Entangled - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Marcusi!“ zašeptal Gian v chodbě hlasitě.

Nedostal žádnou odpověď.

„Marcusi, radši bys neměl své bratry probudit, ty malé monstrum.“

Nebo svou matku…

Marcus dokázal být na skoro dvouleté dítě naprosto nezvladatelným kvítkem. Gian se ke svému nejstaršímu synovi otočil na dvě vteřiny zády a to dítě bylo pryč. Jako zasraný blesk.

Čím dál se Gian chodbou dostal, tím tišeji šeptal, aby jeho syn vylezl ze svého úkrytu. „Marcusi, tatínek má jednu z tvých sušenek.“

Z dětského pokojíčku dvojčat Gian zaslechl dveřmi tlumené zvuky Marcuse, který hlučel jako motor auta. Rychle otevřel dveře a našel svého chlapce hrát si se svým oblíbeným autíčkem v ruce na zemi, mezi dvěma proutěnýma košíkama. Marcus se na svého tátu ani nepodíval, místo toho pokračoval ve své hře, jako by neudělal nic špatného. Naštěstí to vypadalo, že plyš koberce většinu hluku autíčka utlumil.

„Marcusi,“ zamumlal Gian a opatrně se vyhnul jistému místu na podlaze, které skřípalo tak hlasitě, že by dokázalo probudit i ďábla. „Víš, že nemáš chodit do pokoje svých bratříčků, když spí. Pojď k tatínkovi, prosím.“

Chlapec se převalil na záda a na Giana se usmál.

„Ahoj, tati,“ řekl Marcus stěží hlasitěji, než byl pouhý šepot.

Klidný.

Nevinný.

Sladký, jak jen mohl být.

Příšerný.

Dobrý bože, chlapec byl příšerný. Věděl naprosto přesně, jak si správně omotat mámu a tátu kolem svého maličkého prstíčku a stačil mu k tomu jen úsměv a třpyt v hnědých očích. Gian plně očekával, že z jeho tří dětí - ať už jich v budoucnu s Carou budou mít víc, nebo ne - Marcus bude tím, na koho bude muset Gian dávat největší pozor.

„Nech mě zkontrolovat tvoje bratry, a pak půjdeme,“ řekl Gian stále se usmívajícímu dítěti.

Gian se naklonil nad proutěnými košíky a pohled přejel po zachumlaných a spících dvouměsíčních dvojčatech. Dokonce i když byli tak malí, naprostí novorozenci a nádherní, viděl, jak se v rysech dětí odrážely jeho vlastní. Tvar jejich nosu, jejich tmavé vlasy a křivka rtů. I Marcus byl dokonalý, ale Gian zapomněl, jak zvláštní a úžasný byl pocit, když se prostě jen díval na své děti a cítil je.

Když spali a byli klidní, i když ani nemohli vědět, že se na ně díval… bylo to úžasné. Oni byli úžasní.

A pocházeli z něho.

Corrado dával před dudlíkem přednost svému palci.

Christopher se dokázal uklidnit jen u prsa.

Gian si živě vzpomínal na okamžik, kdy mu Cara s jedním ze svých lstivých úsměvů vložila do ruky pozitivní těhotenský test. Nikdy by si nedokázal představit, že jedno dítě budou ve skutečnosti dvě.

Identická dvojčata – opět chlapci.

Jejich malá rodina se najednou za krátký čas stala velice velkou.

Stěží mrkl a měl tři děti. Tři chlapci k vychování. Tři své části, které miloval. Ostatní se možná mohli obávat změn ve svých životech, ale Gian nebyl jedním z těch lidí. Déle, než si dokázal vzpomenout, chtěl svou vlastní rodinu, ale musel se smířit s představou, že se mu ta přání možná nikdy nesplní.

Přesto se splnila, byl otcem.

A jeho děti byly pro něho vším.

„Tati.“

Malý Marcus se zvedl ze země a zatahal za tátovy kalhoty. Aby ho Gian udržel v klidu a zabránil mu, aby probudil své bratry a svou mámu, rychle vzal Marcuse do náruče. Dítě nahlédlo do proutěných košíků a v jeho pohledu se rozzářila zvědavost. Marcus se o své bratry většinou příliš nezajímal. Gian si myslel, že to bylo tím, že byli stále ještě až moc malí a noví. Nehráli si tak jak on, křičeli, když chtěl Marcus trochu ticha, a vyžadovali spoustu máminy i tátovy pozornosti.

