MTTG - 10. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Jared

Když se křišťálová jeskyně zhroutila, nedokázal Jared myslet na nic jiného než na Chiaru. Instinkt převzal moc – a pravděpodobně jim zachránil život. V okamžiku se přeměnil, zlatý náhrdelník visel z jednoho z jeho drápů a jeho křídla zamávala do vzduchu.

A pak se vrhl za ní.

Stále bylo dost světla, aby rozeznal její tělo, padající k děsivé temnotě pod nimi. Letěl tak rychle, jak jen mohl, a dohnal ji. Jakmile byl dostatečně blízko, sevřel ji ve svých drápech a pevně ji držel, zatímco mával křídly, aby znovu vzlétl.

Slyšel, jak hrůzou křičí jeho jméno. Musela si myslet, že stále padá. Teď ale nebyl čas na vysvětlení.

Jediné, na čem záleželo, bylo dostat se odsud, než se na ně hora zhroutí, nebo je najde stínový drak.

Po chvíli Chiara ochabla v jeho sevření a Jaredův griffin silně mával křídly s novým odhodláním.

Světlo rozbitých krystalů rychle mizelo. Brzy bude úplná tma – a dokonce i pro měniče griffina útěk ztíží.

Naštěstí čím byla větší temnota, tím snazší pro jeho ostré orlí oči bylo, aby si uvědomil, že existuje další zdroj světla.

Nebyla to tajuplná záře krystalů, kterou teď dokázal rozeznat. Bylo to známé teplo slunečního světla, které kdesi slabě pronikalo otvorem.

Změnil směr, už neletěl přímo nahoru. Neviděl, kde přesně je zdroj světla, ale přicházelo to odněkud po jejich levici…

Dosáhl skalního výběžku právě když poslední světlo krystalů zmizelo. Dole a nahoře už nebylo nic jiného než naprostá tma.

A přesto dokázal rozeznat slabý obrys skal, na kterých přistál. Byla zde malá římsa – dostatečně velká, aby na ní mohl sedět orel.

Opatrně stále pevně držel Chiaru a přeletěl kolem vyčnívající skály. Za ním bylo světlo osvětlující temnotu jen o něco jasnější.

Nejdůležitější bylo, že ve skále byl otvor, ze kterého světlo zřejmě vycházelo.

Proměnil se zpět a přesunul si Chiaru do náruče, když prošel skrz trhlinu ve skále. Tunel za ním byl příliš úzký na to, aby jím mohl projít griffin, ale i když byl strmý, dokázal ho vyšplhat na lidských nohách.

Spěchal a stále poslouchal, zda neuslyší známý zvuk dračích křídel. Ale zatím bylo všude ticho. Tunel se vinul sem a tam, ale neustále vedl nahoru. Jak kráčel nahoru, světlo bylo čím dál jasnější.

A potom, po sotva deseti minutách lezení, zahnul do poslední zatáčky. Najednou se ocitl obklopen jasným slunečním světlem.

Stál na další úzké skalní římse, stále vysoko v horách. Dole byl smrtící sráz a pak další hory a údolí, které se táhly, kam až oko dohlédlo.

Nad ním byla obloha zářivě modrá, slunce zářilo na sněhu, který pokrýval vrcholky hor všude kolem něj.

Zvládl to. Byli svobodní.

Teď se museli dostat odtud pryč, než je najde stínový drak… ale zatím nebylo po Zaneovi ani stopy.

Jared se proměnil.

Když roztáhl křídla, jeho srdce bylo plné radosti. Hory volaly k jeho duši, vítr se ho snažil svést.

Bylo toho zde tolik k prozkoumání. Vítr ho nesl z hory na horu a hrál si v jeho peří, zatímco ho slunce zahřívalo, když prozkoumával skrytá údolí a strmé rokle.

To byl griffinův domov. Nebo by mohl být.

Ale právě teď tu bylo něco mnohem důležitějšího. Musel odtud dostat Chiaru.

Vzlétl a odlétal pryč z hory, která je téměř uvěznila.

Věděl, že se nemohou vrátit do malé turistické vesnice, odkud vyrazili. Stínový drak věděl, kde Chiara byla ubytovaná. Pokud se Zane dostal z hory, bylo to první místo, kam by ji šel hledat.

Místo toho Jared dovolil, aby ho vedly slunce a vítr, a následoval jejich volání, když se snažil mezi nimi a jejich nepřítelem utvořit co největší vzdálenost.

Nakonec vůbec nezáleželo na tom, kde skončí.

