AYCD - 7. kapitola

 Překlad: Marťa

Mnoho lidí si říkalo, jestli nebylo moje přátelství s Madeleine čistě strategické, jako by existovala jen proto, aby byla mýma očima a ušima za nepřátelskými liniemi. I když jsem byla někdy v pokušení použít ji, jako špiona, moje láska k Madeleine neměla nic společného s donášením na jejího bratra.

Životem vedle ní po téměř dvě desetiletí z ní udělalo mladší sestru, kterou jsem nikdy neměla. Madeleine byla všechno, čím Lucas nebyl: přátelská, slušná, lidská. Do školy chodila o dva ročníky níž, ale často jsem na to zapomínala. Ve svém věku byla moudrá, a přestože jsem se ji několikrát pokusila obrátit proti jejímu bratrovi, nikdy si nevybrala stranu. Byla ke mně opravdu milá, když jsem se snažila získat její pomoc při vytváření panenky vúdú.

Nebuď na něj tak tvrdá, naléhala poté, co jsem vymyslela ďábelský plán, jak ho nechat deportovat.

Po přestěhování z Hamiltonu na vysokou školu jsem zvážila výhody a nevýhody pokračování přátelství s Madeleine. Byla nepochybně mým nejdražším a nejbližším přítelem, ale také byla posledním zbývajícím spojením s Lucasem – něco, co jsem jí nemohla odpustit.

Na vysoké škole jsem mohla Lucase zablokovat na všech sociálních sítích a vymazat ho z telefonu, ale pokud jsem chtěla zachovat svůj vztah s Madeleine, musela jsem se příležitostně zmínit i o něm.

Příležitostná zmínka se změnila v pravidelné špehování, když jsem si užívala jeho sledování z dálky – všechny šťavnaté drby bez osobního zapojení.

„Někoho potkal,“ řekla během jednoho z našich Skype hovorů ve druhém ročníku lékařské školy.

„Dalšího démona?“

„Myslím, že ji má opravdu rád.“

„Dej si pozor na lobotomickou jizvu nebo na ďáblovo znaménko. Mohlo by být schované pod vlasy.“

„Přijedou domů na Vánoce, aby ji mohl představit našim rodičům.“

„Drž před ní zrcadlo a podívej se, jestli má odraz.“

O měsíc později mě Madeleine informovala, že se Lucas se svou přítelkyní rozešel těsně před prázdninami. Drsné. Najednou jsem se kvůli té ubohé dívce cítila špatně. Když ho potkala, nemohla vědět, co je to za bezcitné monstrum. Opravdu by měl být na vládním seznamu.

V průběhu let se rozhovory s Madeleine staly jakýmsi druhem hry. Když Madeleine Lucase vychvalovala, chovala jsem se znuděně a nezajímavě, ale ne tak naštvaně, aby to přestala dělat. Nikdy jsem ho za žádných okolností nemohla jmenovat první. Naštěstí jsem za ta léta v této hře věrohodné popíratelnosti stala velmi dobrou.

„Máma chce brzy uspořádat herní noc,“ řekla jsem a vzala si kousek brownie.

„Ach, zábava!“ Madeleine nadšeně rozhodila rukama. Dva dny poté, co moje matka v autě nabídla Lucasovi herní večer.

„Ano, osobně bych si raději nechala čistit kořenové kanálky nebo možná dělat lumbální punkci, ale ta myšlenka mámu vážně nadchla, takže jen musím vědět, kolik nás bude. Já, ty, moje máma, tvoji rodiče a Lucas. To je šest, že? Pokud ty nebo Lucas nechcete někoho přivést? Potřebuji vědět, kolik dalších židlí budu muset vytáhnout z garáže a chystala jsem se udělat nějaké muffiny, což dělá pro každého dva, pokud…“

„Chceš vědět, jestli s někým chodí, že?“ Neznělo to, jako obvinění, spíš jako by říkala skutečnost. Najednou jsem si uvědomila, že jsem v té hře nebyla tak dobrá, jak jsem si myslela.

