AYCD - 4. kapitola

 Překlad: Marťa

V ústech mi vyschlo. Ruce se mi třásly. Žaludek se mi zhoupnul a pak se převrátil a znovu, jako na horské dráze nastavené na MAXIMÁLNÍ RYCHLOST. Technicky se mé přání splnilo – viděla jsem ho dřív, než on mě – ale mé přání se změnilo a já chtěla, aby zmizel, vrátil se do své díry a navždy tam zůstal.

Stál ke mně zády a já začala s čistě vědeckým zkoumáním. Jeho vlasy byly tmavě hnědé, husté a ostříhané někým, kdo věděl, co dělal. Měl na sobě námořnicky modré kalhoty a bílou košili. Jeho hnědé kožené hodinky odpovídaly jeho pásku a botám. Někdy v průběhu let ho musela nějaká žena naučit, jak se barevně sladit, pravděpodobně předtím, než ji rozsekal a stáhl z kůže.

Před křižovatkou se otočil a rozhlédl se na obě strany. Nedělal to proto, že ho to naučila jeho matka – věděla jsem, že mě hledal, aby se ujistil, že na něj někde nevyrazím ve Fordu Bronco, připravená ho přejet. Na několik vteřin jsem měla výhled na jeho profil. Samozřejmě. Proklínala jsem čas a testosteron. Těch jedenáct let ho připravilo o baculaté tváře a zaostřilo jeho tvrdé linie. Vytáhly kostru a vystavily světu, jako svalnatý balonek. Nepochybně jedl proteiny a měl členství v tělocvičně.

Na střední škole preferoval kontaktní čočky. Teď měl na nose brýle se silnými černými rámečky, jako by měl po práci dělat konkurz na nového superhrdinu a chtěl se dostat do role už teď.

Jak patetické. Slušely mu.

Jakmile si byl jistý, že je pobřeží čisté, udělal krok ven na ulici. Bez zvučně jsem vstala a sledovala ho, jako tajný policista. Když jsem vyklouzla z kavárny, Lucas se neotočil, ale okamžitě mě spatřil v odrazu talířového zrcadla, které stálo před ordinací rodinného lékaře. Vlasy jsem měla příliš světlé na to, aby zůstaly bez povšimnutí. Naše oči se v zrcadlovém povrchu setkaly a ani jeden se neotočil ani neusmál. Na ulici jsme byli jediní. Mohla bych ho opařit kávou doktora McCormicka a tvrdit, že to byla nehoda. Bylo by to jeho slovo proti mému a já byla rozkošná, ale tahle káva měla svůj účel.

Naše kroky se srovnaly. Pravá, levá, pravá, levá. Zoufale jsem se toužila dotknout kliky, jako první, což by byl malý úspěch, ale to bylo nemožné, pokud bych se nerozběhla. To bylo příliš zoufalé i na mě. Dorazil ke dveřím první a já předvídala, že vstoupí dovnitř a zamkne za sebou. Místo toho ustoupil a podržel mi je otevřené.

Vím, že to byl jen akt. Rytířství bylo mrtvé. Lucas ho zabil.

Když jsem byla kousek od toho, abych kolem něj prošla, uštěpačně se usmál a vystrčil nohu, abych zakopla.

Bez narušení chůze jsem udělala větší krok a překročila ho.

„Líbily se ti květiny?“ Zeptal se.

Jeho hlas byl hlubší a hebčí, než v telefonu, jako tmavý likér, který vám způsobí ošklivou kocovinu.

Usmála jsem se. „Hnijí v popelnici.“

„A karta?“ Jeho zlovolný tón potvrdil, že květiny i karta nebyly dárkem, ale spíše trojským koněm pro moji psychiku.

„Hořela pěkně.“

Naše první setkání po jedenácti letech bylo ostré. Nepřekvapilo mě, že jsme navázali tam, kde jsme skončili.

Vstoupili jsme do haly a doktor McCormick na nás čekal se zbytkem personálu. Všichni měli na tvářích dychtivé úsměvy a já musela odvrátit od Lucase hlavu, abych před ním zakryla ten svůj. Všichni vykřikli „VÍTEJTE DOKTOŘI!“ a ukazovali na podomácku vyrobený transparent visící nad recepcí.

