SFD - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 12. října

Od: Cole

Komu: Jared

 

Dobrý Bože, Cukříku, jestli mi ještě jednou někoho dohodíš, tak uvidíš! Upřímně netuším, co sis myslel.

 

ZE ZAČÁTKU jsem si myslel, že zavolá. Nezavolal. Myslel jsem si, že až se druhý den večer vrátím z práce, bude na mě čekat. Nečekal.

Pak si uvědomím, že je to na mně.

Byl jsem rozpolcený. Část mě je pořád naštvaná. Neudělal jsem nic špatného. Viděl jsem ho, jak přidává a ubírá na okázalosti jako hlasitosti na televizi. Věděl jsem, že to dokáže, jen jsem nechápal, proč to nebyl ochotný udělat, když mi na tom tak záleželo. Taky jsem nechtěl, aby to mezi námi skončilo, obzvláště za tak nepřátelských podmínek. S jistotou jsem cítil, že kdybych si s ním mohl rozumně promluvit, bez křiku, mohli bychom se nějak dohodnout.

Nakonec to nevydržím a o tři dny později mu zavolám. Zvedne to na čtvrté zazvonění, těsně předtím, než hovor spadne do hlasovky.

„Co?“ Odsekne místo pozdravu. Jakékoliv pochybnosti, že je pořád naštvaný právě vylétli z okna.

„To jsem já.“

„Já vím.“

Tak to není dobrý začátek rozhovoru. Napočítám do pěti a pak řeknu, „omlouvám se.“

„Za co přesně, drahoušku?“

„Omlouvám se –“ zadrhnu se, snažím se přijít na to, co bych měl říct. „Že jsem tě naštval.“

Na druhé straně linky je mrtvolné ticho. „Opravdu se omlouváš, nebo je to jen proto, že posledních pár nocí byla tvá postel strašně prázdná?“

„Ježíši, Cole,“ potlačuju vztek. „Musíš mi to tak ztěžovat? Snažím se omluvit –“

„Poslouchej, zlato,“ skočí mi do řeči, „jde o to, že za úsvitu odjíždím na Hawai, takže –“

„ – nemám čas čekat, až si vytáhneš hlavu z prdele.“

„Ty odjíždíš?“

„Neřekl jsem to právě?“

„Jednou jsme se pohádali a ty prostě odletíš na Hawai?“

„Ve skutečnosti ano, řekl bych ti, ať jedeš taky, kdybys jen mohl, zlatíčko.“ Pak uslyším sotva znatelné kliknutí a je pryč.

Celá ta záležitost mě tak rozzuřila. Nemůžu se rozhodnout, na koho z nás jsem víc naštvaný – na něj, protože je tak arogantní, nebo na sebe, že jsem se snažil omluvit. Celý večer jsem strávil popíjením a cítil jsem se božsky. Následující den v práci jsem toho hodně litoval. V pět hodin už ustoupila nevolnost i bolest hlavy, ale pořád se cítím, jako by mě přejel vlak. Podaří se mi vypadnout z kanceláře o pár minut dřív a jedu domů. Mám v plánu si udělat mraženou pizzu, doplnit ji Alka-Seltzerem, vysprchovat se a jít rovnou do postele.

Teprve po sprše si všimnu, že svítí signalizace na záznamníku. Každá osoba, kterou znám zná číslo mého mobilu. Jen zřídka věnuju pozornost pevné lince. Spustím přehrávání a Colův lehký, zženštilý, výsměšný hlas vyplní pokoj, ale tentokrát v něm je i stopa hořkosti. Nepochybuju, že záměrně zavolal na pevnou linku, zatímco jsem byl v práci, aby se mi vyhnul a nemusel se mnou mluvit.

„Shrnu to: Nechci, aby věci mezi námi skončili. Vážně ne, obzvláště ne takto. Dokonce, i když jsi upjatý spratek? Jsi moje nejoblíbenější osoba ve Phoenixu, ale jsou tu tři věci, co musíš vědět, a raději bys mi měl věřit, že přes tyhle tři věci nejede vlak. Nebudu měnit, kdo jsem. Nestrávím všechen náš společný čas zavřený v ložnici jen proto, aby ses necítil ztrapněný, a už s tebou o tom nebudu znova diskutovat.“ Nastane pauza a já uvažuju, jestli přestal, aby mohl napočítat do pěti. „Budu doma za dva týdny, Joníčku. Míč je na tvé straně hřiště.“

 

DALŠÍCH pár dní si namlouvám, že ho nepotřebuju. Není to tak, že bych ho miloval. Není to, jako bychom měli skutečný vztah. Jsme jen šukací kámoši popravdě řečeno. Bylo by lepší na něj prostě zapomenout a posunout se dál.

