BY - 1. kapitola

 Překlad: Lenny

WARREN

Tři roky ... tři zasraný roky jsem se ji snažil dostat z hlavy. Prošukávajíc si cestu skrz ženskou populaci a snažíc se zapomenout, že kdy existovala. Tři roky, od doby, kdy jsem spatřil její krásnou tvář a dokonalé tělíčko. Tři roky od chvíle, kdy jsem ucítil květinovou vůni jejích vlasů nebo ochutnal sladkost, která na jejích rtech vždycky přetrvávala.

Tři roky, a teď tam stojí ... přímo přede mnou, uprostřed kavárny, na mém podělaném kampusu. Nemyslel jsem si, že je to možné, ale vypadá ještě krásněji, než když jsem ji viděl naposled. I z dálky vidím, jak se její tělo změnilo, pěkně tvarovaný hrudník, křivky a nohy, které jsem si uměl představit omotané kolem svých boků.

Seru na to. Nechám tuhle myšlenku vyšumět ze své hlavy. To bylo předtím. Teď bych se jí nedotkl ani kdyby byla poslední podělanou dívkou na planetě.

Pak se ke mně otočí a naše oči se semknou. Jako dva magnety přitažené k sobě v moři protipólů. Nesnáším, že jsem k ní přitahován. Její oříškové oči se rozšíří a já znám přesnou chvíli, kdy mě pozná. V další vteřině se odvrátí a přeruší spojení.

Během okamžiku se proměním v někoho jiného. Vypnu své emoce a stávám se temnější verzi sebe sama, verzi, která je živěna bolestí, kterou mi způsobila. Miloval jsem ji, důvěřoval jí a ona to všechno zničila. Zradila mě.

Nikdy nezapomenu na to, jak se na mě ten den dívala, ten obraz je v mé mysli zakořeněný. Vypadala tak smutně a zmateně, když její rodina odjížděla ze sídla mých rodičů. Chtěl jsem jí ublížit, rozdrtit ji jako mouchu, ale zdržel jsem se. Spokojila se s tím, že ji posílám pryč a už ji nikdy neuvidím. Mé mlčení bylo dostačující.

Věděla, co udělala, z takové lži neexistovala cesta zpět. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, říkajíc si, že nebylo možné, aby to byla pravda, ale existoval důkaz. Černý na bílém.

"Kdo je to?" Zeptá se Parker a vytáhne mě z oparu, ve kterém jsem byl.

"Nikdo," odseknu a ukážu své pravé já víc, než jsem zamýšlel.

"Kámo, evidentně to někdo je. Nikdy jsem neviděl, aby se tvůj výraz změnil tak najednou. Bylo to téměř jako bys spatřil ducha.“

Přinutím se usmát, ale nebyl bych překvapen, kdyby to vypadalo spíš jako zavrčení. "To proto, že jsem spatřil. Ona není nikdo, nic. Zapomeň, že jsi ji viděl.“ Nechci, aby se do toho Parker míchal. Jelikož s ním už o tom déle nechci mluvit, vyskočím ze židle a zamířím k Harper.

Všechno kolem mě mizí, zvuk jídelního nádobí, klábosící dívky, zatímco kráčím směrem k ní. Vidím jen ji. Zaměřuji se jenom na ni, jako by byla jedinou osobou v této velké místnosti.

Právě když se dostanu na doslech, otočí se znovu, téměř jako by cítila, že přicházím. Celé její tělo ztuhne a malinko ustoupí.

Skoro se usmívám. Bojí se. A to hodně. Svaly mi vřou energií a prsty mě svědí touhou se jí dotknout. Ublížím ji?

"Co tady sakra děláš?" Zavrčím.

"Ch-chodím s-sem do školy," zakoktá a drží se popruhu batohu, jako by na tom závisel její život.

"Ne, nechodíš," nařídím. Popadnu ji za paži a táhnu z jídelny skrz dveře, které vedou ven do zahrady a držím ji pevně v sevření.

"Pusť mě," zašeptá výhružně, její oči těkají po místnosti, doufajíc že si toho někdo všimne a pomůže jí. Nechápe, že ji nikdo nezachrání? Že se nikdo v této škole nemůže dotknout mě ani žádného dalšího chlapa v naší skupince? Pravděpodobně ne, ale pochopí, už brzo. Ignoruji její boj, postrkuji ji kupředu a přetáhnu skrz dvojité dveře ven. Jakmile vyjdeme ven, jsou všechny oči na nás, ale tím se netrápím. Zvysoka seru na to, jestli o tom, co se děje ví celá škola.

Ve chvíli, kdy s ní skončím, její pověst a jakékoli fámy, které se rozšíří poté, budou její nejmenší starostí.

"Warrene, přestaň, ubližuješ mi." Tak sladký a jemný. Ten hlas mě kdysi dokázal donutit udělat cokoliv, ale teď chci jen ovinout ruce kolem jejího krku a přimět ji, aby přestala mluvit. Abych vytěsnil vzpomínky na nás ze své hlavy.

Táhnu ji přes trávník a zastavím se, jakmile dojedeme k jednomu z míst na sezení vedle cihlové zdi pokryté révou. Zakopne, téměř spadne na zem předtím, než se zachytí. Podívá se na mě, oči doširoka rozevřené, její hrudník se rychle zvedá a klesá a můžu vidět, jak jí na krku pulzuje žíla.

"Myslíš, že tohle bolí?" Sevřu ji paži o trochu víc, než ji odstrčím. Pak jako lev vykročím k ní. Samozřejmě začne couvat, dokud nenarazí do zdi, nechávajíc ji bez šance utéct. Zadržím hořký smích. Usnadňuje mi to.