Úsměv se mi rozšířil, když k nám šéf přistoupil blíž. „Dobré ráno všem! Doktore McCormicku, přinesla jsem vám kávu od Brew. Pokud jde o všechny ostatní, první přestávka na kávu je dnes na mě.“

Všichni byli příjemně překvapeni. Až na Lucase. Podala jsem kávu našemu šéfovi a nakonec se podívala na Lucase. Můj úsměv vypadal opravdově, protože takový byl ještě před sekundou. V průběhu let jsem se naučila několik triků.

Lucas si mě prohlížel. Pohled tmavých očí přejel nahoru od mých balerín k vrcholu mých lesklých vlasů. Jistě přemýšlel, zda jsem stále byla soupeř. Když se mu okraj úst zvlnil do úšklebku, věděla jsem, že byl nadšený, že měl svého starého rivala zpátky. Chtěl stáhnout maso z mých kostí.

Dr. McCormick prošel úvod, a zatímco Lucas si s každým potřásal rukou a usmíval se, já dělala víc. Zapisovala jsem si jejich jména do paměti a začala pro každého z nich sestavovat plán útoku. Byli tu dva zdravotní asistenti, jedna sestra a jedna vedoucí kanceláře. Všichni, kromě vedoucí kanceláře, vypadali mladě, kolem mého věku a všechny to byly ženy, které Lucas okamžitě okouzlil. Byla to biologie a já jí nemohla konkurovat, takže jsem se rozhodla pro jinou taktiku.

„Je to tu rozkošné, Casey.“

Sestra se mnou souhlasila.

Gina, vedoucí kanceláře, obešla recepci a sundala ze stojanu dva bílé pláště.

Jeden pro Lucase a jeden pro mě. Lucas popadl oba dva a ten můj v jeho rukou vypadal směšně malý.

„Neuvědomil jsem si, že je dělají v dětských velikostech,“ řekl a s ďábelským úšklebkem mi ho podal.

Sevřela jsem zuby a mlčela jsem, zatímco se ženy v kanceláři chichotaly, jako by to bylo kdovíjak vtipné. Tato skupina byla pro práci se mnou, jako stvořená. Neochotně jsem zasunula ruku do rukávu a otočila se k němu zády.

Vykročil vpřed, a když jsem volnou ruku strčila do druhého rukávu, byli jsme k sobě nejblíž, za posledních jedenáct let. Upravil mi límec a prsty se mi otřel o zadní část krku.

Jeho užitečný pokus ve mně rozpoutal oheň. S mým bílým pláštěm jsem se cítila silnější. Na jedné straně bylo vyšité logo McCormickovy rodinné praxe a na druhé straně bylo mé jméno, Daisy Bellová, M.D. Doktor na nás dva zíral se slzami v očích. Byl to velký citlivka.

„Je samozřejmé, že jsem na vás dva hrdý.“ Trochu jsem sek němu přiblížila a Lucas mě následoval.

„Čas na rozkoukání. Předpokládám, že se dohodneme na zkušebním období, ve kterém si vy dva vyzkoušíte půdu. Oba jste bydleli ve velkých městech a zjistíte, že postupy v těch malých jsou odlišné. Tady nejsou v okruhu osmdesáti kilometrů žádní specialisté. Jste tady jen vy a já musím vědět, že to oba zvládnete.“

„A pokud to jeden z nás nezvládne, co se stane?“ Zeptala jsem se nevinně. Možná mám stále šanci na to, abych měla svou vlastní praxi. Můj sen ještě nebyl úplně mrtvý.

„Ach, pochybuji, že se to stane. Oba jste schopní lékaři. Toto období je spíše kvůli mně, než vám. Bude těžké to tady opustit.“

Chodil kolem toho, ale faktem bylo, že si opravdu myslel, že bychom se Lucas a já měli o praxi podělit. Myslím, že si někdo přidal do snídaně bláznivé prášky.

„Všiml jsem si, že máte oba… výhrady ke sdílení praxe. Nechtěl jsem k vám být nespravedlivý, takže s vámi nesepíšu smlouvu, pokud si budete přát práci jinde. Vím, že jste oba dostali spoustu nabídek.“

Vůbec mě neznal, pokud si myslel, že bych se teď sklonila, protože byl Lucas Thatcher mým spolupracovníkem. Pokud něco, jsem své práci oddaná víc, než kdy předtím.

„Samozřejmě, že ne. Děkuji vám za tuto příležitost.“ Řekla jsem upřímně.

„Tuto pozici neberu na lehkou váhu,“ následoval mě Lucas.

