Entangled - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

 

Bylo rozhodnuto.

Pro něj nejlepší pohled ráno byla Cara na kolenou, tváří zabořená do polštáře, aby utlumila své zvuky, zatímco si Gian zezadu plnými ústy vychutnával její kundičku a vyplňoval její zadeček svými prsty. Zbožňoval, jak se její tělo chvělo potřebou úlevy a jak jí z jeho škádlení po páteři stékaly kuličky potu.

Bláznivě rudé vlasy.

Zčervenalá kůže.

Sladká kundička.

Když do Cařina zadečku přidal třetí prst a svá ústa na kundičce nahradil jen polštářkem palce, kterým masíroval její klitoris, přes rameno se s ním setkala s divokým pohledem v očích. To, jak se její pohybovaly boky a jak se jí kolem něj stahovaly svaly, ho přivádělo k šílenství. Byla kolem něj tak zatraceně těsná, a on už nemohl zasraně dočkat, až to ucítí i svým penisem. Když jí něco vyplňovalo zadeček, vždycky tak skvěle žadonila.

Ano, tím nejlepším způsobem.

„Tak strašně moc se chceš udělat, že?“ škádlil Gian Caru a při každém slově ji políbil na záda.

Její odpověď byla bez dechu, vysokým tónem hlasu - tak zatraceně pěkná a napjatá. „Ty víš, že ano, Giane. Prosím.“

„Moje chamtivá dívko. Tak zatraceně potřebná. Tak do toho.“

Jeho ústa se v mžiku vrátila zpátky mezi její stehna, tvrdě sála její klitoris. Jeho prsty se zatím zaryly do jejího zadku hlouběji, aby ji roztáhly. Věděl, že to tak měla ráda, i když už to nějakou dobu trvalo. Hodlal se ujistit, že doba mezi tentokrát a příště to nebude tak dlouho trvat.

Cařiny výkřiky zněly tím nejsladším druhem zoufalství a pak, když se celé její tělo napjalo, začaly být tlumeny polštářem. Gian se rozhodl nestěžovat si na to, že nemohl slyšet její vyvrcholení, ale bylo to jen proto, že ho místo toho chtěl ochutnat.

A sladký bože, když se udělala, chutnala jako mana nebeská.

Jako jeho vlastní osobní dort.

Když důvěrně známé jemné výkřiky prořízly jeho omámení plné chtíče, Gian byl připravený smočit do ní svůj penis. V ruce pevně svíral hrst Cařiných vlasů. Uvědomil si, že to byl pláč dítěte. Gianovi trvalo až příliš dlouho uvědomit si, že v monitoru na nočním stolku to brečelo jeho dítě.

Když nad ní ztuhl a pustil její vlasy, Cara se zasmála. Otočila se, zvedla se a tvrdě ho políbila na jeho ochablé rty – ušklíbla se při tom svým vědoucím úsměvem.

„Je mi to líto, Giane. Dneska večer si dáme opakování. Buď se nauč šukat rychleji, nebo přestaň požadovat, abych byla tak hlasitá.“

„Ale… ale…“ Podíval se dolů na svůj úplně vztyčený, mokrý penis, který ho bolel. „Ale…“ Skutečně potřeboval šukat teď hned.

Cařina dlaň ho poplácala přímo doprostřed čela, jako by mu tam rukou lepila poštovní známku. „Rodičové tomu říkají, že je to kazišuk. Vítej v klubu.“

„Caro!“ zakřičel Gian přes rameno, zatímco ona mířila ke dveřím do ložnice. V odpovědi jen pokrčila rameny, vklouzla do noční košilky a následně do županu, který ji úplně zakryl. „Tohle vůbec není fér, mon ange!“

„Tuším, že pomáhá sprcha a pak ruční práce, kdy se postaráš sám o sebe.“

Bože, do prdele!

„Nemyslím si, že se potřebuji postarat sám o sebe! Caro, proboha, nemusel jsem se o sebe postarat celé desetiletí.“

Cařina hlava se od dveří otočila zpátky k němu. „Vypadá to, že vlastně ano. Není lepší čas, než aby ses s tím znovu seznámil.“

Tohle zbožňovala.

