AA - 15. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Ariel se v průběhu dalšího týdne snažila Mandrovi vyhýbat, jak mohla a přitom se vypořádávala se svými zmatenými pocity. Každou noc spala v pokoji pro hosty a každé ráno se probouzela v jeho velké posteli a v jeho náruči. Nikdy nekomentoval to, že Ribbon a Drahoušek byli v posteli s nimi. Ariel odnesla Ribbona do zahrady a pustila ho na svobodu, ale pokaždé, když se otočila, tak byl ten malý dagu zpátky v jejich bytě. Pokusy zjistit, jak se mu pokaždé podařilo se tam vrátit, už dávno vzdala a prostě si společnost obou stvoření užívala.

Abby a Zoran byli pryč. Před pár dny se uskutečnila slavnostní večeře, při které se ostatní muži na Abby skoro vrhli. Zoranův bratr, Ariel, Trisha, Carmen a Cara Zorana s Abby obklopili a chránili, dokud se jim nepodařilo utéci. Mandra jí vysvětlil, že se Zoran rozhodl Abby na nějaký čas odvést z paláce.

Ariel jen nepřítomně přikývla, ale pořádně ho neposlouchala. Dělalo jí potíže na Mandra celou tu dobu nezírat. Vypadal tak dobře a tak hezky voněl. To byla další změna, které si všimla. Smysly měla mnohem citlivější než dřív. K tomu všemu se její dračice chovala poslední dobou podezřele klidně a Ariel začínala mít pomalu pocit, že je na ni naštvaná. Nakonec se rozhodla, že už toho má dost. Její trucování vedlo pouze k tomu, že se cítila hůř a hůř.

Oukej. Mluv se mnou, zašeptala Ariel stvoření, které bylo ukryto hluboko v jejím nitru. Z toho mlčení šílím ještě víc.

Proč bych měla mluvit? Bráníš mi být s mým druhem. Zlobím se na tebe!, zavrčel hlas a ozvalo se vzlyknutí.

Dej mi trochu víc času! Je toho na mě prostě moc. Jak bys zvládla ty takovou situaci? Nový svět a teď jsem se navíc dozvěděla, že se celé mé tělo proměňuje, aniž by mi to někdo řekl!, zasyčela Ariel.

Však to dělám, odvětil tiše hlas. Narodila jsem se a bolí to.

Při kňouravém hlase své dračice Ariel zabolelo u srdce. Byla stejně tak uvězněná a pravděpodobně stejně tak zmatená a vyděšená jako ona. Její dračice chtěla být také akceptována a ona se k ní otočila zády.

Je mi opravdu líto, že jsem ti ublížila. Možná bychom se mohly spojit a zvládnout to společně. Vím, že by se mi hodila pomoc. Jak to, že o tom tolik víš, když ses zrodila teprve nedávno?, zeptala se Ariel váhavě.

Je to ve mně. S těmi znalostmi jsem se narodila, odpověděla její dračice zdráhavě.

Ariel zavřela oči a soustředila se na své nitro, přitom pořádně nevěděla, jak to má udělat. Když spatřila obraz růžovo-zlaté dračice, stočené hluboko uvnitř ní, zadrhl se jí dech. Dračice byla to nejkrásnější, co kdy viděla. Vypadala tak neskutečně křehce. Ariel si ve srovnání s Trishou a Carmen vždycky připadala jako obryně, ale když uviděla svou dračici, cítila se malá a křehká.

Ty jsi tak krásná, zavrněla Ariel něžně.

Já jsem ty. My jsme jedno, odpověděla růžová dračice. Potřebuji svého druha. Volá mě a já mu nemohu odpovědět. Bolí to, jak moc ho potřebuji a nemůžu být s ním.

Co se stane, když s ním nebudeš?“, zeptala se Ariel váhavě.

Zemřeme. My všichni zemřeme, ozvala se tichá odpověď.

My zemřeme? Jak… proč? Ariel se kousla do spodního rtu.

My jsme jedno. Potřebujeme jeden druhého. Naše esence drží Drahouška při životě. Necítíš tu touhu, když je tvůj druh poblíž?

