SFD - 10. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 8. listopadu

Od: Cole

Komu: Jared

 

Fajn! Připouštím: usmířili jsme se. Jsi teď šťastný? Jonathan si uvědomil, že udělal chybu a poprosil o odpuštění. A pokud se to nestalo zrovna takhle, tak to stejně není tvoje věc, že? A teď pro rány boží přestaň s tou škodolibou radostí. Vždycky jsem si myslel, že skromnost je jedna z tvých nejlepších vlastností. Není důvod, abys mě teď přesvědčil o opaku.

Samozřejmě teď jsem zaneprázdněný přemýšlením o tvých dalších dobrých vlastnostech. Ale nebudu je rozebírat pro případ, že by ti tvůj velký, zlý přítel koukal přes rameno. Nerad bych měl na svědomí jeho infarkt.

 

NÁSLEDUJÍCÍCH několik dní prožíváme v blaženém stavu typu líbánek, což je trochu směšný, i když taky zábavný. Přesto se bojím.

Dvanáctého listopadu mám narozeniny a večer máme s tátou v plánu jít na večeři. Mám strach, že zraním Coleovi city, když ho vyloučím, ale stejně tak se ho bojím zeptat, jestli se k nám nechce přidat. Dokonce mu o nich neřeknu a to až do večera desátého. „Můžeš jít s námi, pokud chceš,“ řeknu provinile, ale on se jen usměje.

„Nechci, abys strávil své narozeniny obavami.“

Ať už je to dobře, či špatně. Ulevilo se mi. I když jsem pochyboval, že by to skončilo stejně, jako minulo, takže teď jsem šťastný, když vím, že s tím nebude problém. Zůstane u mě přes noc a další ráno mi udělá snídani. Bohužel mám zpoždění a vím, že budu muset jíst rychle.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ Zeptá se, když se konečně vynořím z ložnice v obleku.

„Dochází mi košile,“ posadím se, abych se najedl. „nesnáším nakupování.“ Nenávidím ho tak moc, že když jednou najdu něco, co se mi líbí, koupím si jich deset, abych se vyhnul dalším nákupům v nejbližší budoucnosti. Problém byl, že nakoupit vše ve stejnou dobu znamená, že se všechno opotřebuje ve stejnou dobu. „Jsi si jistý, že ti nevadí, že zajdu s tátou na večeři?“ Zeptám se alespoň po čtvrté za poslední dva dny.

„Jsem.“

„Uvidíme se večer?“

„Nevím, lásko. Možná budu zaneprázdněný.“

„Dobře,“ řeknu s úsměvem. Vím, že na mě bude čekat, až se dostanu domů.

Celý den v kanceláři je zdlouhavý a únavný, takže nemám ani čas jít domů, před setkáním s tátou. Je naší tradicí, že mi táta k narozeninám koupí večeři namísto dárku, takže jsem překvapený, když se objeví s krabicí. Není zabalená, je z plechu, zelená s květinami – ne zrovna můj styl – a zdá se mi povědomá.

Postaví ji přede mě bez větších cavyků. „Ta je pro mě?“

„Ne, pro tvého přítele.“

„Mého přítele?“ Zeptám se překvapeně.

„Byla tvé mámy. Celá léta jsem ji měl v kuchyňské lince.“ Pokrčí rameny. „Nikdy jsem nevěděl, co s ní. Nepřipadalo mi správné ji vyhodit, ale já nevařím, ani ty.“ To vysvětluje, proč mi přišla povědomá. Většinu mého dětství ležela na kuchyňské lince. Máma si do ní dávala recepty. „Myslel jsem si, že by ji křehotinka možná chtěl.“

„Jmenuje se Cole,“ pronesu příkře. Znovu pokrčí rameny, jakoby Coleovo jméno bylo bezvýznamné. A ještě mu dává něco, co patřilo mé matce, což znamená, že respektuje mé rozhodnutí být s ním – aspoň do jisté míry. „Chceš, abych mu to dal?“

„Neřekl jsem to právě?“ Řekne a já se téměř zasměju, protože zní stejně jako Cole.

„Nejsem si jistý, jestli mámina dóza na sušenky je zrovna jeho styl.“

Lituju svých slov, jakmile je vyslovím. Najednou se znovu objeví jeho duchové a on zírá na stůl před sebou.

„Jone,“ řekne potichu. „Nemůžu si tyhle věci nechat navždy. On je jediný člověk, kterého znám, který by ji možná chtěl.“

Mám podezření, že se Cole bude smát, až mu ji dám, ale to táta nemusí vědět. „Dobře tati. Dám mu to.“

Nakonec jsme se dobře bavili. Chtěl mě vzít na zápas, takže na mě pořád dotíral, ať si vyberu mezi Suns a Cardinals, když si nakonec vyberu Cardinals, chce vědět, jestli má koupit tři lístky. Nedokážu si představit Cola na fotbalovém zápase, takže odmítnu.

