SFD - 18. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 18. května

Od: Cole

Komu: Jared

 

Našel jsem naděj v jeho utrpení. Dělá to ze mě hrozného člověka? Vím, že je zničený, ale vše, na co teď dokážu myslet je, že můžeme zůstat spolu. Odpověď je tak jasná. Jen kdyby to přijal.

 

Několik dalších týdnů je mi mizerně. Na všechny štěkám. Nechodím běhat a neholím se. Jsem mrzutý a naštvaný, každá inteligentní osoba by se ode mě držela hodně, hodně daleko. Ukázalo se, že Cole na druhou stranu je posedlý tím být nápomocný. Je tu po celou dobu, dělá jídlo, snáší mě a stále se se mnou miluje, když jdeme večer do postele.

Po dvou týdnech jsem přijal skutečnost, že mrzutost mě nikam nedovede. Dám se dohromady. Zapracuju na životopisu a téměř po deseti letech si začnu hledat práci. Stále jsem nepřátelský a otrávený.

Část svého života jsem žil od výplaty k výplatě a rozhazoval peníze. Nešetřil jsem na horší časy.

Najít si práci se ukázalo jako nemožné. Hodně společností propouštělo a trh byl zaplaven muži a ženami všech věkových kategorií, kteří usilovali o těch pár pozic, které byli volné. Šel jsem na spoustu pohovorů, na kterých se ukázalo, že jsem buď málo kvalifikovaný, nebo zase moc. Bylo těžké přijmout, že není nic, co můžu udělat. Celý průběh byl neuvěřitelně frustrující.

Kromě toho, mezi Colem a mnou to bylo jak na houpačce a já nevěděl, co s tím dělat. Byl jsem do něj úplně zblázněný. Neexistuje jiný způsob, jak to vyjádřit. A občas jsem si myslel, že cítí to samé. Většinu času jsme trávili spolu. Zřídka jsme se pohádali, a když ano, nikdy to netrvalo dlouho. Sex dosáhl nové úrovně intenzity, která mě zanechala bez dechu. Měli jsme období, kdy se všechno zdálo dokonalé.

A přesto jsem v jeho očích viděl stále víc a víc stínů. Stále víc, když jsem se ho snažil k sobě přitáhnout blíž, se odtahoval, jako to dělal v minulosti. Vypadal smutně a neklidně. Párkrát jsem se ho na to snažil zeptat, ale on mi věnoval jen napjatý úsměv a řekl, „to se ti jen zdá, miláčku.“ A já jen doufal, že mi nelže.

Jedno odpoledne jsem se vrátil z pohovoru, u něhož nejsem přesvědčený o slibném výsledku a najdu ho sedět na gauči. Sedí ke mně zády, zpočátku jsem si myslel, že je stočený v rohu s knihou v ruce, jako to dělá často, ale když se za mnou zabouchnou dveře, povyskočí. Na okamžik se ke mně otočí, pravděpodobně je to pouhý impuls, ale než se odvrátí, zakryje si obličej rukama. A v tu chvíli uvidím, co se přede mnou snaží skrýt – oči má zarudlé a mokré od slz.

„Ahoj brouku,“ vstane, ale neotočí se ke mně. Otírá si tváře. „Jak šel pohovor?“

„Hrozně,“ ale nezajímá mě to. „Co se stalo?“

„Nic! Jen jsem odpadl. Asi jsem unavený. Neměl jsem usnout. Začnu dělat večeři. Máš hlad? Udělám –“

„Cole,“ přeruším ho, protože vím, že lže. Vím, že když mluví rychlostí tisíc slov za minutu o kravinách, jedná se o jeho způsob vyhýbání. „Řekni mi, co se děje.“

„Nic, lásko, opravdu.“

„Nevěřím ti.“

„Byl jsem strašně unavený, ale teď už je mi líp. Jen mi dej minutu…“ zbytek věty neslyším, protože vejde do kuchyně, snaží se uniknout, ale já jdu za ním. Vytahuje věci z ledničky, ale stále se odmítá na mě podívat.

„Proč mi lžeš?“ Ztuhne a svěsí hlavu. „Jsi na mě naštvaný? Udělal jsem něco?“

„Ne,“ zavrtí hlavou a zní upřímně.

„Tak co?“

Zakryje si oči rukama, vím, že se snaží znova nerozbrečet. „Potřebuju chvíli, abych se dal dohromady. Nemůžu ti takto čelit.“ Řekne roztřeseně.

Víc, než cokoli jiného si ho chci k sobě přitáhnout a držet v náručí, ale když se k němu natáhnu, ustoupí ode mě. Je bolestivé být držený za jeho zdmi. Přál bych si, aby mohli být fyzické, abych je mohl strhnout holýma rukama. „Prosím,“ šeptá. „Slibuju, že si promluvíme po večeři, Jonny, ale teď potřebuju, abys mi dal nějaký prostor.“

„Dobře,“ řeknu, ale ne, že bych chtěl. Láme mi srdce ho nechat, aby mě znovu odstrčil, ale vím, že splnit jeho přání je jediná věc, co můžu udělat. Převléknu si oblek a po chvilce uvažování se rozhodnu k němu připojit v kuchyni. Teď se mu pokouším pomáhat vařit po většinu večerů. Nic o vaření nevím, takže se mu většinou pletu do cesty a popíjím víno, ale pořád je to zábava. Dnešek není jiný. Ačkoliv zpočátku je nesvůj, jakmile si uvědomí, že na něj nebudu tlačit, uvolní se, a když ho zezadu obejmu a zabořím mu tvář do vlasů, opře se o mě, povzdechne si a já ho políbím na krk.

