ETS - 22. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 22 – Danicka

Pondělní ráno ukázalo svou ošklivou hlavu, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila oddálit. Ležela jsem ve své teplé posteli a rychle přemýšlela, že bych zvolala, že jsem nemocná, ale věděla jsem, že by mě Andy prohlédl a nakonec by skončil na mém prahu, během hodiny. Přetočila jsem se na bok, otevřela oči a dívala se přímo na Roxy, která nahlas vzdychla.

„Proč jsi nabručená? Jsi pes.“ Natáhla jsem se a přejela prsty po křivce její tváře, drbajíc ji jemně mezi očima. „Ty se nemusíš vypořádávat s prací, nebo s muži, nebo účty, nebo muži, nebo stalkery, nebo muži. Chceš si vyměnit životy?“

Na nočním stolku mi zavibroval telefon. Zvedla jsem ho, šťastná, že jsem viděla na displeji usmívající se tvář mého táty.

„Ahoj, tati.“

„Ahoj, dýničko! Jak se máš?“

Přetočila jsem se na záda a vzdychla. „Jsem v pořádku. Unavená. Cítím se, jako bych mohla spát tři dny v kuse.“

„Možná bys měla.“ Usmál se. „Vezmi si den volna a odpočívej.“

„Ne, potřebuji se udržet zaneprázdněná, jinak bych se zbláznila.“

„To je moje holka. Mluvila jsi s tím detektivem, co má na starosti tvůj případ?“

„S detektivem Larsonem? Ne. Včera byla neděle, takže jsem to ani neočekávala. Snad dneska.“ Vylezla jsem z postele a vklouzla rukama do županu.

Vteřinu byl potichu. „Zníš deprimovaná.“

„Tati. Moje auto bylo poničené psychopatem, který mi taky posílá už několik měsíců děsivé zprávy. Samozřejmě, že jsem deprimovaná.“ Snažila jsem se neznít naštvaně, ale nemělo být mému tátovi jasné, proč nejsem své obvyklé, energické já.

„Máš pravdu. Omlouvám se. To bylo ode mě hloupé,“ omlouval se upřímně. „Chceš, abych tam přijel, Dani? Můžu být v letadle ještě dneska.“

„Ne, tati, to je v pohodě. Ale díky za nabídku. Oceňuji to.“ Odtáhla jsem telefon od ucha a zkontrolovala čas. „Poslouchej, musím skočit do sprchy, jinak se dostanu pozdě do práce. Zavolám ti později, dobře?“

„Dobře, zlatíčko. Zavolej mi, než půjdeš spát, ok?“

„Jasně. Čau, tati.“ Ukončila jsem hovor a hodila telefon na postel, čímž jsem vyděsila chudáka Roxy. Část mě si přála, aby se neptal, jestli chci, aby sem přijel. Přála jsem si, aby prostě skočil na příští letadlo z Kalifornie, byl u mě doma před večeří a zůstal do té doby, než zavřou toho šíleného kreténa, který se mě snaží děsit. Žádat někoho, aby mě uklidnil, nebylo něco, co bych obvykle dělala, a nechystala jsem se s tím teď začínat.

Když jsem zajela do parkovací garáže a zahnula na své obvyklé místo vedle Andyho, přelil se přese mě smutek. Proč já? Proč teď? Poprvé od té doby, co jsem řekla Coleu Woodsovi, kam si má strčit své komentáře, jsem přehodnocovala, jestli odejít z Leighton Management, bylo nejlepší rozhodnutí, a já to nesnášela. Nesnášela jsem přehodnocování čehokoliv. Pro mě, přehodnocování byla slabost, opak sebedůvěry, něco za co jsem bojovala každý jeden den. Když jsem udělala rozhodnutí, bylo moje… dobré, nebo špatné. Ale v tuhle chvíli, jen na kratičkou vteřinu, jsem přemýšlela, co kdyby.

Zaklepání na mé okno, centimetry od mé tváře, mě tak vyděsilo, že jsem vykřikla nahlas. Velký úsměv na tváři Ellie, zmizel tak rychle, jak vykulila oči.

„Moc se omlouvám! Och můj Bože. Omlouvám se,“ koktala, když jsem otevřela dveře.

Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. „To je v pohodě.“

Její pohled byl divoký, když chytla kraj dveří a vrtěla hlavou sem a tam. „Ne. Cítím se špatně. Nechtěla jsem tě vyděsit.“

„To je v pořádku.“

„Přijela jsem hned za tebou a myslela jsem si, že bychom mohly jít spolu. Moc se omlouvám.“

Zavřela jsem dveře auta a otočila se, dala jí ruce na ramena a podívala se jí přímo do očí. „Ellie, to je v pohodě.“

Nafoukla tváře, když potom zhluboka vydechla a věnovala mi smutný úsměv. „Jak ti je?“

Pustila jsem ji a přehodila si tašku přes rameno. „Jsem v pohodě. Tak v pohodě, jak můžu být, s vědomím, že je tu psychopat, který se mě snaží přivést k šílenství, víš?“

Přikývla, když jsme se dostaly do výtahu.

