SFD - 14. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 20. února

Od: Cole

Komu: Jared

 

Vím, že jsi na mě strašně naštvaný a neviním tě. Ignoroval jsem tě a odmítl odpovědět na tvé otázky. Pravdou je, že jsem se nemohl rozhodnout, co ti říct. Nechtěl jsem ti lhát, cukříku.

Známe se už strašně dlouho a ty si zasloužíš víc, než jen lži. Ale ani jsem ti nechtěl říct pravdu, protože to by znamenalo sám tomu čelit, na což jsem ještě nebyl připravený.

A teď už jsem? Ne, opravdu ne, ale musím to udělat. Většinou jsem si vším prošel s láhví vína, ať už dobrým či zlým a musím připustit, že to pomáhalo. Taky mi pomáhá, že jsi tisíce kilometrů odtud. Kdybych ti musel čelit, když říkám tyto věci, nebyl bych schopný je vyslovit. Kdybych se právě teď musel dívat do tvých očí, usmíval bych se a řekl ti, že se mýlíš.

Řekl bych ti, že jsme s Jonathanem jen příležitostní milenci. Řekl bych ti, že je jen upjatý účetní, který je dobrý v posteli, ale nic víc. Řekl bych ti, že pro mě neznamená víc, než jiní muži, se kterými jsem byl v posteli, když jsem se chtěl pobavit.

Ale pravda? Pravdou je, cukříku, že někde během té doby se všechno pokazilo. Začal jsem ho chtít vídat víc. Začal jsem si užívat náš společný čas mimo postel stejně jako v ní. Nechal jsem spadnout své pracně vystavěné zdi.

A někde mezi tím jsem ho začal milovat.

Nikdy jsem mezi námi neměl nechat zajít věci tak daleko. Tvrdým způsobem jsem se naučil, že můj životní styl není nakloněný k vážným vztahům. Nemůžu zůstat na jednom místě, cukříku. Prostě nemůžu, nezáleží na tom, jak moc chci. A v okamžiku, kdy to vzdám a znovu odjedu z města, bude to začátek konce. Vím to.

Pokud jde o Jonathana, tak ten mě nemiluje. Shledává mě zábavným a možná i legračním, ale nic víc. A pravdou je, že jsem rád. Protože jedna věc je, že lžu sám sobě, ale druhá věc, je lhát jemu.

Za pár týdnů odjedu. Už teď jsem měl být pryč. Pojedu do Paříže a zůstanu tam, dokud nepoleví ta strašná touha ho znovu vidět a dokud si nenajde nového milence a vesmír nezačne zase dávat smysl. Ale pro teď si dovolím s ním strávit ještě trochu času, protože pravdou je, cukříku, že mě činí šťastným takovým způsobem, jako nikdo jiný za velmi dlouhou dobu. Ale vím, že to nemůže nadále trvat. Brzy ho nechám jít. Nemiluje mě a já doufám, že ani nikdy nebude.

 

OD TÉ doby se mezi námi něco změnilo, ale nemůžu přijít na to, co. Dokonce i když jsme v posteli, je všechno jiné. Je mezi námi úroveň touhy a důvěry, kterou jsem nezažil už hodně dlouho. Možná ani se Zachem. Snažím se neuvažovat nad tím, co to znamená, převážně proto, že jsem si zatraceně jistý, že jsem jediný, kdo to tak cítí. Mimo postel mě odstrkuje ještě častěji, když se ho pokusím dotknout nebo políbit. Pořád mezi námi drží postavené zdi. Rozdíl je v tom, kde dřív býval uštěpačný a bezstarostný, je teď smutný. A skutečnost, že se drží za těmi zdmi, kde na něj nemůžu dosáhnout, mě za něj bolí. Toužím po něčem víc, ale netuším, co mám dělat, abych to změnil.

O pár týdnů později je restrukturalizace konečně dokončena. Vrátil jsem se z mé poslední týden trvající pracovní cesty v LA v pátek večer a cítil jsem se radostí bez sebe. Jako bych byl znovu dítě a byl poslední den školy před letními prázdninami. Od pondělí ze mě bude Junior Liaison Account Director (v hlavě slyším Colův uštěpačný tón, když na to pomyslím). Předchozí strach ze sesazení je teď pryč. Ulevilo se mi, že budu doma na dobro.

Zavolám Coleovi ještě předtím, než opustím letiště.

