SFD - 17. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 9. května

Od: Cole

Komu: Jared

 

Obávám se, že to, co dělám je špatné. Myslím, že dokonce kruté. Žiju ve lži a nenávidím se za to. Dovoluju Jonathanovi, aby si myslel, že vztah mezi námi může trvat, i když vím, že nemůže. Nikdy nebylo mým záměrem mu klamat. Jen že v New Yorku to bylo tak dobré a když jsme přijeli domů, bylo hrozně snadné si dovolit v tom pokračovat. Bylo tak přirozené ho vídat, i když jsem se bál, že odkládám nevyhnutelné.

Nikdy jsem nebyl na jednom místě tak dlouho a to malé dítě ve mně začíná být neklidné. Požaduje, jako ostatně vždy, abych někam odjel – kamkoliv – a z vlastní zkušenosti vím, že mu nemůžu vzdorovat, bez ohledu na to, jak moc si to přeju. Vždycky měl nade mnou kontrolu a je jen otázkou času, než ho budu muset poslechnout.

Vím, že až odjedu, bude to začátek konce. Vím to celou svou bytostí. Vím, že Jonathan cítí, že je něco v nepořádku. Mohl bych se pokusit mu to vysvětlit, ale na konci v tom nebude rozdíl. Nepochopí mě. Neuvěří mi. Strávíme naše poslední společné dny hádáním. Bude mi přísahat, že to bude fungovat. Slíbí mi hvězdy na obloze, určitě se mi pokusí je i dát, tím jsem si jistý, ale na tom nezáleží. Skončí to, ostatně jako vždy, unaví se mým neklidem a posune se dál.

Takže jsem se rozhodl mlčet. Abychom byli šťastní tak dlouho, jak to jen jde. Je to ode mě špatné? Je špatné, že zůstávám, dokud ten hrozný hlas v mé hlavě nebude tak hlasitý, že ho nebudu moct nadále ignorovat? Je ode mě špatné, že ho nechávám, aby se do mě zamiloval?

Neodpovídej.

Pravdou je, že nemůžu dělat nic jiného. Tak moc ho miluju.

 

 JE STŘEDA ráno, když přijedu do kanceláře a najdu na stole lísteček, že mě chce Marcus okamžitě vidět. Teď, když necestuju, nemám důvod se s ním setkávat tak často, jako předtím, ale i tak nemůžu neuposlechnout. Moc o tom nepřemýšlím, když stoupám po schodech do jeho rohové kanceláře. Vím, že je něco špatně, když vstoupím do kanceláře a uvidím jeho tvář. Obvyklá veselost je pryč, nahrazena vážností, kvůli které znervózním.

„Díky, že jsi přišel tak brzy, Jone. Zavři za sebou dveře.“

Nejedná se o neobvyklý požadavek, a já se přesvědčuji, že se není čeho bát. Udělám, co řekl a posadím se do obvyklého křesla naproti němu.

„Děje se něco?“

Ani se na mě nepodívá. Dívá se někam za moji hlavu. Na okamžik tam zírá a já napočítám do pěti.

A znovu. Nakonec se zhluboka nadechne a podívá se na mě.

„Jone, propouštíme tě.“

Místnost se zatočí. Celý můj svět se zhroutí. Musím si vzpomenout, jak dýchat. Je to jak jedna z těch pouťových atrakcí, kde se pod vámi propadne podlaha. V uších slyším řev a mám děsivý pocit závrati. „Vy cože?“

„Společnost se potýká s obtížemi, Jone. Sotva se držíme v černých číslech. Přesunutí Senior Liaison Account Directorů do jiných států pomohlo, ale nestačilo to.“

„Řekl jsi mi, že nikdo neztratí práci! Řekl ji mi –“

„Vím, co jsem ti řekl, Jone a myslel jsem si, že je to pravda a neměl jsem důvod předpokládat opak.“

„Co se stalo?“

„Monty se snaží snížit náklady. Rada se rozhodla v pondělí.“

„Proč já?“

„Nejen ty, všichni Junior manažeři. Je vás celkem deset.“

Povzdechne si, dívá se na stůl a tře si hlavu. „Já jsem byl jediný, kdo nehlasoval pro snížení stavu, ale je to mé oddělení, takže já jsem ten trouba, kdo musí všem těm lidem dnes oznámit, že jsou bez práce.“ Zabořím hlavu do dlaní a snažím se nadechnout.

Snažím se zůstat v klidu. Tohle není Marcusova chyba, opravdu tomu věřím. Nikdy nebyl mým nepřítelem, ale nemůžu bojovat se vztekem, co se ve mně buduje. „Říkám ti to jako prvnímu, Jone, protože jsi tu pracoval dlouho. Jsme připraveni ti nabídnout měsíční odstupné –“

„Měsíční? Pracuju tu devět let!“

„Jone,“ řekne pevně a ostře. „Omlouvám se, nic z toho není mé rozhodnutí, to musíš vědět.“

Zhluboka se nadechnu. „Fajn.“

Znovu si povzdechne. „Měsíční odstupné a veškerá nevyužitá dovolená.“ To ve skutečnosti pomohlo, mám jí docela dost.

