MMTTG - 2. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Jared

Jared nemohl odtrhnout oči od ženy sedící naproti němu.

Ani ji nezaregistroval, když jí přišel na pomoc. Všechno, co viděl, byl nějaký násilník, který někoho tlačil na zeď v uličce. Bez váhání zasáhl – jako měnič byl silnější než lidé a uzdravoval se mnohem rychleji. Pokud jde o něj, bylo jeho povinností pomáhat, když mohl.

Samozřejmě, pak násilník utekl a on se na ni poprvé podíval.

Jeho družka.

Jeho družka, tady, v malé ospalé francouzské vesnici. Zdálo se to nemožné.

Jared jako jeden z nejvzácnějších mytologických měničů griffina nikdy nepotkal jiného svého druhu. Nikdy se neodvážil s nikým sdílet své obavy… jediný důvod, proč podle něj byli griffini tak vzácní, bylo to, že neměli druhy, nebo jen zřídka.

Byť jen ta myšlenka byla příliš bolestivá, než aby se jím zabýval, zvláště pro někoho jako on, který od dětství snil o vlastní obrovské rodině. Zakázal si o tom snít. Místo toho se soustředil na svou práci.

A vždy tu byla práce. Jako jeden z poslů Rady prvků úzce spolupracoval s komunitami měničů po celé Americe.

Málokdy si vzal dovolenou. Ve svém domě v krásném městě Mountain View, kde vyrostl, netrávil mnoho času. Neměl ani rande, protože proč se obtěžovat, když jeho griffin okamžitě věděl, že jeho rande není jejich družka?

Ale tady byla. Nádherná, po útoku trochu otřesená – ale naprosto skutečná.

Griffin v něm potěšeně roztáhl křídla.   

„Říkal jsi, že byl divný,“ řekla po dlouhé chvíli ticha.

Ani si neuvědomil, kolik času uplynulo. Bylo neuvěřitelně těžké zabránit tomu, aby na ni zíral.

Měla rovné vlasy po ramena, které byly u kořínků momentálně obarvené do fialova, do půlky modře se světle zelenými konci. Měla dlouhé zlaté náušnice, které při každém otočení hlavy zacinkaly. Kolem hrdla měla obojek z černého sametu s nějakým tajemným symbolem vpředu, který nepoznal. Kromě toho měla také malé roztomilé náramky.

A to vše bylo doplněno rozumnými turistickými kalhotami, fialovým tričkem a robustními turistickými botami.

Vypadala trochu jako čarodějnice na výletě. Nejroztomilejší a nejkouzelnější čarodějnice, jakou kdy viděl.

Ne že by někdy viděl čarodějnici, mimo Halloween.

„Divný,“ opakoval a snažil se vzpomenout si na to, co viděl zlomek vteřiny, než se ho zmocnil instinkt a útočníka odehnal. „Pořádně jsem ho neviděl. Ale něco na něm bylo divné.“

Ona měnička nebyla, to cítil. A muž, který na ni zaútočil, také nebyl měnič, díky čemuž to bylo tak divné. Protože tam byla cítit zvláštní síla. Temnota, která zaplnila uličku, nebyla přirozená. Ve skutečnosti mu to připadalo děsivě známé…

Steele. Temnota chutnala jako stín – jako stín, když Steele zaútočil na Sky Home.

Ale to bylo nemožné. Muž, který zaútočil na Chiaru, byl člověk. Člověk nemohl použít tuto znepokojivou stínovou sílu. Steela to téměř pohltilo a on byl jedním z nejsilnějších draků ohně.

Chiara na něj zírala. Kousla se do rtu – a pak se posadila rovně.

„Budeš se mi smát,“ řekla, „ale to je v pořádku, už jsem si zvykla. A nedělá to o nic méně pravdivým. Muž, který na mě zaútočil – Lou – nebyl člověk. Ne úplně.“

Jared na ni překvapeně zíral. Věděla o světě měničů? „Co tím myslíš?“

„Existuje spousta divných věcí,“ řekla a zhluboka se nadechla. „Vlkodlaci. Upíři. Pravděpodobně mimozemšťané. A démoni jako tenhle. Když na mě zaútočil, jeho tvář se změnila ve stín. Zírala jsem přímo do tmy. Absolutní tma. Nic. Byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděla. Rozhodně ne člověk.“

„Počkej, počkej… řekla jsi právě mimozemšťané?“

Jaredovi vířilo v hlavě. Na zlomek vteřiny si myslel, že ví o měničích, což by všechno tak usnadnilo.