No… to ano, cítím, odpověděla Ariel zdráhavě. Pomyslela na to, jak je pro ni den ode dne těžší držet se od Mandra dál. Nenechal ji spát v jiné místnosti. Sama sobě musela přiznat, že se těšila na to, jak se k němu v noci přitulí a ráno se probudí v jeho objetí. Také jí neušlo, jaký vliv má na oba její chování. Nebyla jediná, kdo špatně spal. Mandra vypadal vyčerpaně. Oba spali špatně a nechutnalo jim jíst. Ariel si připadala hloupá, protože na něj byla naštvaná a přitom chtěla být jen s ním. Problém byl v tom, že se musela vypořádat s tím, že se ji pokusil proměnit bez jejího vědomí a souhlasu. Rozhodla se, že jestli je také takový manipulátor jako Eric zjistí tak, že se dozví víc o jeho světě. Proto také poslední týden zjišťovala o kultuře Valdierů, co se dalo. Přes den se začala učit jejich řeč a večer studovala jejich historii. Když uslyšela, že strážní ji a Carmen označili za Juuli, vzbudilo to její zvědavost. Přitom zjistila, že Juuli znamená „pomsta bohů.“

Mělo to něco společného se dvěma sestrami z jiného světa a dvěma bratry z tohoto. Ještě stále se snažila zjistit, proč jim strážní tak říkali, a co to mělo znamenat. Kromě toho zjistila, co měl Mandra na mysli, když říkal, že neměl na výběr, než si ji nárokovat.

V jednom starém manuskriptu našla, že pravá družka se hledala velmi těžko a byla považována za svátost. Když muži našli svou pravou družku, v podstatě nebyli schopni se ovládnout, protože jejich drak a jejich symbiont se stávali díky chemické reakci, tak zvané „dračí říji,“ ochranitelskými a majetnickými. Ariel se unaveně poškrábala na čele. Necítila se dobře a doufala, že na ni nelezla nějaká nemoc. Možná by ji měl Drahoušek vyšetřit. Na zápěstích se jí okamžitě pohnula zlatá vlákna, jakoby reagovala na její myšlenky. Když ucítila, jak ji Drahoušek štípl do lokte, cukla sebou.

„Asi to nebude nic, co by nesrovnala dobrá omluva,“ zamumlala Ariel unaveně. „Někdy to není dobré být tak tvrdohlavý. Neudělal to kvůli tomu, aby mě kontrolovat, že ne?“

Drahoušek jí poslal obrazy Mandra jako dítě, snící o tom, že najde svou družku a o tom, jak byl šťastný, když ji našel. Když uviděla ve své hlavě mladší verzi Mandra, zalapala po dechu. Obrazy jí vířily v mysli jako barevný film a děsily ji a fascinovaly zároveň. Doslova mohla cítit, jak vzrušeně se svými bratry probírá své sny a to, jaké to bude, až najdou své pravé družky. Mandra se chlubil tím, jak ji bude ochraňovat a starat se o ni. Když Ariel ucítila tu intenzivní samotu a zoufalství Mandra a jeho draka, když roky ubíhaly a družku nenacházeli, málem vykřikla. Ta hrozná prázdnota, která ho rozežírala zevnitř, byla děsivá. Obrazy se posunuly v čase a zarazily se u spokojeného a šťastného povzdechu Mandry, když si ji nárokoval.

Vidíš, druh nás potřebuje, postěžovala si Arielina dračice, zatímco se pohupovala dopředu a dozadu, druh zraněn.

Už ne na dlouho, slíbila Ariel tiše. Myslím, že už to chápu.

Dobře! Myslím, že ty už nebýt hloupá, prohlásila její dračice a protočila oči.

No to ti pěkně děkuji!, odvětila Ariel suše. Co mám, podle tvého zkušeného mínění, teď dělat?

***

Mandra unaveně vstoupil do svého bytu. Už nemohl takhle dál. Jeho drak se vztekal, že nemůže za svou družkou. Musel si ji nárokovat. Jestli k tomu brzy nedojde, tak nevěděl, co se stane. Pomyšlení na to, že by měl svou družku nutit, aby udělala, co chtěl, bylo tak odporné, že věděl, že by to nikdy nemohl udělat. Její obvinění, že je stejný jako muž, který jí tak ublížil, ho ještě stále pálilo.

Snažil se soustředit na najití strýce, ale to na rozptýlení nestačilo. Informace, které získali, byly ještě horší, než si zpočátku mysleli. Kromě toho se jim ještě stále nepodařilo chytit zrádce, který otrávil Trelonovu malou družku. Teď jim H’aven, vůdce Kurizanů sdělil, že došlo k dalšímu atentátu, tentokrát na jednoho z jeho mladších bratrů. H’aven se chtěl s jedním z nich sejít, aby po smrti Ben’qumaina a fámě, že jim chtějí Valdierové vyhlásit válku, zabránil povstání na své planetě.