I když byl dobrým velkým bratrem.

Nebo se jím snažil být.

To bylo to jediné, co Gian od svého nejstaršího chlapce žádal.

„Míko,“ řekl Marcus, který očividně s díváním se na bratry skončil. Mírně mokrou rukou poplácal svého tátu po tváři. Pravděpodobně uslintanou. Gian to ignoroval. „Míko, tati.“

„Jo, najdeme ti nějaké mléko, bambino.“

Tak jako tak bylo lepší, aby Gian z dětského pokoje odešel, protože dvojčata nespala moc dlouho a Cara ve vedlejší místnosti usnula jen krátce poté. Kdyby je probudil, zvlášť Christophera, pak by musela vstát i Cara. Potřebovala odpočinek; zasloužila si vyspat se.

Když měla tu možnost, chtěla si dát sprchu, ale sakra, Gian si nemyslel, že by si ji vůbec dokázala dát dřív, než narazila na postel. Naprosto odpadla.

Mateřství bylo únavné.

Tandemové kojení dvojčat bylo vyčerpávající.

Cara si stěžovala jen vzácně.

Gian si vždycky myslel, že jeho milenka byla úžasná, protože jak by si to nemohl nemyslet, když mu nikdy nedokazovala nic jiného? Sledování, jak zvládala jejich dvojčata, mu jednoduše připomínalo, jak úžasná skutečně byla. Pro něj a jejich děti.

Jednoho dne bude nejšťastnějším mužem na světě – víc, než už byl - a bude schopný říct i jejich synům, proč i oni byli tak šťastní. Protože za svou mámu měli Caru, která je od okamžiku, kdy věděla, že existovali, milovala a dávala jim všechny své dobré a nádherné části.

Gian byl prostě jen hříšníkem v hezkém oblečení.

Cara byla andělem.

Když Gian zavřel dveře pokojíčku tak tiše, jak jen mohl, Marcus svého tátu objal pevněji. V přízemí v kuchyni zjistil, že jeho máma setřela desku linky. Místnost byla cítit po Lysolu a běžela myčka na nádobí.

„Mami,“ řekl Gian a položil Marcuse na čistou podlahu. „Nemusíš sem chodit, abys celou zatracenou dobu jen uklízela.“

„Nesmysl,“ odpověděla Celeste klidně. „Takhle pomáháme.“

Jejich dům stejně nebyl špinavý. Třikrát týdně k nim chodila uklízečka. Cara byla ohledně úklidu až trochu moc posedlá, a Gian uklízel po sobě a Marcusovi. Oni dva očividně dokázali vytvořit víc bordelu než dvojčata.

To bylo naprosté přehánění...

Když se Marcus dostal k lednici a stále hlasitě vyjadřoval svou touhu po mléku, Gian ve vzduchu ucítil vůni. Opakovaně. „A taky něco vaříš.“

„Casserole. Cara s novorozenci nemusí pořád vařit.“

„Pomáhám jí, mami.“

Celeste si ho přes rameno prohlížela a lehce se při tom usmívala. „Vím, že ano. V tomhle jsi dobrý muž, Giane. Samozřejmě, že ano, taky jsem tě vychovala, hlupáčku. Ale kromě vaší uklízečky - která mimochodem potřebuje lekci o tom, že se má stírat prach i výš než jen do výšky očí - kdo tu tobě a Caře pomáhá?“

Nikdo.

Gian chtěl najmout chůvu, která by Caře pomáhala, zejména když musel být na většinu dne ve městě, a vracel se až v pozdních hodinách. Cara na nic z toho neslyšela. Jejich děti nebude vychovávat chůva, a pokud by Gian nějakou k nim domů přivedl, rozhodně by se mu nelíbilo, co by se stalo. Nebo alespoň to mu Cara řekla. Rozhodl se tu teorii nevyzkoušet.

„Vážíme si toho.“

Celestin úsměv se rozšířil. „To je to jediné, co chci slyšet.“

Přál si, aby to bylo tak jednoduché.

