AA - PROLOG

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Ariel Hamm se sklonila nad papírem, ležícím před ní a pozorně studovala početní příklady. Jak přemýšlela nad jejich řešením, soustředěním si kousala ret. Chtěla být hotová co nejrychleji, aby získala trochu volného času, než bude muset jít do postele. Právě došla k poslednímu příkladu, když ticho protnul šílený jekot. Prudce zvedla hlavu a její ústa se zformovala do „o.“ Vytřeštila oči na vysokého muže, sedícího naproti ní a čtoucího noviny. Poté vyskočila ze židle a rozběhla se do chodby.

Henry Hamm s vrtěním hlavy sledoval, jak jeho šestiletá dcera vystřelila jako blesk a zhluboka si povzdechl. Ptal se sám sebe, co to bude tentokrát. Zrovna, když dorazil ke dveřím koupelny, vyběhla odtamtud Anna Hamm a celá se třásla. Roztáhl ruce a objal svou ženu, která potichu klela. Nakoukl přes její hlavu do koupelny a uviděl Ariel, jak se naklání nad vanu. Něco vytáhla a láskyplně to kolébala v náruči. Když se otočila, ve velkých hnědých očích se jí leskly slzy a malá bradička se jí třásla. Ale nebyl to výraz její tváře, který upoutal Henryho pozornost, nýbrž to, co jí leželo na rukách. Malá hnědá bytůstka se po ní snažila vyšplhat nahoru. Ariel upřela na otce své velké oči a čekala na jeho reakci.

„To je v pořádku, Anno. Je to jen štěně prérijního psa,“ řekl Henry, zatímco svou ženu na uklidněnou hladil po zádech.

„To není jen štěně prérijního psa, Henry Hamme,“ odsekla Anna a zvedla k němu pohled. „To je celý zatracený vrh prérijních štěňat!“

„Ale, mami, Ariel jim musela pomoci. Pan Wilson do nich kopal a chtěl je utopit. Ariel je přece nemohla nechat zemřít,“ argumentovala pětiletá Carmen. „Musí se o ně postarat. Teď je jejich máma.“

Anna vrhla přes rameno pohled na svou starší dceru. Ariel stála ochranitelsky před staromódní vanou, plnou ňafajících štěňat. Poté jí pohled padl na její mladší dceru, stojící v obranném postoji před Ariel. Zakroutila hlavou a otočila se v objetí svého muže tak, aby mohla upřít na obě své dcery pohled plný zoufalství. Minulý týden to byly želvy, týden předtím ještěrky a týden předtím… Anna znovu zavrtěla hlavou, tentokrát silněji. Jakmile byla Ariel dost stará na to, aby se naučila chodit, nosila domů všechna toulavá zvířata, která našla. Někdy ani nebyla toulavá, jako například kočky, psi a slepice jejich sousedů. Seznam byl nekonečný.

„Víš, že to má po tobě,“ začala Anna a frustrovaně se obrátila ke svému muži, za kterého byla sedm let vdaná.

„Ano, vím,“ pronesl Henry s nádechem úsměvu.

„Nechci mít v domě žádná zvířata,“ pokračovala Anna.

„Já vím,“ odvětil Henry a vrhl na Ariel, když chtěla protestovat, varovný pohled.

„Nechci ve své vaně žádné potvory,“ zdůraznila Anna znovu.

„Ale… kam jinam je má dát?“, zeptala se Carmen zmateně. „Pod její postelí už není žádné místo a v její…“, Carmen zmlkla, když do ní Ariel šťouchla loktem.

„Buď zticha,“ zasyčela Ariel tiše.

„Pod její postelí…?“, vydechla Anna a chytila se za krk. „Kde ještě?“, zeptala se a její pohled těkal mezi Ariel, jejíž oči se naplnily slzami a Carmen. „Co ještě dalšího má v mém domě?“, zeptala se Anna, zatímco se otočila k pokoji holčiček.

„NE!“, vykvikla Ariel se slzami v očích. „Mami, prosím. Oni mě potřebují!“

Henry se rozhodl, že bude lepší, když své ženě pomůže. Pocházela z města a ještě stále se všech těch potvor, žijících v „divočině Wyomingu,“ bála. Anna vešla do pokoje svých dcer a zrovna se chtěla spustit na všechny čtyři a podívat se pod postel, když ji Henry obejmul kolem pasu.

„Nech to raději na mě,“ pronesl důrazně.

Ariel sledovala, jak si její otec neochotně kleká na zem a vytahuje papírové krabice, které tam měla schované. Krabice od bot byly pečlivě popsány barevnými fixami pro každé zvíře zvlášť a na horní části měly díry. Ariel zoufale přihlížela, jak její otec vytahuje všech šest krabic a každou jednotlivě opatrně otvírá. Její sbírka ještěrek, žab a želviček se stále zvětšovala. Poté vytáhl dvě větší krabice. V jedné byla koťata a v druhé malý dikobraz.

