BY - 5. kapitola 2/2

 Překlad: Lenny

Vyžaduje to zatracenou trpělivost, ale nějak se mi podaří se zaměstnat, zatímco čekám na Harper až bude propuštěná ze své poslední hodiny. Nemůžu si pomoct, ale sleduji ji, když vyklouzne z posluchárny a vydá se dlouhou chodbou směrem ke dvojitým dveřím vedoucím ven.

Mohl jsem požádat Parkera, aby zjistil, na jaké koleji bydlí, ale už mě naštval dost ohledně Harper. Takže dělám druhou nejlepší věc ... pronásleduji ji jako uchyl. Ujistím se, že zůstávám dostatečně daleko za ní, abych nevypadal podezřele a kráčím za ní, nikdy z ní nesundávajíc oči.

Kupodivu mine všechny koleje a začne kráčet pryč z areálu kampusu. Jakmile si uvědomím, že jde směrem ke čtvrti, kde jsem ji přistihl onehdy v noci, moje podrážděnost narůstá. Řekla, že pobývá u kamarádky, ale pochyboval jsem o tom. Má tady přítele? Pokud ano, zabiju ho, pak ji ošukám přímo u jeho mrtvého těla, jenom pro zdůraznění.

S každým krokem vztek ve mně kypí. Nemůžu přestat myslet na to, že má přítele nebo dokonce kamaráda na šukání. Zkroutím rty, moje tělo vibruje energií.

Kráčíme asi patnáct minut, než se dostaneme k stejné budově, do které jsem ji viděl utíkat tu noc. Odemkne přední dveře a vklouzne dovnitř. Vystřelím vpřed, popadnu okraj dveří, než se úplně zavřou. Vyděšená mou přítomností otočí se s pěstmi zvednutými ve vzduchu, její pohled je tvrdý.

Vecpu se dovnitř, zachechtám se: „Komu máš v plánu s tímhle ublížit?“

"Vážně, Warrene? Neřekla jsem ti, abys mě nechal na pokoji?“ Odvrátí se ode mě a začne vystupovat po schodech, její nohy dupají při každém kroku. Podívám se kolem a vidím, že se celé tohle místo rozpadá, a Ježíši Kriste, smrdí to tady jako chcanky. Jak tady někdo může žít? Cítím se špinavý už jenom z toho, že jsem sem vkročil.

"Je dobře, že mě nezajímá, co chceš." Jdu za ní bez dalšího slova. Musím vidět, kam jde a s kým tu kurva bydlí. To nutkání je příliš silné. Chci vědět všechno, ale hlavně proč do prdele bydlí tady, když má stipendium a měla by být na koleji.

"Jdi pryč, Warrene. Nepustím tě dovnitř.“ Naše oči se semknou, když se na mě podívá přes rameno. Je tohle ta část, kdy mám odejít? Protože pokud ano, tak se velmi mýlí. Zastaví se u dveří na levé straně a začne si hrát s klíčem. Očividně je rozrušená.

Kouknu na strop a pak obrátím svou pozornost zpátky na ní, když konečně strčí klíč do zámku a otočí ním. Jakmile otevře dveře, vyskočím kupředu, omotám ji ruku kolem pasu a zatáhnu ji dovnitř.

"Opravdu sis nemyslela, že by ses mě zbavila?" Zeptám se s úsměvem. Ano, vím, že jsem kretén, ale mám své důvody stejně jako jakýkoli jiný kretén. Obejde mě, zavře dveře, uzavírajíc nás spolu uvnitř. Konečně sami.

"Doufala jsem, že ano." Zafuní a rozsvítí světlo.

Podívám se po malém bytečku, můžete-li tomu tak dokonce říkat, vypadá spíš jako malý pokoj, má sotva dostatek místa, aby pojal manželskou postel, kuchyňský kout, stůl a židli. Harper hodí tašku dolů k posteli a sundá si sako. A pak mě to zasáhne jako kopanec do koulí. Ona zde žije. Tohle je do hajzlu její byt. Neexistuje žádná kamarádka, ani přítel, ani kamarád na šukání, alespoň nikde na očích.

"Lhala jsi mi. Řekla jsi, že tady bydlíš s kamarádkou.“ Přišpendlím ji obviňujícím pohledem.

