AYCD - 8. kapitola

 Překlad: Marťa

Lucas a já jsme kdysi byli spárovaní pro referát z knihy Kdo chytá v žitě. Oba jsme knihu přečetli a souhlasili se setkáním v knihovně (na neutrálním území), abychom mohli pracovat na naší prezentaci.

To byla poslední věc, na které jsme se shodli.

„Holden Caulfield je rozmazlený pokrytec a jediný důvod, proč je tak zahořklý je ten, že ho nakonec vyhodili,“ argumentoval Lucas.

„Je to jen dítě!“ Trvala jsem na svém. „Všechny děti jsou do určité míry nezralé, ale to neznamená, že jeho kritika vůči světu dospělých není o nic méně pravdivá. Svět dospělých je na hovno.“

„Ach, takže je to chyba všech ostatních, že byl vyloučený z každé školy, do které chodil?“

Po hodině debaty byla obří plakátová stěna uprostřed odštípnutá. Když nastal čas představit se, jako skupina, uvažovali jsme o rozdělení pětiminutových přednesů, ale ani jeden z nás nechtěl mluvit, jako druhý. Místo toho jsme oba celou dobu mluvili jeden přes druhého.

Vidět, jak jednal s pacienty, bylo hodně podobné, jako ten projekt.

„Může to být infekce ucha,“ zvažovala jsem.

„A co její ztráta chuti k jídlu?“ Argumentoval Lucas.

„To je příznak.“

„Myslím, že nejlepší bude, když vyloučíme také samostatné střevní problémy.“

„Nemyslím si, že musíme provádět nákladné testy…“

„Ehm… promiňte?“ Paní Kellerová, matka našeho pacienta se snažila upoutat naši pozornost, ale mi ji ignorovali, abychom mohli pokračovat v našem boji.

Ospravedlňovali jsme naši neprofesionalitu, protože všemi objektivními diskuzemi jsme zvyšovali naše odborné znalosti. Ve skutečnosti to bylo přehnané a naše subjektivní měřítko nás rychle dostihlo.

„Dobrá. Dostávám na vás dva zpětnou vazbu od našich pacientů,“ řekl doktor McCormick v pátek odpoledne po našem prvním týdnu spolupráce.

Usmívala jsem se, připravená na chválu.

„Někteří si stěžovali na špatné chování u lůžka a dohadování o drobnostech. Myslel jsem, že před pacienty své staré hádky odložíte, ale vypadá to, že jsem se mýlil.“

Jsem zklamaná. Byla to Lucasova chyba. Bez váhání bych ho strčila pod autobus. Otevřela jsem ústa, ale Lucas byl rychlejší.

„Myslím, že jsme měli několik výměn názorů, kvůli správné diagnóze“ – skvěle volil slova – „ale určitě na tom zapracujeme a v pondělí už vás nezklameme.“

Doktor McCormick ho kamarádsky poplácal po rameni. „To rád slyším, synu.“

SYNU?!

„Můžu tě zítra čekat na hřišti?“ Pokračoval. „Chci se pokusit dostat na všech 18 jamek, než vyjde slunce příliš vysoko.“

Lucas se blýskl vítězným úsměvem. Tím s dolíčky a rovnými bílými zuby. Mrknutím jsem kolem sebe spustila ochranné štíty.

„Těším se, pane.“

Doktor se s přikývnutím otočil zpátky do chodby a Lucas se podíval na mě. Stále se usmíval, i když teď to byla zbraň proti mně.

„Neboj se. Nevyužiju toho, že budu s doktorem McCormickem sám, abych loboval proto, aby tě vyhodil, ale kdo ví? Možná, když si dáme v klubu pár piv, dospěje k tomu sám.“

Přimhouřila jsem oči. „Jsi nejhorší.“

„Promiň, nemyslela sis po celé té době, že jsem vyměknul?“

Byl to trik, ale jeho úsměv se zpomalil na dobu mé odezvy. Přejela jsem pohledem po jeho silné, rozhodně ne měkkého těla, a když jsem si to uvědomila, zamířila jsem od něj pryč.

„Přeji krásný víkend, Daisy,“ volal za mnou. Nemohl znít sám se sebou spokojenější.

V pondělí ráno se Lucas nesl ještě víc, než v pátek, z čehož jsem poznala, že byl na golfu s doktorem McCormickem. Zajímalo by mě, kdo vyhrál, ale když jsem ho míjela po chodbě, neptala jsem se.

„Ach, Daisy, „řekl mi přes rameno, „nechal jsem ti něco malého na stole.“

Neodpověděla jsem mu. Ještě jsem neměla svou dávku kofeinu a byla jsem dnes ráno zpomalená. Navíc jsem byla zvědavá. Nechal mi tam další kytici kopretin? Výsledkovou listinu jejich golfu?

Ani jedno.

