SFD - 20. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 22. června

Od: Cole

Komu: Jared

 

Je konec. Konečně jsem to udělal. Jsem si jistý, že to bylo správné rozhodnutí, jen si přeju, aby to tak moc nebolelo.

Chybí mi.

 

PROBUDÍM se o nevím kolik dní později, když někdo zvoní u dveří. Nemám ponětí, co je za den. Podívám se na hodinky, které mi oznamují, že jsou čtyři odpoledne. Pořád jsem v posteli. Přetáhnu si deku přes hlavu a pokouším se znovu usnout dřív, než začnu myslet na to, co mě dostalo do tohoto stavu.

Zvonek u dveří znovu zazvoní. Nechci na to odpovídat.

Je však příliš pozdě. Pravda do mě tvrdě narazí, stejně jako pokaždé, když začnu vnímat: Cole je pryč.

Proto ležím v posteli s prázdnou dírou v hrudi a přeju si, abych mohl vklouznout zpět do bezvědomí.

Ať už je na přední verandě kdokoliv a vytrhl mě z otupělosti, věděl jsem, že je nemožné, aby to byl on. A na světě není nikdo jiný, koho bych chtěl vidět. Zvonek znovu zazvoní.

Ať už je to kdokoliv, je vytrvalý. Jsem vzhůru. Se zasténáním vylezu z postele. Najdu tepláky a tričko na podlaze a hodím je na sebe. Podívám se na sebe do zrcadla při cestě ke dveřím.

Vypadám jako sračka.

Není jiný způsob, jak to vyjádřit. Neholil jsem se tři dny, stejně tak dlouho jsem nebyl běhat. Projedu si prsty vlasy a snažím se je splácnout. Snažím se si vzpomenout, jestli jsem se včera sprchoval.

Zvonek znovu zazvoní.

„Už jdu!“ Zařvu a vzdám se myšlenky na uspořádání vlasů. Chce to víc, než jen hřeben, abych zamaskoval, že se rozpadám. Konečně se dostanu ke dveřím a otevřu je.

Je to Julia. V jedné ruce má hrnec s jídlem v druhé balení piva. „Pro Kristovy rány, Jone,“ řekne a zatlačí mě zpět do domu. „Jdi se umýt, než dám tohle do trouby.“

„Julie, vážně nemám náladu –“

„Nemáš náladu nic dělat, jen se schovávat v domě a utápět se ve vlastním trápení?“

„Přesně.“

„To máš kurva blbé. Můžeš se nadále rochnit v sebelítosti se mnou, až ze sebe znovu uděláš člověka.“

Nemám sílu se s ní hádat. Osprchuju se a obleču si džíny a čisté tričko. Uvažuju, že se oholím, ale pak na mě Julie zavolá. „Jídlo je hotové!“

Plahočím se z ložnice a sednu si k jídelnímu stolu. „Kdy jsi naposledy jedl?“ Zeptá se Julie a položí přede mě talíř s něčím neidentifikovatelným.

„Nevím, muselo to být někdy včera.“ Připustím.

Rozcuchá mi vlasy, jako bych byl dítě. „Jez. Vyperu ti prádlo.“

„Nemusíš to dělat.“

„Já vím, Jone. Sklapni a jez.“

Podívám se na to, co mám na talíři a snažím se nemyslet, kdy mi naposledy někdo uvařil. Snažím se nemyslet na restované těstoviny s humrem, mořské plody, nebo na víno, které se ke každému hodí. Podívám se na prázdnou židli na opačné straně stolu a snažím se nepřemýšlet, kde je, nebo co dělá. Chce se mi znovu brečet, ale bojuju s tím a potlačím to. Kousnu si do jídla.

Je to kuře s rýží. Je dobré. Po třetím soustu si uvědomím, jaký mám hlad. Sním celý talíř a jdu do kuchyně pro nášup. Stojí tam Julie a umývá nádobí.

„Vážně to nemusíš dělat,“ řeknu, zatímco mi nandává další jídlo.

„Nezvykej si.“ Podá mi další. „Jsem tu, abych tě znovu postavila na nohy.“

Vyjde z kuchyně zrovna, když dojídám další talíř. „Tak pojď,“ podá mi pivo a já jdu za ní do obýváku. Otevře si pivo pro sebe a zbytek balení položí na stůl mezi nás. „Řekni mi, co se stalo,“ posadí se do křesla naproti místu na pohovce, které obývám já.

V krku se mi vytvoří knedlík a já musím třikrát napočítat do pěti, než se mi podaří říct ta slova. „Nechal mě.“

„Co jsi udělal?“

„Proč předpokládáš, že je to má vina?“ Bráním se.

„Protože on je ten, kdo odešel.“

Má bod. Otevřu pivo a vypiju polovinu na jeden zátah. Není ani z malého pivovaru, je to masově vyráběná sračka a já uvažuju, jestli bude balení šesti piv stačit, aby mi pomohlo znovu zapomenout.

Jen na jednu noc.

„No?“ Povzdychne si.

