UH - 4. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Deset let (před šestnácti lety)

 

„Kale,“ zašeptala jsem, a pak jsem zatajila dech, abych udržela hluk na minimum.

Nemohla jsem spát.

Celý týden, co jsem se vrátila domů z nakupujících prázdnin v New Yorku s mámou a babičkou, jsem zjišťovala, že je těžké jít spát. Rychle jsem si zvykla na jasná světla a zvuky města, které nikdy nespí, a zjistila jsem, že ticho v Yorku křičelo hlasitěji, než mohl jakýkoliv hluk. Ačkoli dnes v noci to nebyla moje pásmová nemoc nebo ohlušující ticho, co mě drželo vzhůru. Bylo to něco velmi osobního. Byl to důvod, proč jsem se snažila být smrtelně ticho, když jsem volala Kalea.

Bála jsem se, že by mě monstra mohla slyšet a přijít si pro mě, než se vzbudí. Pořád jsem zírala na otevřenou skříň, zatímco jsem se slepě sehnula a strčila Kalea do ramene tak tvrdě, jak jen to šlo. Spal na své nafukovací matraci na mé podlaze jako vždycky, když tu zůstal, aby přespal, a do značné míry to byl jeho vlastní kus nábytku v mém pokoji.

Bylo to pravděpodobně naposledy, co měl dovoleno spát v mém pokoji. Otec řekl, že když je mu třináct, bude muset spát v pokoji mých bratrů, když tu bude chtít zůstat, což jeho i mé bratry potěšilo.

Frustrovaně jsem vydechla, když ze spánku zavrčel, jako kdyby se odmítal probudit.

„Kale!“ Prosila jsem, emoce mi prozářily hlas.

Zasténal a pohnul se na své matraci, snažil se dostat ode mě pryč.

„Co je, Lane?“ Zavrčel. „Spím.“

Dveře od skříně zaskřípaly, a tak jsem ze sebe vypustila zakňučení, a jako výstřel se Kale zvedl ze své matrace a vlezl do mé postele.

„Co se děje?“ Zeptal se, už byl vzhůru.

Obtočila jsem kolem něj ruce. „Skříň – je otevřená. Dostanou mě.“

Kale obtížně dýchal, ale stále mě pevně držel. Položil mi ruku na záda a třel s ní nahoru a dolů. To mě trochu uklidnilo, ale ne dost na to, abych ho pustila.

„Západka na dveřích je rozbitá,“ zamumlal, jeho tichý hlas mě uklidnil. „To je důvod, proč se otevírá, když bývala zavřená – vždyť to víš. Mluvili jsme o tom, pamatuješ?“

Odmítala jsem tomu věřit.

Pokud to byla pravda, proč se ty dveře jako zázrakem rozhodly otevřít uprostřed noci? Proč ne během dne, když bylo jasno a nebylo to děsivé? Řeknu vám proč: bylo to proto, že na dveřích nebyla žádná hloupá rozbitá západka. Byla to odporná monstra, která žila v mém šatníku, která v noci otevírala dveře. Měly v plánu mě odvést pryč.

„Jsou to oni,“ zamumlala jsem do Kaleovy hrudi. „Vím, že jsou.“

Povzdechl si, ale trochu se zasmál. „Nebudu se s tebou hádat. Posuň se, budu spát na vnější straně postele a pokud by vyšla, budou se mnou muset bojovat, aby se k tobě dostala.“

Vyjekla jsem hrůzou. „Ne! Co když tě odvedou pryč?“

Nemohla mi vzít Kalea. Nikdo nemohl. Nedovolila bych to.

„Nikam nejdu – teď se posuň. Je opravdu pozdě a já zítra ráno musím vstávat na svůj fotbalový zápas.“

Udělala jsem, jak Kale řekl. Přesunula jsem se na vnitřní stranu postele a zachvěla se, protože tahle část postele byla studená. Kale si lehl vedle mě, myslela jsem si, že se chystá obrátit zády ke mně, aby mohl sledovat skříň, ale neudělal to. Ležel na zádech a použil svou levou ruku, aby mě přitáhl k sobě. Měla jsem vyvalené oči, jak si uložil mou hlavu na své rameno. Jeho paže byla obtočená kolem mého těla a jeho ruka spočívala na mém boku.

Mém. Boku.

Začala jsem těžce dýchat a cítila jsem, že jsem se začínala červenat jako rajče. Opravdu jsem mohla cítit teplo, jak mi leze nahoru po krku a rozprostírá se po tvářích jako požár.

Co se to sakra děje?

„Jsi v pořádku?“ Zamumlal na mě Kale, než zívl.

Odkašlala jsem si. „Jop… jen jsem vyděšená z těch monster.“

To byla lež. Už mě dál netrápila monstra. Byla jsem vyděšená z toho, že jsem se cítila divně, když jsem takhle ležela vedle Kalea. Byl na mé posteli a já jsem jen ležela na něm. Líbilo se mi to. Hodně. A to bylo mimořádně divné, protože Kale byl jako můj bratr, ale když jsem ležela se svými pravými bratry, necítila jsem to svrbění v žaludku, tak proč to tak bylo s Kalem?

Asi mám chřipku, pomyslela jsem si. To je jediné vysvětlení.

„Lane, jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ Naléhal Kale, v jeho hlase byl cítit strach. „Dýcháš opravdu rychle.“

Polkla jsem a snažila se ovládat vzestup a pád své hrudi.