 

Problém je ten, že sám sebe nedokážu přesvědčit, že je to pravda. I když bych náš vztah nenazýval láskou, faktem bylo, že jsem si zvykl mít ho kolem sebe. Nemůžu popřít, že ho mám rád a navíc, že mi chybí. Kdybych k sobě měl být upřímný nechci, aby to mezi námi skončilo o nic víc, než on. A navzdory tomu pořád cítím, že by měl být ochotný vzít v úvahu i mé pocity.

Následující týden mám domluvený oběd s tátou. Snažím se chovat, jako by bylo všechno v pořádku, ale selžu na plné čáře. Vím, že jsem nevrlý a popudlivý, ale nemůžu přestat. Jakmile dojíme jídlo, podrážděně se zeptá: „Co se děje, Jone?“

„Nic!“ Vyštěknu.

„Uh-huh,“ usmívá se. Naštve mě to, protože to znamená, že má špatná nálada ho pobavila. „Je to kvůli křehotince?“

Naježím se, protože má táta ve skutečnosti pravdu. Je to Coleovo 'homoušství', jak to táta nazývá, které způsobilo celé tohle trápení.

„Ano.“ Připustím. „Je to kvůli Coleovi.“

Chvíli mě pozorně sleduje. „Pohádali jste se?“

„Dalo by se to tak říct.“

„Rozešli jste se?“

Povzdechnu si. „Já nevím, tati. Nejsem si jistý, jestli jsme spolu někdy byli.“

„Je to kvůli tomu, co se stalo na večeři?“

Zaváhám, nechci o tom mluvit, ale znám tátu. Když nezačnu mluvit, mohl by začít on. Bude tu sedět a řekne mi svůj názor, ať už budu spolupracovat nebo ne.  „Částečně, ale další večer jsme šli do divadla a nešlo to tak, jak jsem si představoval.“

„Uh-huh.“ Zopakuje a vypadá pobaveně.

„Co?“

„Co přesně jsi mu řekl?“

„Řekl jsem mu, že je moc okázalý a požádal ho, jestli by nemohl mluvit normálně.“

„A on ti odpověděl, abys mu políbil jeho bílou prdel?“

Potlačím úsměv. Částečně proto, že má pravdu, ale taky proto, že mým prvním instinktem bylo mu říct, že Colův zadek ve skutečnosti není bílý, ale jsem si zcela jistý, že tohle vědět nechce.

„Nepoužil přesně tato slova, ale ano. V podstatě tohle mi řekl.“

„Uh-huh.“ Zopakuje ještě jednou otravným, pobaveným hlasem.

„Co?“

Zavrtí hlavou. „Nic. Jen mě něco napadlo. To je vše.“

Nechám to mezi námi viset ve vzduchu, ale pak se vzdám. „O čem?“

„Pamatuješ si Davidovu svatbu?“ Zavřu oči, vím přesně, kam tím míří, ale nemůžu ho zastavit. „Vzpomínáš, co se stalo na recepci?“

Samozřejmě, že si vzpomínám. David je můj bratranec. Ženil se, když jsem byl na vysoké, jen pár měsíců poté, co jsem se rodině přiznal ke své sexuální orientaci. Na svatbu jsem vzal Zacha. Bylo to poprvé, co jsem se ukázal na oficiální rodinné akci s jiným mužem.

„Ano,“ řeknu nakonec, „vzpomínám si.“

„Se Zachem jste byli tak nervózní, že? Myslím tím, tehdy jsem to nevěděl. Byl jsem příliš zaneprázdněný znechucením, a velmi jsem se snažil nebýt. Ale teď si to uvědomuju. Oba jste byli tak opatrní, abyste neseděli moc blízko sebe, abyste se navzájem nedotkli, ale ve skutečnosti každý, kdo se na vás dva podíval, to mohl vidět. Oba jste se culili jako blázni a nemohli jste ze sebe spustit zrak.“

Má pravdu. Zcela jasně si vzpomínám, jak jsme se se Zachem chovali – snažili jsme se chovat přirozeně, i když jsme oba věděli, že ze sebe strháme oblečení, jakmile dostaneme šanci. Začali jsme se muchlovat už na parkovišti. Cítím, jak rudnu při vzpomínkách na tápající ruce a naléhavost, který nás dostihla v autě po recepci.

„Takže,“ pokračuje, „jste se snažili navzájem nedotýkat. A já se snažil nemyslet na to, jak se navzájem dotýkáte. A nakonec jsem to trošku přepískl s pitím a vzal si vás dva stranou –“

„Ano.“

„ – a řekl vám, ať přestanete být tak nápadní.“

„Vzpomínám si.“

„A pamatuješ si, co jsi mi řekl?“

„Řekl jsem ti, že by sis měl zvyknout, že mám za syna teplouše.“

Přikývne. „Přesně a pak jsi mi řekl, že jestli tě opravdu miluju, nebudu po tobě chtít, aby ses změnil. A já se naučil tě přijmout přesně takového, jaký jsi.“

„Co tím chceš říct, tati?“ Zeptám se, i když si myslím, že to vím.