„Ne, to jen, že jsou ty židle super těžké…“

„Daisy, znám tě lépe, než kdokoliv jiný. Chápu to podivné tření, které máš s mým bratrem, takže se nemusíš bát, že bych tě soudila.“

„Tření znamená kontakt. My máme magnetické odpuzování.“

„Jakkoliv to chceš nazývat, nemusíš se bát. Od druháku s nikým nechodil a od chvíle, kdy se vrátil domů, rozhodně s nikým nechodí.“

Zvala jsem si z mísy další kousek brownie.

„Usmíváš se,“ obvinila mě.

„Nejsem z těch lidí, kteří čerpají radost ze smutku jiných lidí, ale nemohu si pomoci, ale líbí se mi myšlenka na smutného, osamělého Lucase.“

„Užij si to, dokud můžeš. Teď, když se rozkřiklo, že se vrátil, dostávám podezřele velké množství hovorů od starých přátel, ale každý hovor vede k Lucasovi a jeho vztahovému stavu.“ Teatrálně přimhouřila oči.

„Ne nepodobné tvému dotahování právě teď…“

„Neházej mě s nimi do jednoho pytle. Chci jen získat přesný počet účastníků té šarády.“

„Aha, jasně. Jsi tak patetická. Mohu si dát sousto?“

„To je poslední.“

„Co kdybys mi ho dala, a já neřeknu svému bratrovi, že ses na něj ptala.“

Podala jsem jí lžíci. „Jsi ďábelská.“

Usmála se. „Vydírání mi vyhovuje. Vy dva nejste jediní, kdo se za ta léta naučil pár triků.“

Dokončily jsme snědení dezertu a debatu, jestli by naše žaludky zvládly další porci.

„Se mnou nepočítej,“ řekla jsem, odhodila lžíci a lehla si na gauč. V tomto okamžiku jsem byla víc čokoláda, než žena.

„Jsem na tom stejně. Dopijeme víno a já tě hodím domů.“

Přikývla jsem.

„Chtěla jsem se tě zeptat už dříve. Potkala jsi někoho?“ Zeptala se.

„Madeleine.“

„Co? Jen se ptám.“

„Jak víš, stále pracuji na svém profilu na Tinderu. Jakmile bude v provozu, kluci se ke mně budou hrnout tak, že si ukopou palce na nohou.“

„Pokoušíš se ten profil sestavit už rok. Jsou to jen dva řádky textu a pár fotek. Jak těžké to může být?“

„Ach Madeleine. Stále jsi tak mladá a nezaučená ve světě lásky. Existuje něco, čemu se říká umění přitažlivosti.“

„Jo, dej si tam fotku v bikinách a chlapi se z tebe posadí na prdel.“

„Kdybych chtěla najít chlapa, který mi dá dolar za mé tělo v plavkách, nosila bych bikiny každý den,“ řekla jsem sarkasticky.

„Máš pravdu, potřebuješ fotku, která ukáže víc, než jen tvou hezkou tvářičku. Možná bys mohla zapózovat v bílém plášti, jako doktor Láska.“

Po pravdě řečeno, randění zrovna nebyla moje specializace. Zdálo se, že mezi lékaři, kteří byli čerstvě po škole, byly dvě skupiny. Buď byli ženatí a měli čtyři děti nebo zmeškali loď a zůstali úplně a beznadějně svobodní. Já byla v táboře číslo 2. Lékařské vzdělání mě připravilo o soukromý život. Kvůli tomu mám dlouhou historii poloprázdných vztahů, které se nikdy nedostaly nikam dál.

Teď byl čas se znovu zaměřit na můj milostný život. V 28 letech jsem měla pocit, že jsem v nejlepších letech. Byla jsem v dobré kondici, přestože jsem neměla čas cvičit. Během praxe v nemocnici jsem snědla hodně nemocničního jídla. Spolu s frenetickými sprinty po nemocnici a každodenním dojížděním na kole jsem udržovala iluzi, že jsem věnovala pozornost své kondici. Dalším světlým bodem pro mě bylo to, že si muži pravidelně pletli mé vyčerpání s upřímným odmítáním, jako součást mého vtipu a osobnosti.

