AA - 8. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Mandra vtrhnul do konferenční místnosti, kde seděli tři z jeho bratrů kolem palisandrového stolu s holoprojektorem uprostřed. Jeho nos už byl zase normální, ale jeho nálada ne. Nemohl tu zatracenou ženu najít.

Nepotrvá to dlouho, a přikáže každému bojovníkovi v paláci, aby nechali všechno ležet a běžet a vydali se ji hledat. Ani na svého symbionta se nemohl spolehnout, že mu pomůže. Ta žena si zřejmě všimla, že je mezi nimi určité pouto. Jeho symbiont byl s ní, ale ta žena mu pohrozila, že jestli Mandrovi prozradí, kde se nachází, tak si sundá každičkou zlatou ozdobu, co na sobě má a už s ním nikdy v životě nepromluví. Jeho symbiont nechtěl riskovat, že by mohla své výhrůžky uskutečnit.

„Co se děje?“, zeptal se Zoran, a když uviděl vražedný pohled ve tváři svého bratra, známého svým klidem, postavil se.

„Ty!“, zavrčel Mandra a vyrazil k Zoranovi. Zatlačil ho až ke zdi. „Ty jsi za všechen ten chaos zodpovědný!“

Zoran se snažil svému bratru bránit, ale byl příliš překvapený. Na pažích obou mužů se napjaly svaly. Zoran odtlačil svého bratra o pár kroků zpátky. Jeho bratr musel buďto víc trénovat, nebo ho muselo zajetí oslabit víc, než si myslel, protože najednou s Mandrou nehnul ani o krok.

„A co jsem, u všech Bohů a Bohyň, provedl?“, zeptal se Zoran, když pohlédl do zoufalých očí svého bratra.

„To ty jsi sem ty ženy přivedl! Za to bych ti měl nakopat zadek,“ vrčel Mandra tiše.

„S tím naprosto souhlasím!“, prohlásil Kreon, který právě vešel do místnosti. „S tím ti s potěšením pomůžu, Mandro.“

„Já se taky připojuji!“, zamumlal Trelon tiše.

„Myslím, že v tom jsme zajedno,“ ozval se ze svého místa Kelan, zatímco si třel bolavé čelo. „To jsem chtěl udělat už na V´ageru.“

Zoran se na své bratry zamračil. „Co se to tu, k čertu, děje? Co je s těmi ženami?“, zeptal se.

„Já s ní prostě nedokážu udržet krok,“ řekl Trelon. „Jednoduše pořád mizí.“

„Ta moje pořád chce, abych ji dopravil zpátky na její planetu,“ přidal se Kelan naštvaně. „V žádném případě ji neodvezu zpátky. Co, když už se nebude chtít na Valdier vrátit?“

Zoran pohlédl na Mandra, který ho pustil a odebral se k malému výklenku, kde bylo připraveno občerstvení. „Co je s vámi dvěma? Myslel jsem, že chcete těm ostatním dvěma najít druhy? Určitě se najdou muži, kteří by je chtěli,“ pronesl Zoran zmateně.

Mandra byl šokovaný a při představě, že by si Ariel nárokoval nějaký jiný muž, ztratil kontrolu. Zoran se na poslední chvíli skrčil a uhnul tak sklenici, kterou po něm Mandra hodil. Kreon vyskočil, a když Zoran mluvil o tom, že by měl Carmen přenechat nějakému jinému muži, zavrčel na něj. Zoranův pohled přebíhal z jednoho bratra na druhého. Ti se snažili ovládnout svůj vztek. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co se tu dělo.

„Vy taky?“, zeptal se Zoran tiše s pohledem upřeným na Mandra a Kreona. „Nárokovali jste si je?“

Mandra pohlédl na Kreona, který se vrátil na své místo a se založenýma rukama se mračil z okna ven. Opřel se o stolek s občerstvením a rukama si prohrábl vlasy. Pohlédl na své bratry a zajímalo by ho, jestli také pociťovali tu směsici ze zmatku, strachu, vzteku a té nekontrolovatelné touhy, jako on.