„Ahoj, lásko. Už jsi doma?“

„Konečně. Chyběl jsem ti?“

„Vůbec ne.“

„Ani ty mě. Můžu se stavit?“

Na moment je zticha. „Byla by to zbytečná cesta, miláčku. Už jsem u tebe doma.“

„Dobře. Budu tam za dvacet minut.“ Usmívám se.

Pro jednou ho nenajdu v kuchyni. Sedí na pohovce a čte si. Mám směšné nutkání lehnout si k němu na pohovku a položit mu hlavu do klína, ale on se postaví ještě předtím, než se rozhodnu svoji touhu uskutečnit.

„Neměl jsem čas uvařit, ale objednal jsem donášku. Budou tu brzy.“

„To zní skvěle. Jak jsi věděl, že budu dnes večer doma?“

„Snažil jsem se ti dovolat, ale skočil jsem hned do hlasovky, takže jsem věděl, že musíš být v letadle.“

„Jsem ohromený,“ říkám, zatímco on na mě mrkne.

„Měl bys být, lásko.“

Natáhnu se a vezmu ho za ruku, snažím se ho k sobě přitáhnout, ale vzdoruje mi. Zatáhnu silněji, ale pořád nespolupracuje.

„Pojď sem,“ řeknu podrážděně.

„Proč?“

„Protože ti chci ukázat, jak moc jsi mi nechyběl.“

Usměje se a poleví. Nechá mě, abych si ho přitáhl k sobě, obalím kolem něj ruce. Je trochu ztuhlý, ale nevadí mi to. Nos zabořím do jeho vlasů, jen abych se mohl nadechnout jahodové vůně šamponu. Je to vůně, která se pro mě stala erotická a uklidňující současně. Cítím se kvůli tomu hloupě, ale je jeho součástí a součástí domova, takže mi chyběla vždycky, když jsem byl pryč.

Zakloním mu hlavu abych viděl jeho tvář a krásné plné rty. Ne, že by se zrovna uvolnil, ale dovolí mi, abych ho políbil. Jeho rty jsou měkké a sladké, rozechvěle dýchá, jako vždy. Chci se do něj ponořit hlouběji. Přitáhnu si ho těsněji k sobě a k mému překvapení mě obejme kolem krku. Povzdechne si a rozdělí rty a pak – mi opravdu, vážně polibek opětuje. Tohle dělá jen zřídka a já se ztratím v pocitech: jeho ruce se kolem mě utáhnou; jeho ústa jsou měkká a naléhavá. Přestanu myslet a jen si ho užívám.

Dokud nezazvoní zvonek a já se přistihnu, že si poprvé přeju, aby byla donáška pomalejší.

„To musí být naše jídlo.“ Řekne Cole a odtáhne se ode mě.

V jeho hlase je něco zvláštního, když to vysloví, ale nemám čas zjistit, co to je. Přinese tašky s čínským jídlem a pak se posadíme k jídlu. Po celou večeři je neobvykle tichý. Drží hlavu skloněnou, abych mu neviděl do očí. Čekám, až něco řekne, zasměje se, bude si ze mě utahovat, ale nic z toho neudělá. Připadá mi… smutný.

„Děje se něco?“

„Vůbec ne.“

„Jsi si jistý? Vypadáš, že tě něco trápí.“

Na chvíli je zticha a pak mě překvapí odpovědí, zdánlivě nesouvisející otázkou. „Druhý dubnový víkend – myslíš, že by bylo možné, aby sis vzal v pátek volno?“

„Uvidím, co se dá dělat. Proč?“

„Přemýšlel jsem, že na pár dní odjedu.“

„Žádáš mě, abych jel s tebou?“

„Neřekl jsem to právě?“

Jen velmi nepřímým způsobem, ale znám ho dost, abych se s ním nehádal. „To bych rá –“

Zvedne ruku, aby mě zastavil. „Než odpovíš drahoušku, dovol mi tě varovat: Nebude se mnou vůbec žádná zábava. Budu nevrlý, nabručený, podrážděný a hrozně náladový. Musíš mi slíbit, že ať už se budu chovat jakkoliv špatně, nepoužiješ to proti mně.“

„Chystáš se mi říct, proč budeš nevrlý, nabručený, podrážděný a náladový?“

Stěží se pousměje. „Nakonec, možná.“

„Ale chceš, abych jel?“

A znovu se podívá na stůl, takže mu spadne ofina do očí a skryje přede mnou svůj výraz. „Strašně moc.“

„Tak pojedu, ale zaplatím za sebe.“

To ho přiměje znovu zvednout hlavu a protočí oči. „Miláčku, vážně. Je to úplně zbytečné a navíc to zkomplikuje rezervaci.“

„Tak nepojedu.“

„Nebuď takový suchar, lásko. Právě jsi řekl, že chceš jet.“

„Ne, pokud budeš trvat na placení. Víš, jak nesnáším, když za mě platíš.“ Vím, že pořád nechápe, proč mi má hrdost brání, nechat ho, aby pokaždé vytáhl kreditku, když někam jdeme a pravděpodobně ani nikdy nepochopí.