Důležité bylo jen to, aby je Zane nemohl najít.

Když konečně překročil Alpy, na obloze po Zaneovi nebylo ani stopy. V tomto okamžiku se možná dostali do jiné země – ale Jared se nechtěl zastavit a zeptat se.

Pod nimi rozeznal roztroušené rustikální chaty lyžařského střediska. Nebyla sezóna – což snad znamenalo, že většina z nich bude opuštěná.

Znovu byl vděčný za to, že mytologičtí měniči jsou pro lidi neviditelní. Znamenalo to, že mohl přistát ve stínech za jednou z chat a proměnit se tam, pak vyšel ven na světlo, jako by byli dvojice turistů, kteří měli nehodu na hoře.

Stále držel Chiaru v náručí a zaklepal na dveře.

Nikdo neodpověděl. Po dlouhé chvíli Jared násilně otevřel dveře.

Chata byla prázdná. Byla tu výmluvná vůně saponátu a bělícího prostředku, která mu říkala, že vše bylo dobře vydrhnuto a nyní čeká na začátek nové sezóny.

Nebylo to luxusní – nábytek byl ze dřeva, dobře použitelného, ale robustního.

Ale bylo to místo k odpočinku, místo pro Chiaru, aby se vzpamatovala.

Místo, kde je Zane nenajde.

A co je nejdůležitější, dá jim to možnost si promluvit. Protože bylo na čase, aby se o něm Chiara dozvěděla pravdu.

Opatrně ji položil na postel. Její vlasy v pastelových barvách se rozprostřely přes polštář, když si povzdechla a trochu se pohnula. Na tváři se jí objevilo zamračení.

Jemně natáhl ruku, aby jí odhrnul pramen růžové a modré z očí, a cítil, jak jeho vlastní starosti mizí žárem její kůže.

V tom okamžiku skrze něj znovu propukla radost.

Naše družka, ozývalo se v něm a byl naplněn vřelostí a štěstím.

Už jen při pohledu na ni měl pocit, jako by se vrátil domů. Což bylo možná nejpodivnější pro někoho jako on, který nikdy nepoznal své rodiče.

Chiara si znovu povzdechla. Pak ji sledoval, jak se její víčka začala třepotat.

„Chiaro?“ řekl tiše. „Jsi v bezpečí. Vše je v pořádku.“ Palcem ji něžně hladil po lícní kosti, a když se jí zvedla víčka, zasněně a omámeně se na něj usmála.

„To jsi ty,“ povzdechla si. „Měla jsem nejpodivnější sen. Padala jsem…“

Potom se s nádechem napřímila. „Nebyl to sen! Pamatuji si – bludiště! A drak, a pak –“

„Padali jsme,“ řekl Jared. Položil jí ruku na paži. „Musela jsi být vyděšená. Ale teď jsme v bezpečí. Toto je jakési lyžařské středisko – vše je opuštěné až do začátku sezóny. Zane nás tady nenajde.“

„Artefakt.“ Chiařiny oči byly divoké, když se rozhlížela kolem. „Celá ta práce a ani to nebylo magické…“

Jared ho vytáhl zpod košile. Jemně jí upevnil řetízek kolem krku.

„Tady. Udržoval jsem to v bezpečí. A myslím, že jsem přišel na to, co to je.“

Stále viditelně otřesená na to Chiara položila ruku a prsty hladila po zlatě. „Ach?“

„Je to mapa.“

Jared natáhl ruku. Když se jejich prsty dotkly, vyvolalo to další jiskru horka, ale přinutil se to ignorovat, přesto že se Chiařiny oči rozšířily.

„Tady, vidíš?“ Prstem přejel stylizovaná pohoří. „Toto je konkrétní místo. Je to jako mapa, která tě sem přivedla. Myslím, že tyto konstelace jsou klíčové. Musíme jen zjistit, která souhvězdí se objevují nad kterými horami.“

„To je všechno?“ Chiara se zoufale zasmála a pak zavrtěla hlavou. „Utratila jsem všechny své úspory na této šílené cestě. Dala jsem výpověď v práci. Prodala auto. Nemám prostředky na další šílený hon za poklady po celé planetě.“

„Nejsi šílená,“ řekl Jared klidně. Pak se zhluboka nadechl.