Za námi se ozvaly slyšitelné vzdechy.

Doktor McCormick se zasmál a setřel si slzu, která mu spadla na tvář. Potom přikývnul a vrátil kancelář zpět do pracovního režimu. „Dobře, tak pojďme. Bude to rušný den. Už jsme pacienty informovali, že se chystají změny. Uvidím, jak to půjde, ale dřív nebo později si na vás dva budou muset zvyknout.“

Ne, budou si muset zvyknout na mě a zvyknou si – šťastně. Moje schopnosti jsou vynikající. Jsem jemná a chápající. Na rozdíl od Lucase jsem dobrý posluchač. Vsadím se, že on si bude vzdychat a koukat se pořád na hodinky. Vsadím se, že na pacienty bude spěchat.

„Pokud mě budete následovat,“ začala Gina. „Ukážu vám vaše kanceláře.“

Ke dveřím z recepce jsem se dostala dřív. Odplatou bylo, že navázal s Ginou hovor. Držela jsem se stranou a doufala, že Gina prohlédne jeho úsilí zalíbit se jí. Z jisker v jejích očích jsem měla podezření, že byla šťastná, že byla pěšák, pokud král vypadal takto.

Naše kanceláře byly malé, v podstatě dvě komůrky poblíž zadní části budovy.

Upravili je pro nás a já pokračovala v tom, jak byli milí. Myslím, že mě Gina podezírala z přehnaného nadšení. Sotva jsem se v malém prostoru mohla otočit přes ty hromady krabic, které blokovaly vchod.

„Jistě. No, tam je kuchyňka,“ řekla a ukázala na ni. „Ráno dělám kávu, ale dejte mi vědět, pokud by došla a já udělám další. Nenechávejte nádobí ve dřezu a uklízejte po sobě. Jsem vedoucí kanceláře, ne služka.“

„Jsem kávový maniak, ale jsem rád, že si můžu udělat svou,“ řekl Lucas s dokonalým úsměvem.

Přikývla a než se odvrátila, zdánlivě ocenila jeho postoj. Bylo to falešné. Jakmile zabočila za roh, zůstali jsme tam poprvé sami. Stáli jsme ve dveřích do našich kanceláří vedle sebe a nehýbali jsme se. Paže jsme měli zkřížené, a přestože jsem stála rovně, stále mě o značný kus převyšoval.

„Nezměnila ses ani trochu,“ řekl nakonec.

„Opravdu? Protože ty jsi ještě mnohem horší.“

„Asi máš pravdu.“ Nakonec se otočil tváří v tvář a já byla ohromená tím, jak za ty roky zkrásněl. Měl silnou čelist, rovný nos a svůdné hnědé oči. Nezdálo se to fér. Naklonil hlavu a já mrkla, když jsem si uvědomila, že už jsem na něj zírala dlouho.

„Poslouchej, Daisy, vím, že jsme v minulosti měli neshody, ale oba jsme dospělí a já doufám, že bychom mohli obrátit list. Ani jeden z nás nechce tuto příležitost ohrozit, takže nechme dětinské rozepře za sebou.“

Jeho upřímná řeč zněla opravdově a na okamžik jsem byla zvědavá, jestli byla – ale pak ho zradil jeho zlý úšklebek. Byl zákeřný. Slabší žena by mu uvěřila, ale já zlomila olivovou ratolest o koleno. „Jsem dojatá, Lucasi. Tohle sis včera večer cvičil před zrcadlem?“

Než mohl pokračovat ve hraní si s mojí hlavou, otočila jsem se a zavřela za sebou dveře kanceláře. Místnost byla velká, jako náprstek, příliš malá i pro mě, což znamenalo, že pro Lucase byla opravdu malá. Ta představa mi vyvolala úsměv na rtech.

Odložila jsem tašku a podívala se na seznam pacientů vytištěný pro mě. Bylo tam 24 pacientů na den. Osm z nich prohlédne doktor McCormick a dalších šestnáct bylo rozdělených mezi Dr. Thatchera a Dr. Bellovou.

To nastartovalo myšlenky v mé hlavě a adrenalinem se mi roztřásly ruce. Otočila jsem se od stolu, rozrazila dveře a téměř se vrátila k recepci.

