AA - 7. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Ariel kvůli dobrému úkrytu prohledala celou zahradu. Poté, co zneškodnila toho velkého hlupáka, co ji honil, vylezla oknem ven. Doufala, že se Carmen podařilo uniknout tomu chlapíkovi, co šel po ní. Ale Ariel si byla jistá, že její sestra se o sebe dokáže postarat. Na rozdíl od ní působila Ariel spíš jako zatracená učitelka z mateřské školky, když přišlo na bitku.

Ariel sice ovládala judo a kickbox, ale Carmen dokázala věci, o který Ariel ani nevěděla, že mimo akční filmy existují.

V zahradě se posadila do stínu silného kmene stromu. Když si opřela hlavu, přemýšlela, co by měla podniknout dál. Poprvé se opravdu bála. Bylo to úplně poprvé, co byla odloučena od ostatních žen, včetně její sestry a navíc bez jakéhokoliv plánu.

Ariel se předklonila, zabořila tvář do kolenou a pažemi si objala nohy, zatímco se snažila prodýchat vzrůstající strach. Takhle zůstala sedět nějakou dobu, dokud neměla pocit, že se jí dýchá lépe a nemusela se bát, že začne ječet jako pominutá. Zrovna, když sebrala dostatek odvahy a síly, aby šla hledat svou sestru, přepadl ji pocit, že už není sama.

Když uslyšela prasknutí větvičky, otočila hlavu doleva. Ariel se zadrhl dech, protože se k ní blížilo to největší zlaté stvoření, jaké kdy viděla. Na palubě lodi už viděla i jiná zlatá stvoření, mezi nimi i to, co neustále doprovázelo Trishu, ale tohle bylo něco opravdu výjimečného. Nevěděla přesně proč. Něco na něm ji magicky přitahovalo. Bez dechu sledovala, jak se stvoření přikrčilo, podobně jako nějaká kočka, plížící se ke své kořisti.

I ta obrovská hlava připomíná kočku, pomyslela si Ariel a fascinovaně sledovala, jak se k ní blíží.

Bylo to to nejkrásnější, co kdy viděla. Hlavu obklopovaly vlny jakoby z tekutého zlata, připomínající hřívu. Ariel byla jeho krásou tak zaujatá, že si ani nevšimla dlouhých, jako dýka ostrých zubů. Když uviděla, jak se mu mění barvy po celém těle, jakoby po něm stékaly, spadla jí brada.

„Ty jsi tak krásný!“, zašeptala Ariel užasle. „Och, jsi ta nejsladší obrovská věc, jakou jsem kdy viděla.“

Pomalu se otočila tak, aby byla na všech čtyřech přímo tváří v tvář zlatému stvoření. To se prudce zastavilo a naklonilo hlavu na stranu, jakoby si nebylo jisté, co je zač. Když ze sebe Ariel vyrazila tichý, vrnivý zvuk, kleslo stvoření na břicho a zatímco jí naslouchalo, natáčelo uši sem a tam. Ariel dál ze sebe vydávala vrnění a pomalu se na rukách a na kolenou plížila dopředu, až byla od obrovské hlavy vzdálena jen pár centimetrů.

„Mohu se tě dotknout?“, zašeptala Ariel. „Jsi tak překrásný kluk, no to víš, že jsi. Vypadáš jako velká kočička,“ řekla, zatímco prsty jemně přejela stvoření po nose a přes špičky uší. „Můžu si tě nechat?“, zeptala se něžně.

Po těch slovech se na ni to velké stvoření vrhlo a převalilo ji na záda do měkké trávy. Ariel se zachichotala a mezitím se ta tekoucí textura rozsvítila a obklopila ji, až ji kompletně pokryla. Ariel oběma rukama přejela stvoření po bocích a udivila ji jeho měkkost a zároveň síla. Zatímco jí ruce putovaly vzhůru, kolem zápěstí a paží se jí začala ovíjet tenká zlatá vlákna. Když se jí o prsa a o krk otřela hříva toho stvoření, vytvořilo se ještě víc vláken.

„Copak to provádíš?“, vydechla Ariel, když si všimla tenkých vláken, která se po ní plazila. „To bys neměl dělat. Třeba je budeš potřebovat,“ zašeptala s obavou v hlase.