Protočí svými krásnými lískovými oči: „Nechtěla jsem, abys věděl, kde bydlím. No, teď víš. Gratuluji. Omlouvám se, že to nevyhovuje tvým standardům. Nejsou tady žádní komorníci nebo služky, žádní kuchaři a postel nemá egyptská bavlněná prostěradla.“ Ne, rozhodně tu nic z toho není. Vypadá to jako místnost, v níž by se děvka prodávala.

"Vlastně, moje standardy jsou dost nízké. Jsem tady s tebou, že?“

"Až skončíš s urážkami, můžeš se otočit a odejít, dveře jsou tam pro případ, že bys nebyl schopný vytáhnout si hlavu ze zadku a najít je."

Dobrý pokus. Ignoruji to, co řekla, protože mě opravdu nezajímá, co říká a přejdu přímo k věci. Skutečný důvod, proč jsem sem přišel.

Udělám krok směrem k ní a proměním se v predátora. "Slyšel jsem, že jsi na večírku vykouřila někoho dalšího. Jamese, věřím. To přestane. Pokud musíš zůstat v této škole, jediný pták, kterého budeš sát, nebo na něm jezdit nebo mačkat svou kočičkou, bude můj.“

"Samozřejmě, že někdo viděl, co se stalo." Zavrtí hlavou a její oči se srazí s mými. Mezi námi jiskří oheň, prolétajíc vzduchem. "Neudělala jsem to a nebudu šukat s nikým, ​​a především ne s tebou!" Její slova mě řezají jako tupý nůž a než vím, co dělám, uzavřu vzdálenost mezi námi jedním velkým krokem. Jsem jako monstrum v kleci, který byl osvobozen. Moje ruka letí nahoru a mé prsty se omotávají kolem jejího jemného krku. Křehká, tak křehká, jako sklo. Zatlačím ji dozadu, dokud nepadne na postel a vylezu na ní.

"Roztáhneš nohy, pro kdo ví koho, ale ne pro mě?" S volnou rukou ji začnu rozepínat blůzu. Teplo její kůže mě pobízí vpřed. Je paprskem světla v mé temnotě a já chci, aby její světlo pohaslo. Snaží se mě ze sebe shodit, ale to mě jen přinutí zesílit svůj stisk na krku.

Opatrně ... říkám si, moje oči pronikají do jejích. Temnota ze mě krvácí a naplňuje místnost až do bodu udušení. Nemůžu dýchat. Vše, co dokážu udělat, je cítit. Cítit bolest, smutek, vztek. To je to, co chci, aby na mě viděla a co mi způsobuje. Vyvolává ve mně to nejhorší.

"Ne," prosí a snažím se ignorovat paniku v jejím hlase, ale ta mě volá. Chci slyšet její výkřiky touhy a strachu.

Kousek od její tváře, zavrčím, „Co ne? Nemám ti ublížit? Zlomit tvé srdce, jako jsi zlomila to mé?“ Z mých slov se ji rozšíří oči a odrazí se v nich zmatek, jako by nerozuměla tomu, co říkám, nebo proč se takto chovám. Určitě si nemyslí, že jsem zapomněl na její tajemství? Otevře ústa, aby něco řekla, ale já ji nenechám. Nemohu poslouchat další lež, která vyjde z jejích úst.

Trocha couvnu, nechám oči potulovat se po jejím dokonalém těle. Stále vypadá tak nevinně; stále vypadá jako moje Harper, a to vše jen zhoršuje.

Po tom všem je tu znova přede mnou, ale nějak navždy ztracená. Jsem tak zatraceně nasranej, mám pocit, že prasknu, pokud to nevypustím ven. Zmocní se mě hněv, potlačím veškeré důvody, a pustím jí krk, protože vím, že mačkám příliš tvrdě a můžu ji zadusit, a to nechci. Chci jí ublížit, ne zabít.

Zmačknu ruku v pěst a praštím ní do matrace vedle její hlavy. Nevím, co se to se mnou děje. Můj vztek plane, vlastní mě. Harper si zakryje obličej, chráníc se, jako kdybych ji chtěl udeřit, a to mě jen víc rozzuří.