Na mé klávesnici byla fotka 4x7 doktora McCormicka a Lucase na golfovém hřišti, jak stáli bok po boku, jako by byli na třicet let rozdělená dvojčata. Doktor McCormick se smál a Lucasovy oči, jako by mě sledovali po místnosti.

Perfektní. Zatímco on hrál s naším šéfem golf, já ležela doma v pyžamu a s mámou a Madeleine jsem sledovala staré filmy.

Vzala jsem ze zásuvky fixu a Lucasovi jsem přikreslila rohy a ocas. Zničení fotky mě nepřiblížilo k vítězství, ale když jsem připíchla fotku na nástěnku vedle svého počítače, cítila jsem se o něco lépe.

Než přijde můj první pacient, měla jsem ještě patnáct minut, tak jsem se rozhodla udělat něco, o čem jsem snila celý minulý týden. Nebylo to tak docela etické, ale technicky to nebylo nezákonné – alespoň jsem si to nemyslela. Šla jsem na indeed.com a hledala otevřené pozice pro lékaře ve Spojených státech – čím dál od Hamiltonu v Texasu, tím lépe. Vida, potřebovali lékaře v Honolulu. Jednoduchým přetáhnutím jsem odeslala Lucasův životopis, který jsem zkopírovala z cvičného webu. Najednou bylo moje pondělí veselejší. Aloha, Lucasi.

Ve středu po práci mi máma v umyvadle šamponovala vlasy. S mojí indispozicí bylo snazší ji prostě nechat to udělat, než bojovat s mojí hřívou jen jednou rukou. Kdybych jí to dovolila, vydrhla by mě od hlavy po paty.

Matky.

Před pár minutami začala mluvit o tom, že brzy zavolá do domu deratizátory, ale já ji neposlouchala. Měla jsem dost vlastních problémů.

„A řekli mi, že se budeme muset na týden nebo dva vystěhovat, zatímco oni postaví jeden z těch velkých cirkusových stanů kolem celého domu! Nejsem si jistá, jestli to udělám. Podívej! To je Lucas…“

Trhla jsem hlavou a bouchla se čelem do kohoutku.

Moje matka, požehnejte její duši, se zasmála. „Au. Jsi v pořádku, zlato?“

„Jo.“

Třela jsem si čelo, když jsem běžela k oknu a jak se ukázalo, měla pravdu – venku byl Lucas a dohněda opálený sekal trávník své matky. No, šortky na cvičení mu visely nízko na bocích, ale neměl žádné tričko. Rozběhla jsem se zpátky k umyvadlu a předstírala jsem zvracení.

„Určitě je to proti vyhlášce,“ řekla jsem. „Neexistují zákony na slušné oblékání?“

„Tohle je Dalas, Daisy. Venku musí přes třicet stupňů, kdo by toho chlapce vinil?“

Říkala mu chlapec, ale Lucas byl plnohodnotný muž.

„Půjdu zkontrolovat poštu,“ řekla jsem.

Předpokládala jsem, že na něj jen mrknu. Možná díky pohledu na lesknoucího se Lucase jsem se dostala do předčasné menopauzy.

Moje matka za mnou něco křičela, ale já ji ignorovala a s trhnutím jsem otevřela přední dveře.

Lucas tam něco chystal. Chtěl sekat trávník mé matky? Nedělal to od doby, co jsme odešli na vysokou školu, kdy si ho na to najala. Fakt, že to dělal teď, o 11 let později, byl naprosto absurdní.

Zastavil se, když mě viděl kráčet po chodníku, ale neřekl ani slovo a já taky ne. Dupala jsem ke schránce, otevřela ji, viděla, že byla prázdná a znovu ji zabouchla.

Když jsem se podívala vedle, viděla jsem, jak po Lucasově těle stékal pot. Pořád jsem byla přesvědčená, že to bylo nějak nezákonné. Všimla jsem si, že skupina žen, které cvičily rychlou chůzi, se zastavily na rohu ulice a zíraly na Lucase. Vážně? Všechny čtyři si potřebovaly zavázat boty ve stejnou chvíli? Říká se tomu dvojitý uzel, lidi. Mávla jsem rukou, abych je zahnala a ony odběhly, zahanbeně, ale ne tak docela.

„Způsobuješ tady pozdvižení,“ vyštěkla jsem na Lucase. „Určitě bys mohl sekat trávu oblečený.“

„Můžu si obléct tričko, pokud ti to vadí.“

„Nevadí. Mě ne. Je mi to jedno.“

„Vážně – proto kontroluješ poštovní schránku takhle?“

Založila jsem si ruce na prsou. „Co to má znamenat?“

„Máš ve vlasech šampon.“

Tehdy jsem ucítila, jak mi po tvářích stéká mokrá pěna a smáčí mi hrudník a tílko.

„To je kondicionér.“

„Fascinující.“

„Daisy! Zlato,“ volala máma od domu. „Poštu už jsi donesla předtím. Nech chudáka Lucase na pokoji. Stejně ti musíme opláchnout vlasy.“

Její schopnost zničit okamžik byla neskutečná.