Ariel vzhlédla, protože ucítila teplo, vycházející z vláken. Bylo to, jakoby se to stvoření snažilo s ní skrze ta vlákna komunikovat. Ariel krátce pohlédla do tmavých zlatých očí a poté zabořila tvář do stvoření a pevně ho objala.

„Nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo. Dám na tebe pozor. Slibuji,“ mumlala Ariel zlatému stvoření, zatímco jí tělo zaplavovala jedna vlna tepla za druhým a odhánělo její strach.

***

Mandra sledoval, jak jeho bratr kráčí chodbou. Poté, co Kreona ujistil, že už ho nevidí dvojitě, zamumlal něco o tom, že musí najít tu bělovlasou barbarku. Mandra zavrtěl hlavou, a když ho v ní při tom pohybu píchlo v hlavě, zašklebil se. Kde byl, ve jméně Bohů, jeho symbiont? Už skoro půl hodiny se s ním snažil komunikovat. Musel najít tu divokou ženu, co mu to způsobila. Ale k tomu potřeboval jasnou hlavu. Protože, až ji najde, tak…

Vznést nárok! Moje žena! Chci svou družku. Vzneseš nárok, abych dostal svou družku, vrčel Mandrův drak v jeho nitru.

Mohu si ji nárokovat, jen pokud ji akceptuje i náš symbiont. Vždyť to víš, vyštěkl po drakovi Mandra netrpělivě. A my nevíme, jestli ji náš symbiont akceptuje, když tu zatracenou věc nemůžeme najít.

Akceptuje. Cítím, že ji akceptuje. Ty, otevři se. Musíš to cítit. Najde ji. Nárokuje si ji, krákal Mandrův drak potěšeně a skákal sem tam, takže měl Mandra pocit, že se mu rozskočí hlava.

Prosím, přestaň, sténal Mandra a držel se za hlavu. Možná by měl vyhledat nějakého léčitele. Zatím tak neučinil jen proto, že nechtěl, aby se ostatní bojovníci dozvěděli o jeho porážce malou lidskou ženou. Dokonce ani Kreon, který ho ujistil, že nebyl jediný bojovník, kterého postihl stejný osud, ho nedokázal přesvědčit. Mandra musel znovu pohlédnout do Kreonova zpustošeného obličeje, aby se ujistil, že mluví pravdu. Přesto byl příliš hrdý. Kreon ho přesvědčoval, že ženy na V´ageru, jak se dozvěděl, nebyly ani ubrečené ani ukňourané, ale že se naopak postaraly o to, že denně skončilo několik bojovníků na ošetřovně.

Mandra se se zasténáním postavil, a když ho bodlo v naražené čelisti, zaklel. Už nikdy tu ďábelskou, malou ženu neoznačí jako jemnou nebo křehkou. Bolela ho brada, hlava a ego, tak byla jemná a křehká. Prostě ji chtěl jen najít, aby jí mohl položit ruce na ten její tenký, malý krk, aby ji… políbil, dokud se v jeho rukách nerozplyne touhou, pomyslel si frustrovaně. Musel uznat, že ještě nikdy mu nic nerozproudilo krev v žilách tak, jako její nápaditost. Přišlo mu zatěžko si jen představit, že něco tak malého mohlo způsobit tolik škody.

Mandra zkřivil tvář a potlačil další várku kleteb. Ženy, které jeho bratr Zoran našel, byly úplně jiné, než jak si představoval. Mandra vyrazil chodbou směrem k bočnímu východu. Vedl do zahrad, stejně jako okno, kterým ta žena očividně utekla. Musel ji najít. Kromě toho si musel promluvit se svými bratry. Myslel si, že přivedou křehké ženy, které budou potřebovat ochranu. Ještě nikdy neviděl ženy, které by bojovaly jako třikrát tak větší válečník. Ženy na Valdieru, Sarafinu a dokonce i na Kurizanu byly vychovávány k jemnosti a pozornosti k potřebám mužů. A muži tu byli od toho, aby je chránili. Žádná z nich se neučila bojovat. Nebylo to zapotřebí.