Slezu z ní, otočím se a praštím do nejbližší zdi. Rukou mi prostřelí bolest a stoupá do mého ramene, když se dotýkám staré omítnuté zdi. Vítám tu bolest. Držím se té fyzické bolesti, protože to bolí méně než ten druh bolesti, kterou mi způsobuje ona. Zhluboka se nadechnu a dám se dohromady natolik, abych promluvil.

"Měla bys držet hubu, jinak to skončí špatně pro nás oba. Díky tvému ​​hlasu jsem ztratil svou podělanou mysl a chci ti ublížit, ne zabít, tak prosím, drž hubu.“

Její tělo se na posteli klepe a já se znovu zhluboka nadechnu. Jeden. Dva. Tři. Počítám si pro sebe, protože počítání a dýchání jsou jediné dvě věci, které nás právě zachraňují.

"Slyšel jsem, že tančíš v místním strip klubu, tak proč mi nedáš malou show, abys mě uklidnila?"

Harper se posadí a já se na ni podívám. Vypadá, jako kdyby se bála, ale ne dost. Je v ní oheň a já udělám všechno, co bude v mých silách, abych ho uhasil.

"Pokud naznačuješ, že jsem striptérka, pak se budeš muset vrátit k těm, kdo ti tu lež řekli, a říct jim, že jsou idioti. Nikdy bych se nesvlíkala kvůli penězům. Mám morálku, nic proti holkám, které to dělají, ale… “

Začnu si třít spánky a vyštěknu: „Vstaň, sundej si ty zasraný šaty a začni tančit. Jinak to udělám za tebe.“

Zaskřípe zuby a v jejích očích vidím, jak se v ní hromadí vzdor. Zvedne bradu, držíc ji vysoko, zatímco se zvedá z postele. No tak, zlato, pojď sem a řekni mi, abych vypadnul, jestli si troufáš. Přestože je téměř o hlavu menší než já, stojí vysoko jako květina v poli plevelů.

"Řeknu ti to samé, co jsem řekla tvému ​​příteli na večírku ... vypadni a nech mě na pokoji!" Zvedne hlas a jediné, co udělám je, že se usměji.

"Špatná odpověď," zavrčím, jakmile položím koleno na postel. Jako vyděšené dítě se snaží ode mě utéct. Hloupá holka. Nemůže mi uniknout ... ne teď, když je tady. Popadnu ji za nohu, aby se nemohla dostat dál. Tentokrát, když se podívám do její tváře, vidím strach, skutečný strach. Pohled, který mi nikdy předtím nedala. Poprvé za dnešní večer můj hněv klesne, i když ne o moc, a ne o dost, aby byla schopná utéct.

"Můžeš prosím tě jen odejít," prosí a její hlas se třese.

Zkusím jinou taktiku. Neměl bych se starat o její životní situaci, ale jako blbec to dělám.

"Proč tady bydlíš? Nejsi na stipendiu?“ Chci o ní vědět všechno, každý malý detail. Kam šla? Jak skončila tady? Koho nechala, aby ji šukal?

"Ano," nervózně si kousne do spodního rtu.

"Neměla bys bydlet na koleji? Nezahrnuje stipendium bydlení v areálu?“ Nevím ani hovno o těhle věcech, ale můžu si to snadno zjistit.

"Nemůžu si dovolit kolej," říká, její oči klesnou na podlahu.

"Nevyděláš si dost peněz v strip klubu?" Zvednu tázavě obočí.

"Nejsem striptérka! Ježíši." Zavrčí a její drápy konečně znovu vylezou. Líbí se mi její křehkost a jak vrčí strachem, ale líbí se mi také její divokost a ochota se mnou bojovat zuby a nehty. Je to protiklad a nedokážu to vysvětlit. Vím, že je to špatné, ale miluji ten tlak a tah. Živím se tím jako parazit.

"Dobře, tak co dostanu za padesát dolarů?"

Její malá čelist se napne a v mžiku mi vylepí facku. Pocítím bolest, hlava se mi otočí do strany ze síly úderu.

To mě... poser ... měděná chuť krve vyplní má ústa. Kdyby byla někým jiným, tak bych ji to vrátil, ale není to jen tak někdo. Je to Harper. Moje Harper. A v rukávu mám něco lepšího.