Na chvíli uvažuje. „Dobře. Koupím letenky, protože tě chci překvapit, ale ty můžeš zaplatit za všechna naše jídla, jestli to pro tebe tolik znamená –“

„Znamená.“

„ – a podělíme se o pokoj. Stačí ti to?“

„Jo.“

„Díky Bohu.“ Pronese až přehnaně s úlevou. „To není možný, někdy nevím, proč s tebou spím.“

 

TEĎ, když necestuju a mám pravidelný rozvrh, jsme zapadli do každodenní rutiny. Od pondělí do čtvrtka čeká u mě doma, až se vrátím a víkendy vždy trávíme u něj. Uvědomím si, že ani on teď necestuje a uvažuju, kdy přesně přestal. Přemýšlím, jestli je to kvůli mně. Znám ho dost, abych se neptal – odpověděl by, že mi do toho nic není, ať už je to pravda či ne.

Víkend naší záhadné cesty se přiblížil. Jsem neuvěřitelně zvědavý, ale odmítá mi říct, kam jedeme. Řekl jen, že budu potřebovat jeden oblek a že počasí bude mírné. Je pátek a já ho vyzvednu cestou na letiště.

Řekl mi, že bude náladový a mrzutý, ale já mu vážně nevěřil, jednoduše proto, že jsem jen zřídka kdy viděl, že by byl jiný, než okázalý a uštěpačný, jako obvykle. Ale už týdny není sám sebou a dnes je to ještě horší. Je zamlklý po celou cestu na letiště. Nakonec, když se dostaneme k odbavení zavazadel, podá mi letenku.

„New York?“ Zeptám se překvapeně, když na ni hledím. „Tvůj dům v Hamptons?“

„Tentokrát ne, miláčku.“ Zdá se, že se nechystá svá slova rozvést. Žena u pultu nás požádá o předložení letenek a našich dokladů.

Nejdříve zkontroluje Cola. „Přeji příjemný let, pane Davenporte.“ Vrátí mu předložené doklady.

Otočím se a překvapeně na něj hledím. Má skloněnou hlavu a vím, že je to proto, aby přede mnou ukryl červenající tváře. „Davenport?“

„No a co?“

„Proč tě tak oslovila?“

„Protože tak se jmenuju!“

„Myslel jsem –“

„Dobrý Bože, nedělej tady rozruch.“ Vyštěkne. Uvědomím si, že ta žena za pultem nás sleduje a poslouchá náš rozhovor s podezřelým výrazem ve tváři a tak se rozhodnu nechat to být.

Alespoň v tuto chvíli.

Dokončím odbavení vlastního zavazadla a stoupnu si za něj do řady k bezpečnostní kontrole, k mému překvapení je fronta relativně malá. Pořád čekám na nějaké vysvětlení, ale on dělá, co může, aby se na mě nepodíval.

„Cole,“ nakonec promluvím podrážděně, poté co dorazíme k našemu gatu a čekáme na odlet, „vážně mi neřekneš, proč tě oslovila pane Davenporte?“

Odhodí ofinu z očí a věnuje mi pohled, který říká, že jsem idiot, otravný blbeček, abych byl přesnější. „Řekl jsem ti to. Oslovila mě tak, protože je to jméno, které mám na dokladech.“

„Myslel jsem, že tvé příjmení je Fenton.“

Znovu se ode mě odvrátí a nechá vlasy zakrýt jeho výraz. „To je.“

„Jsi záměrně tak tajnůstkářský?“

„A ty jsi záměrně tak tupý?“

„Fajn,“ řeknu a snažím se, abych nevybuchl smíchy. „Neříkej mi to.“

Minutu či dvě sedíme v tichosti, pak si dramaticky povzdychne, otočím se a zjistím, že mě obezřetně sleduje. „Mé celé jméno je Cole Nicholas Fenton Davenport třetí.“

Vybuchnu smíchy dřív, než se můžu zastavit, ale brzo mě to přejde, když vidím rozpaky v jeho tváři. „Ummm… vau.“

„Je to strašně snobské, co?“

„To opravdu je.“

„Teď už vidíš, proč se nepředstavuju celým jménem. Cítím se kvůli tomu tak okázale.“

„Zníš okázale.“

Protočí oči. „Nepomáháš, miláčku.“

Ohlásí nástup první třídy, ignoruju to, ale Cole se postaví. Překvapeně na něj pohlédnu. „Tak jdeš?“

„Letíme první třídou?“

„Dobrý Bože, samozřejmě, že ano.“ V rychlosti chytnu své věci a dohoním ho.