„Ano,“ odvětil Mandra nakonec. „Problémem je, že mě pokaždé, když se k ní jen přiblížím, napadne! Teď už ji ani nemohu najít. Zlomila mi nos a poté utekla. Někde se schovává a mě se ji doteď nepodařilo najít.“

Kreon prudce zvedl hlavu. „Zlomila ti nos? Jak je to možné? Myslel jsem si, že tě jen knockautovala,“ zamračil se. „Tvůj nos nevypadá jako zlomený.“

Mandra zabručel a otočil se, aby si nalil další sklenici. „To bylo později, poté, co jsem ji našel v zahradě.“ Mandra se znovu obrátil a sklenicí ukázal na Zorana. „Ty ženy se nechovají, jak by měly. Myslel jsem, že jsou slabé, křehké… něžné! Nikdy jsi neřekl nic o tom, že to jsou nebezpečné, ďábelské a svůdné malé divošky, bojující podlými způsoby. Myslel jsem, že budou celou dobu jen plakat.“

Zoran zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem neřekl, že jsou slabé nebo zranitelné.“

„Ne, to jsi neřekl,“ povzdechl si Mandra. „Ale to, jak vystresovaně a starostlivě jste všichni tři vypadali, jsem si prostě myslel, že to bude těmi ženami. Však víte, jaká je Clarmisa. Prostě jsem si myslel, že budou také takové, jen ještě slabší. Nemohl jsem tušit, že ty ženy jsou asi tak něžné a křehké jako sarafinský válečník, táhnoucí do boje!“

Při zmínění Clarmisy se všichni muži otřásli. „Bohové, ne! Ani jedna z nich není taková. Abby je ta nejsilnější žena, jakou jsem kdy poznal. Žila sama v horách, a když jsem byl zraněný, starala se o mě,“ řekl Zoran a posadil se zpátky k velkému konferenčnímu stolu.

„No, a jak jsme to mohli vědět? Tu ženu jménem Ariel si rozhodně nikdo jiný než já nárokovat nebude. Můj symbiont, můj drak a já, my všichni jsme na ni vznesli nárok. Jen se mi musí nějak podařit ji polapit, aniž bych skončil v nemocnici nebo zemřel,“ zamumlal Mandra odhodlaně, zatímco se také posadil.

***

Ariel zmateně bloudila chodbami – opět. Už byla na cestě hodiny. Jednou našla malou místnost, která vypadala, jakoby ji už věčnost nikdo nepoužíval a usnula tam. Nevšimla si, jak vyčerpaná byla, dokud si pár minut neodpočinula. Sotva si lehla, okamžitě odpadla. Nyní se cítila osvěžená, ovšem dala by cokoliv za sprchu a čisté oblečení. Kromě toho si dělala starosti o svá děťátka, které Jarak slíbil transportovat z lodi na planetu. Doufala, že svůj slib dodržel. Ale neměla tušení, kam je nechal dopravit, jen doufala, že byla v bezpečí, dokud je nenajde.

Velké zlaté stvoření vedle ní ji zřejmě chápalo, protože kdykoliv se přiblížili k nějaké křižovatce, strčilo do ní. Brzy stáli v dlouhé chodbě s obrovskými sloupy. Na stropě byly nápadné malby se všelijakými tématy, od květin po válečníky, bojující s draky. Chodbu lemovaly velké květináče s různými rostlinami. Mezi nimi se nacházela velká klenutá okna, kterými dovnitř pronikalo jasně zlatavé světlo, odrážející se od bílé mramorové podlahy a stěn.

Ariel došla k jedné rostlině a prohlížela si zblízka obrovské květy, které vypadaly, jakoby zářily. Ale když se chtěla jednoho z nich dotknout, najednou se zavřel a Ariel překvapením vykvikla. Když za sebou uslyšela tichý ženský smích, škubla sebou.

