UH - 2. kapitola

Překlad: Lucie

Kor.: Klára

Šest let (Před dvaceti lety)

 

„Lane? Kde jsi?“

Dala jsem si ruce na uši, pevně jsem zavřela oči a snažila se zkrotit své vzlyky, ale nešlo to. Soužily celé mé tělo, protože mě tak moc bolela hlava. Tření nepomáhalo, aby ta bolest odešla, jen se zhoršilo pulzování.

Otevřela jsem oči, když mi ruka vklouzla pod kolena a další mi přejela po zádech. Vyjekla jsem, když jsem byla náhle zvednuta do vzduchu. Instinktivně jsem omotala ruce kolem krku člověka, který mě zvedl. Podívala jsem té osobě do obličeje, a když na mě zazářily světle hnědé oči, rozbrečela jsem se.

„Kale!“

Kale Hunt byl můj nejlepší přítel na celém širém světě. Pokud někdo dokázal, abych se cítila líp, když to tak moc bolelo, byl to Kale. Vždycky to byl on, kdo odehnal mé slzy a vykouzlil mi úsměv na tváři.

Zabořila jsem mu obličej do ohbí krku a vzlykala, jako kdyby můj svět skončil. Kale přešel k lavici v mé třídě. Posadil si mě na klín a přitiskl mé tělo ke svému. Houpal mě ze strany na stranu, dokud jsem nebyla dostatečně v klidu, abych se posadila bez toho bulení a nudlí u nosu.

Podívala jsem se na Kalea, když mi z kapsy podal kapesník. Poté, co jsem si otřela nos a tváře plné slz a nudlí, popotáhla jsem, než jsem použila kapesník.

„Co se ti stalo?“ zeptal se mě Kale, jeho starost byla protkaná v jeho slovech.

Pokračovala jsem v popotahování, ale mlčela jsem a byla nehybná. Nechtěla jsem mu to říct, protože bych se dostala do velkých problémů a pravděpodobně by na mě křičel. Nechtěla jsem, aby na mě křičel.

„Lane?“ naléhal Kale, když jsem obrátila svůj pohled na jeho tvář. „Co. Se. Stalo?“

Cítila jsem, jak mi dolní ret zakolísal a on si povzdechl.

„Nejsem na tebe naštvaný,“ řekl tiše a ujistil mě, „ale musíš mi říct, co se stalo. Anna O´Learyová za mnou přišla a řekla mi, že si sem běžela ze dvora a že se něco stalo. Řekni mi co. Prosím.“

„Já… hrála jsem přeskakovanou s Annou O´Learyovou a Ally Dayovou, když nám Jordan Hummings vzal švihadlo a utekl.“ Sklonila jsem hlavu, dokud se mi brada nedotkla hrudi. „Honila jsem se za ním a snažila se ho získat zpět, ale Jordan spadl a řekl, že to byla moje vina, tak mě praštil do hlavy a teď to opravdu bolí.“

Kale mě držel pevně.

„Jordan Hummings?“ Zavrčel. „Kluk z mojí třídy?“

Pomalu jsem přikývla.

To byl důvod, proč jsem byla tak vyděšená. Jordan byl velký kluk jako Kale.

„On tě uhodil?“ zeptal se Kale, jeho hlas vrčel.

Znovu jsem začala brečet, když Kaleův vztek začal být evidentní. Rychle ztratil rozzuřený výraz z tváře a stejně rychle mě znovu objal. Umlčel mě, říkal mi sladké věci, a tak zase dělal všechno lepší.

Věřila jsem mu.

„Pojď se mnou,“ řekl a vstal, pak mé nohy postavil na podlahu. „Moje přestávka za pár minut skončí, takže to musím udělat rychle.“

Kale byl ve třídě velkých kluků, a to se mi nelíbilo. Musel být ve třídě velkých kluků, protože mu bylo devět a musel se učit věci velkých kluků... jako matematiku. Až příští rok začnu chodit do druhé třídy, Kale a já budeme mít přestávku ve stejný čas, a budeme si moct spolu hrát celou dobu. Tak mi to řekl.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se Kalea, když si propletl prsty s mými.