Jeho táta bohužel nesmýšlel stejným způsobem jako jeho máma. Co se týče rozhodnutí, které musel Gian před léty udělat, Frederic nedospěl k žádné změně. Jeho táta se s dvojčaty ještě nesetkal a od Marcusých posledních narozenin neviděl ani jeho. Gian měl podezření, že když se na ně Frederic přijde podívat, nebude to v době, kdy bude v domě přítomný i jeho jediný živý syn.

Gian chtěl za své činy, které jeho tátu odtlačily pryč, cítit vinu, ale nemohl.

Udělal jiné rozhodnutí…

Dorazit o pár minut později…

„Míko, tati!“

Gian se podíval na Marcuse, který pevně ukazoval na lednici a chtěl to, co chtěl, a už odmítal čekat byť jen o minutu déle. Jeho nejstarší syn byl v tomhle naprosto stejný jako jeho táta.

Kdyby Gian v ten okamžik zaváhal, neměl by to, co teď měl.

Gian ničeho z toho nelitoval.

Rychle nalil chlapci pití do jeho hrníčku a posadil Marcuse do vysoké židličky tak, aby mohl sledovat jednu ze svých oblíbených pohádek. Spokojený s tím, že jeho chlapec i máma byli rozptýleni, Gian zamířil zpátky nahoru.

Měl by nechat Caru spát.

Měl by…

Gian měl jiné plány. Teď, když se narodila dvojčata, konečně mohl dostat Caru k tomu, aby prošla uličkou tak, jak mu před všemi těmi měsíci slíbila. Problémem bylo to, že o tom přemýšlel až příliš dlouho. Kdy se zeptat, jak se zeptat, a všechny další nesmysly.

Jednoho rána, zatímco se mu Marcus tulil k hrudi a Cara krmila dvojčata, si uvědomil, že to bylo docela zřejmé. Jejich nejlepší okamžiky a jejich nejlepší rozhovory se vždycky odehrávaly v posteli. Nevěděl proč, ale byla to pravda.

Gian si nemyslel, že by tohle mělo být jiné.

V jistém okamžiku se Gian přestal starat o to, co si mysleli ostatní - a o jejich zkurvené názory – co se týče jejich nesezdaného stavu, jeho dětí narozených mimo manželství a to, jak bude vypadat před bossi ostatních rodin.

Nasrat na ty rodiny.

Gian byl až příliš zaneprázdněný vychováváním své vlastní rodiny, než aby si zahrával s politikou jiných lidí. Kromě toho jeho schopnost řídit zločineckou organizaci byla závislá pouze na jeho schopnosti udržet si kontrolu nad svými muži, ne na ženě, která nosila jeho prsten a měla jeho příjmení.

I když pracoval i na tom.

Jen tím nechtěl potěšit nikoho jiného než sebe.

A Caru.

Gian vklouzl do hlavní ložnice a zjistil, že jeho žena stále šťastně spala. Na nočním stolku stál dětský monitor, ze kterého se ozývalo rytmické dýchání dvojčat.

Když viděl Caru stočenou v přikrývkách na straně postele, kdy pevně svírala jeden z jeho polštářů, Gian se odmlčel. Místo toho, aby ji probudil tak, jak měl v plánu, se posadil do jednoho z houpacích křesel v rohu a svou milenku prostě jen sledoval.

Marcus byl se svou babičkou v pohodě.

Dvojčata byla v pořádku.

Měl čas.

V poslední době měli čas jen zřídkakdy.

Když sledoval Caru, jak za zavřenými očními víčky snila, Gian našel svůj mír. Až příliš často měl dny plné povinností a stresů, které ho vedly pryč, a on při tom zapomínal na důležité věci ve svém životě, které mu přinášely štěstí. Nádherné věci jako Cara.

Gian si to neuvědomoval, ale z kapsy kalhot vytáhl sametovou krabičku a hrál si s jejím otevíráním a zavíráním. Netušil, proč to dělal. Nebyl nervózní, ale cítil úzkost.

V krabičce, zasazený do sametové výstelky, ležel dvoukarátový rubín, umístěný v diamantech na kroužku z bílého zlata. Když našel tenhle kousek, pomyslel si, že se k Caře hodil mnohem víc, než jakýkoli jiný prsten. Jistě, mnohem lépe než běžné diamanty nebo cokoli jiného, rovnocenně lesklého a cenného.

Červená, jako její vlasy a rty.

Červená, jako barva její vášně a lásky.

Červená, jako hurikán, kterým společně i bez sebe byli.