„Chci říct, že jsi měl pravdu.“ Zvedne menu tak, abych mu neviděl do obličeje, ale pořád ho mohl slyšet. „Přiznejme si to, Jone: to se nestává moc často, že?“

 

DOKONCE, i když jsem věděl, že je už doma, trvalo mi tři dny a půl láhve vína, abych se odhodlal mu zavolat.

„Ahoj.“

„Tady Jonathan.“

Na chvíli je ticho. „Já vím.“

„Omlouvám se, Cole, vážně.“

„Za co?“

„Že jsem se styděl. Byl nasraný. Za všechny ty věci, co jsem řekl a dokonce i za ty, na které jsem myslel, ale neřekl je.“

„Válíš miláčku. Pokračuj.“

„Omlouvám se, že jsem chtěl, aby ses změnil. A omlouvám se, že jsem takový upjatý čurák.“

„Je to všechno?“

„Vynechal jsem něco?“

„Myslím, že jsi shrnul to hlavní.“

„Chyběl jsi mi.“

„Skvělé. Teď už to chápeš.“

„Nechci, aby to skončilo.“

Myslel jsem, že bude pokračovat další chytráckou odpovědí, ale místo toho pronese tiše, „ani já, Jonny.“ A vím, že odvozenina mého jména, i když pronesená s posměchem, se dá považovat za nabídku smíru.

„Můžu tě dnes večer vidět?“

„Dnes večer? Já nevím drahoušku. Už něco mám.“

„Tak kdy?“

„Podívám se do kalendáře a dám ti vědět.“

„Vážně?“

„Nevěříš mi?“

„Myslím, že se mě snažíš jen potrestat.“

„Nebuď hlupák, miláčku. Samozřejmě, že se tě snažím potrestat. Čauves!“

„Cole?“ Řeknu, ale hovor už je přerušen. „Do prdele!“ Vykřiknu a hodím telefon přes místnost. Hlučně narazí do zdi. Baterie odletí a ve zdi zůstane viditelný důlek. Dobré je, že je to pevná linka a ne mobil, který teď leží rozbitý na kousky na zemi.

Proč jsem se mu krucinál rozhodl zavolat?

Vypiju další víno. Donekonečna přepínám programy v televizi. Nakonec vejdu do kuchyně a zaútočím na skříňky. Během Coleova vaření ve spíži přibylo hodně potravin, ale nic, co bych mohl použít. Spousta koření, olejů, ale nic, co bych mohl skutečně sníst. Nakonec najdu v zadní části mrazáku večeři. Dám ji do mikrovlnky, ale dřív, než ji stihnu zapnout, zazvoní zvonek u dveří.

Projdu dveřmi a ještě ke všemu odkopnu přes pokoj to, co zbylo z telefonu, když kolem procházím. Zastavím se s rukou na klice, abych se dal dohromady. Napočítám do pěti. Pak znovu a otevřu.

Je to Cole. Vypadá mnohem nejistější, než jsem ho kdy viděl. Tváře má zarudlé rozpaky a vzhlíží ke mně skrz ofinu. „Myslím, že teď už jsem skončil s tvým trestáním,“ a další co vím, že je všude kolem mě.

Je bez dechu, strhává ze mě oblečení. Dokonce mě i nechá, abych ho políbil, což nedělá často. Chutná jako něco sladkého a ovocného. Jeho rty jsou jemné a teplé, sladká vůně jeho vlasů je tak známá a ať už se stalo cokoliv, v tuto chvíli je vše zapomenuto.

Nemůžu se dočkat, až ho svléknu.

Přitáhnu ho ke gauči, strčí do mě, a já si sednu. Klesne přede mnou na kolena a začne mi rozepínat kalhoty. Tohle je on, jde rovnou za tím, co chce, ale poprvé s ním chci zpomalit. Chci si ho přitáhnout do klína a pokračovat v líbání.

Chci cítit ten směšný šampón. Ale než můžu zaprotestovat, mám už stažené kalhoty a jeho ústa jsou na mně.

Možná to není ta nejlepší kuřba, kterou mi kdy dal, ale rozhodně z ní čišelo největší nadšení. Jednu ruku kolem základny kořene a prsty druhé ruky mi zatínal do stehna, bolestivě, ale nepopiratelně eroticky. Jeho vlasy byly jemné na dotek a jeho ústa neuvěřitelně teplá. A zvuky, které vydával, stačily, aby mě rozdivočely. Pohyboval se rychle, sténal, téměř zafňukal a můžu říct, že je tak vzrušený, že se ho nemusím vůbec ani dotýkat.