„Jdu napravit to, co se ti stalo,“ řekl, když zatlačil do dveří, aby se otevřely, a prošel jimi.

Uchopila jsem pevně jeho ruku, když jsme procházeli kolem spousty dětí, které si hrály na honěnou, přeskakovanou a skákaly panáka. Zastavili jsme se u holek, které skákaly na místě, kde jsem před chvíli přeskakovala já.

„Hej, holky, neviděly jste některá z vás Jordana Hummingse?“ zeptal se Kale.

Nevěděla jsem, kdo byly, ale byly starší než já. Mohly by dokonce být v Kaleově třídě, protože se obě na něj doširoka usmály, když na ně promluvil. Zúžila jsem oči a přitiskla se blíž ke Kaleovu boku. Nelíbil se mi způsob, jak se na něj dívaly. Vypadaly trochu moc šťastně, že ho vidí.

„Ahoj, Kale.“ Ta dívka se zářivě červenými vlasy a lehce pihovatou kůží se rozzářila. „Vlastně jo. Šel se svými kamarády za montované domy. Ačkoliv si nejsem jistá proč.“

Kale se na zrzku usmál. „Díky, Drew.“

Drewin úsměv se dotkl jejích uší. Až tak byl velký.

„Kdykoliv,“ odvětila s plachým úsměvem na rtech a zastrčila si pramínek nádherných vlasů za ucho.

Neměla jsem Drew ráda. Vůbec jsem ji neměla ráda.

Když se nepohnul, zatahala jsem Kalea za ruku. Jen tam tak stál, díval se na tu holku, Drew, s podivně praštěným výrazem ve tváři, a to mě dohánělo k šílenství.

„Kale!“ Vyštěkla jsem.

Trochu poskočil, pak se na mě podíval a zamrkal, jako kdyby zapomněl, že jsem tady taky.

„Je tak roztomilá – to je tvoje sestra?“

Kale se ode mě odvrátil a podíval se zpátky na Drew, když promluvila.

„Lane? Je to vlastně moje nejlepší kamarádka. Jsem si ve skutečnosti velmi blízký s jejími bratry a rodinou. Do značné míry je moje sestra.“

Výraz obdivu, který Drew střelila po Kaleovi, mě opravdu vytočil.

„Páni. To je opravdu roztomilý, Kale,“ řekla Drew a zvedla pravou ruku ke svým zářivě rudým vlasům, aby si na prst nakroutila konečky.

Chtěla jsem jí ty vlasy vytrhat. Až příliš moc se jich dotýkala.

„Fakt-fakt jo?“ Zakoktal Kale, pak si musel odkašlat, protože z něj vyšel legrační zvuk.

Drew přikývla. „Jo. Myslím, že je opravdu super, že na ni dáváš pozor.“

Kale se potom choval jinak. Pokrčil rameny, jako kdyby to, co řekla Drew, nebylo nic velkého, a pak si vyndal ruku z té mojí, aby ji mohl pozvolna umístit na mé rameno. „No, znáš to. Někdo na ni musí dávat pozor. Je jí šest, ale na svůj věk je malá. Je to jen dítě.“

Zamračila jsem se na Kalea, rozhodně se mi nelíbilo, jak jiný byl kolem téhle Drew a její kamarádky s blond vlasy, která tam jen tak stála, a zírala na něj od okamžiku, kdy se zeptal, kde je Jordan.

Jordan.

Jako připomínka toho, proč Kale vůbec s těma holkama mluvil, jsem mu zatahala za ruku, abych si získala jeho pozornost, a když se na mě podíval, řekla jsem, „Jordan.“

Kale zamrkal, potřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, a sevřel čelist.

