MTTG - 8. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Jared

Jared lapal po dechu. Stihnul to včas.

Několikrát si myslel, že se uvnitř hory ztratil – ale stejně jako kompas vždy tu byl pocit malého světla, které táhlo jeho srdce vpřed. Poté ho to vedlo přímo k jeho družce. A právě včas.

Pokud by byť jen trochu zaváhal, byl by teď uvězněn venku se stínovým drakem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Chiara nebyla zraněná, pokud viděl.

Bez dechu přikývla. A pak byla v jeho náručí a pevně ho objímala, jako by se už nikdy nechtěla pustit.

„Díky bohu, že jsi tady!“ zalapala po dechu. „Jak jsi mě vůbec našel? Myslela jsem, že v této hoře zemřu úplně sama!“

„Viděl jsem je unést tě. Následoval jsem je. Promiň, že mi to trvalo tak dlouho.“

„Zbláznil ses? Neomlouvej se!“ Když se odtáhla a zavrtěla hlavou, zasmála se. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal. Jsem tak ráda, že jsi tady. A je mi moc líto, že jsem tě do toho vtáhla.“

„Jsem tady, protože tu chci být,“ řekl chraplavě a zalilo ho teplo, když se její tělo přitisklo k jeho.

Bojoval se svým vzrušením. Teď na to opravdu nebyl čas. Nejprve budou muset najít způsob, jak uniknout…

„Tak co teď budeme dělat? Zkusíme projít bludištěm?“

Chiara přikývla. „Znám tu mapu nazpaměť. A vůbec netuším, co na konci najdeme. Samozřejmě doufám, že můj magický artefakt – ale možná také východ?“

„Dostanu tě odsud,“ slíbil Jared. „S tím si nedělej starosti.“

„Nebudu se dívat, zatímco budeš bojovat s drakem a jeho strašidelnými lokaji se stínovýma očima.“ Chiara nad tím zavrtěla hlavou a poté ho popadla za ruku. Zatáhla mu za ni. „Pojď. Čím dříve půjdeme, tím lépe. Kdo ví, na co ti lidé přijdou. Nemám v plánu se zdržet a zjistit to.“

Krystal byl masivní – a zdálo se, že vyztužený podivnou energií. Zářil, jako by byl naplněn světlem – neodrážel vnější zdroj, ale zářil, jako by byl zdrojem světla, samotný krystal.

Nebyla to žádná dračí magie, jakou kdy viděl. Přesto za tím rozhodně byl velmi silný zdroj energie.

Nový elementární drak. Musí být.

Možná to byl ten, kdo se schovával v srdci bludiště. A protože ho sem poslala Rada prvků, Jared předpokládal, že nový drak bude na jejich straně.

Mohl by se vypořádat se stínovým drakem, pokud to zvládne.

Navzdory své snaze zjistit, co je za tímto novým přírůstkem do Rady prvků, právě teď Jared myslel jen na jedinou věc: chránit Chiaru a dostat ji zpět živou.

„Veď mě,“ řekl a nechal se táhnout.

Sevřel prsty kolem Chiařiny ruky, spojení ho naplnilo vřelostí a úlevou. Přemýšlel, jestli to cítí i ona.

Po všem, čím si prošla, bude obtížné jí vysvětlovat o poutu druhů a o tom, že je měnič.

Ale pak, jakmile se dostanou do nitra bludiště a najde, co hledala, uvědomí si, že mu může věřit. A že ne všichni měniči byli příšery.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla Chiara, když kráčeli po cestě obklopené zářícím krystalem.

Stěny kolem nich byly až ke stropu obrovské jeskyně – což znamenalo, že stínový drak nemohl přes bludiště letět.

Samozřejmě to také znamenalo, že Jared ho také nebyl schopen přeletět. Ale pokud to znamená, že jsou v bezpečí před dračími útoky shora, tak mu to nevadilo.

„Nikdy jsem nic takového neviděl,“ řekl Jared tiše.

