědčit, že je to bezpečné.

Oukej, zavolala Ariel, které to nevadilo, protože tak měla víc času, než se bude muset zase proměnit. Sledovala, jak Mandra letí jako první a mizí úzkým průchodem. Měla strach, že se tam nevejde, ale musela se smát sama sobě. Pokud se tam vešel Mandra, tak ona se tam protáhne bez jakýchkoliv problémů.

Je to bezpečné. Poleť za mnou, zavolal Mandra.

Ariel sklopila křídla v ladném letu střemhlav, který ale po průletu okamžitě zpomalila tím, že křídla roztáhla a jemně dosedla na nerovnou kamenitou zem jeskyně. Krátce zavrávorala, než našla rovnováhu a pomalu vešla dál do chladné jeskyně. Zvedla hlavu, aby se zvědavě rozhlédla. Jeskyně byla velká a teplota mnohem nižší než venku. Když došla k Adalardovi a Zebulonovi, stojící trochu dál v centru jeskyně, zachvěla se. Na stěnách se třpytila ta samá světýlka jako v písku. Ariel cítila, jak se jí boku jemně dotkla nějaká ruka. Myslela si, že je to Mandra a otočila se. Když uviděla, že ruka patří muži, kterého ještě nikdy neviděla, překvapeně naklonila hlavu. Jeho chladné tmavě fialové oči na ni hleděly s intenzitou, která ji udivila. Proměnila se zpátky do své dvounohé podoby a ocitla se v objetí jeho silných paží.

„Pusť ji!“ Jeskyní se ozval zuřivý řev.

Ariel se snažila narovnat, ale nohy měla jako z rosolu.

„Ještě ne,“ ozvala se chraptivá odpověď.

Ariel se otočila k obličeji, který byl přímo u ní. Muž, který ji podpíral, se k ní naklonil ještě víc a zhluboka se nadechl. Uviděla, jak mu oči tmavnou touhou.

„Tak krásná,“ zamumlal.

Ariel zvedla pobaveně jedno obočí. „A bolestivá, pokud mě okamžitě nepustíš. Jestli mi nevěříš, můžeš se zeptat Mandra.“

Při této pohotové odpovědi se Bahadur rozesmál. „Velmi rád bych se o tom přesvědčil sám.“

Mandra s nebezpečným zavrčením vytáhl Ariel z Bahadurova objetí a přitáhl si ji k sobě. „Patří mně!“, zavrčel hlubokým a smrtícím hlasem.

Bahadur pohledem přejel po Arielině svůdném těle. Lhostejně pokrčil rameny, jakoby si vůbec nedělal starosti s tím, že rozzuřil velkého dračího prince. Neochotně o krok ustoupil a uklonil se Ariel.

„Odpusť, krásná paní,“ zamumlal Bahadur a až poté se obrátil na Mandra, který na něj zíral. „Nechtěl jsem, aby upadla, protože to vypadalo, že je trochu nejistá v kolenou,“ odvětil Bahadur a zněl tak, že bylo jasné, že mu to vůbec líto není.

Mandra k sobě Ariel přitiskl ještě pevněji. Když uslyšel vyzývavý tón v hlase kurizanského admirála, viděl rudě. Chtěl Ariel a bez váhání by si ji vzal. Mandra na něj zíral a urážku bojovníka ignoroval.

„Patří mně. Zabiju každého, kdo by se mi ji pokusil vzít,“ pronesl Mandra chladným hlasem.

„Jsem si jistý, že za to riziko stojí,“ odvětil Bahadur a znovu sjel pohledem Ariel po těle.

Ariel kmitala pohledem z jednoho muže na druhého. Copak jsou muži všude stejní, jedno, v kterém konci vesmíru člověk skončí?, ptala se sama sebe, když sledovala, co se kolem ní děje. Porovnávání penisů nezažila od doby na střední škole. Nacházeli se prakticky uprostřed války a tihle dva se hádají o to, kdo ji dostane, jako divocí psi, co se rvou o kost. Bez rozmyšlení udělala krok dopředu a dala velkému Kurizanovi facku, poté se otočila a to samé provedla s Mandrem.

„Přestaňte!“, zavrčela naštvaně. „Nechci být důvodem pro nějakou směšnou hádku, kdo dočůrá dál. Jestli se neumíte chovat, tak se posaďte do kouta, než se naučíte ovládat. Nepatřím žádnému muži… mimozemšťanovi… ať už si říkáte jakkoliv, jasné?“

Oba muži si třeli tváře tam, kde je udeřila. Když hleděli na Ariel s rukama zapřenými v bok, jak jednou nohou podupává na podlahu, jakoby byly nevychované děti, potlačovali smích. Adalard se Zebulonem se ani nesnažili své pobavení při pohledu na Ariel a oba muže, kteří byli jen krůček od rvačky, skrývat.

„Je vždycky taková?“, zeptal se Bahadur a zachechtal se.

Mandra uviděl oheň v očích své družky a ušklíbl se. „Umí být ještě horší.“

Ariel protočila své hnědé oči a zakroutila hlavou. „Ty si ještě stále stěžuješ, že jsem tě praštila, až jsi upadl do bezvědomí?“

Bahadur vrhl na Mandra, který se mračil na Ariel, překvapený pohled. „Hodila jsi mi na hlavu květináč,“ zamumlal Mandra.

Ariel se na Bahadura pobaveně zašklebila. „Také jsem ho kopla do rozkroku a zlomila nos.“

„Nezapomeň, že jsi mě kopla do čelisti,“ dodal Mandra, zatímco jí položil paži kolem pasu, přitiskl si ji na prsa a políbil na dračí značku na krku. „Ale nakonec jsem tě zkrotil.“

Ariel mu vrazila loket do břicha. „Sni dál,“ zašeptala.

Adalard zavolal na Mandra a Bahadura, aby přišli k přístrojům na druhé straně jeskyně, které tam Zebulon rozestavil. Ariel Mandra pustila, zaklonila hlavu a smyslně se na svého druha usmála. Rozhodla se, že zatímco si budou muži povídat, prozkoumá jeskyni. Mandra se postavil tak, aby Bahadurovi blokoval výhled na Ariel. Neušel mu Bahadurův spekulativní pohled, když se s družkou popichovali. Když se na něj kurizanský admirál podíval s otázkou v očích, Mandra varovně zavrtěl hlavou. Myslel to vážně. Zabil by každého, kdo by se mu odvážil Ariel vzít.