Závěrem lze říci, že pokud chlapi dokázali prohlédnout skrz moji krustu a působivý seznam nedostatků (kterých bylo každým dnem více a více!), uviděli, že jsem byla studená, jako kámen.

„Mám nápad, ale vím, že se ti nebude líbit,“ řekla Madeleine, když mě odvážela domů.

Pokrčila jsem rameny a zadívala se okénkem ven. „Asi máš pravdu. Neříkej mi to.“

„Příští týden se koná ta akce Hamiltonských svobodných…“

„Ano, to zní, jako zábava, kterou si můžeš užít sama.“

„No… zapsala jsem nás obě.“

„Ty žertuješ, Madeleine,“ zabručela jsem. „Možná bych tě místo toho mohla vzít na večer talentů.“

„Je to příští středu v sedm večer.“

„Jsem tak ráda, že se cítíš tak v pohodě a podělila ses se mnou o podrobnosti, přestože je to irelevantní vzhledem k tomu, že se toho nezúčastním.“

Zastavila přímo mezi domy, kde jsme obě vyrůstaly. Madeleine tam už nežila. Pronajala si malý domek hned vedle hlavní ulice, což znamenalo, že naše vysílačky byly mimo dosah (přesvědčila jsem ji, aby to zkusila). Jako jediná jsem se vrátila do minulosti a zůstala ve svém dětském pokoji s příliš malou postelí a snažila se předstírat, že za těch 11 let, co jsem byla pryč, jsem skutečně dospěla.

Madeleine trvala na tom, že s ní příští středu půjdu a já se s ní pohádala. Po pravdě řečeno, už jsem věděla, že půjdu, protože jsem ji nerada zklamávala, ale nemohla jsem setřást tu děsivou myšlenku, která mě přemohla, když jsem šla po příjezdové cestě.

Ve 28 letech bych už měla mít věci vyřešené. Měla jsem si pro sebe vybudovat ucelený život, ale ve skutečnosti jsem byla téměř tři desetiletí uvízlá ve stejné smyčce. Pozadí se změnilo a vedlejší postavy přišly a odešly, ale scénář zůstal stejný. Byla jsem Daisy Bellová, soupeřila jsem s Lucasem Thatcherem a ta síla nenávisti k němu mě začala tížit. Hluboko uvnitř jsem začala zapomínat, co přesně jsem na Lucasovi nenáviděla. Právě teď jsem to mohla zamaskovat logikou. Chtěla jsem vlastní praxi a nebyla jsem dobrá v dělení se, proto jsem chtěla Lucase vyhnat z města. Kdyby to však bylo tak jednoduché, nestrávila bych posledních 11 let mentálním házením šipek na jeho obličej. Dělila nás celá země a já na něj stále myslela.

To mě vedlo k přesvědčení, že to byla nemoc, kterou jsem nemohla vyléčit. V tomto okamžiku se moje nenávist k němu stala tělesnou funkcí. Jíst, pít, nenávidět. Když se Lucas objevil v mé hlavě, sevřel se mi žaludek a rozbušilo se mi srdce. Pokoušela jsem se na něj nemyslet a můj mozek mě vůbec neposlouchal. Dokonce jsem jednou zkusila terapii: dala jsem si na zápěstí gumičku, jako kuřák, který se pokoušel zbavit svých každodenních zvyků a pokaždé, když mi v hlavě naskočil Lucas, práskla jsem se gumičkou. Na konci dne jsem měla zápěstí rudé a nateklé.

Pokud by byly přeříznuté brzdy a moje nenávist k němu seděla na sedadle řidiče, moje jediná naděje byla, že mě vyléčí doktor McCormick. Dokončím všechny tři fáze svého ďábelského plánu a přesvědčím doktora McCormicka, aby mě jmenoval svým zástupcem. Jakmile k tomu dojde, budu mít všechny důvody se domnívat, že bude moje nenávist k Lucasovi jedním tahem vymýcená.

Hotovo. Finito. Budu mít možnost napsat nový scénář. Budu Daisy Bellová, dobrotivá vítězka, krásná přemožitelka vrcholů. Nebudu mu v tom máchat čumák ani se mu posmívat. Jen na něj zapomenu.

Drahý Bože, nech mě na něj zapomenout.