„Co tvoje auto?“

Povzdechla jsem si a nechala hlavu spadnout proti stěně výtahu, zatímco jsem koukala nahoru na ošklivé stropní desky. „Nic moc. Čtyři nové pneumatiky, nová barva a nové okno, nejspíš nebudou levné, ale nejsou to jen peníze, nebo nepříjemnosti s pojistkou, co mě štve. Někdo mi posílá zprávy. Někdo mě chce vyděsit a funguje to.“

Ellie udělala krok blíž a opřela si hlavu o mé rameno. „Je mi to tak líto, Dani. Co můžu udělat? Cokoliv?“

Díkybohu, se dveře výtahu otevřely, než jsem se totálně složila. „Nic. Jsem dobrá.“

Obě jsme rychle vykročily z výtahu, a já byla tak zaneprázdněná tím, dostat se rychle do své kanceláře, s hlavou dole, že jsem vběhla přímo do Andyho hrudi, s ducnutím se odrazila a málem spadla na zem.

„Páni!“ zvolal, oči vykulené, když se natáhla a chytil mě za paži. „Jsi v pořádku?“

Klopýtla jsem dozadu, ale nespadla. Jakmile jsem se ustálila, zhluboka, očistně jsem se nadechla, a snažila se znovu získat svou rovnováhu. „Jsem v pohodě.“ Věnovala jsem mu napjatý úsměv, zatímco mi obličej zahořel hanbou. „Prostě jsem nedávala pozor, promiň.“

„To je dobrý.“ Očima podivně bloudil po mé tváři, nejistý, jestli se navázat oční kontakt, nebo ne.

Podívala jsem se dolů na své prsty a nepohodlně s nimi kroutila.

„Takže…“ začal mluvit.

„No, musím jít začít,“ řekla jsem skoro ve stejnou chvíli, jako on. Zavřel pusu a přikývl, se zábleskem smutku v obličeji. Proběhla jsem kolem něj do své kanceláře a zavřela za sebou dveře, kde jsem nedbale pustila tašku na zem vedle knihovny a plácla sebou do křesla za stolem.

Dřív, než se můj zadek dotknul sedadla, se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

Než jsem měla šanci cokoliv říct, Ellie otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Posadila se rovně na kraj židle naproti mému stolu, s rukama složenýma v klíně a nečitelným výrazem v obličeji.

„Co?“ zeptala jsem se nakonec, když nic neřekla.

„Co to tam sakra bylo?“

„Co, co bylo?“

„Tamto.“ Ukázala palcem zpátky k hale.

Naklonila jsem hlavu na stranu a hravě na ni koukala. „Ellie, jsem vyčerpaná a sotva funguji, prosím, prostě to řekni.“

„Vy dva. To bylo… intenzivní.“

Cukla jsem hlavou dozadu. „Intenzivní? Ellie, prostě jsem do něj vběhla. Přestaň vidět něco, co není.“

Stiskla rty a protočila oči. „Ale prosím tě! Pokud mi chceš říct, že jsi necítila tu podivnost, to napětí, tu očividnou přitažlivost mezi vámi dvěma právě teď, půjdu a praštím tě.“

Samozřejmě, že jsem to cítila. V tu chvíli, jsem víc než cokoliv jiného, chtěla obalit mu své ruce kolem krku a přitáhnout jeho rty ke svým, ale nemohla jsem. S poraženým pocitem, jsem pustila hlavu mezi své ruce a zavrtěla s ní.

„Ellie, přestaň. Jsme jen kolegové.“ Můj hlas se odrážel od stolu.

„Uhm… byla jsem tam v pátek večer. Nejste jen kolegové. Už ne.“

Zvedla jsem hlavu a opřela se o bradu. Dívala se přímo na mě, se svýma, šedo-modrýma, velkýma očima a měla lehce pootevřenou pusu. „Nic se nestalo.“

„Nic se nestalo?“ protočila oči, nepřesvědčená.

„Ne, nic se nestalo. Moje auto bylo zničené, takže to tak trochu zabilo náladu, ale jsem ráda, že se to stalo. Dalo mi to čas couvnout a přijít k rozumu.“

Ellie lehce vystrčila spodní ret. „Takže prostě jen tak? Prostě to vzdáváš?“

„Více méně. Vypínám city a vzdávám to.“

Zavrtěla hlavou, ale nespustila ze mě oči. „Takže mi říkáš, že jsi právě teď nic necítila? Když jsi vrazila do jeho hrudi? Když ses podívala do jeho očí? Nic?“

Cítila jsem všechno.