„Ach, a Lucasi,“ pokračovala. „Udělala jsem ti limonádu, kdybys měl žízeň.“

„Satan nemá žízeň,“ zamumlala jsem si, když jsem nohy táhla po cestě zpátky. Poslední věc, kterou jsem viděla, byl Lucasův odraz v okně: opálený, zpocený, neskutečně pohledný. Té noci, než jsem šla spát, jsem z garáže vytáhla obrovský ventilátor, zapnula ho naplno a zamířila přímo na mou postel. Ty návaly se zhoršovaly.

V pátek odpoledne jsme se s Lucasem seznámili s panem a paní Rogersovými. Brali se, když jim táhlo na padesátku a měli zálibu ve veřejných projevech náklonnosti. Trvali na společném jmenování a společně seděli na vyšetřovacím stole se spojenýma rukama. Jejich problém byla bolestivá vyrážka, ale nic jiného.

„Víte… na líbánkách jsme se vydali na pěší turistiku a dobře víte, jak romantické to může být v přírodě…“

Pan Rogers se začervenal a sevřel manželce ruku. „Příliš mnoho informací, Kathleen.“

„Jsou to lékaři! Pokud nám mají pomoci, musí znát celý příběh, Mitchi.“

Lucas dobromyslně přikývl. „Takže jste byli na výletě a pak…“

„Jsme novomanželé,“ pokračovala paní Rogersová a oba se unisono blýskli prsteny. „Zmínili jsme to? Že jsme se právě vzali? Je to bláznivé. S Mitchem jsme se ve škole nenáviděli. Šikanoval mě na hřišti! Není to směšné? No, každopádně jsme na sebe narazili v baru, jedna věc vedla k druhé, a no…“

„Požádal jsem ji o ruku na našem prvním rande. Věděl jsem, že je pro mě ta pravá, dokonce už na základní škole.“

Musela jsem si odkašlat, ale nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Věděla jsem, že Lucas chtěl, abych se na něj podívala, aby mohl zvednout obočí a říct: Není to zajímavé, ale já se ubránil.

„Vraťme se zpátky k věci. Kde přesně jste byli na výletě?“

Můj hlas zněl divně.

„Venku v Big Bendu. Také jsme tam stanovali.“

„A na stezce jste se trochu rozpálili?“ Navrhla jsem, jako doplnění tří teček.“

„To byl Michův nápad!“ Zachichotala se Kathleen. „Přísahal, že nás nikdo neuvidí, ale pak jsme se myslím, nechali trochu unést…“

O patnáct minut později a krátkém testu, bylo jasné, že pan a paní Rogersovi si užívali sportovní aktivity v jedovatém břečťanu, který se vyřádil na jejich dolních partiích. Jejda.

Odešli s předpisem na extra silný hydrokortizonový krém a jasnými instrukcemi mazání, dokud vyrážka nezmizí. Nemyslím si, že to dodrží. Usmívala jsem se a vrtěla hlavou, když jsem zapisovala poznámky do karty paní Rogersové. Lucas vedle mě stál a opíral se o zeď se založenýma rukama.

„Nechtěl bys dopsat kartu pana Rogerse?“ Zeptala jsem se a mrkla na něj zpod řas.

„Už to mám.“

Spustila jsem pohled dolů a začala psát rychleji.

„Tak takhle je to, že?“ Ptal se.

„Nemám tušení, o čem to mluvíš.“ Věděla jsem to, ale chtěla jsem, aby to dořekl.

„Celou dobu jsi do mě zamilovaná, jako pan a paní Rogersovi.“

Vyštěkla jsem smíchy. Bylo to vynucené a falešné. „Nemáš nic na práci? Třeba plánování příštího golfu s doktorem McCormickem?“

„Už je to naplánované a ty se vyhýbáš tématu.“

„To proto, že se snažím pracovat,“ řekla jsem a popáté jsem do karty pacientky napsala stejné slovo. Díky bohu za zmizík.

„To je v pořádku. Tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“

Cítila jsem, jak se mi dostává pod kůži a bylo těžké uvěřit, že by v téhle staré válce zbyly oběma nějaké zbraně, které bychom nepoužili, ale tahle byla za čárou a moje mysl v tom zabředla. Přimhouřila jsem oči a snažila se dešifrovat jeho motivy, ale jeho neutrální výraz neprozradil nic užitečného. Nevím, jestli byl chirurg s nožem nebo dítě se skálou – ať tak či onak, chtěl, aby mi spadla čelist a rozbušilo srdce a já ho nechtěla zklamat. Tvář mi zrudla. Ať byly jeho úmysly jakékoliv, našel v mém brnění skrytou škvíru. Lucas a já jsme v tom byli tak dlouho, že ze mě velmi zřídka dostal nečekanou reakci. Otočila jsem se na patě a zabouchla dveře své kanceláře, nervózní z toho, jaký bude jeho další tah.