Zkušební doba byla naše šance, abychom se doktorovi předvedli. Dokázala jsem ho zahrnovat kávou a komplimenty a to udělám, ale to byla pouze FÁZE 1 z mého plánu: vyhrát lásku doktora McCormicka. Pokud bych někdy chtěla realizovat svůj sen o vlastní praxi, musím přimět Lucase, aby mezi dvěma dalšími skupinami v rovnici - zaměstnanci kanceláře a pacienty - vypadal, jako podivín. V kancelářském personálu sestávajícím převážně z žen bude mít Lucas navrch. Zdálo se, že si většina z žen myslela, že byl přitažlivý a pokud nebudu připravená znetvořit mu trvale tvář, ke změně nedojde. Naši pacienti však budou muži i třeny všech věkových skupin. Budou chtít příjemného, soucitného lékaře bez ohledu na pohlaví nebo svalovou dispozici. Pokud dokážu pacienty natáhnout k sobě a doktor McCormick uslyší, jak na mě zuří, bude muset přehodnotit své rozhodnutí zařadit Lucase do svého odkazu. Zaměstnanci a pacienti mají demokratickou možnost volby a já jejich hlasy získám. Lucas vyhraje lístek na autobus z města.

Takže rozjedeme fázi 2: vyhrát lásku zaměstnanců a pacientů.

Prošla jsem kolem dvou asistentek, Mariah a Becky, které připravovaly ordinaci pro naše pacienty.

Široce jsem se na ně usmála. Gina a Casey seděly za recepcí a pracovaly. Vedle Ginnina počítače byla přihrádka plná karet pacientů, kteří dnes přijdou. Bylo jich osm, které jsem musela přečíst. Osm pacientů, kteří se pohybovali od mírně naštvaných až po velmi rozzlobené, že jejich lékař odchází do důchodu. Budou nervózní a já je budu držet za ruce a pomůžu jim tímto přechodným obdobím projít. Až s nimi skončím, nebudou si ani pamatovat, kdo doktor McCormick byl.

Když se Mariah a Becky vrátily na recepci s čerstvou kávou v hrnečcích, potichu jsem procházela historii svých pacientů. FÁZE 2, řekla jsem si a odkašlala si.

„Takže, vím, že jsem dnes ráno přinesla kávu jen doktoru McCormickovi, ale doufala jsem, že ke mně někdy tento týden přidáte na přestávku na kávu.“ Zářila jsem. „Jen my holky…“

Zvonek u dveří mé laskavé gesto přerušil. Naklonila jsem se přes recepci a podívala se na kluka, který nesl dvě velké tašky. Kšiltovku měl otočenou dozadu a na očích mu bylo vidět, že by raději spal.

„Ach! To je pro nás?“ Gina se postavila a zatleskala radostí.

„Pro mě ne.“ Dítě pokrčilo rameny a pak se podívalo na poznámky ve své ruce. „Jsou to objednávky od nějakého chlápka jménem Lucas.“

„Je to doktor Thatcher,“ opravila ho Gina zamračeně.

Dítě pokrčilo rameny. Za sedm babek na hodinu mu to evidentně bylo jedno. Chtěl zaplatit, což udělal Lucas tak, že mu peníze podával přes mé rameno. Nevšimla jsem si, že přišel a teď jsem na něj byla naštvanější, že vymyslel něco tak skvělého. Cítila jsem koblihy a každý měl koblihy rád, zvláště já.

„Ach, a ještě jedna věc od…“ Dítě znovu zkontrolovalo poznámky. „Daisy.“

Ohlédla jsem se na Lucase, ale na tváři měl masku nezaujatosti. Jakou hru to hrál?

„To je od obou tak milé!“ Řekla Casey, když obešla pult a vzala si od kluka tašky, aby je mohla odnést do kanceláře.

Veškerý personál ji následoval do kuchyňky a my sledovali, jak vybalovala tašky. V jedné byly čtyři krabičky teplých koblih s polevou. Viditelně z nich stoupala pára.

„Ty jsou ode mě,“ řekl Lucas s úsměvem.

Z druhé tašky rozbalila Casey mdlou přehlídku ovoce a já cítila, jak všechny úsměvy zmizely.

„A to je od Daisy,“ ozval se Lucas. „Promyšlené, že?“

Hnusná dekorace se skládala ze sbírky oschlých melounů a nahnědlých hroznů nabodnutých na špejlích. Před očima jsme viděli, jak se to rozkládalo do barvy zkaženého masa.