Postavím se. „Předpokládám, že je to s okamžitou platností.“

Znovu se zadívá na stůl a promne si čelo. „Ano. Personální oddělení má všechny papíry pro vás připravené. Můžeš se zastavit nejdřív tam.“ Už mám dveře otevřené, ale zastaví mě, než jimi můžu projít. „Jone, po tobě přijde ještě devět kolegů.“ Vím, co se mi snaží říct – nikdo nechce zjistit o propuštění skrz šuškandu. Žádá mě, abych byl zticha.

„Ano pane.“

Postaví se a přejde kolem stolu. „Je mi to líto, Jone,“ potřese mi rukou. „Vážně.“

„Mě taky.“

Vyklízím si stůl. Snažím se být nenápadný, ale jeden po druhém se vrací kolegové ze schůzky s Marcusem, a když už si nás pět vyklízí stoly, ostatním dojde, o co se jedná. Někteří jsou zklamaní, jiný naštvaní a jednomu se ulevilo. A já? Víc než cokoliv jiného cítím zradu.

Ve dvě hodiny se vrátím domů a můj dům je prázdný. Nevím, jestli jsem zklamaný, nebo se mi ulevilo, že Coleovi nemusím vysvětlovat, co se stalo. Hodím sako a kravatu na podlahu. Odkopnu boty. Pak si lehnu na gauč a zírám do blba.

Jak se to vůbec mohlo stát? To je první myšlenka, co se mi honí hlavou pořád dokola. Jak je to možné?

Makal jsem jako šroub pro tuhle firmu devět let. Nikdy jsem neřekl ne. Sotva kdy jsem si vzal dovolenou. Byl jsem vzorným zaměstnancem. A takhle se mi odvděčili? Měsíčním odstupným, potřesením ruky a omluvou?

Bylo by lepší, kdybych nepřijal sesazení? Byl bych ve Vegas nebo Utahu, ale pořád bych měl práci. Má střeva si myslí, že ano, že by bylo lepší se přestěhovat, ale když pomyslím na posledních pár měsíců s Colem, vím, že jsem se rozhodnul správně. Nevyměnil bych čas s ním za nic.

Což mě přivádí k původní otázce. Udělal jsem, co bylo správné. Tak jak se to mohlo stát? Probírám si to v hlavě stále dokola a nikam jsem se nedostal. Jsem úplně běsný a hrozně deprimovaný.

Netuším, kolik času uběhlo, ale začínám mít hlad. Vlastně jsem víc, než hladový, neměl jsem oběd. Podívám se na hodinky a zjistím, že jsou skoro čtyři. Netuším, jestli bych měl zavolat Coleovi, nebo se prostě jen opít.

Stále se snažím rozhodnout, když přijde.

Nepohnu se ze své pozice na gauči a dveře jsou za mnou, takže na něj nevidím. Slyším klíče v zámku, a jak vstoupí dovnitř. Slyším zmačkání papíru, takže vím, že byl v obchodě. „Ahoj miláčku, proč jsi doma tak brzy? Jsi nemocný?“ Nejdřív neodpovím, vejde mi do výhledu a znepokojeně na mě kouká s hnědou papírovou taškou v ruce. Slova přijdou jednodušeji, než jsem čekal. „Vyhodili mě.“

„Och ne.“ Odloží tašku s potravinami na konferenční stolek a sedne si na kraj pohovky vedle mě. „Co se stalo?“

Nemůžu se na něj podívat. Soucit v jeho očích bolí, tak zírám do stropu. „Snižují náklady. Zrušili celé mé oddělení.“

„Jonny, to je mi líto, vážně moc, moc líto.“ Chytne mě za ruku a drží ji mezi námi. „Nevím, co jiného říct, abych nezněl otřepaně.“

„To je dobrý.“

„Řekni, co ode mě chceš, miláčku.“

„Prostě…“ nebyl jsem si jistý, co říct, než ta slova vyplula z mých úst, „mě nech na chvíli samotného.“

Nastane okamžik ohromeného ticha. „Dobře, můžu jít domů.“ Postaví se, ale já pevně sevřu jeho ruku, tak se na mě znovu podívá. Tentokrát jsem schopný se mu podívat do očí.

„Ne na tak dlouho, jen mi dej pár minut.“

„Dobře.“ Znovu se posadí, vypadá znepokojeně a drží mě za ruku. „Chystal jsem se udělat večeři. Pořád mám –“

„To by bylo skvělé.“

„Plněné kuře s jarní cibulkou –“

„Jaké víno?“

„Zinfandel.“

„Budeme potřebovat dvě láhve.“

„Dobře,“ skloní se a políbí mě. Jeho rty jsou měkké, trochu váhavě a tak sladké až se mi vytvoří knedlík v krku. Odtáhne se a podívá se mi do očí. „Cokoliv chceš, Jonny.“

Večeře byla fantastická, ale neocenil jsem ji ani z poloviny, tak jak bych měl. Opil jsem se a odpadl v posteli dřív, než uklidil stůl. Další ráno jsem byl ztrápený a celý den úplně nešťastný a on nekonečně trpělivý.

Po celou dobu zůstával se mnou. Byl neobvykle tichý a nejednou jsem viděl stíny v jeho očích.