Ale pak pokračovala s upíry a mimozemšťany…

Chiara pomalu přikývla. „Víš, existuje spousta teorií. Pokud jde o tento druh nadpřirozených věcí, jsem trochu expert. Jsem jedním ze starších novinářů pro Mimozemského vyšetřovatele.“

Pohled, který mu věnovala, ukázal, jak hrdá na tuto skutečnost byla.

Pak pokračovala. „Nikdy jsem nevěřila na mimozemšťany navzdory všem teoriím. Ale dívat se do… očí té věci, bylo to jako dívat se do vesmíru. Do černé díry. Prázdnota, ledový chlad, kde nic nemůže žít. Kde neexistuje žádné světlo.“

„Nemusí to být mimozemšťané,“ řekl Jared, stále si nebyl jistý, kolik toho ví. „Tady na této planetě máme dost temnoty, nebo ne?“

A to, co řekla, se přesně shodovalo s tím, co cítil, když zaútočil Steela. Což jen zvýšilo pravděpodobnost, že to nějakým způsobem souviselo s elementem temnoty, který byl probuzen.

„Myslím, že jo,“ řekla Chiara, zjevně nepřesvědčená. „Ale přemýšlej o tom. Chtěl bys věřit, že zde na zemi máme démony tohoto druhu? Raději bych věřila, že k nám přiletěli ve vesmírné lodi. Protože to znamená, že zas odejdou.“

„Ne, aniž by byli poraženi jako první. A v takovém případě je rozdíl, odkud pochází?“

Jared nemohl uvěřit, že opravdu diskutuje o mimozemských konspiračních teoriích se svou nádhernou, ale naprosto matoucí lidskou družkou.

„Myslím, že ne.“ Chiara si povzdechla. O vteřinu později přimhouřila oči. „Počkej – ty se mnou o tom opravdu diskutuješ? Nemyslíš si, že je to šílené? Vlkodlaci? Mimozemšťané? Démoni?“

Jared pomalu zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že je to šílené. To, co jsme jasně viděli, nebylo lidské. To ale neznamená, že věřím v mimozemšťany,“ spěšně objasnil. „Ale věřím, že v tomto světě stvořeném temnotou jsou věci – stvoření.“

Lidé vždy přicházeli s vysvětlením pro ty části paranormálního světa, které se dotkly jejich životů. A předpokládal, že démoni jsou docela dobrým popisem děsivého elementu temnoty, který nakazil Steelea.

A to si teď nějak našlo cestu do lidského světa…

„Páni,“ vydechla Chiara. Její káva spočívala zapomenutá na stole, když na něj zírala. „Jsi první člověk, kterého jsem kdy potkala a který si nemyslí, že jsem blázen. No, mimo čtenářů Mimozemského vyšetřovatele, samozřejmě.“

„Nemyslím si, že jsi blázen. Také jsem to viděl,“ připomněl jí. „Takže, když jsme to dostali z cesty… proč na tebe ten tvor zaútočil?“

Vrhla na něj dlouhý, zamyšlený pohled. O chvíli později vytáhla ze své tašky starý otlučený zápisník.

„Slib mi, že to nikdy nikomu neřekneš. Slib to,“ dožadovala se.

„Slibuji,“ řekl tiše. „Nechám si tvá tajemství pro sebe, ať už jsou jakákoli.“

Chiara se zhluboka nadechla. Potom otevřela notebook a vytáhla z něj mapu.

„Nikdy jsem to nikomu neukázala,“ řekla. „Pravděpodobně bych ti s tím neměla věřit – jsem blázen, když věřím někomu cizímu po tom, co se právě stalo, ale – vůbec nejsi cítit temnotou.“

Na to se zakřenil. „Jak jsem cítit?“

„Jsi cítit jako světlo,“ řekla vážně. „Jako sluneční svit na horách.“

Jeho úsměv se rozšířil, když si vzpomněl na nespočet hodin, které jako dítě strávil hraním ve větru a slunci a plachtěním mezi rozervanými skalami Mountain View se svým nejlepším přítelem Gregorym, drakem bouře.

„To se mi líbí.“

„Líbíš se mi,“ řekla, pak se zastavila a zrudla, jako by si až teď uvědomila, co řekla. „Hmm. Každopádně. Tady to je.“

Spěšně vytáhla pomuchlaný kousek papíru a rozložila ho na malém stole před sebou.

Zarudlá vypadala ještě lákavěji. Část Jareda toužila ještě teď prozkoumat její zrudlou pokožku rukama a tisknout polibky na všechny ty svůdné, měkké křivky.

Dalo mu dost úsilí, aby se odtrhl z pohledu na její prsa přitisknutá v košili.