Podíval se zpět na Drew. „Řekla jsi, že Jordan šel za montované domy, že?“

Drew pokývla hlavou nahoru dolů. „Uh-huh.“

Kale mrkl. „Díky, krásko.“

Potom se podíval na mě a řekl, „Zůstaň tady s Drew. Hned budu zpátky.“

Když to řekl, obešel mě a zamířil směrem k montovaným domům. Byla jsem na pokraji slz, protože udělal něco špatně. Nazval Drew kráskou, ale musel se splést, protože říkával, že já jsem jediná krásná dívka na světě. Jenom já. To mi vždycky říkal.

„Slyšela jsi to?“ Vypískla Drew na svou kamarádku, a společně zatleskaly jako lachtani v zoo. „Nazval mě kráskou. Kráskou!“

Drewina kamarádka vyskočila nahoru a dolů a vyjekla. Odolávala jsem si prsty zacpat uši, abych neslyšela ten strašný zvuk.

„Slyšela.“ Řekla Drewina kamarádka, jak spolu tleskaly jako lachtani. „Opravdu slyšela. Ach, můj Bože! Vážně se mu líbíš! Viděla jsi, jak nemohl přestat zírat? Máš tak zatracené štěstí, Drew – je tak nádherný!“

Nechtěla jsem tu stát a poslouchat Drew a její kamarádku, jak se rozplývaly nad Kalem, tak jsem běžela za ním. Slyšela jsem Drew, jak na mě volala, ale neotočila jsem se, abych jí odpověděla. Ve skutečnosti jsem na ni v duchu vystrčila jazyk.

Tady to máš, Drew.

Všimla jsem si Kaleových zad, když zmizel vzadu za montovanými domy, tak jsem běžela co nejrychleji za ním. Dostala jsem se dozadu za montované domy ve stejnou chvíli, kdy se ruka ocitla na mém rameni.

„Trpělivost přináší růže – Kale řekl, abys zůstala se mnou.“ Podívala jsem se přes rameno a zírala na Drew, která se na mě dívala se svraštěným obočím. Její hruď se rychle zvedala, stejně jako moje, protože jsme se obě snažily chytit dech.

Zvedla oči a podívala se přímo před sebe. Její ústa se vytvarovala do tvaru O dřív, než si na ně přitiskla ruku a zavřeštěla. Nadskočila jsem hrůzou a trhla hlavou dopředu, stejně jako Drew jsem taky zaječela, když jsem uviděla to, co ona.

Kale ve rvačce – se třemi kluky.

„Kale!“ Vyjekla jsem, když ho jeden z kluků kopl do břicha.

Snažila jsem se spěchat dopředu, abych mu pomohla, ale zezadu se kolem mě obtočily ruce.

„Stůj!“ Drewin hlas mi sykl do ucha. „Ublížíš si!“

Bylo mi to jedno. Musela jsem pomoct Kaleovi, než se zraní.

„Nechte ho být!“ Zařvala jsem na kluky. „Nechte toho, prosím!“

Zvuky úderů a facek plnily mé uši, a když jsem se chystala znovu zakřičet, jeden z kluků nad Kalem najednou zavyl bolestí po tom, co obdržel kopance mezi nohy. Padl dozadu na zem a držel se oběma rukama mezi nohama. Už se nezvedl, aby se pokusil Kalea znovu udeřit. Zůstal dole a dal se tou bolestí do pláče.

O několik vteřin později druhý kluk spadl z Kalea, držel se za nos a začal brečet taky, a stejně jako ten kluk vedle něj na zemi se držel za obličej, jak mu krev z nosu začala prosakovat skrz prsty.

Nevěděla jsem proč, ale držela jsem se pevně Drewiných rukou, když se sklonila a vytáhla mě na nohy. Držela mě u sebe a snažila se otočit, abych neviděla, co se dělo, ale otočila jsem hlavu natolik, abych viděla, že poslední kluk, se kterým Kale bojoval, byl Jordan Hummimgs. Kluk, který mi ukradl švihadlo a praštil mě do zadní části hlavy.