„Upřímně nevím. Nehádali jsme se. Všechno bylo fajn. Víc než fajn. Bylo to… bylo to…“ Odmlčím se dřív, než začnu znovu brečet. Dopiju pivo a mezitím se dám znovu dohromady.

„Musel odjet z města,“ řeknu nakonec a otevřu si druhé.

„Takže se vrátí zpět?“ Zeptá se zmateně.

„Ne. Aspoň ne ke mně.“

„Nechápu.“

„Ani já.“

„Kecy, Jone. Řekni mi to.“

Dopiju i druhé pivo. Začínám litovat, že jsem toho tolik snědl. Na prázdný žaludek by 2 hnusné piva stačili, aby způsobili příjemné bzučení. „Byl příliš neklidný, aby zůstal na jednom místě, ale domnívá se, že kdyby cestoval a já zůstal tady, byl by konec. Říkal, že bych se unavil čekáním na něj, nebo bych o něm začal pochybovat.“

„A tak odešel?“ Zeptá se nevěřícně.

„Ano.“ Otevřu si třetí pivo a namlouvám si, že je poslední.

„Asi se rozhodl, že je lepší to ukončit teď, než to prodlužovat a sledovat, jak se vše rozpadá.“

„A nejsou tu další možnosti?“

Téměř se rozesměju. „Přesně na to jsem se ho zeptal.“

„A?“

„Řekl, že další jedinou možností by bylo, kdybych šel s ním.“

„No a proč si sakra nejel?“ Je viditelně rozhořčená.

„Julie, nemůžu si dovolit žít, jako on.“

„A co na to on?“

„Řekl, že mě bude podporovat.“

„Tak co máš přesně za problém, Jone?“

„Problém je,“ řeknu naštvaně, „že je to absurdní! Jen protože má prachy, měl bych spolknout svoji pýchu a následovat ho jako nějaký psík?“

„Tak nech mě si to ujasnit. Miluje tě tak moc, že ti nabídl, že tě bude podporovat, jen abyste vy dva mohli být spolu.“

„Asi jo, ale –“

„Ale ty jsi příliš pyšný, abys souhlasil.“

„Jak bych se každé ráno mohl na sebe podívat do zrcadla?“

„Je vážně tak ostudné se nechat podporovat někým, kdo tě miluje?“ Zeptá se překvapivě jízlivým hlasem.

„Neochota být živený někým, když jsi zdravý a schopný pracovat? Ano, to je ostudné a naprosto ponižující.“

Mrskne pivem na stůl a postaví se.

„Fajn!“ Začne hledat na podlaze své boty.

„Proč jsi tak naštvaná?“

„Neměla jsem ponětí, že o mě smýšlíš tak nízko, Jone!“ Nepodívá se na mě. Její sandálky nějak skončily pod křeslem. Skloní se, aby je vytáhla.

„Ty? Já myslel, že mluvíme o mně.“

„Můj muž se mě rozhodl finančně podporovat. Jsem proto taky něčím míň, Jone? Měla bych se cítit ponížená?“

Do prdele. Nevěřím, že mě nenapadlo, že by si mohla má slova brát osobně. Cítím, jako by pod mýma nohama byla sráz, já balancuju a snažím se zjistit, jakým směrem se nahnout, abych se vyhnul pádu. Problém je, že mi neposkytla dost času. „To je jiné, Julie.“

Otočí se ke mně čelem. Jednu sandálku už má nasazenou a druhou v ruce. „Proč?“

„Protože jsi žena.“

Okamžitě podle jejího výrazu vím, že to byla špatná odpověď. „Promiň?“ Zvyšuje hlas. „Co jsi to řekl?“

„Ne. Myslím tím, ty nejsi žena! Teda, jsi žena, ale ne jako obyčejná žena!“ Oči má ještě vykulenější, že jsem skoro překvapený, že mě jimi nesežehla na místě. „Počkej, tak jsem to nemyslel!“

Ukáže na mě sandálkou, jako by to byla zbraň. „Jsi kretén.“

„Julie, myslel jsem tím, že to není totéž! Ne, protože jsi žena, ale protože jsi… jsi…“ zmlknu a cítím, že kloužu přes okraj srázu.

„Co?“ Zasyčí. Slovo, co mi naskočí v hlavě je 'hospodyňka', ale nejsem si jistý, jestli ho mám vyslovit či ne. Je 'hospodyňka' politicky správný výraz? Namáhám mozek a snažím se přijít na vhodnější slovo, ale jsem příliš pomalý. „Chovná kráva, Jone?“ Řekne ledovým hlasem. „Tenhle výraz hledáš?“

„Co? Ne! Chystal jsem se ř –“

„Hovadina!“ Přistupuje ke mně se sandálem v ruce. „Myslíš si, že jsi o tolik lepší, než já? To si myslíš?“

„Ne!“

„No, seru na tebe!“ Tvrdě mě praští botou.