Červená byla barva všech extrémů, dobrých i špatných. Byla to barva, která nejlépe vystihoval ty nejsilnější lidské emoce - lásku a hněv. Červená byla barva krve, srdce člověka, a on si myslel, že pokud by bylo možné vidět do jeho duše, i ona by měla karmínový odstín.

Stejně jako Cara a její láska a duše.

Rubín byl dokonalý.

Prozatím ho vložil zpátky do své kapsy.

„Giane?“

Při zvuku Cařina ospalého zavolání jeho jména se Gian z křesla zvedl a přešel místnost. Lehce vklouzl k Caře do postele, rukama se dotkl jejího těla, aby si ji přitáhl do své těsné blízkosti. Tak ji mohl držet, cítit její teplo a na krátký okamžik se skrýt před celým světem.

„Dobré odpoledne,“ zamumlal jí do vlasů. „Chris a Corrado stále spí, takže pokud potřebuješ, můžeš dál odpočívat.“

Cara si povzdechla. „Přísahám, že teď mám v sobě vnitřní alarm. Probudím se před dvojčaty, abych se pro ně připravila.“

Gian ji políbil na vršek hlavy. „To je možná velice pravdivé.“

„Není v tom žádné ,možná´, Giane. Má prsa to vědí.“

Postelí oběma otřásl jeho smích. Cařiny rty se proti jeho krku zvedly do sladkého úsměvu. „Teď mají svou práci.“

„Očividně.“ Cara zaklonila hlavu, aby se na něj mohla podívat, po polštáři se rozlétly její divoké červené kadeře. „Giane?“

„Hmm?“

„Vezmeš si mě?“

V posteli ztuhl, jeho pohled sjel dolů, aby se setkal s jejíma očima. „Dokonce jsi mě ani nemohla nechat zeptat se tě, co?“

Cara pokrčila rameny. „Viděla jsem, jak se díváš na prsten. Myslela jsem… dobře, že jsem ti měla ušetřit problémy.“

„Měla jsi mě nechat zeptat se, Caro. Čekal jsem na to hodně dlouho.“

„Je to nádherný prsten.“

„ Caro.“

„Zeptej se,“ zašeptala a pak mu na rty vtiskla rychlý polibek.

Gian přejel svými prsty po boku Cary a lechtal ji. Uniklo jí zachichotání, a to přesně v ten samý okamžik, kdy se z dětského monitoru ozvala sada dokonale načasovaných dětských výkřiků.

„Do prdele,“ zamumlal.

Zatímco se Cara zvedla z postele, mrkla. „Můžu být královnou domu, ale i tak se zodpovídám těm nejmenším. Zábava je u konce. Volají princové, Giane.“

A věděl, že budou volat dál.

A i Marcus.

Navíc každý další člověk, který zas a znovu naruší jejich každodenní život.

Gian v posledním okamžiku popadl Caru za zápěstí a zastavil ji, aby nemohla vylézt z postele. S prstenem se mohl vypořádat jindy. Potřeboval se jen zeptat.

„Vezmi si mě, Caro,“ řekl Gian. „Prosím, vezmeš si mě?“

Cara se přeplazila přes postel, jednou ho políbila a odpověděla: „Očekáváš nějakou jinou odpověď než ano?“

„Ne tak docela, ale bojím se, že když se tě nezeptám právě teď, už nikdy nedostanu možnost zeptat se. Takže prosím, Caro, dovolíš mi milovat tě i takhle? Díky tobě jsem už šťastný, celý, ale vezmeš si mě?“

„Ano, Giane.“

Přitáhl si ji k sobě k dalšímu polibku a pak, než vylezla z postele a zamířila do dětského pokoje, ji plácl po zadku. Netrvalo dlouho a sám ji následoval, aby zvedl z postele jedno z dvojčat a Caře pomohl. S mírně šťastnějším Corradem zamířil k přebalovacímu pultu. Cara se zatím posadila do jednoho z houpacích křesel, aby méně potěšeného Christophera nakrmila.

Ani ne minutu poté, co se dvojčata probudila, do místnosti přiběhl i Marcus, celý hlasitý a špinavý od čokolády. Přímou čarou se vydal přímo ke své mámě.

Jejich život byl plný práce a chaosu. Čas byl již vzácnou komoditou. I když v jeho očích dostal všechno, na čem záleželo.

