AA - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Současnost

Ariel si třela bolavou hlavu a než pohlédla na nehybnou postavu v posteli, z obličeje si odhrnula pramen zatoulaných vlasů. Carmenina barva pokožky dnes vypadala o trochu lépe než včera. Ariel se nad ni naklonila, aby jí mohla sáhnout na čelo. Chtěla se ujistit, že už neměla horečku. Zrovna se předkláněla, když na zadku ucítila cizí ruku.

Naštvaně se otočila. Tmavohnědé oči jí žhnuly vzteky. Vycenila zuby a varovně na vysokého bojovníka, který do ní tady v nemocničním křídle „náhodou,“ narazil, zavrčela. Bojovník na ni vrhl jen jeden pohled a rychle uskočil.

„Jestli si nedáš pozor, tak ti ten výraz už zůstane, a já se na to nechci po zbytek života dívat,“ zašeptala Carmen.

Když uslyšela svou sestru promluvit, Ariel se zalily oči slzami. „Už bylo zatraceně na čase, abys konečně otevřela oči,“ pronesla chraptivě.

Carmen neodpověděla. Ariel uviděla, jak vytřeštila oči, když si uvědomila své okolí. Věděla, že bude Carmen naštvaná, až jí dojde, kde se to octly. I pro ni to bylo ještě stále těžké pochopit.

„Kde to, k čertu, jsme?“, zeptala se Carmen a snažila se vstát.

Ariel jí pomohla do sedu a až poté odpověděla. „Nebudeš mi to věřit, ale stala se nám dost bizarní věc.“

Carmen upřela oči na Arielinu vážnou tvář. „Vysyp to,“ řekla a sevřela rty do úzké linky.

Ariel se rozhlédla. Trisha dřímala na židli a vedle ní seděla obrovská zlatá bestie. Ta věc se k Trishe připojila hned, jakmile je transportovali na tuhle mimozemskou vesmírnou loď. Sledovala pohledem vysoké muže, kteří leželi nebo posedávali všude po místnosti. Ariel střežila svou sestru a Trishu pomocí dlouhé kovové tyče, kterou odmontovala z jednoho malého přenosného stolku. Snažila se vidět místnost očima své sestry. Bylo těžké něco rozeznat, když všude polehávali muži. Hladké, šedé stěny byly holé a nalevo od nich byly dvojité dveře vedoucí ven. Místnost samotná nebyla nijak veliká, spíš jako čekárna na pohotovosti nějaké nemocnice, přesto byla plná. Bylo tu skoro půl tuctu úzkých lehátek a pár přenosných stolů a zhruba stejný počet židlí.

Ariel věděla, že nejvíc se tu zdržuje lékař, nebo léčitel, jak mu muži říkali. Světla se rozsvěcovala na hlasové příkazy, kterým stále ještě nerozuměla. Chvíli poté, co dorazili, jim lékař vložil do uší nějaký přístroj a najednou rozuměly všemu, co muži říkali. Jako první ho chtěl lékař vložit Trishe, načež se ho Ariel pokusila zabít, ale Trisha ji zadržela. Ani jedna dosud místnost neopustila. Nechtěly tu nechat Carmen samotnou a bezmocnou.

„Na co si vzpomínáš?“, zeptala se Ariel váhavě a pohlédla na Carmen, která se zamračila.

„Očividně na dost málo!“, zamumlala Carmen tiše, zatímco zírala na skupinku mužů, vrhající na ně chlípné pohledy. „Jednoduše mi řekni, kde tu, k čertu, jsme, abychom odsud mohly okamžitě vypadnout.“

„Jsme na mimozemské vesmírné lodi,“ odvětila Ariel tiše. „Ti mizerové jsou víc, než se na první pohled jeví,“ řekla Ariel a kývla směrem k mužům, kteří stáli okolo nich. „Poté, co jsme pronásledovaly toho týpka, co unesl Abby, do lesa, objevily se tam z ničeho nic tři bestie, připomínající draky z nějakého fantastického filmu. Abbyin únosce tě pobodal…“ Ariel na chvíli zmlkla a zírala na své ruce. „Skoro jsi zemřela, Carmen. Tvá zranění by tě měla ve skutečnosti zabít. Ti tři draci únosce spálili a nás jako ve Star Treku transportovali sem,“ pokračovala Ariel a přitom sledovala svou sestru.