„Nikdy jsem neletěl první třídou,“ připustím, jakmile najdeme naše sedadla.

„Nikdy jsem nelétal jinak.“

Vezme si deku ještě předtím, než se posadí. Omotá ji kolem sebe a stočí se na sedadle u okna a položí si hlavu vedle okýnka, dívá se na asfalt. Předpokládám, že ho dovádí k šílenství, že si nemůže sundat boty. „Je všechno v pořádku?“

„Dobrý,“ vysloví tiše. „Varoval jsem tě, že budu náladový.“

„To mi nevadí. Jen si nejsem jistý, jestli bych se tě měl pokusit rozveselit, nebo tě nechat na pokoji.“

„Ani já si nejsem jistý, miláčku, ale jsem rád, že jsi tu.“

To jednoduché přiznání se mě dotkne. Je pro něj tak netypické, že by řekl něco opravdového. Přál bych si, abychom nebyli v letadle obklopeni lidmi. Přeju si, abych ho mohl obejmout a přimět ho se usmát. Sednu si a položím mu ruku na nohu. Svou položí na mojí a proplete si se mnou prsty. „Já taky.“

Let z Phoenixu do New Yorku trvá skoro šest hodin. V první půlce téměř nepromluví. Čtu časopis a nechám ho samotného. Po třech hodinách se najednou zeptá, „jak se jmenovala tvá matka?“

Překvapeně se k němu otočím, ale on se na mě nedívá. Pořád se dívá z okýnka a ofina přede mnou skrývá jeho výraz.

„Proč se ptáš?“

Na chvíli je zticha, až si začnu myslet, že nehodlá odpovědět, ale nakonec si povzdychne, otočí se ke mně s ostražitýma očima. „Četl jsem karty.“ Na sekundu si myslím, že mluví o nějakých věšteckých kartách, ale pak si vzpomenu na tu dózu s recepty. Nepomyslel jsem na ni ode dne, kdy jsem mu ji dal.

„Jo?“ Jemně ho pobídnu.

Vypadá tak nejistý sám sebou. Což je pro něj neobvyklé. Dívá se do klína a nechává vlasy, aby skryly jeho oči. „Cítím, jako bych ji znal. Vím, že to zní hloupě, ale je to tak. Vím, jak vypadala, podle fotky z tvého domu a hodně jsem se toho z jejích kartiček naučil.“

„Jako co?“

„Vím, že milovala česnek. Vím, že její oblíbený dezert byly dýňové tyčinky a měla ráda limetkový koláč, ale nesnášela cokoliv s kokosem. Vím, že z každého receptu vypustila zelené papriky –“

„Protože je neměla ráda,“ řeknu překvapeně, ale pokračuje, jako bych nic neřekl. „- a že na tuňáka dávala zakysanou smetanu a bramborové proužky s cibulí. Vím, že míchala sýr Cottage do guláše, masové kuličky dělala z mletého masa a zamíchala do něj pikantní italskou klobásu, vím, že na koláči nikdy nenechala okraj. Vím, že dělala hovězí stroganoff častěji, než jakýkoliv jiný recept –“

„Byl dobrý.“

„ – a že byla alergická na měkkýše. Neměla ráda kuřecí enchiladas nebo zelené čili, ale milovala koriandr a její oblíbená polívka byla se šunkou a fazolemi.“

„To všechno jsi zjistil z jedné krabice s recepty?“

Odvrátí se ode mě a skrývá začervenání. „Můžu říct, které používala dle opotřebování kartiček. Ty, co byly čisté, nikdy nepoužila. Ty, co používala často, byly skoro nečitelné a dělala si na ně poznámky.“ Překvapilo mě, že nejenže si tu krabici nechal, ale také se do ní podíval. A navíc studoval recepty. Použil je k tomu, aby je pospojoval do obrazu mé matky, který jsem si nedal do kupy ani já. Hlas, kterým pokračuje je jen o něco hlasitější, než šepot. „Cítím, jako bych ji znal lépe, než svoji vlastní matku. Jediná věc, kterou neznám je její jméno.“

Natáhnu se a vezmu ho za ruku, a i když se na mě nedívá, stiskne mě. „Jmenovala se Carol. Carol Elizabeth Ketcher.“

„Carol,“ řekne tiše, skoro jako modlitbu a pak se na mě s úsměvem otočí. „Děkuju.“

 

PŘILETÍME do New Yorku, chytíme taxíka a Cole nadiktuje jméno hotelu.

