ETS - 25. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 25 – Andy

Věděl jsem, kdy mám navrch a věděl jsem, kdy skončit, takže jsme celou cestu k Dani domu, jeli v tichosti. Když jsem zastavil, obešel jsem pomalu auto a otevřel jí dveře. Nepohnula se.

„Jsi v pořádku?“

Jen zavrtěla hlavou, zírajíc před sebe.

„Víš, že tam jít nemusíš, že ano? Nasměruj mě a já ti vezmu nějaké oblečení a cokoliv potřebuješ.“

„Ne.“ Ztěžka si povzdechla. „Musím to udělat.“

„Dobře.“ Přikývl jsem. „No, dej si na čas. Nikdo tě nehoní.“

Po další minutě, se konečně postavila mezi autem a dveřmi a usmála se na mě. Byl to smutný úsměv, ne jako ten perfektní, třpytivý úsměv, který obvykle Dani měla, a který mohl dostat dospělého muže na kolena. „Díky, Andy. Za všechno,“ řekla střízlivým, poraženým tónem.

„Nemáš za co.“

Odstoupila od auta, já zavřel dveře a oba jsme se otočili pohledem k jejímu domu. Nebyl jsem si jistý, kolik lidí sebou předtím detektiv Larson přivezl, ale většina už byla pryč, zůstalo jen Larsonovo auto.

Začali jsme stoupat po schodech k jejím dveřím, když se Dani natáhla a chytla mě za ruku. Zastavil jsem a podíval se na ni. „Jsi v pořádku?“

„Nejsem si jistá.“ Pokrčila rameny. „Prostě mě nepouštěj, dobře?“

„Máš to mít.“ Sevřel jsem jí pevně ruku a poplácal jí tou druhou po hřbetě ruky.

Následoval jsem ji pomalu po schodech a vchodovými dveřmi.

„Chceš, abych šel první?“ zeptal jsem se opatrně.

„Ne, to je dobré.“ Zavrtěla rychle hlavou a trochu se stáhla, když vešla pomalu do kuchyně. Kromě malé hromádky Roxyných zvratků a bílého prášku tam, kde doufali, že ten bezpáteřní zbabělec mohl nechat otisk, vypadalo všechno naprosto normálně.

Znal jsem Dani jen pár měsíců, ale už jsem věděl, že byla silná jako peklo a jen tak s ní něco neotřese. Tenhle chlap ale… dostal se jí do hlavy, pohyboval se tam pomalu, jako parazit, snažící se ovládnout svého hostitele. Bojovala tvrdě, ale mohl jsem říct, že slábla, a nechávala, aby jí to kousek po kousku požíralo.

Stál jsem tiše, zatímco procházela pomalu kuchyní, a očima těkala po celém místě. Když míjela ostrůvek, kde June říkala, že našla zprávu, přejela prstem skrz tenký povlak bílého prášku. Cestou na druhou stranu, ztuhla a koukala dolů na podlahu, kde June našla ležet Roxy. Potřeba jít a obejmout ji kolem ramen, byla silná, ale nějak jsem si myslel, že tahle kontrola, ta chůze přes kuchyň a posbírání toho všeho, bylo pro ni očisťující.

O pár minut později, si za námi odkašlal detektiv Larson, a Dani, zcela ztracená ve svých vlastních myšlenkách, se k němu otočila tváří.

„Pardon. Vím, že je to pro vás těžké, a věřte mi, poslední věc, co bych chtěl, je na vás tlačit, ale chtěl bych se co nejdřív dostat do kanceláře a začít na tomhle pracovat, a opravdu bych byl rád, kdybyste vy dva byli pryč z domu a dům zajištěný, až odjedu.“

Dani přikývla. „Jo, omlouvám se. Jen si doběhnu nahoru a vezmu si nějaké oblečení. Nebude mi to trvat dlouho.“

„Chceš, abych šel taky?“ nabídl jsem.

Vzhlédla ke mně, a ačkoliv její ústa zůstávala rovná, její oči se lehoučce usmály. „Ne, jsem v pohodě. Ale díky.“

Otočil jsem se k detektivu Larsonovi. „Prošli celý dům, že ano?“

„Absolutně. Všechno je čisté,“ řekl sebevědomě.

„Budu hned zpátky.“ Spěchala kolem mě a vyběhla po schodech.

Detektiv Larson se opřel o konec linky, když jsem vzal hrst papírových utěrek.

„Na co to je?“ zeptal se.

„Nechci, aby se musela vypořádávat s tímhle,“ řekl jsem a šel k hromádkám od Roxy, abych je uklidil.

„Jsem rád, že jste ji přemluvil, aby zůstala chvíli ve vašem domě.“

„Já taky.“

„Myšlenka na to, že by tu byla sama a ten chlap se vrátil…“ odmlčel se a povzdechl si, a oba jsme nejspíš přemýšleli o tom stejném, příšerném scénáři.

„Ok, myslím, že mám všechno,“ řekla konečně Dani s těžkým povzdechem, když táhla velký kufr dolů po schodech.

„Dobře, mám mobilní čísla na vás oba a číslo domů, pro případ, že bych vás potřeboval zastihnout,“ řekl detektiv Larson, když jsme šli ke dveřím. Jeho tmavé vlasy byly rozcuchané a měl pytle pod očima. Zjevně si tenhle den vybral svou daň i na něm.

„Díky, detektive Larsone.“ Dani se na něj trochu usmála, když zavřela a zamknula dveře.

„Danicko, už jsem to říkal předtím Andymu, ale prosím věřte, že uděláme všechno, co budeme moct, abychom vyřešili tuhle situaci. Pokud vás napadne cokoliv, bez ohledu na to, jak bezvýznamné se to bude zdát, prosím ihned mi zavolejte. Někdy prostě potřebujeme takový maličký kousek, abychom začali skládat všechny dílky dohromady.“

„Dobře. Slibuji.“

Rychle nám mávnul a zamířil ke svému autu, neztrácel čas, nastartoval a zmizel ulicí. Otevřel jsem kufr auta a dal tam její kufr, než jsem jí otevřel dveře spolujezdce.

Ustoupil jsem a čekal, až vklouzne do sedadla, ale zastavila se mezi dveřmi a autem a dívala se na mě svýma velkýma, hnědýma očima. Její obličej studoval chvíli můj, než se mi podívala přímo do očí. „Proč jsi na mě tak hodný?“

Polknul jsem, nejistý jak odpovědět. Jistě z ní mluvila deprivace z nevyspání, tak jsem se naklonil a políbil jí něžně na čelo. „Protože ať už jsi nebo nejsi připravená to přiznat, jsi moje holka.“