„Ty musíš být jedna z těch žen, které přivezl V´ager,“ pronesla tiše žena. Poté kývla směrem ke květině. „Zavírají se, aby se ochránily. Když pár minut počkáš, zase se otevřou. Čím déle jsou otevřené, tím silněji září. V noci jsou překrásné,“ řekla žena a udělala krok dopředu.

Ariel sledovala, jak si žena stáhla z rukou pár špinavých rukavic. Strčila je do zástěry, kterou měla uvázanou kolem pasu. Ariel si pomyslela, že to musí být nejkrásnější žena, jakou kdy viděla. Pohybovala se s fascinující elegancí. Arielin pohled se vrátil zpátky ke květině, která se začala pomalu otevírat.

„Je tak krásná,“ vydechla Ariel. „Celý tento svět je tak zvláštní.“

Žena naklonila hlavu na stranu a než odpověděla, chvíli si Ariel prohlížela. „Myslíš tím zvláštní jako špatným nebo dobrým způsobem?“, zeptala se.

Ariel pohlédla na ženu. „To ještě nevím. Všechno, co vidím, je tak jiné, než vše, co jsem kdy viděla. Je to velmi matoucí,“ odvětila váhavě. „Jmenuji se Ariel… Ariel Hamm. Těší mě,“ dodala. Tato žena byla první ženská bytost, kterou tu mimo Carmen, Trishy, Cary a Abby, viděla.

Žena se zachichotala. „Já se jmenuji Morian. Velmi mě těší, že tě poznávám.“ Morianin pohled padl na Mandrova symbionta, který se o Ariel ochranitelsky opíral. „Co ti na našem světě připadá tak matoucí?“

Ariel si skousla ret a sklonila hlavu, protože nevěděla, kolik toho může říct, aniž by prozradila, že to jediné, co bylo matoucí, byla její reakce na toho velkého muže, který se ji snažil chytit. Pohladila zlatou bytost vedle sebe, aby se uklidnila. Zaplavila ji vlna tepla a to ji trochu upokojilo. Vzhlédla k ženě, která trpělivě čekala na její odpověď.

„V našem světě takové květiny neexistují a ani žádní draci nebo cestování vesmírem a ani fialová tráva,“ vyhrkla ze sebe Ariel.

„Nebo muži, kteří v tobě vyvolávají pocity, které nechceš cítit?“, zeptala se Morian jemně.

Ariel vykulila na Morian oči. Ta na ni upírala pohled svých teplých zlatých očí. Byl v nich výraz porozumění. Přikývla, aniž by si to uvědomila. Přitom se otočila a pohlédla z okna. Jednoduše chtěla domů. Tam to znala. Věděla, co může očekávat, a co tam bude dělat. Tady… tady byla ztracená, v neznámém terénu, nejistá, jestli se sem hodí.

„Chci domů,“ zašeptala Ariel váhavě. „Trisha, Cara, má sestra a já se musíme vrátit domů a postarat se o nějaké záležitosti. Je důležité, abychom se co nejdřív vrátily domů.“

„Pojď, dítě, projdi se se mnou,“ řekla Morian, zatímco si opatrně rozvázala zástěnu a odložila ji na jednu z laviček, lemující chodbu. „Snesla bych malé občerstvení.“ Morian kývla na symbionta a pokračovala: „Jdi si chvíli hrát. Dám na tvou družku pozor.“

Ariel sledovala, jak se velké zlaté stvoření proměnilo v něco, co vypadalo jako kříženec lva a orla. Když zmizelo za rohem, chvíli se za ním dívala, ale poté následovala Morian jako poslušný psík, který se cítí osaměle a ztraceně. Šla vedle Morian, dokud starší žena neotevřela jedny dveře a nevešla dovnitř.