Mandra cítil, jak se jeho drak pomalu uklidňuje, takže se mohl znovu pokusit o kontakt se svým symbiontem. Nechal své smysly, aby se spojily s malým kouskem zlata v jeho pravém uchu. To byl na něm jediný kousek symbionta a ten nebyl dost velký, aby ho vyléčil. Ale byl schopný komunikovat se svým mateřským symbiontem.

Mandra udivilo, když ucítil slabé spojení se symbiontem. Ještě nikdy k němu z jeho strany neproudilo tolik tepla a klidu. Všichni valdierští bojovníci byli ještě jako děti přivedeni ke hnízdu, místu narození symbiontů. Tam docházelo ke vzniku symbiotického spojení mezi valdierskými bojovníky, jejich draky se zlatými stvořeními, trvající celý jejich život. Každý ovlivňuje ty druhé dva a jsou na sobě životně závislí. Když valdierský bojovník zemře, zemře i jeho drak a naopak. Symbiont bojovníka přežije a vrací se zpátky do hnízda, kde ho královna přijme zpátky do sebe. Poté je znovuzrozen a přidělen nového bojovníkovi. Když je mimo hnízdo, válečník a esence jeho draka vyživují symbionta svou energií. Valdierové věří, že symbionti byli stvořeni z krve Bohů a Bohyň, kteří před dávnou dobou na Valdieru vládli.

V Knize vědění bylo napsáno, že Bohové tak Valdierům zachránili život a zajistili pokračování jejich rasy. Hluboko v nitru ale všichni bojovníci cítili neutuchající hlad, který s věkem neustále sílil. Doslova bojovníky a jejich draky užíral zevnitř. Aby se ujistili, že nebude jejich dar zneužit, postarali se Bohové a Bohyně o to, že pouze pravá družka bojovníka dokázala ten hlad utišit. Pravá družka musela být akceptována všemi třemi částmi válečníka: mužem, drakem a jeho symbiontem. Jen, pokud pravá družka utišila bojovníkův hlad, bylo jeho semeno dost silné na to, aby v ní dokázalo růst.

Bohové zřejmě věděli, jak důležitá je naděje a tak ve vzácných případech umožnili spárování, i když partneři nebyli pravými druhy. Takto to bylo u jejich rodičů. Přistoupili na spáření, aby spojili dvě rodiny a vytvořili tak jednotnou frontu pro případ, že by měla v jejich světě vypuknout válka.

Rodina jeho matky prý pocházela přímo od Bohů a Bohyň. Mandra o tom vůbec nepochyboval, protože jeho matka zřejmě dokázala komunikovat s každým symbiontem. Pokud věděl, ani on ani jeho bratři tuto schopnost nezdědili. Jejich rodiče se do sebe ve své dvounohé formě zamilovali. Drak a symbiont jeho otce se spojením souhlasili, protože bylo nutné pro přežití jejich rasy.

Mnoho mužů mělo problémy najít svou pravou družku, protože ženská populace během Velkých válek a i po jejich ukončení výrazně poklesla. Poté, co válka skončila, museli se bojovníci poohlédnout po možných družkách i u jiných ras. Naděje, že najdou rasu, kterou by akceptovali jak jejich drak, tak i symbiont, jim dávala sílu, aby vydrželi. Všichni bojovníci si přáli pocítit naplnění, které bylo možné pouze s ženou, kterou by akceptovaly všechny jejich části. Mandra už čekal stovky let a prohledal nespočet světů a nikdy žádnou nenašel. Až doteď.

Mandra sestoupil pár schodů do zahrady, a když ho oslepila jasná záře, škubl sebou. Sledoval nejasné obrazy, které dostával od svého symbionta. Rozeznal velký strom, na kterém si jako dítě často hrával. Už tenkrát mu ten strom připadal obrovský.

Zatímco kráčel mlčky po cestě, ptal se sám sebe, co ho tam čeká. Žena, vyděšená jeho symbiontem, která nechce být nalezena? Bude ho prosit o odpuštění, protože se odvážila na něj zaútočit? Bude se třást strachy, co se stane, když napadla valdierského bojovníka, navíc člena královské rodiny? Byl napjatý, jak zareaguje, až ho uvidí!