Kale byl na Jordanovi. Oba na sobě měli krev, ale Jordan jí měl na sobě mnohem víc než Kale, a navíc brečel. Kale ne. Jordan zvedl ruce a snažil se ze sebe odtlačit Kalea, ale Kale srazil jeho ruce na stranu, chytil ho za límec jeho školní uniformy a držel ho na místě.

„Pokud se ještě někdy,“ Kale mu zařval dolů do obličeje, „znovu dotkneš mojí rodiny, zasraně, tě zabiju!“

Zalapala jsem po dechu. Kale řekl špatné slovo, opravdu špatné slovo. Měl by z toho tolik problémů, kdyby to jeho maminka a tatínek zjistili.

„Nikoho jsem se nedotkl!“ Kvílel Jordan a rukama se zoufale snažil prolomit Kaleovo držení.

„Dotkl!“ Zařval Kale a uchopil Jordanův límec i druhou rukou. „Uhodil jsi Lane! Je to jenom malá holka. Je jí jenom šest, a tys jí udeřil do hlavy!“

Drew zalapala do dechu nad Kaleovým oznámením, držela mě u sebe, a přejížděla mi po zádech rukou nahoru a dolů. Nenáviděla jsem, že mě utěšovala, ale pomohla mi zpomalit slzy. Nenáviděla jsem, že jsem na ní lpěla, a nenáviděla jsem ji, že jsem se cítila lépe. Nechtěla jsem, abych potřebovala Drew, aby mi pomohla, protože Kale řekl, že je krásná.

„Drew, co tady vzadu děláš – hej!“ Když za námi zařval hlas dospělého, zalapala jsem po dechu a přitiskla svou tvář na Drewino rameno.

Byla jsem zmrazená strachem, když dospělý muž spěchal kolem Drew a mě ke Kaleovi a Jordanovi. Nejdříve stáhl Kalea z Jordana a držel ho na jedné straně, pak se natáhl dolů a vytáhl Jordana na nohy. Jordan brečel, a stejně tak i jeho dva kamarádi, kteří byli stále na zemi. Kale byl jediný kluk, který nebrečel. Jenom usilovně zíral na Jordana s rukama zaťatýma v pěst, jak se jeho hrudník zvedal a rychle klesal.

Teď, když Kale stál a díval se na mě, mohla jsem vidět jeho tvář, a nelíbilo se mi, co jsem viděla. Měl malou ranku nad obočím. Pramínek krve stékal ze zmíněného obočí a zastavil se na půli cesty po jeho tváři. Obě jeho oči byly červené, trochu oteklé a rty měl potřísněné krví, která mu vytékala z úst. Viděla jsem krev, která mu obarvila zuby, protože měl otevřenou pusu, zatímco těžce dýchal.

Teď, když se věci uklidnily, bylo slyšet moje fňukání. Kale otočil hlavu mým směrem a veškeré jeho chování se změnilo.

„To je v pořádku, Lane,“ ujistil mě a mrkl na mě. „Jsem v pořádku, slibuju.“

„Lháři!“ Vykřikla jsem. „Krvácíš! Podívej se na všechnu tu krev. Pravděpodobně umíráš!“

Ta představa mi převrátila žaludek.

„Co se tu kruci stalo?“ Vyštěkl muž, který držel Kalea a Jordana.

Vyjekla jsem. Ten muž taky řekl špatné slovo.

„Praštil Lane dozadu do hlavy!“ Začal Kale a hodil obvinění do Jordanova obličeje.

Muž se podíval na mě, pak na Kalea, Jordana a dva kluky, kteří stále brečeli na zemi. Zavrtěl hlavou, přešel dopředu a tahal Kalea a Jordan za sebou.