Když Ariel uviděla všechny svoje klece s malými stvořeními z V´ageru, shromážděné na jedné straně místnosti, vykřikla radostí. Proběhla kolem Morian a začala je otvírat. Ariel nabrala do náruče několik malých, králíčkům podobným, stvoření a přitiskla si je k hrudi. Jedno z těch tmavých šestinohých stvoření se jí zachytilo na rameni a zabořilo jí hlavičku do vlasů. Ariel si otírala tvář o její jemnou srst a šeptala mu uklidňující slova.

Morian ji nějakou dobu sledovala útrpným pohledem. Ale poté se na ni usmála. „Předpokládám, že víš, co to je za stvoření?“, zeptala se Morian se zachichotáním, když se další šestinohá potvůrka vyšplhala po Arielině noze nahoru, zatímco se malí maratti rozprchli do všech stran, aby našli úkryt.

„Jsou to moje děťátka,“ zamumlala Ariel a přitiskla si k prsům další zvířátka. „Ano, jste. Jste moje malá sladká děťátka. Tady vám nikdo nic neudělá. To vám slibuji.“

Morian zakroutila hlavou a snažila se nesmát. Bylo očividné, že Ariel měla velké srdce, to jak se mazlila s bytostmi, který byly pro valdierské draky tou nejlepší delikatesou. Maratti a grombati, které Ariel označovala jako svá děťátka, byli součástí každé večeře. Dokonce i Morian měla potíže brzdit svou dračici, která se na ty malé chutné jednohubky chtěla vrhnout.

S touto ženou bude mít její syn plné ruce práce. Jen doufala, že to přežije. Pokud byla pravda, co se k ní dosud dostalo, našli všichni její synové své pravé družky, ale ne všichni už si je doopravdy nárokovali. Pokud věděla, tak tu čest měl zatím jen Zoran. Musela zjistit, jak by mohla pomoci i ostatním. Jak to vypadalo, nebude to žádný lehký úkol.

Morian došla k servírovacímu stoku, na kterém bylo připraveno jídlo a pití. „Chceš něco k jídlu a k pití?“, zeptala se Morian, zatímco si nalila šálek čaje.

„Ano, děkuji. Mám hrozný hlad. Na lodi nebylo skoro nic k jídlu,“ řekla Ariel a rychle vyrazila ke stolku.

Morian se nesouhlasně zamračila. „Nedali vám nic k jídlu?“, zavrčela tiše a nebezpečně.

„Och, ne, přinesli mi plno ovoce, ale to mě moc nenasytilo,“ řekla Ariel a natáhla se po nějakém druhu chleba. Než se zakousla, krátce ho očichala. „Jsem vegetariánka a oni nevěděli, co jiného by mi mohli dát,“ řekla, zatímco si vzala další kousek chleba.

Morian se posadila do křesla. Když uslyšela tiché kviknutí, cukla sebou a sáhla za sebe, aby vytáhla malého maratta, který se tam schoval. S toužebným pohledem tu malou potvůrku postavila opatrně na zem.

„Co je to vegetariánka?“, zeptala se Morian a křečovitě svírala svůj šálek, protože si přála, aby to byl krk malého grombata. Jak ráda by do toho chutného masíčka zabořila své zuby.

„Vegetariánka?“, zeptala se Ariel a polkla další kus chleba. Poté kousek nabídla malému marattovi, sedící jí na klíně. „Vegetariáni nejedí žádné maso. Nejsem veganka. Jím vajíčka a tak, jen žádné maso,“ vysvětlovala Ariel, zatímco hladila malé stvoření, které se jí na klíně stočilo do klubíčka.

Morian zbledla. „Och,“ odpověděla, nejistá, co si s touto informací počít.

Jako dračí měniči jedli samozřejmě všichni Valdierové maso. Byla to hlavní složka jejich stravování. Ještě nikdy neslyšela o Valdierovi, který by nejedl maso. Ani netušila, jestli mohou draci bez masa přežít. Tohle bude rozhodně zajímavé.