Čas mohl počkat.

Myslel si, že to byla lekce, která stála za to, aby se v jejich rodině brzy naučili; čas mohl vždycky počkat.

********

O sedmnáct let později

Gian se díval na jeden z mnoha obrazů, které visely v jeho domě. Měl mnohem dražší kousky než tenhle konkrétní; koneckonců umění bylo dobrým způsobem, jak skrýt obrovské bohatství v materiálních věcech, které mohly být snadno zpeněženy.

Ale tenhle obraz?

Tenhle by nikdy nemohl prodat.

Pro něj byl k nezaplacení.

Na pozlacené židli, která vypadala skoro jako trůn, uprostřed lesa, který se právě začínal měnit do podzimních barev, seděla žena a dívala se přímo před sebe, jako by vlastnila celý svět. Vypadalo to, jako by si vůbec neuvědomovala to, že se kolem ní zastavil čas – umělec zachytil barevné listí, které padalo ze stromů dolů, a ptáka, který z jednoho stromu za ní shlížel dolů. Modré oči, rudé vlasy. Oblečena v královské fialové, šaty v délce ke kolenům, a na nohou měla střevíčky na podpatcích, které ladily se šaty.

A sakra, nevypadala, jako by si na královnu jen hrála.

Znovu, Cara vždycky vypadala naprosto úžasně.

Na portrétu svou matku obklopovali její chlapci - pět kousků. Gian si portrét objednal v době, kdy bylo jejich nejmladším chlapcům jen devět let. Těm samým chlapcům bylo teď už čtrnáct a stále se každý den na ten obraz díval.

Skoro devatenáctiletý Marcus s cigaretou zastrčenou za uchem míjel na chodbě svého tátu. Celou cestu se usmíval, díval se na něco ve svém telefonu a v rukou se mu houpaly klíčky od Mercedesu. Gian nechal svého nejstaršího syna projít, ale jen proto, že to pro Marcuse nebylo ničím neobvyklým.

Opravdu.

Když se jeho děti vrátily po pár dnech, nebo jen pár hodinách ve škole domů, Gian nebyl tou nejdůležitější osobou v místnosti. Marcus už s nimi nežil – v osmnácti se odstěhoval - ale moc dobře věděl, že je lepší nezůstávat mimo domov Guzzi příliš dlouho. Tři dny, maximálně čtyři. To stačilo.

Pak se Caře začalo po svém synovi stýskat.

A když si Cara začala stěžovat, Marcusovi se telefonní hovory od svého otce nelíbily. I když aby byl Gian spravedlivý, sám neměl rád, když si Cara stěžovala.

Gian zamířil za svým synem, připravený dát si něco k jídlu.

Ne, Marcus nepozdravil jako prvního svého tátu. Rychle přešel jídelnu, mobilní telefon zastrčil do kapsy a pak se sklonil, aby na nastavenou tvář políbil svou mámu.

Seděla v čele stolu – na místě, které mělo být vyhrazeno pouze pro Giana.

Nebylo to jeho místo.

Nikdy nebylo.

V jejich domě to bylo místo Cary.

Hlavy domu.

Vždycky byla jediná královna jeho rodiny.

Gian se ujistil, že na to nikdy nezapomněla ani jediná zatracená duše. Včetně jejich pěti synů. Jako principe Guzzi, chlapcům nikdy nebylo dovoleno pohlížet na svou matku jinak než jako na královnu, která je porodila. Uctívali Caru, uctívali zemi, po které chodila, i samotný vzduch, který vydechovala. V jejich očích jejich matka nikdy neudělala nic špatného. Každý z jejich synů by bránil svou matku až do zatracené smrti a ani na okamžik by o tom nepřemýšleli. Nedovolili, aby jí někdo řekl jediné křivé slovo, ne bez omluvy, která obvykle obsahovala i krev.

Jakmile vešli do domu, tím, koho hledali, byla Cara. Cara byla to, koho v každé situaci pozdravili jako prvního - jejich otec byl až na druhém místě. Cara byla obsloužena před nimi, před ním i před hosty. Nikdy nemusela o nic žádat dvakrát, ne když měla pět sad uší, které poslechly hned na poprvé. Ve svém domě nechtěla nic.

Největší obavy jeho synů?

Zklamat jejich mámu.