„Všichni do ředitelny,“ nařídil. „Hned!“

Strach, který se ve mně usadil, stačil, abych se chtěla vytratit. Drew mě postavila na zem a vzala mě za ruku, když jsme šly před Kalem, Jordanem a mužem, který ukončil bitku. Zavolal na další dva kluky, aby vstali a následovali nás, nebo se pro ně vrátí.

„Ano, pane,“ oba zachraptěli.

Pane.

Ten muž byl učitelem ve škole a vzal nás do ředitelny. Měli jsme velký problém.

Další chvíle byly jako v mlze. Musela jsem se posadit v čekárně před ředitelnou s Kalem, Jordanem a oběma rukama, zatímco bylo zavoláno našim rodičům. Drew byla poslána do třídy, protože neměla přímou účast v tom, co se stalo kromě svědectví boje. Řekla učiteli, co se stalo, a pak byla poslána pryč.

Držela jsem hlavu dole, i když mi „pán“, který zastavil bitku, řekl, že se nemám čeho bát a že nemám žádný potíže. To mě uklidnilo, ale stále jsem se cítila strašně, protože Kale se dostal do problémů kvůli mně.

Na jednu minutu bylo v čekárně před ředitelnou ticho, a pak zase najednou hluk, když přišli naši rodiče. Slyšela jsem svého a Kaleova otce, jak se hádali s jinými dospělými muži někde venku. Pak jsem uslyšela hlasy našich matek, jak se je snažily uklidnit. Jiné ženské hlasy dělaly to samé.

Běžela jsem k mé matce, když vešla do čekárny, a vzlykala jsem, když mě zvedla do vzduchu a přidržela si mně u hrudi. Ucítila jsem ruce na zádech, a pak rty na straně hlavy.

„Lane?“ Zamumlal otcův hlas.

Podívala jsem se na něj s rozmazaným viděním od slz.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se s hlasem naplněným obavami.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jordan mě praštil do hlavy a opravdu to bolí.“

Otcova čelist se zatnula, jak se podíval přes rameno. „Srovnej si to svoje dítě, než to udělám já.“

Hádka začala znovu a učitel, který zastavil bitku, vstoupil do čekárny a musel zasáhnout, aby se všichni uklidnili. Jordanova matka před ním klečela a ukázala na něj prstem, když mu nadávala. Jeho otec stál vedle nich a pohlédl dolů na Jordana s rukama založenýma na hrudi.

Polkla jsem, když jsem si všimla Kaleových rodičů. Jeho tatínek byl vedle něj, kontroloval jeho tvář, jeho maminka měla obavy, když se nad ním rozčilovala, i když se jí Kale snažil říct, že je v pořádku. Nevypadal v pořádku. Jeho červené a lehce oteklé oči byly teď modré, jak se na nich tvořily modřiny. Byla tam tmavá modřina tvořící se kolem rány na obočí a na jeho natrženém rtu. Muselo ho to bolet, ale on se usmál a mrkl na mě pokaždé, když zachytil můj pohled.

Musela jsem jít s rodiči do ředitelny a říct, co se stalo. Udělala jsem to, a když jsem skončila, musela jsem se posadit do čekárny i s rodiči, zatímco Kale, Jordan a Jordanovi dva kamarádi šli všichni do ředitelny i s jejich rodiči. Čekali jsme snad věky, ozývaly se zvýšené hlasy, a někdy i pláč. Věděla jsem, že nic z toho nevzešlo od Kalea. Nikdy nebrečel. Nikdy. Ani když jeho babička loni zemřela.

Hrála jsem s tatínkem hru „Já špión“, když Kale a jeho rodiče znovu vstoupili do čekárny. Vyskočila jsem a běžela ke Kaleovi v plné rychlosti, čímž se on i naše rodiče rozesmáli. Obalila jsem mu ruce kolem pasu a přitiskla mu hlavu na břicho, když jsem ho stiskla. Položil mi ruku na rameno a jemně mě třel vzadu na hlavě.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě.