Gian věděl, že byl nejlepší – pro své dítě a svou milenku, jak to vypadalo. Samozřejmě, že mohl počkat. Marcus si rád dopoledne po nakrmení zdříml a Gian by mohl vždycky zatáhnout Caru zpátky do postele a potrestat ji za její chytrácké poznámky a navíc si při tom procesu ulevit.

Znělo to jako dobrý nápad, až na to, že teď ho zasraný koule najednou zkurveně bolely.

A to vůbec nebylo dobré.

Gian byl člověkem, kterému ráno stačilo deset minut. Deset minut bylo všechno, co potřeboval, aby si mohl skočit do sprchy, obléknout se a zamířit ven do nového dne. Byla to rutina, kterou během let dovedl k dokonalosti. I když tentokrát to naprosto selhalo. Jen třicet minut mu zabrala samotná zatracená sprcha, a zatímco dodělával svou práci, nenáviděl její každou zasranou vteřinu.

Cara měla pravdu.

Bude se muset naučit udržet ji potichu, nebo se vyrovnat s rychlejším šukáním.

Ani jedna z těchto možností se mu nelíbila.

Jakmile byl Gian zcela oblečený a připravený na svůj den - i když v poněkud sračkoidnější náladě, než předpokládal, že by mohl být, kdyby se mu před sedmou podařilo zabořit se až po koule do Cary – zamířil do kuchyně. Jak k němu chodbou doléhaly hlasy, jeho chůze se zpomalovala, a trvalo mu celé tři vteřiny, než se jeho nálada na sračky změnila na vztek.

„Děkuji, že jste nás dovolila jít nahoru, abychom si promluvili, slečno Rossi.“

„Ano, pokud jsme neměli zatykač, Gian nikdy nebyl tak laskavý,“ dodal detektiv Seeley se zasmáním.

„Nechtěla jsem vlastně nahoru pustit vás,“ odpověděla Cara chladně. „Bylo mi řečeno, že mám hosty, a dovolila jsem jim jít dál, aniž bych se zeptala na podrobnosti. To není to samé. Moje chyba. Nemyslete si, že se to bude znovu opakovat.“

„Jistě, dobře...“

„Co tu chcete v půl osmé ráno?“

Gian se ustoupil od vchodu do kuchyně, místo toho se držel na chodbě mimo dohled. Tak mohl stále ještě slyšet rozhovor, ale detektivové nevěděli, že byl uvnitř na doslech. Kurva, vůbec nevěděl, zda si byli vědomi jeho přítomnosti v penthousu.

„Znovu, jak dlouho tu žijete?“ zeptal se detektiv Seeley.

„Pár měsíců nebo tak nějak, tenhle penthous vlastním. Proč?“

„Zvědavost. Kde je dneska ráno Gian?“

Cara nic neřekla.

Detektiv se zasmál. „Nejste si jistá? Nebo je se svou manželkou?“

Gian ztuhl a znovu ho zaplavil hněv. Využívat jeho ženu, aby Caru obtěžovali, uráželi nebo rozčilovali, mu v každém případě ze strany onoho muže přišlo jako kreténský tah.

„To, kde je Gian, nemůže být více ani méně důležité než to, co tu zatraceně chcete,“ odpověděla Cara sladce.

„Naslouchají tu malá ouška, slečno Rossi.“

„Jsem si jistá, že můj syn uslyší i horší.“

„S otcem, který je mafiánský boss, bych rozhodně souhlasil.“

Další podlost.