Oni to nevěděli, ale v očích Cary nemohli nikdy selhat. Milovala je až příliš, než aby viděla jejich chyby. Gian jejich nedostatky občas viděl, protože byl jejich otec a v životě svých chlapů měl jinou roli. Ale bez ohledu na to, co se dělo, byl na své syny zatraceně hrdý. Gian si rád myslel, že měl velkou roli v tom, jak se jeho synové chovali, jak milovali a respektovali svou matku. Skutečností bylo, že jeho chlapci Caru zkrátka přirozeně milovali. Jediné, co musel udělat, bylo v době, kdy vyrůstali, jim občas připomenout proč. Upřímně, zbytek udělali sami.

„Ahoj, mami.“

Cara přejela svého nejstaršího syna pohledem, šťastná, jak jen mohla být. „Jak ses měl?“

„Hodně práce.“

„Ale ne moc,“ řekla jeho žena a střelila po Gianovi pohledem.

Marcus pokrčil rameny. „Je to v pohodě, mami. Mám rád hodně práce. Drží mě mimo problémy.“

Cara našpulila rty. „Mmhmm. Tím jsem si jistá. Sedni si, tvoji bratři se vrátí ze školy každým okamžikem.“

Nemýlila se.

Právě, když se Gian usadil na druhý konec stolu, z chodby se ozvaly čtyři páry kroků. Dva z nich byly slyšet blíž, než ty zbývající. Všechny čtyři chlapce následoval hlasitý smích. Téměř sedmnáctiletí Christopher a Corrado prošli dveřmi jídelny jako první a zamířili přímo ke své matce. Na střední škole byli v posledním ročníku a mnohem častěji se od sebe lišili, než by se podobali. Což s ohledem na to, že se jednalo o identická dvojčata, bylo podivné. Jeden byl mnohem smělejší, druhý byl rezervovaný. Jeden byl hlasitější, druhý tišší. Možná to bylo prostě tím, jak se první dvojčata od sebe navzájem přiživovala. Jeden pomáhal druhému zůstat v klidu, zatímco druhý tlačil svého bratra k tomu, aby trochu riskoval.

Gian si tím nebyl zcela jistý.

Nechal své chlapce, aby si tyhle životní věci vypořádali sami.

„Takže, počkej, pokusila se…“ Čtrnáctiletý Beni – zkrácenina pro jméno Benito - ztichl, když si uvědomil, že se všichni lidé v jídelně dívali jeho směrem. Pokrčením ramen ze sebe setřásl ošklivý pohled svého bratra dvojčete - Benedetta – kterým se na něj podíval, zvlášť když vzal v úvahu, že Caru to teď zaujalo, ať už zaslechla cokoli.

„Jsi kretén,“ zavrčel Bene. „Řekl jsem ti, abys to pustil z hlavy.“

„Ona?“ zeptala se Cara tiše. „Kdo je tahle ona, Bene?“

„Ach, mami. O nic nejde.“

Bene – vyslovováno na konci s „ay“ - a Beni - s tvrdým zvukem „e“ - byly naprostými opaky starších dvojčat. V oblastech, kde Chris a Corrado vyvíjeli maximální snahu pro to, aby se navzájem odlišovali, Beneho a Beniho to neřešili. Od velice mladého věku se na sebe mladší dvojčata lepila jako lepidlo. Mluvili stejně, oblékali se stejně a jen zřídkakdy dovolili lidem dostat se k nim dost blízko k tomu, aby pochopili jejich podivnou vazbu. Gian si dokázal vybavit tucty vzpomínek na to, jak jeho nejmladší dvojčata spolu v době, kdy byla batolata a následně dětmi, mluvily bláznivým jazykem, kterému nikdo jiný nemohl rozumět. Nebo jako by každý z nich vždycky věděl, že ten druhý byl nemocný nebo zraněný, a to dřív, než kdokoli jiný. Caře a Gianovi trvalo celé roky - než dvojčata naučila mluvit a komunikovat správně - aby pochopili, proč se jedno z nich probudilo uprostřed noci celé vyděšené, jen aby další ráno zjistili, že bylo druhé dvojče nemocné díky nějakému viru či čemukoli jinému.