Už jsou to skoro tři týdny, kdy jsem měl na sobě ruce někoho jiného, než své vlastní a netřeba říkat, že jeho ústa jsou nekonečně lepší. Vůbec mi to netrvá dlouho a zdá se, že mé steny ho činí ještě zoufalejším. Jakmile se udělám, postaví se, neobratně rozepíná vlastní kalhoty. Vím, že kdybych vydržel o trochu dýl, pravděpodobně by to nenechal zajít tak daleko. Odstrčím jeho ruce z cesty, s trhnutím je otevřu a osvobodím jeho erekci. Vložím si do úst hlavičku, přemýšlím, že bych ho na chvíli dráždil, ale on mě popadne za zadní část hlavy a pronikne hluboko do mých úst.

Jen jeden příraz a už křičí silou vlastního orgasmu.

Obvykle se rychle odtáhne a prohodí odměřený komentář, aby se ode mě distancoval. Jde do koupelny, a když se vrátí, jsme stále společníci, ale ne milenci. Tentokrát je to jiné. Sotva se udělá tak mě strčí zpátky na gauč. Než mi dojde, co se děje, mám ho v klíně a jeho ruce mám omotané kolem krku.

Předtím jsem si nemyslel, že mi chybí intimita mazlení po sexu, ale právě teď si uvědomuju, jak dobré to je. Cítím, že je to správné. Obejmu ho a přitisknu k sobě. Obrátím hlavu k němu, abych cítil vůni jeho vlasů, a zašeptám, „Co se děje?“

„Tři dny,“ rozechvěle mi zašeptá do ucha.

„Tři dny jsi mě donutil čekat. Proč?“

„Já nevím,“ odpovím upřímně. „Myslím, že jsem se bál.“

„Tak moc jsem se bál, že už nikdy nezavoláš.“

Zpevním objetí, cítím, jak se mi chvěje v náručí. Políbím ho na spánek. „Taky jsem se toho bál.“

„Nemůžu změnit, kým jsem.“

„Já vím. A netuším, proč jsem si myslel, že bys mohl.“

 

NÁSLEDUJÍCÍ den jdu na oběd s tátou. Pozvu Cola, aby se k nám přidal, protože je zdvořilé se zeptat, ale trochu se mi uleví, když odmítne. Nejsem si jistý, jestli jsem připravený tak brzy znovu říct, nebo udělat něco, co naruší dosavadní situaci.

„Takže,“ řekne mi táta s potutelným úšklebkem, jakmile si sednu naproti němu v naší obvyklé restauraci. „Beru to tak, že jste se vy dva usmířili.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Protože se usmíváš.“

„Och,“ cítím se směšně, když vím, že jsem tak průhledný. Schovám se za menu.

„Zdá se, že váš vztah se po tom všem stává přeci jen vážnější, co?“

Podívám se na něj přes vrchní okraj jídelního lístku. Nedívá se na mě, hraje si se salátovou vidličkou. Znovu skloním menu. „Myslím, že by mohl být.“ Povzdechne si a teď je řada na něm, aby zvedl menu a schoval se za ním. „Vadí ti to?“

„Samozřejmě, že ne,“ i když v jeho hlase slyším lež.

„Do toho mi nic není.“

„To máš pravdu,“ řeknu klidně. „Vůbec tě to nezajímá.“

Chvíli sedíme v tichosti, oba předstíráme, že si znovu pročítáme lístek. Nakonec ho odloží. „Nerozumím ti, Jone. Víš, že jsem nikdy ve skutečnosti nepochopil, proč se ti líbí muži. A teď, když sis našel jednoho, který –“

„Neopovažuj se to doříct!“

Na okamžik ztichne, vypadá, že přehodnocuje svá slova. Nakonec pokračuje, „není úplně maskulinní.“

„A když nesplňuje tvoji představu opravdového muže, tak bych stejně tak mohl být se ženou?“ Snažím se mluvit tlumeně, když jsme v restauraci, navzdory skutečnosti, že jsem tak nasraný, že bych mu mohl jednu vlepit.

Naštěstí pro něj, možná pro nás oba se objeví číšník a vezme si od nás naše objednávky. Jakmile jsme znovu sami, táta zvedne ruce, že se vzdává. „Zapomeň, že jsem něco řekl, Jone. Změňme téma.“

„Fajn.“

„Řekni mi, co práce?“

„Co s ní?“ Je těžké promluvit, protože jsem na něj pořád naštvaný.

„Už víš něco o té restrukturalizaci? Kam půjdeš, nebo, kdy se tak stane?“

„Ne.“ Pravdou je, že dělám, co můžu, abych na to vůbec nemyslel. „Pořád nic nevím.“

„Je možné, že než se rozhoupou a přeloží tě jinam, budeš už moct odejít do důchodu.“

„Takové štěstí mít nebudu.“