„Jo, jsem v pohodě, jak jsem řekla… jen se bojím monster.“

Povzdechl si.  „Nejsou tu žádné takové věci jako monstra, Lane. Říkal jsem ti, ať těm klukům od vás ze třídy nevěnuješ žádnou pozornost.“

Zabručela jsem a posadila se tak, abych se mohla dívat dolů na Kalea. Můj pokoj byl tmavý, ale noční světlo zapojené do zdi pomohlo tohle místo trochu oživit. Stačilo to, abych Kaleovi viděla do tváře.

Podívala jsem se dolů na jeho unavené rysy, mé oči ho skenovaly. „Ale co když mají pravdu? Co když monstra v noci projdou mým šatníkem a unesou mě? Co když mě snědí a vyplivnou jen kosti? To by bylo hrozné, Kale. Nikdy bych to nepřežila.“

Zamračila jsem se, když se Kale zatřásl tichým smíchem.

„Nehraju to!“ Rozzlobila jsem se.

Začal se smát víc a musel si dát ruku přes pusu, aby ztlumil zvuky.

Strčila jsem do něj. „Jsi hroznej!“

Obrátila jsem se k němu zády a lehla si na svou stranu postele. Zatahala jsem za peřinu a celá se s ní přikryla, ale ta tma mě děsila, tak jsem vystrčila hlavu, ale všechno ostatní jsem nechala přikryté. Kale se lehce pochechtával, když se ke mně otočil a chytil mě rukama pod přikrývkou. Udeřila jsem ho do rukou a kopla do nohy, což pro něj bylo k popukání.

Zrovna jsem se chystala vybuchnout zlostí, když Kale náhle chytil mé tělo a přitáhl si mě k sobě. Objal mě, přišpendlil mi tak ruce podél těla a uvěznil mi nohy tím, že přes mě přehodil tu svou. Cítila jsem jeho nahou hruď, jak se mi tlačila na záda, a cítila jsem jeho dech na krku.

„Kale,“ vydechla jsem, „co to děláš?“

Něco jsem cítila, ale nebyla jsem si jistá, co to bylo. Byla jsem si dobře vědoma, že to byl Kale, kdo mě držel, a byla jsem si také vědoma toho, že se mi to líbilo. Líbilo se mi to takovým způsobem, kterému jsem úplně nerozuměla.

„Ochráním se,“ zasmál se. „Věděl jsem, že se mě pokusíš uhodit.“

Provokoval mě svým smíchem.

Zavrčela jsem. „Ty jsi takový idiot.“

„Možná,“ řekl se smíchem, „ale jsem idiot, který tě před vším ochrání. Především před monstry.“

Huh?

„Jak to uděláš?“ Zamumlala jsem.

Kale se ode mě odmotal a vyklouzl z postele. Byla jsem šokovaná, jak moc jsem chtěla, aby zůstal, ale bylo to špatné, protože Kale byl můj nejlepší kamarád, byl jako můj bratr, takže jsem věděla, že bych neměla chtít, aby mě držel… ne takovým způsobem, aby mě z toho brněla kůže a bolelo bříško.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si ji pročistila z těch náhlých a podivných myšlenek, a zaměřila jsem se na Kalea, který šel k mému šatníku. Vydechla jsem a sevřela peřinu.

„Buď opatrný!“ Vyjekla jsem.

Kale se ohlédl přes rameno, usmál se na mě a já jsem skoro zemřela, protože vypadal tak… roztomile.

Ach můj Bože. Myslela jsem si, že Kale vypadal roztomile. Můj Kale.

K-A-L-E.

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se a srdce mi bušilo proti hrudi.

Otočil se a ukázal na skříň. „Budu hlídat, dokud neusneš, nebo dokud nevyjde slunce. Podle toho, co přijde dřív. Nemusíš se bát. Ochráním tě.“

Olízla jsem si své náhle suché rty. „Ty – ty bys to opravdu udělal? Pro mě?“

Kale se natáhl do skříně a popadl mou baseballovou pálku, pak zavřel dveře, opřel se o ně a mrkl na mě. „Jen pro tebe.“

V břiše mi explodovali motýlci a dostala jsem závrať z toho vzrušení.

„Nevím, co bych – děkuju, Kale,“ vydechla jsem v naprostém úžasu.

Ještě jednou se na mě usmál a sevřel baseballovou pálku. „Neděkuj mi. Nemůžu dovolit, aby tě monstra unesla, že ne?“

Lehla jsem si a vytáhla si přikrývku až k obličeji, aby nemohl vidět můj úsměv.

„Myslím, že ne,“ zamumlala jsem.

„To myslíš správně,“ řekl s mrknutím. „Teď běž spát, Laney Baby. Ochráním tě.“

„Slibuješ?“ Zašeptala jsem.

„Slibuju, že tě vždycky ochráním, hlupáčku.“

Zírala jsem na něj, když jsem si vzpomněla, jak jsem se zeptala strýčka Harryho, jak poznal, že miluje tetu Teresu, a on mi řekl, jak se cítil. Řekl, že v jeho břiše poletovali motýlci a jeho srdce tlouklo opravdu rychle, když ji uviděl. Řekl, že dělala jeho srdce šťastným, takže bilo opravdu rychle, když byla poblíž, jako kdyby pro ni zpívalo.

Cítil se jako já ve chvíli, když jsem se dívala na Kalea. Moje srdce pro něj zpívalo.

Byla to skličující myšlenka, to jsem v tom okamžiku věděla, i když jsem nevěděla přesně, co ta skutečná emoce byla, že bych se z celého srdce mohla zamilovat do Kalea Hunta, a to mě k smrti děsilo.