Mandru napadaly stovky možností, jak by ji mohl nechat žadonit o odpuštění, než si ji bude nárokovat jako svou družku. Poté jí dojde, že on je bojovník a bude ji chránit. Na rtech mu pohrával ďábelský úsměv. Možná, že ta žena bude prostě muset nejdřív vidět, čeho je takový valdierský bojovník schopný! Zajímalo by ho, jak silná bude, až se ocitne tváří v tvář jeho drakovi. Jestli jí tohle nenažene strach, tak je opravdu nebojácná!

***

Když se to obrovské zlaté stvoření stočilo na zem vedle ní a vytrčilo všechny čtyři packy do vzduchu, Ariel se musela smát. Nechalo se od ní škrábat na břiše a mezitím se malé zlaté jiskřičky proměnily na malinkatá stvoření s křehkými křidélky. Ariel připomínala víly z pohádek, které četla jako malá holčička. Sledovala je obdivným pohledem. Byla jimi naprosto uchvácená a tak, když na fialově zbarvenou trávu na mýtině doskočil obrovský drak a vyrazil ze sebe hluboké zavrčení, lekla se tak, že padla na záda. Na okrajích safírově zbarvených šupin velkého tmavého draka se nacházely jiskřivé stříbrné střípky. Ty byly i kolem jeho očí. Vyrazil přímo k ní a přimáčkl ji pod sebou. Když mu Ariel pohlédla do tmavozlatých očí, vykulila ty svoje. Bylo to, jakoby mu v nich tančily drobné plamínky. Drak sklonil svou velkou hlavu a jemně do ní strčil čumákem. Z široké hrudy se mu ozvalo tiché bručení, skoro jako vrnění. Když se z tlamy vynořil obrovský jazyk a olízl ji na krku, což ji zalechtalo, Ariel vykvikla.

„Och, Proboha,“ chichotala se Ariel. „Myslela jsem, že ta zlatá kočka je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla, ale myslím, že jste si rovni,“ zamumlala tiše, zatímco špičkou prstu jemně obkreslila konturu šupiny na jeho dlouhé čelisti.

„Můžeš si být jistý, že si tě ponechám! Nemůžu se dočkat, až tě ukážu Carmen, Trishe a Caře,“ vydechla plná obdivu.

***

Mandra zmateně zíral na malou postavičku, ležící pod ním. Když ucítil, jak mu prstem maluje vzory po šupinách, celý se roztřásl. Celý svůj život byl zvyklý, že každý nepřítel, na kterého narazil, se při pohledu na jeho dračí formu roztřásl strachy. Byl velký dokonce i na valdierské poměry. Při pohledu na ženu, hladící jeho symbionta, se nejdřív obával, že ji vystraší. Ale jen na tak dlouho, než si vzpomněl na bolest, kterou mu způsobila. Počítal s tím, že začne ječet strachem. Nikdy by nečekal, že si místo toho bude jeho draka nárokovat. Ta žena ho tak iritovala, že už nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Se zavrčením se Mandra proměnil zpátky v muže. Právě se chtěl ženy před sebou zeptat, jak to, že se ho nebojí, když uviděl před očima hvězdičky a pocítil prudkou bolest. Jeho zoufalé vrčení se proměnilo v zasténání a zhroutil se na bok. Zatímco si držel své bolavé mužství, roztřeseně lapal po dechu.

„Proč jsi to udělala?“, zachraptěl Mandra mezi zatnuté zuby.

„Kdo, k čertu, jsi a co jsi udělal s mým drakem?“, zeptala se Ariel, která se zvedla na kolena a naštvaně si zapřela ruce v bok.

Mandra vzhlédl k ženě, klečící nad ním a zachvěl se. Pokaždé, když se ocitl v její blízkosti, tak následoval nějaký druh bolesti. Tak raději jen ležel, dýchal zhluboka a koukal na ni.

Vlasy jí divoce vlály kolem hlavy, podobně volně jako zlaté kousky jeho symbionta. Na tváři měla trochu špíny a na oblečení trávu a listí. Když uviděl tenká zlatá vlákna, ovinuté kolem jejího krku a zápěstích, vytřeštil oči. Jeho drak měl pravdu. Jeho symbiont na ni vznesl nárok! Byla to jeho pravá družka. Teď jen musel zjistit, jak si ji má nárokovat on jako muž, aniž by skončil v nemocnici.