„My nejsme ubytovaní ve Waldorfu?“ Utahuju si z něj.

Ani se na mě nepodívá. „Můžeme tam, jestli chceš.“

„Cole?“ Čekám, až se na mě podívá. „Dělal jsem si srandu. Můžeme se ubytovat kdekoliv.“

„Ten, co jsem vybral je na Brodway. To nám usnadní cestu do divadla.“

„Brodway?“ Vím, že zním nadšeně, jako malé dítě, ale nemůžu to zadržet. „Půjdeme na představení?“

„Neřekl jsem to právě, miláčku?“ Usmívá se, když to říká, ale jen trochu. „Proč bych tě jinak přivezl do tohoto bohem zapomenutého města?“

Jediné, co můžu dělat je se smát. Natáhnu se k němu, chytnu ho za zadní část krku a přitáhnu si ho k sobě. Neodstrčí mě od sebe, jako to dělá často, ale ani zcela nespolupracuje. Rozhodně zírá před sebe a já ho nakonec políbím na spánek. „Děkuju.“

„Nemáš za co,“ řekne tiše a můžu říct, že mé nadšení ho trochu rozveselilo.

Přijedeme do hotelu a ubytujeme se. Během let jsem byl ubytovaný v mnoha pokojích, ale v žádném, jako je tento. Je obrovský s velkým oknem, ze kterého je vidět na osvětlenou Brodway pod námi. Postel je tmavá, měkká a přímo stvořená pro odpočinek po dlouhé cestě.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě vzal do New Yorku, jen abychom viděli představení,“ řeknu a on se usměje.

„Doufal jsem, že se ti to bude líbit. Rád bych tě vzal do Paříže, ale není dobrý nápad tam jet jen na víkend. Chtěl jsem, aby to bylo něco, co by se ti líbilo, i kdybych já byl hrozně mrzutý.“

Chvíli zaváhám, nechci ho rozrušit, ale nakonec se přece jen zeptám, „Chystáš se mi říct, proč jsme tady?“

Odvrátí se ode mě a dívá se z okna. „Protože zítra mám narozeniny.“ Řekne tak tiše, že musím natahovat uši, abych ho slyšel.

A najednou vše dává smysl – jeho komentáře o hrozné společnosti, i to, že chce být se mnou. Má všechny peníze na světě, ale nikoho, s kým by strávil narozeniny. Nikoho až na mě. Přejdu k němu, pořád je ke mně otočený zády a já ho obejmu. „Všechno nejlepší,“ zašeptám mu do ucha.

Neodpoví mi slovy, ale vůbec poprvé se opravdu v mém náručí uvolní. Schoulí se a s povzdechem se o mě opře. Cítím, že je to přirozené a tak dokonalé. Správné. Zabořím tvář do jeho hebkých vlasů a nadechnu se vůně, kterou tak moc miluju.

„Chtěl by ses jít najíst ven na své narozeniny, nebo si objednáme pokojový servis?“

„Je mi to jedno, lásko. Nejdřív si musím dát sprchu.“ Otočí hlavu, aby na mě viděl. „Chceš se ke mně přidat?“

Nikdy předtím jsme se spolu nesprchovali. Byla to jedna z těch všedních intimit, kterým se vyhýbal, takže mě jeho nečekané pozvání překvapilo. Chvíli jsem byl v pokušení, ale je tu ještě něco dalšího, co musím zařídit. „Jdi napřed.“

Jakmile pustí vodu, zavolám na recepci. Recepční se směje, ale řekne, že se o můj požadavek postará. Pak zavolám pokojovou službu.

Teď už nezbývá nic jiného, než čekat. Znovu pomyslím na něj ve sprše a uvažuju, zda máme dost času. Vzdám se, rozhodnu se zariskovat, ale zrovna vcházím do koupelny, když vypíná vodu.

Voda musela být horká, protože koupelna je plná husté páry a voní po mýdle a jahodách a je to pro mě neuvěřitelně vzrušující. „Jdeš pozdě,“ řekne pobaveně, zatímco vystupuje ze sprchy. Kůži má posetou kapičkami vody. Světlé vlasy jsou téměř černé, jsou mokré a má je přilepené k hlavě.