Carmen chvíli na Ariel jen zírala. Poté upřela pohled na všechny ty muže kolem. „Co tu, do pekla, všichni dělají?“, zeptala se tiše.

Ariel nedokázala potlačit úsměv. „Pár z nich jsem odposlouchávala. Myslím, že jeden z těch mužů se proměnil v Drakodzillu a než se jim ho podařilo uklidnit, tak jich pár pořádně pomlátil. Bylo jich tu víc, ale někteří už odešli,“ zašeptala Ariel a očima sledovala Trishu, která se pomalu s bolestivým výrazem ve tváři narovnávala.

„Ani na sekundu jsme tě nenechaly samotnou,“ řekla Ariel a pozdravila Trishu, která se na ni nuceně usmála.

„Hej, kamarádko,“ zašeptala Trisha. „Vítej v zemi Oz.“

Carmen se k ní otočila a zvedla obočí. „Jasně, Dorotko. Takže, jak se odsud dostaneme domů? Musím se postarat o pár naléhavých záležitostí,“ prohlásila Carmen, zatímco přehodila nohy přes okraj úzké postele.

Ariel uviděla, jak se její sestra chytila za bok. „Máš ještě bolesti?“

Carmen si odfrkla. „Ne, vůbec ne! Jen si říkám, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, když mám rány skoro zahojené. Vím, že to bylo špatné. Už jsem několikrát postřelena a pobodána byla, takže vím, kdy je to opravdu vážné,“ pronesla, zatímco rukama prozkoumávala svůj bok a poté hruď, kde by měly být vidět rány.

Ariel s Trishou zavrtěly hlavami. „Bylo to jen pár dní.“

Carmen vykulila oči. „Zatraceně!“, zamumlala a znovu si prohmatala hrudník. „Takže, jaký je plán?“

Ariel pohlédla na Trishu, která váhavě přikývla. Ariel se usmála, když viděla, jak se velká, zlatá bytost postavila vedle Trishy. Opět na sebe vzala podobu velkého psa. Vždy, když se k Trishe některý z bojovníků přiblížil, proměnil se zpět a vrčel na něj. Kdyby se jim podařilo přetáhnout ho na jejich stranu, tak by to byla obrovská výhoda. Ale měla tušení, že sice ta bytost Trishu ochraňovala, ale určitě ne proto, aby se jí zbavila.

„Trisha zná cestu k místu, kde jsme se po transportu objevily. Myslíme si, že bychom tam mohly někoho přinutit, aby nás transportoval zpátky dolů na povrch. Pak bychom měly náš klid a oni také. Rozhodly jsme se, že bude lepší, když na Zemi o mimozemšťanech a tak nic vykládat nebudeme. Koneckonců nechceme skončit v nějaké vypolstrované cele,“ zašeptala Ariel a zamračila, když se dva muži pokusili dostat se k nim blíž.

Ariel bouchla nohou od stolku do své dlaně a vrhla na ně pohled, který jim dal jasně na srozuměnou, že každý další krok bude mít následky. Oba muži si vyměnili váhavý pohled a poté ustoupili. Dovnitř vešel další muž a Ariel si s úlevou oddechla. Byl to Carmenin lékař. Byl jediný na palubě, z kterého neměla v břiše špatný pocit, aspoň doteď ne.

„Hej, doktore, kdy odtud budeme moci pryč?“, zvolala Ariel.

Léčitel Zoltin pohlédl na Ariel a zavrtěl hlavou. Považoval lidské ženy za velmi šarmantní. Byla hrozná škoda, že jeho drak na ně nijak nereagoval. V opačném případě by se pokusil si jednu z nich nárokovat. Jeho drak si myslel, že jsou zábavné a byl zvědavý, ale kdyby byla jedna z žen jeho pravou družkou, reagoval by jinak.

Pohledem přelétl všechny tři ženy, a když došel k té se světle hnědými vlnitými vlasy, nakrčil čelo. Symbiont lorda Kelana ji celou dobu ochraňoval. Zoltin si dělal starosti s tím, jak se pohybovala. Jakoby měla bolesti. Už jednou s ní na to zavedl řeč a zeptal se jí, jestli je v pořádku, ale ona mu neurčitě odpověděla, že se asi přeseděla. Když viděl, jak láskyplně hladí symbionta, sedícího vedle ní, musel se usmát. I když to možná ještě nevěděla, byla pravou družkou velitele. Bude zajímavé sledovat, jak bude ta věc mezi nimi pokračovat. Vypadala jako velmi neobvyklá žena.