Byla to pravda: Sky Home, sídlo Rady a domov chiméry Garetha, bylo nádherné, kouzelné místo. A Mountain View, město, kde vyrůstal, bylo nádherné malé městečko vysoko v horách.

Obě byla kouzelná. Obě byla tajná místa měničů neznámá lidem.

Ale nebyly takové.

Určitě přišli na správné místo. Jared stále netušil, co přesně najdou, ale něco tu bylo. Něco – nebo někdo.

Doufejme, že někdo dostatečně silný, aby jednal s naším dračím přítelem tam venku…

Museli se několikrát vrátit. Přestože si Chiara mapu zapamatovala, procházení skutečným labyrintem krystalu bylo jiné.

Každou chvíli zaslechli vzdálený, tupý řev. Krystal kolem nich jednou nebo dvakrát zazněl, zatímco se země mírně chvěla.

Zane musel zaútočit na dveře.

Jared zaťal čelist a sevřel prsty kolem Chiařiny ruky.

Podívala se na něj. Starost v jejích očích mu říkala, že dospěla ke stejnému závěru. Ale nemluvila. Místo toho zvedla bradu a měla odhodlání v očích.

„Už to není daleko.“ Zdálo se, že ve světle krystalů zářily také její vlasy. „Doufejme, že náš tajný magický artefakt najdeme zároveň s východem ven, nebo budeme mít potíže.“

„Dostaneme se odsud, bez ohledu na cokoliv.“ Bylo těžké odolat pokušení přitáhnout ji k sobě, zabořit prsty do jejích vlasů a políbit ji tak, až by byla bez dechu. Ale na to bude čas později. Poté, co to zvládnou živí. „Slibuji.“

Věnovala mu malý úsměv, který v něm rozdmýchal potřebu. „Vím, že bych ti neměla věřit, ale věřím. Divné, že? Ani tě neznám. Ale stejně, myslím, že ne každý chlap by se smířil s mimozemšťany, draky a tajnými jeskyněmi.“

Cítil, jak se mu na rtech formulovala odpověď, ale nakonec nic neřekl.

Do pekla s opatrností. Sekunda nebo dvě nic nezmění.

„Stojíš za absolutně jakékoliv množství mimozemšťanů, draků a podivných služebníků temnoty,“ řekl vážně – a pak udělal to, po čem toužil celou tu dobu.

Zabořil ruce do jejích vlasů a cítil, jak mu rovné pastelově zbarvené vlasy padají přes prsty jako hedvábný závoj, zářící růžově, modře a zeleně jako krystal.

Její ústa byla pod jeho měkká a poddajná, když ji ochutnal se vším hladem, který se snažil udržet.

Perfektně mu padla do náruče, jako by pro to byla stvořena. Na dlouhou chvíli si dovolil ji jednoduše držet.

Její vůně ho obklopila, sladká a květinová, s něčím teplým pod tím – něco, kvůli čemu chtěl políbit každý centimetr její kůže, dokud by nebyla celá zrudlá a třásla se.

Nemohli – teď ne. Tady ne, uvěznění v bludišti s vraždícím drakem v patách.

Ale brzy – jakmile je z tohoto místa dostane.

„Polibek pro štěstí,“ řekl, když se jejich rty rozdělily, a usmál se na její zrudlou tvář. „Nemůže ublížit, když použijeme nějaké vlastní kouzlo, že?“

„To bylo hodně štěstí.“ Usmála se zpět a vypadala omámeně a šťastně, oči měla teplé a plné ohromené radosti.

Vypadala tak dobře. Tento pocit nikdy předtím neznal – ale teď věděl, proč se všichni draci téměř okamžitě zbláznili do svých družek.

Bylo to proto, že nikdy necítil nic jako zlaté teplo, které se nyní při pohledu na její úsměv skrze něj šířilo. Líbat ji, ochutnávat – to bylo lepší, než to nejlepší víno.

A prohlašovat ji za svou… sotva na to mohl myslet. Dokonce i představa jejích nádherných, měkkých končetin roztažených na bílých prostěradlech stačila k tomu, aby jeho tělem projelo teplo.

Náhle si olízl suché rty.