Teď už jsem, řekla jsem si v duchu.

Vzhlédla jsem na něj a přikývla.

„Miluju tě,“ řekla jsem, nad čímž si naše matky povzdychly a naši otcové se zachechtali.

Kale se uchechtl. „Taky tě miluju, Laney Baby.“

Přitiskla jsem si obličej do jeho břicha, jak jsem se usmála. Byl to nejlepší přítel vůbec.

„Co říkal ředitel?“ Zeptal se můj táta Kaleova, když jsme všichni opustili čekárnu a zamířili ven ze školy.

Moje maminka zašeptala, že můžeme jít domů, myslela jsem si, že to bylo opravdu super, protože jsem stejně nechtěla jít zpátky do třídy.

„Chápal, že Kale byl naštvaný, a cítil potřebu bránit Lane, ale násilí nebylo způsob, jak to vyřešit. Kale je vyloučen na dva dny, ale Jordan a jeho kamarádi dostali týden.“

Zamračila jsem se. „Co to znamená vyloučen?“ Zeptala jsem se a moje hlava se naklonila na stranu.

Kale se zasmál a přehodil mi paži přes rameno. Sklonil se a zašeptal, „To znamená, že zůstanu celý den v posteli, zatímco ty budeš muset jít do školy.“

Cože?

Zalapala jsem po dechu. „To není fér! Taky chci být vyloučena!“

Kaleův hlasitý smích naplnil chodbu, jak jsme jí šli, ale zarazil se, když dveřmi prošla Drew se svými hloupými pěknými červenými vlasy. Kaleova paže se kolem mě napjala, ale usmál se, když Drewin pohled padl na něj.

„Kale!“ Vypískla Drew, když si ho všimla, a běžela přes celou chodbu, aby se k němu dostala.

Opravdu běžela přes celou chodbu.

Ustoupila jsem stranou, když do něj narazila a hluboce ho objala. Tvrdě jsem na ni zírala a ustupovala, až se moje záda natlačila na tátovy nohy. Vzhlédla jsem k němu a všimla si sdíleného úsměvu s Kaleovým tátou, jak nad tím vrtěli hlavou. Naše maminky se také usmívaly a kroutily hlavami, když pozorovaly Drew a Kalea.

Nechápu to, pomyslela jsem si. Proč jsou šťastní?

„Hej, Drew,“ zamumlal jí Kale do vlasů, zatímco se nadechl.

Byla jsem znechucená. Čichal jí k vlasům. Viděla jsem ho, jak k nim čichá!

Drew se odtáhla z objetí. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku, bála jsem se o tebe.“

„Ty ses o mě bála?“ Zeptal se Kale, jeho hlas byl nevěřící.

„Samozřejmě,“ řekla Drew, zatímco přikyvovala. „Jsi vyloučen?“

Kale pokrčil rameny, vypadal, jako kdyby ho to nezajímalo. „Na dva dny.“

Zamračila jsem se. Choval se, jako kdyby to nebyl žádný velký problém.

Drewina ústa se vytvarovala do tvaru O. „Za to, žes bránil svou sestru? To je tak hloupé.“

„Povídej mi o tom,“ zasmál se Kale a poškrábal se na krku.

Drew se začervenala, když si všimla mých a Kaleových rodičů, jak se dívali na jejich výměnu. „No, já tu budu každý den. Budu ti dělat poznámky a označím ti kapitoly, na které budeš chybět,“ řekla a protřepala svou hlavu v barvě rajčete. „Můžu ti je přinést každý den po škole, abys nebyl pozadu.“

Kaleův obličej byl také červený, ale rozhodl se mlčet. Chtěla jsem ho kopnout a říct Drew ne za něj, ale nemohla jsem. Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem tak naštvaná, ale neměla jsem tušení proč.