Cara jednou tiše zmínila, že podobný - i když méně intenzivní – druh pouta sdílela i se svým mrtvým dvojčetem. Tyhle sračky Giana vyděsily. Ne proto, že jeho chlapci spolu sdíleli něco tak zvláštního a nádherného, ale kvůli co kdyby. Cara nikdy nepomyslela na to, že jí bude její dvojče sebráno, a on nechtěl ani na okamžik uvažovat o tom, co by se možná mohlo stát i jednomu z jeho chlapců.

Protože co by se stalo?

Nemyslel si, že Bene nebo Beni jsou takoví, jako jejich matka. Nevěřil, že by jeden z nich dokázal přežít bez toho druhého, ne tak, jací byli v současné době. Měli k sobě až příliš blízko, byli na sobě až příliš závislí a jejich životy byly až příliš propletené. Cara Gianovi celou dobu říkala, aby na to nemyslel. Žít a nechat žít, říkala mu. Milovat a nechat milovat.

Někdo si možná myslel, že chlapci byli trochu zvláštní nebo podivní, ale Gian si to nemyslel. Ale on sledoval, jak jeho chlapci vyrůstali od okamžiku, kdy se dostali ven z těla jejich matky a kdy mu je položili do náručí. Samozřejmě, že na nich neshledával nic zvláštního ani podivného.

Existovali někteří lidé, kteří je nedokázali rozeznat, i když jejich rodiče s tím nikdy neměli žádné problémy.

Gian nikdy nezapomene na Cařin unavený smích, když ji doktor u ultrazvuku velice tiše informoval, že její těhotenství bylo opět vícenásobné. Ne jedno dítě, ale dvě a identická.

Cara se k němu otočila a zamumlala: „Dostal jsi baseballový tým, Giane.“

Dokonce ani neznali pohlaví.

Cara to vždycky věděla.

Po tomto těhotenství si nechala podvázat vaječníky.

Cara se usmála, nechala své nejmladší chlapce, aby ji políbili a pak mávla, aby se posadili na svá místa. „Na tuhle ona se později budu vyptávat, Bene.“

Gian se zasmál a jeho pozornost se otočila ke služebné, která přinesla jídlo.

„Je to jen nějaká holka, která ...“

„Beni, sklapni,“ vyštěkl Bene, utrhl kousek česnekového chleba a hodil ho po svém dvojčeti. Trefil se mu přímo do čela.

Beni po něm v odpovědi hodil hrstkou krutonů, které dopadly na jeho dvojče.

Chriss a Corrado se zasmáli, oba už měli nacpané tváře jídlem, a to navzdory tomu, že zatím ještě nebylo proneseno požehnání. Na druhou stranu Marcus protočil oči, jako by se jednalo o naprosto běžný den. Gian měl občas pocit, že Marcus, jako jediný z bratrů Guzzi, který neměl své dvojče, se v okamžicích jako tenhle, občas cítil vynechaný. S tolika sourozenci rozhodně nemohl vyrůst osamělý, ale občas přemýšlel, proč on byl tím jediným samotným?

Gian o tom vůbec nepřemýšlel.

Marcus byl stále principe, který si propracovával svou cestu k tomu, aby se stal králem, a občas při cestě na samotný vrchol klopýtl. Nikdy nemohl sdílet tenhle druh pozornosti s nikým jiným. Byl až příliš soustředěný, až příliš poháněný dopředu a až zatraceně příliš soutěživý.

Ale i to bylo dobré.

Gian pomyslel na to, že své syny napraví dřív, než se všechno vymkne z ruky, ale zjistil, že ho u toho rozptýlil pobavený, jemný úsměv Cary, který po něm střelila z druhého konce stolu. Nemohl moc dobře napravovat chování svých chlapců, když se jejich matka jejich protiklady bavila.

Hlava domu.

Královna jeho rodiny.

Seděla přesně tam, kam patřila.

Vždycky.

 

Dospěly jsme až k jejich šťastnému až na věky, takže doufám, že jste si s námi celý příběh vychnutnaly. Ano, těch potomků splodili Cara s Gianem nepočítaně, a už teď můžu říct, že Bethany o každém z nich napsala knížku. Zda vám předložíme i jejich příběhy, je otázka vzdálené budoucnosti, aktuálně pro „změnu“ připravujeme jiné mafiány z pera Bethany Kris, konkrétně jde o příběh Emmy Sorrento a Calista Donati                              Sinnel + Jitka