Později, slíbil svému griffinovi. Jakmile se dostaneme někam do bezpečí.

„Myslím, že tam, kam jdeme, budeme potřebovat štěstí.“ Znovu se natáhl a jemně se dotkl pastelové duhy jejích vlasů a obdivoval, jak zářily v tajemném světle vycházejícím z krystalů.

Naklonila hlavu k jeho dotyku, oči tmavé a teplé. „Jsem ráda, že jsi tu se mnou,“ řekla tiše.

„Také jsem rád.“

Ještě jednou ji políbil, tentokrát téměř cudně, otřel se rty o její. Pak se znovu ozval vzdálený řev rozzlobeného draka.

Zhluboka se nadechli a pak spěchali dál.

Bludiště bylo obrovské. Připadalo mu, jako by v něm chodili hodiny. Jared si nemohl pomoct, ale cítil se ohromený Chiarou, která je tudy vedla, jako by znala labyrint skrz naskrz.

„Byla jsem vyděšená, že bych mapu ztratila.“ Potichu se zasmála a zavrtěla hlavou. „Myslím, že jsem měla pravdu; Jen jsem si nemyslela, že by jí ukradl drak. Přesto je dobré, že jsem strávila všechny ty noci studiem mapy. Nezastavila jsem se, dokud jsem ji nedokázala nakreslit se zavřenýma očima – ach! Tady jsme!“

Před nimi se objevila zeď z křišťálu.

Byla znatelně silnější než zdi, které je obklopovaly – nebo možná to bylo jen tím, že světlo zářící uvnitř bylo silnější.

Na první pohled to vypadalo jako každá jiná slepá ulička v bludišti. Kdyby byl sám, Jared by se pravděpodobně jen otočil, jakmile by uviděl, že cesta skončila.

Místo toho ho Chiara netrpělivě přitáhla přímo ke zdi.

„Jsou to dveře,“ řekla a podívala se na neproniknutelnou stěnu křišťálu. „Alespoň to říkal symbol na mapě.“

„Říkala mapa, jak je otevřít?“

Chiara se kousla do rtu a zavrtěla hlavou. „Byl na něm nakreslen další symbol – ten magický. Trojúhelník se třemi světly.“

„Znamená to, že potřebujeme magii, abychom se dostali dovnitř?“ Jared cítil, jak jeho naděje klesají. Mohl být měničem – ale na rozdíl od elementárních draků neměl žádné zvláštní schopnosti.

Měl svá křídla… ale pro jednou byla k ničemu. Obří dveře před nimi sahaly až ke stropu jeskyně, stejně jako okolní zdi.

„Možná,“ řekla Chiara rozrušeně. „Myslela jsem, že to možná znamená, že dovnitř bude vpuštěn pouze někdo, kdo hledá magický artefakt.“

„Velmi Indiana Jonesovské,“ zamumlal Jared pobaveně. „Nebo možná jen někdo, kdo si to zaslouží?“

„Což jsem jasně já.“ Chiara vykročila vpřed s odhodlaným výrazem ve tváři. Potom přitiskla svou plochou ruku ke dveřím.

Nic se nestalo.

„Sezame, otevři se?“ zkusila to a přidala druhou ruku.

Dveře se nehnuly.

„Tady, zkusím to.“ Jared přistoupil k jejímu boku. „Možná to potřebuje dva. Možná to potřebuje –“

Pravé druhy, téměř řekl. Na poslední chvíli zakousl slova zpět.

Stále musel Chiaře druhy vysvětlit, ale teď na to pravděpodobně nebyl nejlepší čas.

Místo toho, než se mohla na cokoliv zeptat, přitiskl ruku na krystal, hned vedle její.

Na okamžik se nic nestalo a on sledoval, jak Chiařina tvář povadla.

Potom světlo pomalu zesílilo. Vycházelo to z křišťálových dveří před nimi. Světlo pulzovalo a měnilo odstíny ze zlaté na modrou, růžovou a zase zpět, čím dál rychleji.

O chvíli později krystal pod jejich dlaněmi vibroval. A pak se dveře otevřely.