Ariel vzhlédla. „Carmen jí maso, ale já to nikdy nedokázala. Miluji zvířata, všechna. Vždycky jsem je milovala a nejraději bych se stala veterinářkou, ale bohužel jsem při jedné operaci, když jsem vypomáhala o prázdninách v jeho ordinaci, zezelenala a odpadla. Takže jsem zvolila své druhé nejmilovanější povolání a stala se pilotkou. Před pár lety jsem začala pracovat v jednom útulku jako dobrovolnice. Tedy, pokud jsem nelétala. Tam jsem zvířata koupala a starala se o ně. Chtěla jsem si dokonce otevřít vlastní zvířecí útulek,“ řekla Ariel smutně.

„Ty jsi zezelenala?“, zeptala se Morian a chytila se za krk. Jeden z malých marattů se jí otíral o nohu. Morian cítila, jak je její dračice neklidná a snaží se prodrat na povrch.

Tiše, nesmíš to sežrat. Patří teď té malé ženě, napomínala ji Morian přísně.

Chutnají dobře. Jen jednoho, fňukala její dračice.

Ne! Musí se tu cítit v bezpečí. Sežrat její děťátka… och, Bohové. Když ji jeden z grombatů objal kolem krku a přitiskl se k ní, Morian málem nahlas zasténala.

„Jsi v pořádku?“, zeptala se Ariel. „Vypadáš, jako bys měla bolesti.“

„Jsem v pořádku,“ zašeptala Morian chraptivě. „Prosím, vysvětli mi, proč jsi zezelenala.“

Ariel se pobaveně rozesmála. „Nezezelenala jsem doopravdy. To se jen tak říká. Znamená to, že je mi špatně pokaždé, když vidím vnitřnosti nebo nějakou krev. I kvůli tomu nejím žádné maso. Je pro mě odpuzující už jen pomyšlení, že se mám zakousnout do něčeho, co žilo a bylo z masa a kostí,“ pokračovala ve vysvětlování Ariel, zatímco jednoho maratta odložila na zem a zvedla do náruče grombata.

Morian vstala, protože ji přemáhala touha ukousnout si aspoň kousek. „Zítra večer se uskuteční večeře na uvítanou.  Dovolila jsem si poslat vám do pokojů pár kousků oblečení, protože jsem nevěděla, jestli máte co na sebe. Zítra máte domluvenou schůzku se švadlenou. Měly byste najít všechno, co budete potřebovat. Nyní mě musíš bohužel omluvit. Těším se, až vás zítra uvidím,“ řekla Morian a odložila šálek na stolek. Poté si z ramene sundala malého grombota.

„Ale… kde je můj pokoj?“, zeptala se Ariel, zmatená tím, jak náhle chtěla žena odejít. Možná se opravdu necítila dobře.

„Toto je tvůj pokoj. Doufám, že se tu budeš cítit dobře,“ odvětila Morian spěšně, zatímco mířila ke dveřím. „Tak na shledanou, drahoušku.“

***

Morian se opřela o zavřené dveře a než oči opět otevřela, zhluboka se nadechla. Zatřepala hlavou a nedokázala potlačit zachichotání, které se změnilo v burácivý řehot. Chudák Mandra! Už nikdy nebude stejný! Co se týkalo jeho pokojů, tak byl velmi akurátní. Všechno muselo být na svém místě, zvířata byla zakázaná a jeho symbiont měl dokonce pro sebe vyhrazené místo na spaní. Ariel si zřejmě nebyla svého rozcuchaného výzoru vědoma, a ani jí nevadilo, že její zvířata šplhala po Mandrově nábytku, který získal od renomovaného stolaře v kurizanském hvězdném systému. Dokonce i jí dělalo potíže nevrhnout se na všechna ta zvířata a nesežrat je. Morian si položila ruku na ústa, aby zabránila dalšímu výbuchu smíchu. Ariel byla vegetariánka! Morian se nemohla dočkat, až uvidí, jak se s tím její syn popasuje.