Přesunul pohled na druhé dvě ženy. Bylo očividné, že jsou příbuzné. Obě měly stejné plavé vlasy a stejnou broskvově zbarvenou pleť. Kromě toho si byly podobné i rysy obličeje, tmavě hnědýma očima, malým nosem a plnými rty. Ale jedna z nich měla rozhodně víc křivek než ta druhá.

Zoltin k nim přistoupil, aby prohlédl ženu, která byla těžce zraněna. Vytáhl svůj scanner a chtěl začít u jejího čela. Sotva zvedl ruku, už ležel obličejem přitisknutým na posteli a ruku měl bolestivě zkroucenou na zádech, takže se nemohl ani pohnout. Ležel bez hnutí, naprosto konsternovaný, že ta malá žena, co ho držela, měla takovou sílu.

„Hm… Carmen?“, zašeptala Trisha. „To je doktor. Nemyslím, že bychom si musely dělat starosti, že by patřil k těm zlým. Ošetřoval tě.“

Carmen hodila pohled na chlapíka, kterého znehybněla na posteli, poté mu pomalu pustila ruku a ustoupila. Když trochu zavrávorala, Ariel natáhla ruku a podepřela ji. Carmen kývnutím hlavy své starší sestře poděkovala a dala jí tak najevo, že je v pořádku.

„Omlouvám se, doktore. Carmen je někdy moc přecitlivělá,“ pronesla Ariel, zatímco pomáhala Zoltinovi na nohy.

Carmen se při té poznámce naježila: „Opatrná… ne přecitlivělá,“ namítla.

Ariel upřela na Carmen smutný pohled. „Ne dost opatrná, jinak bys právě neunikla hrobníkovi z lopaty. Poslední dobou příliš riskuješ,“ prohlásila Ariel klidným hlasem. „Vzpomeň si, co se ti stalo v Praze.“

„To nic nebylo,“ zamumlala Carmen, zatímco se vrátila k posteli a posadila se na ni, protože se jí začaly třást nohy. „Zvládla jsem to.“

„Ano, se střelnou ránou a otřesem mozku,“ odvětila Ariel. Když ji Trisha uchopila za paži, zarazila se.

„Myslím, že bychom se měly soustředit na to, jak se dostaneme odsud. Většina mužů je pryč. Nyní by byla dobrá příležitost k útěku,“ zašeptala Trisha.

Ariel přikývla. „Doktore, jak je na tom má sestra? Může už být propuštěna?“, zeptala se Ariel Zoltina, který si třel paži a upíral na Carmen naštvaný pohled.

Zoltin obrátil svou pozornost k Ariel. „Rád bych se podíval na její hodnoty, abych se ujistil, že je léčba ukončena. Neznám vaši rasu dost na to, abych si byl jistý, jak u vás náš urychlovač hojení funguje. Normálně by ji vyléčil symbiont jejího druha, ale protože si ji ještě nikdo nenárokoval, tato možnost odpadá,“ prohlásil Zoltin klidně.

„Tak se do toho pusťte, doktore. Pokud se nepokusíte o nic divného, tak vám hlavu neutrhnu,“ ozvala se Carmen.

Ariel nervózně sledovala, jak doktor Carmen skenuje od hlavy až k patě. Cítila Carmenin vztek. Skoro, jakoby byla naštvaná, že nezemřela. Poté doktor položil Carmen pár otázek, na které mu dala jednoslabičné odpovědi. Ariel si o svou mladší sestru dělala starosti. Od té doby, co byl její muž před třemi lety zavražděn, už to nebyla ona. Byl zabit při stejné události, která málem stála život i Carmen. V určitém ohledu to bylo, jakoby zemřela spolu s ním. Při životě ji drželo jen její tělo a touha po pomstě. Ariel potlačila kletbu. Carmen byla jedinou rodinou, kterou Ariel ještě měla. No ano, kromě Trishy a Cary, které v podstatě adoptovala. Ale i když obě své náhradní sestry milovala, nebylo to to samé jako s její pokrevní sestrou. Ariel klesla na židli a poslouchala, jak lékař klade Carmen další otázky. Byla tak unavená. Měla za sebou dlouhé dny, které započaly jejich letem z New Yorku do Kalifornie. Spolu s Trishou prováděly na letadle společnosti Boswell International poslední pracovní testy. Měl to být rutinní let. Odvézt domů umělkyni, která pro Boswellovy zhotovila umělecké dílo a zpátky.