„Jak to, že nemáš strach?“, zeptal se Mandra, stále ležící bez hnutí. Hleděl na Ariel, zatímco bolest pomalu ustupovala. Když na něm přistál jeden z kousků jeho symbionta, poletujících kolem, a vyléčil ho, úlevou si oddechl. Další části vytvořily silné náramky na jeho zápěstích. Ujistil ho, že by bolest vydržel i bez něho. Poslední, co potřeboval, bylo, aby mu ta zatracená věc vlezla do kalhot. I když bylo otázkou, zda by se vůbec do kalhot vešel, protože jeho pták měl v přítomnosti té ženy očividně svou hlavu. Ta zatracená věc ignorovala jeho bolest a naběhla, jakoby ho vůně jeho družky doslova volala.

Ariel koukala na muže, vzdáleného jen kousek od ní, ležícího ve fialové trávě a polechtalo ji v břiše. To ji naštvalo! Motýlci v břiše nebylo nic pro ni! Mužům se nedalo věřit. S drakem neměla žádný problém. Té velké, zlaté kočce s těmi malými drobečky, poletujícími kolem, by dala celé své srdce. Ale ten velký muž, to bylo něco jiného. Svou lekci už dostala a znovu si srdce zlomit nenechá! S ostatními zvířaty to byl jiný příběh. Se stvořeními, jako byla ta na lodi, vycházela výborně. Potřebovala někoho, kdo by je ochránil a miloval. Akceptovala Ariel takovou, jaká byla. Nesnažila se ji změnit.

Ariel se znovu posadila a váhavě si muže prohlížela. „Proč bych měla mít strach?“, zeptala se udiveně.

Mandra si podepřel hlavu rukou, zatímco přemýšlel, co jí na to odpovědět. „Většina bojovníků se začne bát, když mě vidí v mé dračí podobě. Jak to, že ty ne?“, vrátil jí otázku. Miloval zvuk jejího chraplavého hlasu.

„Myslím, že nejsem jako většina bojovníků,“ odpověděla Ariel a naklonila hlavu na stranu. „Kdo jsi?“

„Jmenuji se Mandra Reykill z královské rodiny Valdieru,“ řekl Mandra, a když se posadil, trochu sebou škubl. Dával si pozor, aby od Ariel udržoval bezpečnou vzdálenost. „Jak se jmenuješ a je to vždy tak… bolestivé být v tvé blízkosti?“, zeptal se Mandra, a když protočila oči a odfrkla si, pobaveně se usmál.

Ariel nedokázala potlačit zachichotání. Posadila se do tureckého sedu a bradu si opřela o jednu ruku, zatímco druhou pokynula na zlaté stvoření, že má jít k ní. Než Mandrovi Reykillovi odpověděla, chvíli zamyšleně seděla a pozorovala ho. Nepřítomně hladila prsty zlatého symbionta. Když Mandra ospale přivřel oči, jakmile s hlazením začala, podezřívavě přimhouřila oči.

„Jmenuji se Ariel Hamm. Předpokládám, že ten týpek, který utekl s Carou, je tvůj bratr?“, zeptala se Ariel.

Mandra se ušklíbl. „Ano, můj mladší bratr Trelon. S mým starším bratrem Zoranem, druhem tvé přítelkyně Abby a mým mladším bratrem Kelanem, který si nárokoval tvou přítelkyni Trishu, už ses pravděpodobně seznámila,“ pronesl pobaveně. Mandrovi dělalo potíže se soustředit na cokoliv jiného než na pocit silné touhy, která v něm vzplanula pokaždé, když se Ariel dotkla jeho symbionta. Když ho hladila, tak měl Mandra pocit, jakoby se dotkla přímo jeho. Cítil, jak v něm pulzuje potřeba a na kůži mu vyrazil pot. Bojoval sám se sebou, aby se na ni jednoduše nevrhl. Ruce sevřel v pěst a snažil se neztratit nad sebou a svým drakem kontrolu.

„Ještě jsi neodpověděla na mou otázku,“ zamumlal.