„Rozmyslel jsem si to.“

Natáhne se pro ručník, vstoupím před něj a zablokuju mu přístup. Vím, že je to kruté. Je mokrý a začíná mu naskakovat husí kůže, ale vážně ještě nechci, aby se osušil. „Máš nějaký důvod, proč mě nutíš tu stát a mrznout?“

„Ano.“ Vezmu ho za ruku a přitáhnu si ho k sobě a on jde dobrovolně. Skloním se a políbím ho na krk, přímo pod ucho a on se zachvěje. Kapičky vody na jazyku chutnají sladce a uvažuju, zda se jedná jen o moji představivost, že chutnají jako jahody. Následuju jejich cestičku, líbám a lížu od krku ke klíční kosti, pak pokračuji podél klíční kosti až k důlku u hrdla, kde se shromáždilo malé množství vody. Polaskám ho tam jazykem, on si povzdychne a opře se o pult za sebou.

Pokračuju dolů, chytám kapičky vody stékající mu po hrudníku. Kleknu si a pokračuju přes břicho až ke slabinám. Jakmile se tam dostanu, vezmu hlavičku jeho ptáka do úst a oběma rukama mu pevně stisknu zadek. Kroužím jazykem kolem hlavičky.

„Och Bože,“ zasténá. Chytne mě za hlavu, svírá mé vlasy a tlačí mě dál po celé délce. Chvíli mě drží na místě, než se začne pohybovat. Nechám ho vést, nechám ho, aby používal ruku v mých vlasech, aby mě vedl tam a zpět. Znovu zasténá, je to jakési tiché povzdechnutí. Miluju ty zvuky, co vydává.

Má vlastní erekce je bolestivě sevřená v džínách, tak se natáhnu, abych je rozepnul. Jedním rychlým pohybem se vytáhne z mých úst. Tvrdě mě zatahá za vlasy, takže se postavím na nohy a on mě naléhavě políbí. Pustí mi vlasy a začne mi rozepínat kalhoty. Položím mu jednu ruku kolem pasu a přitáhnu si jeho stále mokré tělo k sobě.

Druhou ruku mu obalím kolem ptáka. Ztěžka dýchá a sténá. Štíhlými prsty vklouzne do mých kalhot a –

Oba ztuhneme. „Dobrý Bože! Hrozné načasování.“ Vysloví bez dechu a já se zasměju. To je slabé označení situace.

„Kdo by to mohl být?“

„To,“ odtáhnu se od něj a začnu si zapínat kalhoty přes moji erekci, „je pravděpodobně naše večeře.“ Jdu ke dveřím v napůl mokrém oblečení, lepícím se mi na tělo a s boulí v kalhotách, ale chlápkovi z pokojové služby je to jedno, nebo už je zvyklý. Měl sebou i to, co jsem žádal po recepční a já mu dám štědré spropitné. Je pryč ve chvíli, kdy Cole vychází z koupelny s ručníkem kolem pasu.

„Co jsi objednal?“

„Hamburgery.“

Usměje se. „A víno?“

Vytáhnu ho z kbelíku a podám mu ho. Tváře mu zčervenají, ale usměje se. Je to láhev ostružinového Merlotu a musel jsem zaplatit navíc někomu, kdo ho skočil ven koupit. Je to pravděpodobně ta nejdražší láhev pětidolarového vína vůbec.

„Je červené,“ pronese uštěpačně, „proč pro všechno na světě je na ledu?“

„Pravděpodobně mají za to, že kdokoliv, kdo tohle pije, neví o víně nic a nepozná rozdíl.“

„Asi.“ Přistoupí ke mně a jednou rukou mě obejme kolem pasu.

„Děkuju.“

„Ještě mi neděkuj,“ políbím ho. „Až se najíme, dám ti tvůj hlavní dárek.“

Jíme večeři a pijeme jeho levné víno, pak dokončíme to, co jsme začali ve sprše. A jako vždy, když je po všem, přesune se na druhou stranu postele, nedotýká se mě a zhasne světla.

Zrovna usínám, když ucítím letmý dotek jeho prstů na zápěstí. Je to něco, co nikdy předtím neudělal a to mě přiměje k úsměvu. Otevřu oči. V místnosti je tma a on není ničím víc, než stínem proti mně. Jeho prsty se zastaví a lehce spočívají na zadní části mé ruky. Otočím se, myslím si, že bych ho mohl držet za ruku, ale když se pohnu, on se rychle stáhne.