Jsem trochu zvědavý, co mi chce říct po večeři, ale nemám strach. Po většinu času vypadá, že je se mnou šťastný, takže se nebojím. Najedli jsme se a já nejsem překvapený, že hned po večeři nic neřekne. Postarám se o nádobí, zatímco si čte na gauči. Jakmile se vrátím z kuchyně, vezme mě do ložnice, a máme sex, který by se dal kvalifikovat jako ten, co otřese zemí.  Když je po všem, přesune se na druhou stranu postele a nedotýká se mě. A pak, zatímco ležíme ve tmě, nakonec promluví.

„Pojeď se mnou do Paříže.“

Nebyl jsem si jistý, co čekat, ale rozhodně ne tohle a já se rozesměju. „Mluvíš vážně?“

On se nesměje. „Ano.“

„Proč?“

„Proč ne?“

Pak si uvědomím, že ačkoliv nechápu proč, nebo jak, má to nějakou spojitost s tím, jak jsem ho našel brečet na gauči. Ať už to bylo cokoliv, hodně to pro něj znamená. Přestanu se smát a přemýšlím o tom, co řekl. Paříž? „Rád bych, Cole, jednoho dne, ale –“

„Myslím hned, miláčku. Brzy.“

„Já…“ Pořád nemůžu uvěřit, že to myslí vážně. „Nemůžu.“

Na chvíli mlčí a jako obvykle, když začne tyto hovory ve tmě, si přeju, abych mu viděl do obličeje. „Proč ne?“ Zeptá se nakonec.

„Musím si najít práci. Brzy bude odstupné pryč, pak budu mít nějakou placenou dovolenou, ale –“

„Jakmile si najdeš práci, budeš tu zaseknutý. Nebudeš mít nárok na dovolenou několik měsíců. Pokud pojedeme, tohle je ta správná doba.“

S tou dovolenou má samozřejmě pravdu. Pravděpodobně potrvá celý rok, než dostanu týden dovolené. Možná by krátký výlet nebyl tak špatný. Pořád budu mít čas přijet domů a najít si práci. „Mohl bych jet na pár dní –“

„Ne Jonny,“ otočí se ke mně a převalí se, tak že na mě leží a dívá se na mě dolů. Přeju si, abych viděl jeho oči. „Nemluvím o pár dnech ani o rychlém výletu tam a zpět do Phoenixu.“ Odmlčí se, jako by neměl odvahu pokračovat. „Žádám tě, abys jel se mnou do Paříže na neurčito.“

„Cole, já nemám takové peníze. Dva týdny možná, maximálně, ale –“

„Jonny,“ trvá mu dalších pár okamžiků, než pokračuje, a já si uvědomím, proč tak váhal. „Nepotřebuješ peníze.“

Instinktivně jsem nejdřív podrážděný, jako vždy, když mluví o penězích, ale následně hned proti podráždění bojuju. Ale i tak je můj hlas tvrdší, než by měl být. „Chceš, abych ti dovolil mě podporovat?“

Uběhne další chvíle ticha. „Ano.“

„Ne.“

„Miláčku, mám dost peněz. Nemáš se za co stydět a pak, když se za čtyři, nebo šest měsíců vrátíme –“

„Šest měsíců?“

„ – můžeš si pak najít práci. Mohli bychom –“

„Ne!“ Promluvím hlasitě a on se na chvíli odmlčí. Odtáhne se ode mě, jako bych ho udeřil.

„Ne,“ zopakuju tentokrát klidněji. „To já nemůžu, Cole. Pojeďme na dva týdny. To si můžu dovolit –“

„A pak budeš znovu pracovat a my nikdy nebudeme mít víc než to,“ slyším, že bojuje, aby zněl normálně, i když mám takové podezření, že nemá daleko k slzám. Nerozumím tomu. Nechápu, proč to pro něj tolik znamená.

„Cole…“ co mám říct? „Prostě nemůžu, omlouvám se.“

Je potichu a pak ve tmě vidím, jak kývne. „Chápu,“ řekne s tichou rezignací.

„Opravdu?“ Nechci, aby byl rozrušený.

„Ne. Vážně ne, ale předpokládal jsem, že to řekneš.“

Sklouzne ze mě, ale k mému překvapení se nepřesune na druhou stranu postele, jako to často dělá. Přitiskne se ke mně s hlavou na mém rameni a já ho obejmu.

„Cole,“ chci mu říct, jak moc ho miluju, ale jako vždy, jako by věděl, co se chystám říct, mi přitiskne prst k ústům, aby mě umlčel.

„Ššš Jonny, neříkej to.“ Ovine kolem mě ruku a přitulí se blíž. „Dobrou noc.“

Už znovu nezmíní Paříž, ale v příštích dvou týdnech vidím stíny v jeho očích častěji, než kdy dřív, ale dělám, co můžu, abych je ignoroval.