Ariel vzhlédla a zamračila se, protože se Mandrův hlas najednou změnil. Byl hlubší než předtím a tak nějak smyslnější. Arieliny prsty se na symbiontovi na chvíli zarazily a všimla si, že se Mandrovi v očích krátce zablýsklo. Ariel zvědavě symbionta jemně pohladila a uviděla, že mu v očích opět zaplály plamínky. Když přestala, znovu se tam objevil frustrovaný záblesk. Skousla si ret a snažila se nesmát, když prstem přejela po zádech zlaté kočky. Nehtem jí táhla po kůži a sledovala, jak se celé jeho tělo otřáslo. Ariel sklopila pohled a skrz řasy ho pozorovala, zatímco ho systematickým útokem složeným z hlazení, škrábání, pauz a laskání škádlila, až to vypadalo, že shoří v plamenech.

Mandrovo hluboké zavrčení bylo jediné varování, které se Ariel dostalo, než byla jeho obrovským tělem připíchnuta k zemi. Tentokrát dával pozor na to, aby jí znehybnil nohy a zabránil jí tak v opětovném úderu kolenem. Když mu Ariel pohlédla do očí, ve kterých sálala touha a vzrušení, Arielin pobavený smích utichl.

„Hraješ velmi nebezpečnou hru, maličká,“ vydechl Mandra, zatímco sevřel Ariel ruce nad hlavou.

„To je tím mým ochranářským syndromem… je odpověď na tvou otázku. Zvířata prostě vědí, že jsem tu pro ně,“ zašeptala Ariel a vzhlédla do žhnoucích zlatých plamenů. „Ještě nikdy jsem se zvířat nebála a oni jakoby vědí, že bych jim nikdy neublížila. Mohla jsem to vidět v tvých očích. Myslím tím…“ Ariel zatřepala hlavou.  „…v očích draka. Nikdy by mi neublížil.“

Mandra pohlédl do tmavě hnědých očí, které na něj hleděly se směsicí zmatku a ještě něčím jiným. V hrudi ucítil hluboké zabručení. Byla tak krásná, jak tam tak pod ním ležela. Vlasy měla skoro bílé a s pár zlatými vločkami. Rozprostíraly se divoce kolem ní.

Divoké jako ona, pomyslel si Mandra. Byla divoká jako ta stvoření, které při létání v lese často potkával. Její rysy byly tak jemné a měkké. Nos měla dlouhý a úzký a rty bledě růžové, plné a jakoby ho doslova prosily, aby je ochutnal. Líbil se mu ten pocit, jak se její prsa dotýkala jeho hrudi a užíval si dotek jejích oblých boků. Nemohl se dočkat, až ta sladká poupata, rýsující se jí pod tričkem, ochutná. Přitiskl se k ní svými boky, aby jí dal vědět, co se brzy stane. Bude si ji nárokovat – tady a teď.

Ano! Nárokovat si družku, zaryčel jeho drak hluboko v něm.

Když Ariel rozpoznala výraz v Mandrových očích, vytřeštila oči. Byl to výraz majetnictví, triumfu a odhodlání označit si ji za svou. Ariel cítila, jak se jí zmocňuje panika; v hlavě se jí ozval Ericův posměšný hlas.

Nikdy, pomyslela si Ariel, už nikdy více.

Ariel zareagovala instinktivně, aby se ochránila, protože jí došlo, že ji Mandra chce políbit a možná i něco víc. Hlavou ho udeřila do nosu tak silně, že uslyšela prasknutí kosti a na okamžik ztratila orientaci, protože viděla jen hvězdičky. Ale tím se nenechala zastavit. Celým svým tělem a rukama, které jí pustil, aby se chytil za nos, ho Ariel od sebe odstrčila a vrávoravě se postavila. Rukama se chytila za čelo, pulzující bolestí. Pohled jí padl na Mandra, ležícího na zemi a sténajícího. Mezi prsty mu protékal malý pramínek krve.

Mandra se jednou rukou opřel a posadil, zatímco druhou se stále držel za nos, který mu rychle otékal. Když Ariel uviděla jeho pomstychtivý pohled, tiše vykvikla. Rychle se otočila a rozběhla se zpátky do paláce, pevně rozhodnutá se schovat, dokud nenajde příležitost, jak z této zatracené planety zmizet a utéci tak od obrovského bojovníka, který ji tak mátl.