„Ach, ehm, jak milý nápad, doktorko Bellová!“ Řekla Casey skrz plnou pusu čokoládového sypání. Vytáhla jednu špejli a stěží zakryla svůj výrazný odpor.

Stála jsem u dveří, když všichni procházeli kolem a nakládali si na talíře koblihy a vynechávali ovoce, které mi připsal Lucas.

„Ach, dnes ráno jsem už ovoce měla.,“ vysvětlila Gina, když proklouzla z kuchyně, aniž by se mi podívala do očí.

„Já… ehm, vezmu si nějaké ovoce později, Daisy,“ slíbila mi chabě Mariah.

Když byla na řadě Becky, slyšitelně sykla, když míjela ovoce a jen stěží potlačila zvracení. Vzala si dvě koblihy a nic neřekla.

Nakonec jsme v kuchyňce zůstali jen Lucas a já se třásla vztekem. Nezlobila jsem se na něj – zlobila jsem se na sebe. Podcenila jsem ho a nedovolím, aby se to stalo znovu.

Přistoupil ke mně a natáhl ruku s malou papírovou taškou, kterou jsem předtím přehlédla. Byla to zvláštní zásilka a on ji držel přede mnou.

„Bavorská smetana.“

Chtěla jsem mu rozmlátit obličej a rozlámat brýle. „Už jsem snídala.“

Můj žaludek nesouhlasně zakručel, ale nezmínil to.

„Jistě. Prostě to nechám tady.“ Postavil sáček na pult a pohled upíral na mě.

Jeho oči byly barvy světle hnědých vlašských ořechů. Nebylo divu, že jsem tuhle zvláště oříškovou barvu nemohla snést.

Moje ráno bylo jedno nepříjemné setkání s pacienty za druhým a tajným kousáním do koblihy s bavorskou smetanou, kterou jsem byla nucena přijmout. Poslední sousto jsem jedla ve chvíli, kdy Lucas prošel kolem mé kanceláře a podezíravě mě sledoval.

„Cereální tyčinka,“ řekla jsem, když mi z pusy unikl na rty kousek uhlohydrátu.

„Nikdo tě neviní,“ řekl. „Ale pokud ty koblihy nebudeš jíst, jsem si jistý, že doktor McCormick by si dal. Můžu je dostat zpátky?“

„Ach, musela jsem je vyhodit - voněly trochu zkysle,“ zamumlala jsem při kousání.

Kolem oběda si nás doktor McCormick zavolal do kanceláře. Předpokládala jsem, že to bylo proto, že se již rozhodl a nechá Lucase jít.

„Posaďte se, vy malé rockové hvězdy.“ Mávnul ke starým koženým židlím před stolem.

Lucas laskavě natáhl ruku a naznačil, abych se posadila první. Pozorně jsem ho sledovala, když jsem si sedala, připravená na to, že mi židli podtrhne.

Pochybovala jsem, že by se takhle zachoval před doktorem, ale po dnešním malém ranním kousku už jsem nic nepovažovala za samozřejmost.

„Přestože jsem dnešní malou hostinu ocenil, nechci, abyste si vy dva mysleli, že musíte nosit lahůdky každý den, abyste mě získali na svou stranu.“ Poplácal se po břiše, jako by chtěl říct, že jeho zdraví nevydrží, pokud budeme v našem chování pokračovat. „Ačkoliv by můj vůz potřeboval vyměnit olej, pokud byste si opravdu chtěli získat mou přízeň,“ dodal se smíchem.

Lucas si vyhrnul rukávy bílého pláště, jako by se chystal zvednout kapotu auta Dr. McCormicka. „Konvenční nebo syntetický?“

Vlezdoprdelka.

„Řeknu vám, co od vás dvou chci vidět opravdu: vřelost a investování do vašich sousedů. Víte, jsem hrdý na to, že provozuji praxi, která je v kontaktu s komunitou. Lékaři se příliš často soustředí na vydělávání peněz, až zapomínají především na to, proč se na medicínu dali a to je, aby pomáhali lidem. Řekněte mi, pamatuje si někdo z vás čtvrtou větu Hippokratovy přísahy?“

S Lucasem jsme se na sebe nervózně podívali, než jsme zavrtěli hlavami.

„Nečekal bych, že ano, ale pro mě má zvláštní význam, tak se o něj s vámi podělím.“

Ukázal na zarámovanou fotku na zdi za sebou. „‚Budu si pamatovat, že i v medicíně i ve vědě existuje vřelost, pochopení a porozumění, které může převážit chirurgický nůž nebo tišící prostředky,‘“ recitoval.