Je možné, že nechtěl, abych o tom věděl? Předpokládal, že už spím? Srdce mě bolí, že je tak odhodlaný udržet zdi mezi námi, i když ani jeden z nás o ně nestojí. Kolik nocí prospím, zatímco on se ke mně ve tmě tajně natáhne?

Pomalu k němu natáhnu ruku a sevřu jeho štíhlé prsty. Snažím se ho k sobě přitáhnout, ale on odolává a tlačí proti mně.

Možná jsem se mýlil. Možná byl ten kontakt jen náhoda, nebo jen není připravený si dovolit cokoliv víc. Znovu zatáhnu, ale bezvýsledně.

Snažím se spolknout zklamání. Měl jsem to vědět dřív, než jsem to začal zkoušet. Nebyl to jeho nápad, takže samozřejmě, že se bránil. Chystám se mu pustit ruku, když najednou, k mému překvapení přestane vzdorovat. Zaváhám, nejistý, jestli se mám znovu pokoušet či nikoliv. Nakonec ještě jednou maličko zatáhnu. S tichým povzdechem se přesune po drahém, bílém povlečení až do mého náručí.

Jeho tvář mám u krku a jednu ruku kolem pasu. Naše nohy se propletou. Snažím se ignorovat ten příjemný pocit v mé hrudi a tiché uhánění pulzu. Namlouvám si, že v krku nemám knedlík. Nepromluví a ani já. Omotám kolem něj ruce, zabořím tvář do jeho měkkých vlasů a pevně ho držím.

 

KDYŽ se další ráno probudím, je znovu na své straně postele. Políbím ho do vlasů, vstanu z postele a zamířím do sprchy. I když v Arizoně je teď brzy, v New Yorku je mnohem později, než obvykle vstávám a dnes upustím od běhání.

Když se vynořím z koupelny, je už vzhůru. Stojí u okna jen v kalhotách a dívá se dolů na rušnou ulici.

„Nežije tvá máma na Manhattanu?“ Zeptám se, když si natahuju kalhoty.

„Ano,“ odpoví tiše, ale nepodívá se na mě.

Čekám, že řekne víc, ale nedočkám se. Přejdu k němu a postavím se vedle a v koutku jeho očí uvidím ostražitý výraz. „Uvidíme se s ní, zatímco tu budeme?“

Neodpoví – jen pokračuje v zírání z okna. Závěsy jsou rozevřené, ale záclony jsou na místě. Uprostřed mezi nimi najde otvor, zamotá do nich prsty a opře si čelo o sklo a nechá si tak spadnout vlasy do očí a omotá čirou látku kolem sebe, takže je mezi námi.

„Chystáš se jí zavolat?“

Nepodívá se na mě. Tlumené sluneční světlo a lehká záclona vytváří zářivé vzory na jeho karamelové pokožce.

„Cole?“ Lehce ho pobídnu.

Podrážděně si povzdychne, i když jsem si jistý, že to jen předstírá. „Už jsem to udělal, drahoušku.“

„A?“

„Obávám se, že je hrozně zaneprázdněná. Nemá čas, aby se s námi setkala.“

Je zaneprázdněná? Příliš zaneprázdněná, aby viděla svého syna na jeho narozeniny?

„Je znovu vdaná?“

„Ne.“

„A nemá práci?“

„Jasně, že ne.“

„Tak,“ vím, že bych měl nejspíš sklapnout, ale nejsem toho schopný, „čím přesně je tak zaneprázdněná?“

Chvíli mu trvá, než mi tiše odpoví. „To nevím, zlatíčko.“

„Nemá čas ani na oběd?“

„Očividně ne.“

Je bolestivé slyšet rezignaci v jeho hlase a já lituju, že jsem na něj tak tlačil. „Omlouvám se,“ řeknu tiše.

Pustí záclonu a nechá ji spadnout zpět před okno. „Prosím, nelituj mě.“

„Proč ne?“

Pokrčí rameny. „Je to strašné klišé, ne? Chudáček malý, bohatý chlapec.“ Mírně ustoupí od okna, i když se ke mně stále ještě neotáčí. Můžu ho vidět jen z profilu a jeho vlasy přede mnou skrývají oči. Hlas má tišší, ale z důvodu, který nemůžu přesně určit, je jiný než normálně. „Všechno na mně je klišé.“

A pak mě zasáhne, co je jiné: jeho afektovanost je téměř pryč a melodičnost řeči taktéž.