Ale když to udělal, okamžitě ztuhl.

To, co Chiara tak pečlivě vyhladila, byla mapa. Ukazovala labyrint cest a pohoří – stejné pohoří, kam oba cestovali.

Přišel sem, protože jediná informace, kterou měl o svých rodičích, byla, že oblečení a deka, do kterých byl zabalený, pocházejí z Francie. A griffini měli tendenci přitahovat pohoří, což ho nutilo prozkoumat Alpy a Pyreneje.

A přímo ve středu mapy bylo označeno místo X symbolem, který poznal.

Trojúhelník se třemi čarami směřujícími nahoru. Stejný symbol, jaký měl na amuletu kolem krku. A stejný symbol, který se objevil na tajemném pátém podstavci v síni Rady.

Nikdo neměl tušení, co to znamená – ale zdálo se, že je blízko. Musel být. Nemohla to být náhoda, že lidská žena našla podivnou mapu se stejným symbolem.

„Co to znamená?“ zeptal se jí a prstem opatrně sledoval symbol.

„Znamená to, že se tam skrývá mocný magický artefakt,“ řekla a vzdychla. „Nebo to možná není magie, ale mimozemská technologie. Věděl jsi, že mimozemšťané postavili pyramidy?“

„Myslel jsem, že nevěříš mimozemským teoriím,“ řekl škádlivě.

„Je mnohem snazší věřit v mimozemšťany po tom všem, co se stalo.“ Usmála se na něj a pak zvážněla. „Ale vidíš to, že? Tento útok – nebyli by zaútočili a požadovali mapu, pokud by nebyla skutečná. Jsem blízko. Jsem tak blízko…“

„Jak se o mapě dozvěděli?“

„Nevím.“ Chiara se ušklíbla. „Nikomu jsem o tom neřekla – ale myslím, že jsem byla v tom knihkupectví trochu moc nadšená, když jsem ji našla.“ Byli tam další lidi. Většina z nich jen turisté. Ale jestli tam byl dokonce byť jen jediný člověk, který tam byl ze stejného důvodu –“

„Pochopil, že jsi něco našla,“ dopověděl Jared.

Nebo to bylo ještě jednodušší. Chiméra Gareth jim řekl, že temnota, se kterou bojovali, byla stará a velmi silná. Možná věděla o pátém podstavci, který se objevil. Možná temnota lépe než oni věděla, co bylo v sázce, kdyby zjistili, co ten podivný symbol znamená.

Znamenalo to ale, že je rozhodně na správné cestě.

Kdykoli jindy by okamžitě vyrazil sám. Ale jak mohl opustit svou družku, když zde byla v nebezpečí?

Chiara zívla a pak se na něj omluvně podívala. „Omlouvám se, myslím, že se adrenalin vytrácí. Asi bych měla jít spát. Zítra jsem plánovala vyrazit brzy.“

„Budeš v pořádku?“ zeptal se Jared.

Griffin v něm byl stále ve střehu. Nechtěl nechat jejich družku samotnou ani na vteřinu.

Jared však stěží mohl požadovat, aby mohl v její ložnici strávit noc, zvláště poté, co se jeden muž před jejími očima proměnil ve stvoření temnoty.

„Ach, budu v pořádku,“ uklidnila ho. „Budu v bezpečí. Mám s sebou celou tašku kouzel. Žádný vlkodlak ani žádný upír se nedostanou dovnitř.“

„A co mimozemšťané?“ nemohl odolat otázce. „Existují pro ně kouzla?“

Chiara se zasmála. „Myslíš si, že jsem blázen.“

Jared se na ni zazubil a zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Jen si myslím, že se mýlíš s mimozemšťany. Ať je to cokoli, je to z této planety.“

Pobaveně k němu naklonila hlavu. „Jsi první člověk, kterého jsem potkala, který mě vlastně bere vážně. Samozřejmě kromě předplatitelů Extraterrestrial Enquirer.“

Jared na okamžik zaváhal. Potom natáhl ruku a chytil ji za její.

Při kontaktu jím prošel šok, jak její kůže byla proti němu horká. Viděl, jak se jí rozšiřují oči a další zrudnutí jí stoupá na tváře.

Když se na něj podívala, cokoliv se chystala říct, bylo zapomenuto a její rty se mírně pootevřely.

Jared polkl.

„Ty jsi taky magický,“ vydechla, oči vytřeštěné a omámené. „Je to… jsi…“

Jared polkl a zavrtěl hlavou. „Ne magie,“ řekl drsným hlasem.