Uctivě jsem přikývla. „To je moje oblíbená část.“

Lucas mi z boku zíral na hlavu a já cítila, jak vyzařoval pohrdavé vlny.

„Vy děti, jste právě čerstvě absolvovali a jsem si jistý, že si myslíte, že víte, co znamená být rodinným lékařem, zjistíte, že se musíte ještě hodně učit. V malém městě, jako je toto, vám před očima projdou celé generace. Z této skromné kanceláře jsem sledoval, jak děti vyrůstají a začínají přivádět na svět další děti. Byl jsem se starými lidmi, když zemřeli. Myslím, že to, co se snažím říct, je, že se pro ty lidi stanete víc, než jen lékařem. Stanete se součástí jejich rodin. Myslíte si vy dva, že takový druh odpovědnosti zvládnete?“

Během jeho řeči jsem se naklonila tak dopředu, že jsem málem spadla ze židle, když jsem přikývla.

„Ano,“ řekli jsme s Lucasem společně.

„Dobře. Mám pro vás na několik příštích měsíců výzvu. Chci vidět vášeň, i když vám budu dávat své nejtvrdší pacienty. Chci vidět inovace, abych viděl, že jen nepracujete ve vyjetých liniích, jako to dnes dělá spousta lékařů. Překvapte mě! Chci, abyste byli nejlepší!“

Energie vyzařující z Lucase a ze mě byla hmatatelná. My byli Titáni a Dr. McCormick byl Denzel (odkaz na film Vzpomínka na Titány). Chtěla jsem praštit helmou o stěnu šaty a zakřičet HURÁ.

„Nezklamu vás, pane,“ řekl a postavil se.

Vyskočila jsem na nohy a s nataženou rukou jsem přešla ke stolu. „Na takový okamžik jsem čekala celý život.“

Dr. McCormick se na každého z nás usmál a pak nás propustil, abychom se mohli připravit na naše odpolední objednané pacienty.

Už předtím bylo mezi námi napětí, ale doktor ho právě vyšvihl do nebývalé úrovně. Vystřelil ze startovací pistole a my vyrazili z místnosti a navzájem se přetlačovali po dlouhé chodbě.

„Budeš se stydět, pokud zůstaneš,“ posmívala jsem se. Byli jsme metr od našich kanceláří a já si myslela, že uniknu dovnitř, když vtom se otočil a uvěznil mě proti zdi. Nepřikrčila jsem se. Přitiskla jsem se k němu na oplátku a zvedla hlavu dozadu, abych mu viděla do těch oříškových očí.

Zvedl ruku a přejel prstem po mém bílém plášti. „Až si za pár týdnů sbalíš kufry, nechám ti ten plášť, aby ti připomínal, co mohlo být.“

Myslím, že cítil, jak mi pod látkou bušilo srdce. Vzteky. Neměla jsem mu co na to říct, tak jsem přešla do útoku.

„Neslyšel jsi ho tam? Nehledá kamaráda na golf, hledá vřelost.“ Sametovým hřbetem ruky jsem ho pohladila po tváři. „A co může být jemnější, než ženská ruka?“

Kromě záškubu ve tváři se nepohnul. „Vážně je to tvoje oblíbená část přísahy?“

„Pokud je doktorova oblíbená, pak je i má,“ řekla jsem mu s nevinným úsměvem.

Přimhouřil oči. „Neuvědomil jsem si, že jsi teď loutka. Když do tebe strčím prsty, uděláš se i na můj příkaz?“

Mariah zdvořile zakašlala a my si náhle uvědomili její přítomnost na konci chodby. „Omlouvám se, že vyrušuji, pane, ehm… madam, doktorko Bellová, ale paní Harrisová je připravená v místnosti tři.“

Usmála jsem se, protáhla se pod Lucasovou paží, jako bychom už skončili, ale od toho jsme byli daleko. Prošla jsem kolem Mariah, poděkovala jí za kartu pacienta a odešla z té přestřelky, než mě mohl trefit zbloudilý výstřel.

Jakmile jsem zahnula za roh, můj sebevědomý úsměv zmizel.

Byl čas zahájit FÁZI 3: vystrnadit Lucase pryč.