Vrtíc hlavou vyrazila Morian chodbou pryč od Mandrových pokojů. Trvalo hodiny, přimět symbionta, aby tu malou lidskou ženu dovedl do správné chodby. Žena chtěla každou chvíli vyrazit někam na opačnou stranu. Teď musela najít něco, co by mohla Ariel večer sníst a poté naplánovat slavnostní večeři.

***

Ariel udiveně koukala na zavřené dveře a poté pokrčila rameny. Tak si prohlídne své nové pokoje. Musela uznat, že tak pěkné pokoje ještě nikdy neviděla.

Všechno bylo tak uklizené a čisté. Skoro jako v nějakém muzeu. No, to dlouho nevydrží, teď když tu byla ona, pomyslela si Ariel s úšklebkem, když pomyslela na svůj malý apartmán, naplněný potřebami pro zvířata a vzpomínkami. Pokud by tu zůstala, tak si bude muset najít dům s velkým pozemkem okolo. Dům, který bude plný zvířat a lásky… hodně lásky.

Pokoje byly zařízené spíš pro muže, ale Ariel se domnívala, že to bylo tím, že tu bylo tolik mužů. Obývací pokoj byl jasný a vzdušný. Jedna stěna byla plná obrovských francouzských oken. Závěsy tu nebyly, zato tu byl dlouhý balkon s výhledem na hustý les a hory, obklopující městské hradby.

Ariel odhadovala, že se pokoje nacházely pravděpodobně v pátém nebo šestém poschodí. Pokoj zdobila extra měkká pohovka a několik krásně vyřezávaných křesel. Na stěnách viselo nespočet zbraní a několik obrazů, znázorňující různé scény. Na některých byli draci, létající nad městem, na některých, bitvy a na jednom byl namalovaný vysoký muž se zlatými náramky, který měl na sobě něco jako vestu a kalhoty z kůže. Trochu jí připomínal Mandru, ale byl o trochu starší.

Ariel zkoumala pokoje a bavilo ji, jak ji maratti a grombati všude následují. Pobíhali sem a tam, ale neustále v její blízkosti. Ariel rukou přejela po mramorové desce v kuchyni. Ve stěně byl jakýsi přístroj a skříně byly z tmavého leštěného dřeva. Pokračovala ve zkoumání a objevila tři pokoje pro hosty, každý vybavený vlastní koupelnou, větší než celý její byt na Zemi. V ložnici stála ta největší postel, jakou kdy viděla. Byla to obrovská postel s nebesy s těžkými závěsy okolo. Na závěsech byly vyšity zlatí symbionti a safírově zelení draci. Ariel si nechala těžkou látku protéct mezi prsty. Poté se vydala k dalším dveřím. Ty vedly do koupelny. Když se rozhlédla, nemohla tomu uvěřit. Nebyla to koupelna, ale ráj. Skrze velká okna pronikalo přírodní světlo na nějaký druh zimní zahrady. Nad zahradou visel zdroj modrostříbrného světla, který způsoboval, že barevné květiny zářily. Na jedné stěně se nacházela sprcha, která byla tak velká, že by sem Mandra vešel dokonce i ve své dračí podobě. Na druhé straně byla do zdi vytesána dvě kamenná umyvadla, vedle kterých ležely plyšové tmavozelené a stříbrné ručníky. Ariel přejela rukou nejdřív po jednom, pak po druhém ručníku.

Pomalu se blížila k té největší vaně, jakou ve svém životě viděla. Stála uprostřed místnosti. Vlastně to byl spíš malý bazén. Byl naplněn až po povrch horkou vodou. Voda měla dokonce i proud. Ariel vřískla potěšením. Posadila grombota na zem a svlékla se z oblečení, které s odporem odhodila na zem. Užije si každou sekundu této královské koupele.