Cara se jen zasmála. „Správně. Pohněme se dál. Znovu, co chcete? Jinak můžete odejít. Jsem si jistá, že víte, že ráno s dítětem bývají rušná.“

„Po posledním útoku jsme prošli pár rozhovorů a prohlášení, která byla na policii provedena, a chtěli jsme s vámi probrat další detaily, o kterých jste možná nevěděla. Nebo spíše nějaké podezření, co se Giana týče, která máme a která by vás mohla zajímat.“

„Jsem si jistá, že mě nebudou zajímat vůbec,“ řekla Cara nonšalantně, „ale můžete to zkusit.“

„Nikdy neříkejte nikdy,“ odpověděl Seeley až příliš srdečně. „Krátce před útokem na vás jste se ocitla v trochu nepříjemné situaci, že?“

„Nejsem si jistá, co tím myslíte.“

„Byly rozeslány vaše fotky. Víte, útulek ty fotky nahlásil, a předpokládám, že jako vlastník fotek byste i vy byla v téhle věci pro zahájení vyšetřování.“

Gian by přísahal, že když Cara promluvila, cítil její napětí: „Nevím přesně, jaký druh právních úkonů bych ohledně toho mohla provést, ale ujišťuji vás, že bez ohledu na to, případný trest by to ten čin neospravedlnilo ani bych se díky tomu necítila lépe.“

„Víte, že ty fotky distribuoval Gianův tchán?“

Ne, to Cara nevěděla.

Protože jí to Gian neřekl.

Kurva.

Cara se s novinkou vypořádala s grácií. „To jsem nevěděla.“

„Předpokládám, že nevíte ani to, že je ten muž teď mrtvý,“ řekl Seeley tišeji.

„To jsem věděla, ale jen proto, že ve zprávách proběhly informace ohledně jeho pohřbu. Vypadá to, že v tomhle městě – myslím tím ve světě organizovaného zločinu – je to v poslední době velkou událostí. I když si nejsem jistá, proč by pro mě měla mít smrt toho muže nějaký význam.“

„Nemyslíte, že ty dvě věci spolu souvisí?“

„Já -“

„Nejste tak hloupá, že?“ přerušil ji druhý detektiv. „Někdo distribuuje vaše pikantní, kompromitující fotografie, které vás účinně zničí, a najednou se dotyčný ukáže mrtvý.“

„Opět,“ protáhla Cara, „nejsem si jistá, proč by mi mělo záležet na smrti toho muže. Nevěděla jsem, že on byl tím, kdo dané fotky distribuoval. Vůbec jsem ho neznala.“

„Vypadá to, že on vás znal.“

„Dobře, možná mě mohla znát jeho dcera,“ odpověděla Cara opatrně.

„Na prvním místě ona byla tou, komu byly fotky dány,“ řekl Seeley, jako by ta informace byla ničím. „I když je poté, co jsme je vytáhli z Gianova telefonu, očividně je použila k účelu, který jsme neměli v úmyslu.“

Pro Giana to nebylo nic.

Pro něj to bylo všechno.

Když uvažoval o distribuci Cařiných fotek, neuvažoval o tom, že by s tím Elena mohla mít cokoli společného, protože bez pochyb věděl, že ona jeho telefon neměla. Alespoň ne na tak dlouho, aby se dostala dovnitř zařízení. Když byl nucený spát v usedlosti, dokonce i zamykal zasrané dveře své ložnice.

Cara byla dlouho zticha. Pak řekla: „Vytáhli jste mé fotky z Gianova telefonu.“

„Jeho první zatčení zahrnovalo povolení k prohlídce i pro elektronická zařízení a našli jsme nějaké fotky. Po střelbě v útulku byl zatčený znovu -“

„Všechna obvinění byla zrušena,“ přerušila ho Cara ohnivě, „a to z dobrého důvodu.“

„I tak byl opět vzatý do vazby a byl mu zabaven telefon. Nemůžu za to, pokud v té době bylo z přístroje odstraněno pár obrazových souborů.“

„To je zasraně nelegální! Jak se opovažujete?“

Marcus při mámině křiku zakňučel.