„Vlastně… je tu něco, co jsem ti chtěl říct. Jen jsem nemohl přijít na to, jak to udělat. Určitě si říkáš, jak jsme ten pád přežili…“

Chiara přimhouřila oči, pak zbledla, jak se zdálo, že se jí vracely vzpomínky. „Všude byla tma. Myslela jsem, že jsem tě ztratila. Padali jsme… a pak se ozval zvuk křídel. A pak –“

„Pak tě zachránil griffin.“

Chiara zalapala po dechu. „Také jsi ho viděl?“

Jared pomalu zavrtěl hlavou. Znovu se natáhl, aby na Chiaru položil ruce. „Já jsem ten griffin, Chiaro.“

Šokovaně na něj zírala a nervózně se zasmála. „To nemyslíš vážně, že ne?“

Jared zavrtěl hlavou. „Jednou jsi viděla vlkodlaka. Byl to muž, který se mohl změnit na vlka. V mém světě si říkáme měniči.“

„Ve tvém světě…“ vydechla Chiara. „Ne. To není možné.“

Na Jaredových rtech se objevil malý úsměv. „Ach, takže budeš věřit na vlky a mimozemšťany, ale měnič griffina musí být šílená fantazie?“

Chiara polkla a stále na něj zírala vytřeštěnýma šokovanýma očima. „Ne, ale – ty jsi normální,“ řekla žalostně. „Nespravedlivě žhavý – ale normální člověk. Ty nejsi jako Lou s jeho stínovýma očima nebo vlkodlak, který se mě pokusil sežrat, nebo drak, který mě unesl. Nejsi –“

„Nejsem zlý,“ dokončil. „To je správně. Jsem měnič griffina, ale nejsem ani zločinec, ani monstrum. Viděla jsi jen temnou stránku našeho světa a je mi to opravdu líto. Pracujeme velmi tvrdě, abychom zajistili, že nikdo z našich vlastních lidem neublíží – ale ne vždy to funguje. Stále je toho mnohem víc, Chiaro. Přál bych si, abych ti to mohl ukázat.“

„Nevěřím ti.“ Když na něj zírala, zavrtěla hlavou. „Děláš si ze mě legraci. Jsi jako ostatní – myslíš si, že jsem blázen.“

„Hej,“ řekl tiše a propletl jejich prsty. „Věřím, že jsi silná a odvážná žena. Chce to tolik síly nechat svůj život za sebou, bojovat za něco, o čem víš, že je správné, i když se ti lidé kvůli tomu smějí. Nikdy bych si z tebe nedělal legraci. Vím, že mluvíš pravdu.“ Cítil, jak se mu na rtech objevuje úsměv. „S výjimkou upírů a mimozemšťanů. To jsou většinou lidské výmysly.“

Podívala se dolů na jejich ruce. Její kůže byla teplá proti té jeho a i teď, navzdory svému šoku, ho neopustila.

Hodí se k sobě tak dobře. Všechno v něm vědělo, že přesně takto to má být.

Ale musela se rozhodnout sama. Nemohl to udělat za ni. Mohl se jen modlit, aby mu dala šanci ukázat jí, že v paranormálním světě je mnohem víc, než to, čemu byla dosud vystavena.

„Jestli jsi opravdu griffin,“ řekla nakonec a hlas se jí třásl, „tak mi to ukaž. Proměň se v griffina. Hned teď.“

Zasmál se. „Je to tady trochu malé. Zničím nábytek. Pojď ven na terasu a já se pro tebe přeměním.“

„Přemě…“ zamumlala. Zavrtěla hlavou a pak na něj ostře, podezíravě přikývla. „Dobře. Ale žádné triky.“

„Žádné triky,“ souhlasil.

Vytáhla ruku z jeho a sama vstala. Stále vypadala trochu otřeseně, ale zjevně se začala vzpamatovávat.

Což bylo dobré. Teď už musel jen napravit a dokázat, že ne každý měnič byl monstrum…

„Pokračuj,“ dožadovala se, jakmile vstoupili na terasu.

Jared se rozhlédl, ale malé letovisko bylo stále opuštěné. A tady za jejich chatou byli stejně z dohledu od většiny malých domků.

Zhluboka se nadechl a pak se otevřel svému griffinovi.

Energie v něm proudila. Celou kůží mu explodovaly malé špendlíky tepla – a potom, o několik minut později, jeho griffin vítězně roztáhl křídla.

Vítr mu prohrábl peří. Chladný, čistý horský vzduch mu zpíval o osamělých vrcholcích hor a ledovcích, o ledových potocích a skrytých údolích s oslňujícími květinami.

Neposlouchal svůdnou zprávu větru. Jediné, co ho teď zajímalo, byla Chiara – která na něj momentálně zírala s výrazem naprostého šoku.