"C-co to děláš?" Její rty se chvějí, když položím ruce na zeď za ní. Uvězním ji, vnikám do jejího osobního prostoru a nedávám jí žádný prostor k dýchání. Nemá se kam schovat. Nemá kam utéct. Třese se a miluji pohled na její strach a slabost. Její sladká květinová vůně napadá mé nosní dírky a já jsem přinucen dýchat ústy.

"Udělala jsi velkou chybu, že jsi sem přišla. Tohle je moje území. Odejdi a nevracej se kurva zpátky. Jediné varování, Harper, to je vše, co dostaneš.“ Neměl bych jí dát ani to, ale cítím se velkoryse, jako bych jí dával únikovou cestu.

Zavrtí hlavou a do tváře jí spadnou hedvábně hnědé pramínky vlasů: „Jsem na téhle škole na stipendiu. Nemůžu prostě odejít. A proč na tom záleží? Jak jsem měla vědět, že tu budeš?“

Moje čelist tíká, ta má teda zasranou kuráž. Pokud se z hlouposti rozhodne zůstat, další věc, kterou z toho budu mít, je potěšení z toho, jak ji zlomím.

"Nestarám se ani hovno, jak si se sem dostala; všechno, na čem mi záleží, je, že zmizíš. Musíš odejít. Teď."

Strčí do mě a snaží se protlačit kolem mě. "Uhni mi z cesty." I přes košili, kterou mám na sobě, mi její dotek rozpálí kůži. Její postrčení mě jen posouvá blíž ke hraně. Rozhodnutý o tom, že pochopí, o co mi jde, popadnu obě její zápěstí a vrazím je na její hruď, držíc je tam.

"Odejdi a já zapomenu, že jsi se tu někdy ukázala. Zůstaň, a já tě zlomím tak moc, že z tebe zbude už jenom skořápka toho, kým si bývala. Ať tak či onak, odejdeš.“

Viditelně polkne až ji hrdlo poskočí a já mám potřebu ho prstem obkreslit, abych pocítil tlukot jejího srdce pod mými prsty.

Vzepře se, více se narovná a bojuje proti mému držení. "Jsi šílený, neodejdu a nemůžeš mě donutit. Už se ani navzájem neznáme, a to že jsem tady nebude mít na tebe žádný dopad. Teď mě pusť, než tě nahlásím univerzitní policii.“

Zasměji se jí přímo do tváře: „Udělej to. To bude legrační.“

"Co se to s tebou stalo?" zašeptá ty slova tak tiše, že jsem si jistý, že je nechtěla vyslovit nahlas.

Nakloním se k její tváři, udržujíc mezi námi jenom kousek místa. "Nemyslím si, že ti musím říct jedinou zatracenou věc. Ale protože si se tak pěkně zeptala, řeknu ti to. To, co se mi stalo, jsi ty. Chci abys odešla.“ Vycením zuby. Chci se do ní zakousnout a označit si tak její kůži.

"Neodejdu, Warrene." Způsob, jakým vysloví mé jméno, naprosto bez jakékoliv emoce, se mnou něco udělá. Jako by pošťouchla to monstrum ve mně. Probouzejíc ho ničím jiným než svým hlasem.

Ani nemyslím, všechno, co dělám, je reakce. Uvolním ji ruce, narazím pěstí do cihel vedle její hlavy, téměř ji přitom uhodím a druhou rukou ji mezi prsty chytnu za bradu. Tvrdě zatlačím, krev mi v uších zasyčí, když ji uvidím, jak sebou škubne bolesti. Měl bych něco cítit, cokoli, ale necítím. Představa o tom, jak ji ubližuji ... dělá mého ptáka tvrdším a rozehřívá mi krev v žilách.

"Víš, co to pak znamená, že?" zuřím, stěží se krotím. Její plné rty jsou přímo přede mnou a prosí o polibek.

S očima dokořán ještě jednou zavrtí hlavou a její brada se v mém sevření zachvěje, prozrazujíc její strach. Dobře, chci, aby se bála. Chci ji a její chvějící se nepořádek u svých nohou. Podívám se na ní ještě jednou, abych si zapamatoval její tělo a vytáhnu na ni svůj dravý pohled. Chci ji svléknout donaha a šukat, dokud nebude křičet.

Ne. Zařvu uvnitř. Nemůžu ji nechat dostat se mi pod kůži. Nemůžu podlehnout své slabosti.

"Zlomím tě, zničím tě, dokud mě nebudeš prosit, abych se slitoval nad tvým ubohým tělem." Uvolním ji bradu, otočím se a odcházím pryč, protože vím, že pokud bych to neudělal, možná bych udělal něco, čeho bych litoval. Chci ji vyděsit, ublížit jí, ale ne fyzicky. Sevřu ruce v pěst tak tvrdě, až se mi nehty zarývají do dlaně, propichujíc mou kůží. Je mi to jedno. Bolest je přesně to, co potřebuji, abych pokračovat dál.

S každým krokem, kterým se od ní vzdaluji, se moje krev o trochu víc uklidňuje a moje mysl rozjasňuje. Pomalu se vracím k Warrenovi, kterého všichni znají; k americkému chlapci s úsměvem, z kterého holkám padají kalhotky a se šarmem, který je tak dostačující, aby zanechal dámy omráčené a zmatené.

Pomsta. Dostanu svou pomstu, ale nejdřív o ní musím získat nějaké informace. Zjistit, co ji přinutí zmizet tak rychle, jak rychle sem přišla.