„V případech jako tento je u jakékoli zadržené elektroniky standardním postupem její prohledání,“ řekl detektiv, „což je přesně to, co se stalo.“

„Ale ne to, abyste stahovali fotky, mockrát děkuji. Nemluvě o mých fotkách. A co je vám do toho - jaký vliv by mělo na Gianovo předchozí zatčení nebo zatknutí po střelbě pro to, že vezmete mé soukromé fotky a ... proč byste zatraceně takhle brali moje fotky z jeho telefonu?“

„Měli jsme důkaz, že je s vámi ve vztahu.“

„Ale proč? Na co jste potřebovali tyhle informace a k čemu by to bylo dobré? Nejednalo se o žádné zatracené tajemství. Těmi fotkami jste nezískali vůbec nic kromě toho, že ublížily mně a dalším lidem. To bylo ono - nic víc.“

Gian věděl naprosto přesně proč.

Nikdy se nedomníval, že by to mohli být detektivové, kdo z jeho telefonu získali jeho fotky Cary. Jen proto, že Cara neviděla žádný přínos, který by tím získali. Svůj telefon nepoužíval k tomu, aby s ním dělal jakékoli skutečné věci, které by ho mohly dostat do problémů, takže nikdy neměl žádný problém s tím, aby ho při jeho zatčení policajtům odevzdal.

Zcela zjevně to byla chyba.

Vytažení dalších fotek z telefonu po střelbě na útulek hraničilo... bylo nelegální. Nezáleželo na tom, zda detektivové nikdy neměli v úmyslu použít ty fotky jako střípky důkazů, které potřebovali k právnímu vyšetřování. Záleželo by jen na nich, zda by jim fotky mohly nějakým způsobem pomoci.

Jako díky někomu uvnitř Gianova života.

Někomu, komu by mohli ublížit.

Někomu, koho by mohli využít.

Možná někomu, koho už využívali.

Elena měla vždycky ráda s každým si zahrávat. Něco dala a na oplátku očekávala něco dalšího. Vždycky to tak bylo a to bez ohledu na to, s kým jednala.

Gian konečně našel krysu.

Zkurvená děvka.

„Musíte odejít,“ řekla Cara pevně a vytrhla Giana z jeho myšlenek ven. „Teď.“

„Ještě jsme neskončili s rozhovorem, slečno Rossi. Mysleli jsme si, že by tyhle informace mohly…“

„Co, změnit můj názor na Giana? Uvědomujete si, že jsem s pořízením těch fotek souhlasila, že jsem si skrz naskrz užila to, jak mě tahal za vlasy, dal výprask na zadek, a jak mi svým semenem vymaloval celé tělo? Užívala jsem si, když při našich hrátkách zapnul kameru. To, co se mi nelíbí, je to, že předpokládáte, že tím, že mi povíte o jeho nedbalém zacházení s telefonem, nebo o tom, jak jste k fotkám přišli, by mělo ovlivnit můj názor na něj. A co se týče jeho tchána, ten člověk může ve svém hrobě shnít. Vsadím se, že dostal přesně to, co si zasloužil, i když jsem si jistá, že si myslíte, že tím, že naznačujete, že to udělal Gian, mě vyděsíte, ani trochu mi to nevadí. Vypadněte.“

Gian čekal v úkrytu na chodbě až do doby, kdy penthouse kromě Cařina uklidňující mumlání směrem k dítěti v kuchyni, ztichl. Bylo to, jako by se celé setkání vůbec nestalo, ale když vyšel ze svého úkrytu, stále se na něj dívala se smutnýma očima plných vědoucna. Rychle ji políbil na čelo, prodléval tam svým polibek tak dlouho, jak jen mohl, a pak políbil na hlavičku i svého syna.

„Musím odejít,“ řekl.

Věc jako tahle nemohla počkat.

Cara přikývla, v očích měla otázky, ale z úst jí nevyšlo ani slovo.

„Dobře. Miluju tě, Giane.“

Znovu ji políbil. „Vždycky, mon ange.“

**********

Usedlost Guzzi byla mnohem tišší než Gian vzhledem k tomu, že byl všední den, očekával. U dveří nenašel žádného vrátného, který by si jako obvykle vzal jeho kabát a klíče, a dokonce nikde neviděl ani služebnou. Něco bylo cítit špatně, už jen proto, že věděl, jak moc se Eleně líbilo mít lidi, kteří se o ni starali. Líbilo se jí, že jí sloužili, jako by byla královnou ve svém velkém hradě. Nevadilo mu dopřát jí její nesmysly, ne když by ji to udrželo šťastnou a mimo něj.