Ztěžka jsem povzdechla. „Samozřejmě, že jsem to cítila, Ellie. Je pro mě nemožné, být s ním v jedné místnosti a necítit to, ale nic se nestalo. Nic se nemůže stát. Je to můj šéf. Pokud s ním budu spát, nebo nechám spadnout svou obranu a začnu k němu něco cítit, zničí to všechno, na čem jsme oba tak tvrdě pracovali.“

Telefon na jejím stole začal zvonit. „To je naprostá kravina, Dani, a ty to víš, ale pro teď to nechám být. Vrátím se. Tohle není konec.“ Postavila se a pohlédla na mě, než se otočila a vyběhla z mé kanceláře.

Než jsem vůbec stačila zapnout počítač, z kabelky mi zazvonil telefon. Srdce se mi rozbušilo, když jsem koukala na blokované číslo.

Neměl koule na to, aby mi zavolal, že ne?

„Haló?“ řekla jsem tiše.

„Zdravím, slečna Douglass? Tady detektiv Larson.“

Nahlas jsem vydechla a přelila se přese mě úleva. „Zdravím, detektive Larsone.“

„Doufám, že nevolám nevhod. Jen jsem chtěl navázat s vámi kontakt a zjistit, jak se vám daří, a ujistit se, že se přes víkend nestalo nic dalšího.“

„Jsem v pořádku. Připravená se tomu dostat na kloub a nechat to za mnou.“

„Vsadím se, že ano. Řeknu vám, jak na tom právě teď jsme. Vlastně mířím vaším směrem, abych vyzvednul pásky z kamer, z kanceláře ochranky a pořádně je prošel. Také jsem se chtěl stavit, pokud je to v pořádku, a vzít si ty zprávy, co vám poslal. Pan Shaw říkal, že je máte v kanceláři.“

„Jop, mám je všechny ve stole.“

„Dobře, uvidíme se za chvíli.“

Když jsem stiskla tlačítko a strčila telefon do šuplíku stolu, ozvalo se další zaklepání na dveře mé kanceláře. Protočila jsem oči a na krátkou vteřinu litovala, že jsem nezůstala přece jenom doma. „Dále!“ křikla jsem.

Když se dveře tiše otevřely, Andyho vysoká postava, zaplnila rám dveří. Ačkoliv jsem strašně chtěla být sama aspoň pět minut, vidět ho tam stát s nakažlivým úsměvem na tváři, mě uklidnilo víc, než cokoliv jiného. „Ahoj.“

„Ahoj tobě,“ usmála jsem se a mávla na něj.

Jemně zavřel dveře a posadil se do židle naproti mně. Pod očima měl tmavé kruhy a vypadal, jako by už týdny pořádně nespal.

„Vlastně jsem byl překvapený, že tě tady dneska vidím.“

„Proč?“ zeptala jsem se, s hlavou nakloněnou na stranu.

„Očividně jsi prošla hodně věcmi. Říkal jsem si, že si možná vezmeš den nebo dva volna. Víš, že by mi to nevadilo, že? Dělám si o tebe obavy.“ Jeho pohled byl intenzivní, a díval se do mých očí způsobem, který mě nutil chtít předat mu všechny mé problémy, aby je vyřešil. Andy byl milý. Byl něžný a staral se o mě. Byl taky sexy jako peklo a trochu moc ochranitelský, což ho jen činilo víc přitažlivým, ale já pracovala příliš tvrdě na tom, abych si vybudovala jméno, na to, abych to všechno vzdala.

„Vlastně jsem o tom přemýšlela.“ Opřela jsem se v křesle a zkřížila si ruce na hrudi. „Ale říkala jsem si, že bys nejspíš skončil na mém prahu, tak jsem prostě přišla.“

Rty se mu oddělily, ušklíbnul se a lehce se zasmál. „Máš naprostou pravdu. Nelíbí se mi to, Dani. Nelíbí se mi to vůbec, a dokud nezjistíme, kdo přesně to je a nebude zavřený, budu tě sledovat jako ostříž.“

Polkla jsem malý chuchvalec, který mi vyrostl v krku.

Stáhl obočí a podíval se na vteřinu na můj stůl a pak zpátky na mě, a rozhodně měl něco na mysli. „A ohledně toho, co se stalo v pátek večer, než jsme našli tvé auto, nelituju toho. Ani trošičku. Chápu, co jsi říkala o tvé kariéře, takže nebudu tlačit, ale nikdy nezapomenu, jaký to byl pocit, když jsi mě políbila na té lavičce. Bylo to divoké. Rozhodně ne něco, co by začalo ten večer, a zatraceně určitě to tam neskončilo, bez ohledu na to, co říkáš.“

Postavil se a tiše odešel z mé kanceláře, a já se snažila spolknout znovu ten samý chuchvalec, jen tentokrát to byla zatracená hrouda.