„Odkud to, pro všechno na světě, máš?“, zeptal se Henry užasle. Všechny krabice byly pečlivě vybaveny vodou, žrádlem a kousky starého oblečení.

„Tak tady jsou všechny mé kousky látek na šití dek!“, vykřikla Arielina matka zrovna, když začal zvonit telefon.

Anna Hamm vyběhla z pokoje na chodbu, zatímco se Arielin otec posadil na paty. „Oukej, co ještě byste mi chtěly ukázat, než se vrátí vaše matka?“, zeptal se a hleděl na svou starší dceru, jak se snaží udržet kroutící se štěně v náruči.

„V mé posteli spí Patrick a Sandy,“ prohlásila Carmen nápomocně. „No… je to pravda!“, řekla a upřela na Ariel, která se na ni zamračila, nevinný pohled.

„Kdo je Patricky a Sandy?“, zeptal se Henry, ale poté zakroutil hlavou. „Možná bych se měl raději zeptat, co jsou zač?“, zabručel.

Ariel se snažila postavit před otce a zadržet ho, ale ten ji zvedl i s jejím štěnětem a odložil ji na druhé straně. Henry došel k druhé posteli v pokoji a opatrně nadzvedl barevnou prošívanou deku. Když uviděl, co je tam pod dekou stočené, potlačil zaklení.

„Ale tatínku, ona jim byla zima. Venku je na ně moc chladno a možná budou mít mláďátka a pak by jejich děťátka zmrzla…“ Když Ariel uviděla, jak jejímu otci mizí barva z tváře, zarazila se.

„Drahoušku, až je tvá matka uvidí, tak už do toho domu nikdy nevstoupí,“ povzdechl si Henry, zatímco hleděl na dvě, metr dlouhé, užovky, stočené do klubíčka uprostřed Carmeniny postele.

„Proto jsem taky poslední dobou spala u Ariel,“ zašeptala Carmen a koukala na hady. „Myslím, že by nechtěly, abych spala s nimi.“

Henry pohlédl na svou mladší dceru a snažil se při jejím vážném výrazu nesmát. Když na chodbě uslyšel kroky své ženy, rychle přes hady hodil deku zpátky. Přitiskl si prst na rty, aby děvčata pochopila, že nesmí nic prozradit a obrátil se ke své rozrušené ženě.

„Co se děje?“, zeptal se Henry a snažil se udržet vážnou tvář.

„To není vtipné, Henry! Ariel, co ještě tu schováváš?“, zeptala se Anna a založila si ruce v plné boky.

„N… nic,“ zašeptala Ariel a vzhlédla ke své matce.

„Právě jsem mluvila s Paulem Grovem. Jak to tak vypadá, tak neví, kde je jeho dcera. Nevíte o tom něco náhodou?“, zeptala se Arielina matka přísně.

Tentokrát vyhrkly slzy Carmen. „Ale mami, ona chce být naší sestrou a sestry by měly žít spolu. Budeme se o ni dobře starat. Slibuji! Dokonce jsem se s ní rozdělila o večeři,“ vzlykala Carmen.

„Proboha!“, zašeptal Henry a zachichotal se. „Kde jste ji schovaly?“

Pozornost všech upoutal tichý šramot, vycházející ze skříně. Arielina matka opatrně otevřela dveře od skříně. Zevnitř se na ně nevinně usmívala malá holčička s vlnitými vlásky. Seděla na hromadě poskládaných přikrývek a vedle sebe měla láhev vody a pár sušenek. I Arielin princeznovský polštářek a Carmenina svítící panenka ležely vedle ní.

„Halo, paní Hamm,“ řekla Trisha a s úsměvem vzhlédla k Anně.

***

O třicet minut později sledovali Ariel, Carmen, Henry a Anna, jak v dálce na cestě mizí zadní světla pick-upu Paula Grove. Ariel svěsila ramena. Paží objala Carmen, která ještě stále plakala, protože její velká sestra odjela. Anna se sklonila, zvedla malou Carmen do náruče a pomazlila se s ní. Poté se otočila směrem k domu. Když otevřela dveře, nakrčila nos, protože ji do něj udeřil ostrý zápach.

„Nebesa!“, vykřikla Anna a volnou rukou si zacpala nos. „Myslela jsem, že jsi zbytek toho kysaného zelí vyhodil do popelnice.“

Henry se zamračil a začichal. „Však jsem to vyhodil. Odpadky odvezli už dnes ráno.“

„Och, to není to kysané zelí,“ pronesla Carmen, která také začichala a poté se chytila za nos. „To jsou ta nová koťátka, co Ariel našla. Ty s tím pěkným bílým proužkem na zádech. Jsou v prádelně.“

Henry už se neudržel a začal se smát, až mu oči slzely.

„Najdu je a odnesu je ven,“ řekl, když se jeho žena otočila a opět vyšla ven. Přitom rezignovaně kroutila hlavou.

„Ale, tati, oni mě potřebují,“ namítala Ariel zoufale, zatímco následovala otce do domu.