Očividně svou ženu přehlížel až moc.

Byl hloupý.

Měl ji zabít už dávno.

Gian se rozhodl nezabývat se nedostatkem lidí v usedlosti, protože to hrálo v jeho prospěch. Nemusel požadovat, aby někdo vypadl ven, a nikdo by ani nevěděl o tom, že tam byl. Koneckonců, čistá práce byla vždy nejlepší.

Najít v usedlosti Elenu trvalo Gianovi až příliš dlouho, protože vůbec nebyla uvnitř. Našel ji sedět venku, zády k němu v proutěném křesle, ze kterého měla výhled na zadní část usedlosti. U nohou jí spočívala naprosto prázdná láhev vína, tělo měla přikryté dekou, která byla přehozená přes celé křeslo, aby se v ní mohla schoulit.

„Eleno,“ zavolal Gian tiše, na ústí zbraně už měl připevněný tlumič.

Snadné.

Rychlé.

Jednoduché.

Dokonce se ani nestaral o úklid nebo o problémy, do kterých by se díky tomu mohl dostat. Tohle bylo něco, co prostě bylo potřeba udělat. Některé věci bylo prostě lepší udělat.

„Eleno,“ zopakoval, když jeho žena neodpovídala.

Ramena se jí lehce pohnula a hlava se jí trochu zhoupla, ale to byla jediná odpověď, kterou mu žena při zavolání svého jména poskytla. Ale znamenalo to, že ho slyšela.

„Tvůj otec mě varoval a já jsem ho měl poslouchat,“ řekl Gian. „Řekl mi, že ženy jako ty vědí naprosto přesně, co dělají, dokonce i když všechno říká, že nevíte vůbec nic. Říkal, že ty jsi potřebovala hodně krátké vodítko. Přemýšlel jsem proč. Dávám jí všechno, co chce, protože ona nechce mě, tak proč bych se měl bát, jak daleko zajde? Měl jsem poslouchat, Eleno.“

Nebylo žádným překvapením, že jeho žena nepromluvila, ani se nepohnula.

Gian udělal na velké zadní terase dalších pár kroků, přiblížil se k ní blíž. „To jediné, co jsi kdy chtěla, bylo být volná, ne? Něco, co jsem ti nemohl dát, ale to nebyla má vlastní chyba. Byly to tvoje hry - tvoje plány - které nás přivedly sem a ty sis myslela, že bys mohla hrát, aby ses znovu dostala dál. Možná, že mě zavřou. Pak by následoval rozvod, který by nemohl být zpochybňován, a stejně by na to tak jako tak nezáleželo. Měla bys to všechno a zbytek by neznamenal žádný zkurvený rozdíl.“

Stále nedostal žádnou odpověď.

Elenina paže sklouzla z područky proutěného křesla a vypadla zpod deky. Možná, že to bylo díky popelavému tónu její kůže nebo ochablostí v otevřené ruce, ale Gian v ten okamžik věděl, že něco bylo špatně.

Zajistil svou zbraň a odložil ji, a pak třemi krátkými kroky překročil prostor mezi sebou a svou manželkou. Přistoupil přímo před křeslo, už skloněný, aby ji popadl za ramena.

Elena byla při vědomí, ale jen stěží.

Sklovité oči.

Ochablá ústa.

Rty bez barvy.

Gianovy ruce sevřely její tvář. Zvedl její hlavu, aby přiměl její omámený pohled podívat se na něj. Její oči se však chvěly a těkaly mezi tím, co viděla a něčím, co bylo těsně mimo její dosah. Na dotek byla chladná, ale ne mrtvolně studená. Vypadalo to, že její dech byl každým nádechem čím dál mělčí a bez ohledu na to, jak vysoko Gian zvedl hlavu, nedokázal jí přimět vidět jasně.

„Co jsi udělala?“ zeptal se.

Usmála se, děsivě a prchavě. „Tím, že jsi tady, je tohle ještě zábavnější. Vůbec mě to nebolí, ale tebe to bolet bude.“

Cože?