Všechno v něm toužilo přitáhnout si ji k sobě, držet ji blízko a líbat ji, až by byla bez dechu. Po celoživotní osamělosti griffin v něm jásal. Chtěl si nárokovat svou družku, přísahat, že ji vždy ochrání, vybudovat rodinu…

Ale nemohl to na Chiaru vybalit, ne takhle. Ne, když už byla tak nedůvěřivá ke světu měničů.

Místo toho se tedy velmi pomalu naklonil dopředu a dal jí příležitost, aby se odtáhla, kdyby chtěla.

Místo toho se s ním potkala na půli cesty, oči měla stále rozšířené úžasem.

V okamžiku, kdy se jejich rty setkaly, cítil Jared, jak skrze něj proudilo zlaté světlo.

Její ústa byla měkká a sladká, poddávala se mu. Zvedl ruku, aby ji jemně stočil skrz její nádherné vlasy mořské panny.

Na chvíli všechno ostatní zmizelo. Byl tam jen žár jejích rtů, vůně jejích vlasů a drtivá radost z toho, že ji konečně našel.

Líbat ji, dotýkat se jí, držet ji, bylo cítit tak dobře. Tady měl být. Tímto měl být.

Celý svůj život tvrdě pracoval, aby svou prací naplnil každou možnou hodinu. Necítil se osamělý – protože naplňoval svůj život prací a přáteli, dokud nebyl tak zaneprázdněný, že prostě nebyl čas myslet na rodinu, kterou nikdy nepoznal.

Ale teď konečně všechny ty starosti odpadly. Nemyslel na práci. Ani nemyslel na to, co ho poslal chiméra najít.

Vše, na co myslel, bylo, že je správné konečně políbit svou družku. Nebude sám. Nebál se toho, co přijde.

Byl naprosto v klidu, všechny jeho smysly byly přemoženy pocitem jejích měkkých rtů a svůdných křivek.

Když se konečně odtáhl, lapala po dechu, tváře stále zrudlé a oči vřelé a užaslé.

„Páni,“ vydechla, když k němu vzhlédla. „To je možná nejlepší způsob, jak ukončit útok démona. Jsi si jistý, že nejsi svůdný upír nebo tak něco? Nikdo mě takhle ještě nepolíbil.“

Zasmál se a zazubil se na ni a ukázal své naprosto normální zuby. „Žádné zuby, vidíš? Promiň, vím, že potřebuješ odpočinek – ale chtěl jsem to udělat od té doby, co jsem tě poprvé uviděl. Jsi nádherná.“

Vrhla na něj překvapený pohled, jako by jí to předtím nikdy nikdo neřekl.

Pak si vzpomněl, jak byla překvapená, že si o ní nemyslel, že je blázen. Vlna ochranářského hněvu se zvedla uvnitř jeho griffina na lidi, kteří se odvážili znevažovat jeho družku.

Byla trochu mimo své teorie o upírech nebo mimozemšťanech – ale přiblížila se pravdě o světu měničů blíže než kterýkoli člověk, kterého kdy poznal.

Což z ní udělalo nejchytřejšího člověka, kterého kdy potkal, ne nejbláznivějšího.

S náhlou vinou si uvědomil, že nemusí mít upíří ostré zuby, ale jeho griffin měl ostrý zobák. Jak jí to vysvětlí?

Možná, když byla teď tak uvolněná, mohl by jí říct, že s vlkodlaky měla pravdu – a že existuje více měničů, než o kterých ví.

Měničů, kteří by se například mohli změnit v griffina.

„Jsem ráda, že nejsi upír.“ Stále zrudlá a její tváře ještě více ztmavly, když na něj vrhla nejsladší úsměv, jaký kdy viděl, natáhla se a položila mu ruku na paži. „Nikdy bych nelíbala nějaké hrozné nadpřirozené monstrum. Zničili mi život. Ale… teď jsem téměř ráda, že mě to sem přivedlo. Díky, že jsi mě zachránil.“

Zavrávoral a veškerá jeho dřívější radost zmizela. Spěšně se pokusil znovu získat rovnováhu, i když ho to bolelo, jako by byl bodnut přímo do srdce.

Do prdele! Po tom útoku samozřejmě nenáviděla svět měničů…

„Kdykoli,“ řekl a přinutil se na ni usmát.

No nevadí. Je to jen malý zádrhel. Doposud zažila jen to nejhorší ze světa měničů – vlkodlaka mimo kontrolu a útok samotné temnoty. Není divu, že se bála.

Dá jí trochu času, aby ho poznala, a pak, jakmile zjistí, že není monstrum, vysvětlí jí, že toho bylo mnohem víc, než ví.