„To by bylo skvělé… Drew, že ano?“ Řekla Kaleova maminka, zatímco Kale stále ještě nic neodpověděl.

Drew se podívala na Kaleovu maminku, přikývla a plaše se usmála. „Ano, jmenuji se Drew.“

„Hezké jméno.“ Usmála se Kaleova maminka.

Drewin obličej zrudl ještě víc a zašeptala, „Děkuji.“

Pak si odkašlala a podívala se dolů na své ruce. Jen jsem si všimla, jak nesla list papíru s hromadou různých slov na něm.

„Musím tohle okopírovat pro svého učitele, tak radši půjdu, ale jednu si nechám pro tebe, Kale, a udělám ti poznámky navíc. Přinesu ti je dnes po škole – je to v pořádku?“ Zeptala se Drew s nadějí v očích.

„Ano,“ odpověděl Kale okamžitě, pak si odkašlal. „Myslím tím, jo, jasně, to by bylo super. Cokoliv.“

Kaleův a můj táta začali chrochtat a to způsobilo, že se Kale napjal.

„Dobře, skvělé. Vím, kde bydlíš, takže se uvidíme později.“ Naklonila se a políbila Kalea na tvář.

Ona ho políbila!

Převrátila pohled na mě, a pak řekla, „Doufám, že jsi taky v pořádku, Lane.“

Se všemi se rozloučila, prošla kolem nás a šla dál chodbou. Kale se nepohnul, takže ho jeho táta postrčil dopředu a zasmál se. „Pěkné, synku. Opravdu pěkné.“

Kale byl ještě rudý v obličeji, ale hravě strčil do táty zpátky.

„Buď zticha,“ zamumlal, ale úsměv mu tahal za rty.

Zamračila jsem se nad tou výměnou a moje maminka si toho všimla. Šťouchla do Kaleovy maminky, obě se na mě podívaly a usmály se. Byly divné, vždycky se na mě usmívaly, když jsem se dívala na Kalea. To mě vyděsilo, ale nikdy jsem nic neřekla, protože byly staré, a já chtěla, aby byly šťastné.

„Kale,“ Kaleova maminka zamumlala a trhla hlavou směrem ke mně.

Kale se na mě podíval a zamrkal, když uviděl můj výraz.

„Proč se zlobíš?“ Zeptal se zamračeně.

Nevěděla jsem, proč jsem byla naštvaná kromě toho, že mi vadila Drew, ale to jsem mu nechtěla říct.

„Bolí mě hlava,“ odpověděla jsem.

Nelhala jsem. Bolelo to, ale ne tolik, jako mě náhle zabolelo na hrudi.

Kale ke mně přistoupil a hodil mi ruku zpět kolem ramen. „Můžeme s našimi mamkami sledovat filmy a jíst zmrzlinu, až budeme doma. Pomůže to?“

Na všechno jsem zapomněla.

Na bolest hlavy.

Na bolest na hrudi.

Na Drew.

Kale ji nazval kráskou, usmíval se na ni a choval se okolo ní jinak.

Zaměřila jsem se na myšlenky, jak si hraju s Kalem a sledujeme filmy po zbytek dne. Naklonila jsem se k němu a usmála se, takže se všichni zachichotali. Věděl, že moje odpověď bylo tiché monstrózní ano.

„Tak pojď, jdeme.“ Prohlásil a sundal ruku z mého ramene, jen aby mě s ní uchopil za ruku. „Čekají nás filmy ke zhlédnutí, Laney Baby.“

Držela jsem se pevně Kaleovy ruky a radostně se smála, když jsme opouštěli školu. Milovala jsem, když jsem s ním mohla trávit čas, a taky jsem milovala, když mi říkal Laney Baby. Milovala jsem na Kaleovi všechno a věděla jsem, že vždycky budu.

Byl to můj nejlepší přítel, můj nejlepší ne-opravdový-velký bratr a můj největší ochránce. Byl pro mě vším. Byl můj.