V klíně jí ležely dvě otevřené lahvičky, které byly jen na lékařský předpis.

Gianův pohled se vrátil k popelavé tváři své ženy. „Eleno, co jsi udělala?“

„Měl by mi všechno odpustit,“ řekla Elena, její hlas byl stěží zlomený šepotem, „ale ne za to, co jsem ti udělala. Neodpustil by mi za to, že jsem ti ublížila – místo toho jsem ho přiměla, aby ti ublížil on. Nevidíš to?“

„Kdo?“ zeptal se Gian a sevřel její tvář pevněji. „ Kdo, Eleno? Tvůj otec?“

Jaký by v tom teď byl rozdíl?

Gabriel byl mrtvý.

I když byla slabá a ochablá, zavrtěla hlavou. Oči měla sklovitější než kdy jindy. „Ne.“

„Kdo?“

„A když nemůžu být šťastná já, Giane, pak ani ty. Ani ty. Vezmu ti všechno - všechny.“

Přísahal by, že v tomhle okamžiku sledoval, jak z jejích očí vyprchával život - jak se kolem jejích očních panenek plížila smrt a zatemňovala je. Pokud by to bylo možné, v jeho ruce byla skoro cítit studeněji. Možná, že by měl cítit úlevu, protože jeho problém byl pryč a ona to udělala sama, ale cítil se jen prázdně.

A jako by prohrál.

Protože kdo.

Koho tím myslela?

Na terasu spadly prázdné lahvičky od léků a vytrhly Giana z jeho omámení. Jednu z nich zvedl, jen aby se na ni podíval a zjistil, čím přesně Elena svůj život ukončila. To, co ho zaujalo jako první, nebylo to, že šlo o silný lék proti bolesti – zaujalo ho jméno člověka, které bylo napsané na štítku, jméno člověka, kterému byl lék předepsán.

Domenic Guzzi.

Dvě lahvičky.

Obě prázdné.

Obě Domovy.

Gian se nemohl pohnout; nemohl si nadechnout.

Jeho bratr by ne…

Nemohl by…

Gian vytrhlo z omámení slabé bzučení, které vycházelo odněkud zpod přikrývky zakrývající Elenino tělo. Její telefon našel zastrčený vedle jejího, a když zjistil, že bylo zařízení odemčeno, překvapilo ho to. Rychlá kontrola potvrdila jeho nejhorší zkurvený strach.

Neustálý proud příchozích zpráv - každá byla ještě zoufalejší a s větší panikou, než ta poslední - od Domenica. Zprávy, které začaly jen o hodinu dřív. Pár hovorů, jen jeden, který byl zvednutý, a zbytek nezvednutý. Gian projel zprávami dolů, aby zjistil, co Elena začala posílat Domovi jen o hodinu dřív.

Nikdy mě nenechá jít.

Tak jako tak má ji.

Skončila jsem.

To je ono, Dome.

Miluji tě.

Neobviňuj se s toho.

Byl to on.

To on nám to udělal.

A k tomu všemu mu dokonce poslala fotku prázdných lahviček od prášků. Její záměr byl naprosto jasný, a dokonce až do samotného hořkého konce, si nedokázala pomoci.

Elena musela manipulovat.

Musela někomu ublížit.

Když přišla poslední Domenicova zpráva, Elenina poslední slova konečně dala Gianovi zasraně mnohem větší smysl. Ani on nebude nikdy šťastný. Ne po dnešku.

Dokonce i své smrti byla Elena vůči těm, kteří se o ni starali, kteří ji milovali nebo nebo nějakým způsobem chránili, sobecká. Giana to vůbec nepřekvapovalo.

Tohle také nebyl čas na to, aby nad tím uvažoval. V poslední bratrově zprávě bylo něco, co mu řeklo, že měl mnohem naléhavější záležitosti, kterými se musel zabývat. Bohužel to vypadalo, že Dom před ním může mít pár minut k dobru.

Tohle byl okamžik, kdy se Gian modlil.

Cítil to stejně jako dýchání.