Ariel se rozhodla, že tento let bude její poslední a měla panickou hrůzu z toho, až řekne Trishe, že dala výpověď, aby se mohla vrátit zpátky do Wyomingu. Chtěla udělat to, o čem snila celý svůj život – založit útulek pro opuštěná zvířata. Roky na to spořila peníze. Společně s tím, co zdědila po smrtelné automobilové nehodě svých rodičů, měla konečně potřebnou sumu. Všechno měla naplánované. No, všechno, až na konec jejího zasnoubení, pomyslela si Ariel. Eric… Ariel stopla své myšlenky. Nechtěla na něj myslet. Bylo to pryč a ona byla konečně volná.

Jen nepočítala s tímto nečekaným výletem. Let probíhal bez problémů, ale všechno, co se stalo poté, jí přišel jako sen. Nějaký týpek unesl Abby, tu umělkyni, z parkoviště malého letiště v Shelby, kde přistály. Spolu s Carmen a Carou všechno viděly.

Carmen je začala pronásledovat na motorce, kterou si tam nechala poslat ještě před přistáním, zatímco Cara zkratovala pick-up Abby. Po honičce, kterou ještě stále cítila v kostech, našly nejen Carmen zraněnou několika bodnými ranami, ale i tři oheň chrlící draky. Vyšlo najevo, že jeden z těch draků, nebo mimozemšťanů, chtěl Abby. To byl ten chlap, ke kterému se chtěla vrátit. Ještě si dělaly vtipy, že doufají, že bude mít bratry, ale jak mohly, k čertu, vědět, že ten chlap je z jiné planety?

Když doktor ustoupil od Carmen, která na něj vrhala temný pohled, Ariel cítila, jak se jí rtech šíří lehký úsměv. Neměla problém přiznat si, že to od ní bylo egoistické. Byla ráda, že se to všechno stalo; jinak by její sestra zemřela. Chtěla, aby Carmen žila, i když si to její sestra nepřála. Hluboko ve svém nitru Ariel věděla, že na Zemi by Carmen svá zranění v žádném případě nepřežila.

Carmen se najednou unaveně zhroutila do polštáře. „Zatraceně, umírání je děsně namáhavé.“

„Skoro umírání,“ zamumlala Ariel a zvedla se ze židle. „Skoro umírání. To je i pro tebe náročné,“ zašeptala a láskyplně odhrnula Carmen krátké vlasy z čela.

Carmen natočila tvář do Arieliny dlaně. „Mám tě ráda,“ zašeptala Carmen, a pohlédla Ariel do očí. „Je mi líto, že jsem tak otravná.“

Ariel se tiše zachichotala. „Kdo by mi kryl záda, když ne ty,“ popíchla ji.

Ariel sledovala, jak Carmen zalétla pohledem k Trishe a věděla, na co myslí. „To není to samé, Carmen. Nikdy tě nemůže nahradit,“ pronesla jemně.

Na moment se Carmeniny oči zaleskly, ale poté je rychle je zavřela. Ariel se opřela o postel. Hladila Carmen po vlasech, dokud neusnula. V prsou ucítila bolest. Pokaždé, když Carmen málem ztratila, tak to tak bolelo. V určitém ohledu ztratila Carmen už před třemi roky, když zemřel Scott. Měla opravdu štěstí, že jí to s Ericem nevyšlo. Nejdřív byla bolest nesnesitelná, ale během minulého roku trochu ustoupila. Bylo pro ni nepředstavitelné, jak muselo bolet někoho ztratit, koho člověk miloval. Ariel otevřela oči a hleděla na uvolněný obličej své sestry.

Už nikdy, přísahala si v duchu. Už nikdy nedopustí, aby se zamilovala do nějakého muže a tak mu dala moc jí ublížit.

Už nikdy nechtěla cítit bolest z manipulace a odmítnutí a vždy, když viděla svou sestru, mohla cítit, jaké to bylo, snažit se žít s nekonečnou bolestí ze ztráty. Její sestru to pomalu zabíjelo. Ani jedna z možností nezněla dobře. To už bylo lepší soustředit se na zvířata, které tak milovala. Veškerou svou lásku věnuje jim.