 

V 18:00 jsem si srovnala stůl a začala balit. Těch několik zbývajících koblih se rychle rozebralo a Gina zírala na tu ovocnou pohromu, ze které se, jako v kresleném filmu, linul zápach.

„Můžeš si to vzít domů? Přitahuje to mouchy.“

Usmála jsem se sevřenými zuby, pokývla jsem a vzala tu ovocné dílo do ruky. Předtím jsem své kolo zaparkovala před kavárnou a stále tam bylo. Jeho veselá, mátově zelená barva se mi vysmívala.

„Dnes jste odvedl dobrou práci, doktore Thathere!“ Řekla Gina zpoza mě.

„Skvělý první den!“ Přizvukovala Casey.

Když odcházel, poplácaly ho po zádech a já se skoro otočila a pozvracela. Protáhla jsem se předními dveřmi a on mě následoval. Na vteřinu jsem si myslela, že mě pronásledoval, ale pak mi došlo, že bydlí přes ulici. Jak pohodlné.

Zrychlila jsem tempo a spěchala, abych mezi námi vytvořila vzdálenost. Obousměrná ulice byla malá a moje kolo tak blízko. Cítila jsem svobodu.

Udělala jsem krok z chodníku a zaskřípěly pneumatiky. Ozvalo se ohlušující zatroubení a už tam byl Lucas Thatcher, aby mě popadl za loket a přitáhl mě zpátky, než jsem narazila do předního nárazníku dodávky, která se řítila po silnici.

„Bacha!“ Křikl řidič z okénka.

Zavrtěla jsem hlavou a rychle zamrkala.

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Dýchala jsem rychle a mělce. Matně jsem zaregistrovala, že se třesu šokem.

„Neusnadňuj mi to tolik,“ utahoval si ze mě Lucas.

Jeho paže mě stále svírala a já na jednu dlouhou vteřinu zavřela oči a stála tam a nechala ho mě držet. Ve druhé vteřině můj šok vystřídal doběla rozžhavený vztek, namířený na mě samotnou. Jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem se ani nerozhlédla, než jsem se rozhodla přejít silnici.

Vytrhla jsem se z jeho sevření. „Pravděpodobně to není poprvé, co někdo skákal pod auto poté, co s tebou strávil den.“

To byla hezká reakce, ale stále jsem nemohla uvěřit, že mě právě zachránil. Jak znepokojivé. Po kontrole provozu jsem přeběhla přes silnici a nacpala tašku s ovocnou kyticí do proutěného koše na kole. Zapnula jsem si přilbu a stáhla kolo ze stojanu trochu agresivněji, než jsem zamýšlela. Večerní slunce začalo klesat za obzor, a když jsem šlapala na západ, směrem k domovu, jela jsem téměř po slepu. Nějakým způsobem to také byla Lucasova chyba. O půl míle dál se mi srdeční tep uklidnil a v hlavě jsem slyšela ozvěnu jeho slov.

Nezměnila ses ani trochu, Daisy…

Ovoce z Daisy…

Neuvědomil jsem si, že jsi teď loutka…

Začala jsem si svou frustraci vybíjet na kole. Šlapala jsem do pedálů takovou silou, jakou moje nohy dokázaly, a přitom si představovala, že to byly Lucasova citlivá místa.

Poháněná vztekem jsem dosáhla působivé rychlosti, když jsem se dostala do poslední zatáčky k Magnolia Ave. Naklonila jsem se do zatáčky, abych využila svou hybnost a moje opotřebované pneumatiky se zahryzly do silnice.

Dokud nezmizel.

Najela jsem na olejovou skvrnu, dárek pro životní prostřední od jednoho z mnoha Hamiltonových starých, děravých zemědělských strojů. Moje zadní kolo ujelo do strany a řídítky jsem se v marném úsilí snažila držet celý stroj. Čas se zpomalil, když se moje kolo, teď kolmo ke směru jízdy, smýklo do strany a vystřelilo mě, jako artistu z děla. Čas se zrychlil těsně před mým dopadem na ulici.

Mozek mi naskočil a nutil mě strčit před sebe levou paži, abych nápor pádu zvládla. Statečně jsem ji vystrčila dopředu, jako bych chtěla silnici říct, řekni to mé ruce. Bylo smutné, že silnice mi měla co říct. Těsně před celkovým výkřikem z pádu jsem slyšela odporné zapraskání a pak se nad celou scénou rozhostilo ticho.