Vrátím se domů kolem osmé a najdu ho na gauči, jak si čte, přesně, jak jsem očekával. „Jaká byla večeře?“ Odloží knihu stranou.

„Dobrá.“

„Co ti tvůj táta dal?“ Natáhne ruku ke krabici, kterou nesu.

„Tahle není pro mě. Je pro tebe. Táta mě požádal, abych ti ji dal.“

„Mě?“ Řekne s údivem.

 „Je to hloupé, já vím,“ vezme si krabici a otevře ji, „ale chtěl, abys ji měl ty.“

Vytáhne první kartu a podívá se na ni. A pak velmi klidně pronese. „Koho jsou?“

„Bylo to mé mámy.“

„Vážně?“ Otočí se ke mně. Vidět světlo v jeho očích je krásné i bolestivé. Je v nich něco jako naděje a nemá daleko k slzám. To mě překvapí. Nejen, že si nemyslí, že je to hloupé, ale vypadá, že se ho to doopravdy dotklo. Jak pro něj taková malá krabička může znamenat tolik?

„Pochybuju, že v ní je něco, co bys chtěl,“ jsem skeptický.

Položí krabici na stůl a přejde ke mně. Vezme moji hlavu do rukou, postaví se na špičky, aby se mi mohl podívat do očí. „Někdy jsi takový hlupáček,“ řekne lehce a políbí mě na tvář. „Děkuju ti.“

„Je od mého otce,“ řeknu, nejsem si jistý, proč by na tom mělo záležet.

„Určitě mu taky poděkuju,“ řekne a pustí mě.

Následuje mě do ložnice – nemůžu se dočkat, až ze sebe shodím oblek – a překvapeně najdu dvě velké tašky na posteli. „Co je to?“ Ptám se, když si věším sako.

„Řekl jsi, že potřebuješ košile.“

„No, to jo, ale nemyslel jsem tím, že je máš koupit!“

„Nesnášíš nákupy, já ne a měl jsem čas. Ty ne. Zdá se to jako dobré řešení. Není to nic velkého, zlato.“

Začnu prohledávat tašky. Je tam alespoň tucet košil. Jen tři z nich jsou bílé, které já normálně nosím.

A je tam pět kravat v barvách, které jsou úplně mimo moji komfortní zónu. „Nejsem si jistý, jestli si tyhle můžu obléct.“

„Och, zlato, nemůžeš se jednou za čas uvolnit? Vyzkoušet něco nového? Možná trochu žít?“

Dvanáct košil, pět kravat a všechno z obchodu, o kterém vím, že je docela drahý. „Tohle je moc jako narozeninový dárek.“

„Ty nejsou k tvým narozeninám.“ Vytáhne z kapsy účtenku a podá mi ji. „Věděl jsem, že kvůli tomu budeš vyskakovat, takže tě nechám, abys mi je proplatil.“

Celková částka na účtence je vysoká, ale ne příliš na to, kolik toho koupil. A ušetřilo mě to od nakupování.

„Děkuju ti za to oblečení, a že se se mnou nehádáš ohledně peněz.“

 „Nemáš za co, lásko.“ Vezme obálku z prádelníku a podá mi ji. „Tohle je tvůj dárek a neopovažuj se mi navrhovat, že to také zaplatíš.“

„Nebudu,“ řeknu a doufám, že se nenechal moc unést. Otevřu obálku a vytáhnu kartičku. Je to dárkový poukaz.

„Seskok padákem?“ Zeptám se udiveně.

„Ano,“ usměje se na mě. „Myslel jsem si, že by sis to mohl užít.“ Jen při pomyšlení na to, že skočím, mi žaludek udělá salto. Ta myšlenka je děsivá. „Děláš si srandu?“

„Vůbec ne,“ řekne očividně pobavený.

„Jdeš se mnou?“

Dramaticky se otřese. „Zlato, prosím! Dokážeš si mě představit, jak vyskakuju z letadla?“ Zavrtí hlavou a začne mi rozepínat knoflíky u košile. „Někdy si myslím, že mě vůbec neznáš,“ škádlí mě.

„Proč si myslíš, že já chci vyskočit z letadla?“

Zastaví se a na chvíli uvažuje. Když se na mě podívá, v očích nemá žádné pobavení. „Pořád jsi tak strašně vážný, lásko. Jsi ta nejpragmatičtější osoba, kterou znám.“

Pokrčí rameny. „Myslel jsem, že by ses mohl odvázat.“