Mandra si nalil drink a vyšel s ním na balkon. Ignoroval lehký deštík, který mu pomalu promáčel vlasy a oblečení. Opřel se o kamennou balustrádu a hleděl na město, aniž by vůbec něco viděl. Noci byly pro něj doslova utrpením. Držet svou malou družku v náruči, aniž by se s ní mohl milovat, mu drásalo duši, o jeho draku nemluvě. Pohlédl na jantarově zbarvenou tekutinu ve sklenici a přál si, aby mu dopřála chvíli klidu, ale věděl, že ani všechen alkohol světa by nedokázal utišit bolest v jeho srdci.

Mandra byl tak ponořen do svých myšlenek, že vůbec neslyšel, že se za ním něco pohnulo. Horký vzduch ho překvapil. Pomalu se otočil a jen zíral. Uprostřed jeho bytu stála malá růžovo-zlatá dračice a dívala se přímo na něj. Svými tmavě hnědýma očima na něj vrhala toužebné pohledy a tichými kašlavými zvuky ho volala. Postavil sklenici na římsu a pomalu se blížil k překrásné dračici. Když v ní poznal svou družku, v očích mu vzplály tmavé plameny. Uviděl, jak se celá rozechvěla. Ani na sekundu ho nespustila z očí, zatímco se k ní blížil. Když se před ní zastavil, sklonila hlavu a lehce ji naklonila na stranu. Z hrdla jí vyšel tichý kašlavý zvuk a poté se mu začala něžně otírat hlavou o hruď.

„Och, mi elila, jsi tak krásná. Věděl jsem, že budeš překrásná,“ zašeptal Mandra něžně. Natáhl ruku a pohladil ji po měkkých šupinách. Cítil triumfální řev svého draka. Jeho družka k němu přišla dobrovolně. Srdce mu přetékalo hrdostí. Muselo ji to stát obrovskou dávku odvahy akceptovat jeho i jeho draka a postavit se svému strachu ze všech těch změn. Mandra šeptal Ariel láskyplná slova a dál ji hladil. Chtěl, aby věděla, kolik toho pro něj znamenala. Přísahal jí, že ji bude chránit svým životem a udělá všechno, co bude v jeho moci, aby ji udělal šťastnou. V tom okamžiku by jí slíbil úplně všechno.

Pomalu ji obešel a jemně ji hladil po krku a po ramenou. Když se snažila otočit a přitom shodila malý stolek, zachechtal se. Zvedla pravé křídlo, a Mandra pod ním prošel. Prsty jí zespodu přejel po tenké membráně, kterou nad ním roztáhla. Poté ve svém zkoumání pokračoval, až došel k jejímu ocasu. Ohnula svůj dlouhý krk, aby ho mohla sledovat.

Tiché zakašlání a zavrnění mu řeklo, že si jeho smyslné zkoumání jejího těla užívá. Ocas se jí na konci zkroutil a položila mu ho do otevřené dlaně. Opatrně ho pošimral a poté ji obešel, aby začal od začátku. Jeho ruka krátce zabloudila k úzké škvírce na spodní části jejího těla. Obláček kouře z něj vyloudil další zachichotání.

„Můj drak chce svou družku,“ zašeptal Mandra hlubokým, chraplavým hlasem. „Nevím, jak to chce v tak malém prostoru zvládnout, ale je pevně rozhodnut si tě dnes v noci nárokovat, malá bojovnice.“

Ariel se z temného příslibu v Mandrově hlase rozechvěla. Její dračice byla stejně tak pevně rozhodnuta nechat se nárokovat. Když její dračice navrhla, že převezme kontrolu, nejdřív se vyděsila. Bylo zapotřebí několik pokusů, než se konečně uvolnila natolik, aby se mohla dračice proměnit. Ariel byla ohromená, protože byla stále v ní. Uvnitř se cítila pořád stejně, jen navenek ne. Cítila se tak nějak divočeji a svobodněji než obvykle. Chtěla pocítit plnou svobodu své dračí podoby. Ariel pohlédla směrem k otevřeným dveřím vedoucí ven a odhadovala, jestli je vchod pro její dračici dostatečně velký.

Umíš létat?, zeptala se Ariel drze.

Pfff! Samozřejmě, že umím létat! Sleduj!, zavrčela její dračice uraženě.

Když její dračice ocasem odstrčila Mandra stranou a rychle se rozběhla k otevřeným balkónovým dveřím, zalapala po dechu. Pod svými drápy cítila chladnou kamennou dlažbu a pak najednou mávla křídly a vznesla se do vzduchu. Na okamžik měla pocit beztíže, než jí došlo, že letí. Nocí se neslo hlasité vrčení a tříštění skla, zatímco se vzdalovaly od paláce a letěly směrem k lesu.