„Ach, Julio, co to krucinál? Nic z toho jsem nikdy neřekl!“

„Myslíš, že tvá pitomá pýcha je důležitější, než láska? Pak si zasloužíš být nešťastný.“ Nakonec si obuje druhou sandálku a já si mentálně oddechnu, že už se ji na mě nechystá znovu použít. Popadne zbytek piv ze stolu a vytáhne mi z ruky napůl dopité. „Jsi idiot,“ řekne a odejde.

Sedím chvíli na místě a snažím se přijít na to, co se krucinál právě stalo. Pak to vzdám a vrátím se do postele.

 

NEDOVOLÍM si znovu propadnout propasti, ze které mě Julie vytáhla. Následující ráno si jdu zaběhat, poprvé po týdnu. Pak se osprchuju, oholím, a pak rázuju dolů po ulici, koupím donuty a kávu pro dva.

Jsem trochu nervózní, když jí klepu na dveře. Napůl očekávám, že mě znovu začne bít botou, ale když otevře dveře, vypadá, že jí je to líto.

„Ráda vidím, že ses připojil k zemi živých.“

„Díky tobě.“ Pokrčí rameny. „Co takhle donut?“ Zeptám se a ona se pousměje.

„To zní dobře.“

„Julie,“ řeknu, jakmile se posadíme. „Omlouvám se.“

„Já taky.“

„Nechtěl jsem tě urazit.“

„Já vím.“

„Jen jsem chtěl říct, že u tebe je to jiné, protože taky pracuješ – možná ne za peníze, ale vím, že není snadné dělat to, co děláš ty.“

Znovu pokrčí rameny. „Nežádám o soucit, Jone. Mám dobrý život. Nechápej mě špatně – občas se cítím, jako bych žonglovala s jednou rukou svázanou za zády, ale vím, jaké mám štěstí, že si můžu dovolit zůstat doma.“

„Přísahám ti, Julie. Že jsem se nechystal říct ti taková slova.“

„Nebyl jsi to ty. To Tony.“ Tony je její bratr gay, který žije v Kalifornii. „Mluvila jsem s ním před dvěma dny a on použil tato slova. A já byla tak v šoku, že jsem zavěsila dřív, než jsem mu mohla něco říct. Pokoušela jsem se namluvit si, že nic z toho nemyslel vážně, ale čím víc, jsem o tom přemýšlela, tím víc, jsem byla nasraná. A pak jsi začal, jak jsi znechucený z někoho, kdo nepracuje –“

„Julie, promiň. Nemyslel jsem to tak.“

„Já vím.“

„Mluvila jsi s Tonym od té doby?“

„Ne.“ Pokrčí rameny. „Není to fér,“ zní rozpačitě. „Jsem jeho největší zastánce. Zbytek rodiny o něm ani nemluví. Stála jsem při něm, a co z toho mám? Nazývá mě takhle.“

Zavrtí hlavou a nepodívá se na mě. „Nerozumím tomu. Ani jeden z nás nemůže změnit kdo je a z nějakého důvodu cítí, že si jeho pohrdání zasloužím jednoduše proto, že nejsem jako on.“

„To je mi líto.“ Nevím, co jiného říct.

„Kdybych mu zavolala a označila ho tak, jen protože je gay, nikdy by mi neodpustil.“

„Julie,“ opatrně našlapuju. „Nesnažím se chovat jako kretén, ale nemyslím si, že být ženou s normální sexuální orientací je v naší společnosti stejné, jako být homosexuálem.“

Podívá se na mě, jako bych byl blbec. „To jsem nikdy neřekla, Jone.“

Dobrá připomínka. „Ale nemyslím si, že by ho to ospravedlňovalo chovat se jako úzkoprsý kretén.“

Nebyl jsem si jistý, co na to říct, a bál jsem se, že ať řeknu cokoliv, dostane mě to znovu do problémů. Nakonec uznám za vhodné se do třetice omluvit. „Promiň.“

Usměje se. „Já se taky omlouvám.“

„Je mi odpuštěno?“

„Ano,“ řekne a vytáhne koblihu z krabice. „Ale pořád jsi idiot.“

 

O tři dny později jdu na večeři s tátou. Vyhýbal jsem se mu od chvíle, co mě Cole opustil. Věděl jsem, že se na to zeptá a já si nebyl jistý, jestli bych byl schopný se s tím vyrovnat.

„Myslel jsem, že přijde Cole,“ řekne a posadí se.

Bolí to víc, než můžu uvěřit, ale jsem připravený ta slova vyslovit. „Opustil mě.“

Na pár okamžiků nic neřekne. Jen sedí a sleduje mě. „To je mi líto,“ řekne nakonec.

„Vím, že si myslíš, že je křehotinka.“

Pokrčí rameny. „To je, ale to neznamená, že jsem ho neměl rád.“

„Protože uvařil mámino hovězí nebo protože má byt ve Vail?“

„Ani jedno,“ řekne jemně. „Líbil se mi, protože díky němu jsi byl šťastný.“

Musím se podívat na stůl. Nechci, aby mě můj táta viděl brečet. „Ano. Byl.“ Zašeptám.