To je ta jeho část, kterou jsem jen letmo zahlédl, ale nikdy ve skutečnosti neviděl. Je to, jako by nějaké silové pole, co ho obvykle obklopuje, zmizelo a místo toho, aby byl sebevědomý a silný, vidím, že je neuvěřitelně křehký. A vím, že nemá v úmyslu, abych ho takto viděl. Když si uvědomí, že zdi jsou pryč – a že bych se ho mohl dotknout – stáhne se, odstrčí mě, postaví zdi zpět na místo tím, že povytáhne jeden bok nahoru, svůdně na mě zamrká skrz vlasy a koketně mě nazve 'drahouškem'.

Chci víc, než cokoliv jiného ho popadnout a držet a zlepšit to, ale nejsem si jistý, jak se k němu dostat, aniž by mě odstrčil. Bojím se dokonce i promluvit. Pomalu natáhnu ruku. Jsem si jistý, že kdybych se ho dotknul, rozpadl by se pod mými prsty na prach nebo by se mi vyhnul pohozením perfektně ostříhaných vlasů.

Dotknu se ho prstem na odhaleném rameni. Ani nenaznačí, že by můj dotek cítil, ale když pomalu sjedu po paži, se zatřepotáním zavře oči a dech se mu zadrhne v krku. Přistoupím blíž.

Pohybuju se pomalu, tiše a zoufale se chci spojit s touhle jeho tajnou částí  - nějak ji vlastnit a učinit svou. Položím ruku na jeho záda a on ke mně otočí tvář.

V tu chvíli v jeho očích můžu vidět vše. Bojuje proti slzám. Kvůli něčemu je zoufalý a neschopný požádat o to. Stydí se za to, že je tak zranitelný a příliš unavený aby to zakryl přetvářkou.

Udržuji tón tichý a klidný, abych ho nevystrašil, „Cole, na tobě není nic stereotypního.“

Zavře oči, jeho dech je roztřesený. Položím mu jednu ruku na tvář a druhou si ho přitáhnu k sobě. Otevře oči, které jsou vlhké od slz a plné nejistoty.

Podívá se mi do očí. Tiše vysloví jen jedno slovo, jen zašeptá. „Jonathane.“

Jen mé jméno, nic víc. A přesto to znamená všechno. Nikdy mi tak neřekl – ani jednou. Probudí ve mně nepopiratelnou něhu. Dotkne se mě způsobem jako nic jiného předtím. A náhle si uvědomím s bolestivou jistotou, že má touha ho vlastnit je zcela zavádějící. Je příliš pozdě. Jsem jeho v každém ohledu, ale až do této chvíle jsem o tom neměl ani ponětí. Uvažuju, jestli o tom věděl a přemýšlím jestli by se staral.

Přitáhnu si ho těsněji k sobě a políbím ho. Políbil jsem ho už hodně krát, ale ne takto. Nikdy se srdcem v krku a třesoucíma rukama. Nikdy s potřebou, kterou cítím teď. Chci ochutnat každý jeho kousíček. Chci se ho nějak dotknout způsobem, jakým se on dotýká mě.

Jeho rty jsou, měkké, teplé a naléhavé. Omotá mi ruce kolem krku a políbí mě se zoufalstvím, které mi nikdy předtím neukázal. Donesu ho až k posteli, kde ho položím na záda. Pořád máme na sobě kalhoty a lubrikant je na podlaze na druhé straně postele, ale je mi to jedno. Nechci se ho přestat dotýkat na tak dlouho, abych něco z toho změnil. Nechci riskovat ztrátu toho, co v tuto chvíli oba cítíme. Jen chci cítit jeho kůži proti mé, ochutnávat jeho vlhké tváře a pořád slyšet jeho roztřesený dech.

Přitisknu se k němu, a on obalí nohy kolem mého pasu a drží mě pevněji. Houpáme se spolu, líbáme se a navzájem držíme, lehkým třením se dovedeme k vyvrcholení a poté jsou i mé tváře vlhké. Zabořím mu tvář do krku a on kolem mě obalí ruce a vydává jen tiché, uklidňující zvuky.

Nejsem si jistý, kdy se změnilo uklidňování jeho na uklidňování mě a jestli na tom záleží.

Tak nějak vím, že se tím všechno změnilo. Překročili jsme hranici, prorazili mez, kterou jsme neměli v úmyslu porušit. Uvažuju, jestli bychom to mohli vrátit a jestli by to chtěl.