MTTG - 9. kapitola

Překlad, kor.: Tým

Chiara

Chiara zalapala po dechu.

Před ní se rozšířila křišťálová jeskyně. Kamkoli se podívala, stoupaly k obloze krásné průsvitné sloupy.

Stále museli být v podzemí, ale jeskyně byla naplněna takovým světlem, že se zdálo, jako by vstoupili přímo do sluncem zalité mýtiny.

Pouze tam nebyly žádné stromy. Nebo spíš tam byly stromy, ale ty byly vyrobeny z křišťálu…

„Tady, podívej!“

Jaredův hlas byl ohromen, když ukázal na pulzující jas na konci jeskyně.

Skoro to vypadalo jako fontána čistého světla.

Když se přiblížili, uviděli, že to byla skutečně fontána. Voda padala do půvabných oblouků – a oslnivě zářila, osvětlovaná zevnitř stejně jako krystal.

„To je nádherné,“ vydechla.

A pak si uvědomila, odkud pochází zdroj světla, díky kterému voda zářila.

V srdci fontány, na štíhlém sloupu perleti, byl usazený malý artefakt.

Kouzelný artefakt. Je to skutečné. Je to opravdu skutečné a já jsem to našla!

Omámená se naklonila dopředu a ignorovala, jak jí voda prosakuje paže.

Prsty se jí třásly, když se natáhla – ale nezmizelo to, jakmile se toho dotkla. Místo toho to připadalo pevné. Připadalo jí to skutečné.

Opravdu jsem to zvládla!

Bez dechu vzrušením kolem toho uzavřela prsty. Potom to vytáhla z fontány.

Nemohla říct, co očekává. Byl to magický artefakt, pro který tolik obětovala, takže se jistě mělo stát něco magického.

Místo toho artefakt, těžký a chladný, jen spočíval v její ruce.

Se zamračením na něj zírala. Teď, když to mohla studovat, to vlastně nevypadalo tak magicky.

Vypadalo to jako náhrdelník z těžkého zlata. Na řetězu spočíval kulatý disk. Odráželo to nádherné světlo – ale neviděla na tom nic magického.

Se zamračením to otočila – a pak zalapala po dechu.

Na spodní straně zlatého disku bylo více symbolů.

Ve středu byl trojúhelník se třemi liniemi směřujícími nahoru. Kolem toho viděla další symboly – některé vypadaly jako hory, jiné jako souhvězdí hvězd.

Zúžila oči a neustále kotoučem otáčela a otáčela – ale nic jiného se nestalo.

Nedocházelo k náhlému výbuchu magie, k odhalení tajemství v obláčku kouře a výbuchu světla.

Medailon byl v její ruce uklidňujícím způsobem těžký. Muselo to být skutečné zlato. Ale to bylo vše.

Jen šperk.

Zoufale se snažila zahnat slzy. Bylo to to, kvůli čemu se vzdala celého života? Bylo to to, kvůli čemu opustila práci, prodala auto a utratila všechny své drobné úspory?

Nic to nebylo. Nikoho by to o ničem nepřesvědčilo. Byla přesně tam, kde vždy byla – bláznivý šílenec, který viděl vlkodlaka a který teď měl pěkný náhrdelník, o kterém tvrdila, že je magický.

Věděla, co jí na to otec řekne.

„Můžu to vidět?“ zeptal se Jared.

Bez slova mu náhrdelník předala.

V okamžiku, kdy se jeho ruce dotkly zlata, prošel jeskyní rachot. Všude kolem nich zazněl krystal jako sklenky ve skříňce, když došlo k zemětřesení.

Bylo to zemětřesení? Nebo se drakovi podařilo konečně prorazit do bludiště?

„Myslím, že bychom opravdu měli odejít…“ Natáhla se a chytila Jareda za paži.

A pak se pod nimi otevřela země.

Zařvala, když začali padat.

Všude kolem nich praskal krystal. Průsvitné stromy, které tak obdivovala, se roztříštily na tisíc třpytivých kousků. Jemná krása jeskyně naplněné světlem, která jí připadala tak kouzelná, během několika sekund zmizela.

Místo toho zbyla jen obrovská černá prázdnota, do které padal rozbitý krystal. Stále slabě pulzoval zbytkem krásného světla – a také do něj padali spolu s krystalem.

Pod nimi už nebylo nic než tma.

Byli stále uvnitř hory? Nebo byli transportováni na nějaké hrůzostrašné, kouzelné místo? Někam, kde by nekonečně padali do propasti pohlcené temnotou?

Nebo možná teorie o mimozemšťanech měly po celou dobu pravdu, a tak to vypadalo, když byl někdo transportován do vesmíru pro mimozemské experimenty…

Najednou se ozval nový zvuk. Chiara to zpočátku nedokázala k ničemu přiřadit. Byl to hlasitý spěšný zvuk, téměř tak hlasitý jako hromový úder srdce v uších.

Pak si uvědomila, kde to předtím slyšela. Byl to prudký zvuk obřích křídel bijících do vzduchu.

Drak!

O chvíli později zjistila, že je svírána obřími drápy.

Skoro cítila vděčnost za to, že ji Zane přišel znovu unést – než si uvědomila, že pod ní musí Jared stále upadat do smrti.

Kroutila se v drápech a zoufale se natáhla do šera.

„Jarede!“ Její vyděšený hlas se děsivě ozýval v obrovské tmě dole.

A pak si uvědomila, že drápy, které ji drží, nejsou dračí. Byly ptačí. Obří pták.

Srdce jí bušilo v krku a vzhlédla.

Nebyl to drak, který ji chytil. Nebyl to Zane, kdo se vrátil, aby ji znovu unesl.

Nad sebou zahlédla hlavu obrovského orla, obrovský, ostrý zobák, který se leskl v umírajícím světle rozbitého krystalu.

Byla to poslední věc, kterou viděla, než všechno zčernalo.