UAC - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Jitka

Henry

Po spolknutí pár Nurofenů společně s litrem kávy, se vydám přes Londýn s kufrem v závěsu.

Probudil jsem se s kocovinou jako prase, jako by mi v hlavě bušila kovadlina, ale naštěstí jsem si vzpomněl na vše z předchozího večera. A i opilý jsem si nezapomněl nastavit budíka, takže jsem dorazil ke Callumovi včas připravený na dobrodružství.

Zvažoval jsem, že mu napíšu zprávu, že jsem na cestě, ale pak jsem to zavrhl. Myslím, že když se prostě objevím, bude méně pravděpodobné, že změní názor, že bych mohl narušit jeho vánoční plány. Doufám, že myslel vážně to pozvání, protože jsem se těšil, že pro jednou mám na Vánoce plány.

Stojím před jeho dveřmi a zachvátí mě nervozita.

Co když to nemyslel vážně? Myslel by si, že jsem ubohý, když jsem se objevil.

Připomenu si, že by nepsal mámě, kdyby to nemyslel vážně.

Ovšem, v opileckém stavu asi není nejlepší dělat jakýkoli druh rozhodnutí.

Co, když zapomněl všechno z večírku?

Tyto myšlenky odstrčím stranou a zaklepu, než ztratím odvahu.

Z bytu slyším šramot, než se dveře otevřou. Callum stojí přede mnou s šokovaným a vzrušeným pohledem.

„Nemyslel jsem si, že se ve skutečnosti objevíš,“ řekne místo pozdravu. „Nechci, aby ses cítil povinen dodržet opileckou dohodu teď, když jsi už vystřízlivěl. Můžeš vycouvat. Nebude mi to vadit.“

„Bez šance,“ ujistím ho s úsměvem. „Těším se.“

Vypadá nejistě, jestli mi má věřit, ale usměje se.

„Jen si vezmu tašku a můžeme jít,“ řekne a zmizí v bytě.

Byl jsem zvědavý a možná jsem nakoukl do bytu, zatímco jsem čekal. Byl hezký, podobný mému. Malý, ale moderní a přehledný.

„Připravený?“ Zeptám se ho, když se vrátí ke dveřím s kufrem.

Přikývne. „Jak jen můžu být.“

Vypadá vystresovaně, ale je těžké to poznat, protože se vždy choval rezervovaně a nervózně. Zoufale jsem ho chtěl vytáhnout z ulity bez pomoci alkoholu.

Lhal bych, že bych nebyl nadšený, kdyby z ní kvůli mně vyšel. Je atraktivní a sladký a nevadilo by mi se s ním jednu noc pobavit, i když pochybuju, že by měl zájem zrovna o mě. Vypadá na dlouhodobé vztahy zahrnující všechno… já takový nejsem. Jsem ten typ chlapa, se kterým blbnete pár týdnů, než najdete muže, se kterým strávíte zbytek života. A já jsem s tím v pohodě. Takhle to mám radši. U tohoto způsobu je menší šance, že se zraníte.

Nikdy předtím jsem nebyl něčí přítel, tak jsem si myslel, že by mohla být zábava to předstírat aspoň na pár dnů, dokud nebude po Vánocích.

Posadíme se na naše místa ve vlaku – budeme muset přesedat ještě do jednoho vlaku a pak do autobusu – zapadneme zpět do typického, trapného ticha, ke kterému dochází, když jsem v blízkosti Calluma.

„Takže,“ přeruším ticho. „Jaký je náš příběh?“

„Cože?“

„Náš příběh. Jak jsme se poznali? Jak dlouho randíme? Obvyklé otázky, na které se lidé páru ptají.“

„Na to jsem nepomyslel,“ řekne ostýchavě a vyhýbá se očnímu kontaktu.

„Nejdříve ze všeho,“ řeknu a prstem mu zvednu bradu a otočím obličej ke mně. „Páry udržují oční kontakt.“ Oba se zasmějeme a on se mi konečně dívá do očí.

„Lepší?“ Zeptá se.

„Mnohem. Teď, můžeme se držet pravdy, že jsme se poznali v práci.  Jak dlouho jsme spolu?“

„Já nevím,“ pokrčí rameny. „Jak dlouho je dost dlouho, abys někoho představil svým rodičům?“

„Kurva, co já vím,“ řeknu a on se zasměje. Jeho smích je zasraně rozkošný.

„Dobře, co takhle dva měsíce?“

„Jo, to zní dobře,“ přikývnu. „Dále, jsou tu nějaké informace, co bych o tobě a tvé rodině měl vědět, které bys řekl svému příteli za dva měsíce vztahu?“

Chvíli je potichu. „Narodil jsem se čtvrtého října. Je mi dvacet devět. Vyrostl jsem v Somersetu… samozřejmě. Jsem alergický na jahody.“

Pokračuje výčtem drobných faktů, které bych měl vědět. Jeho máma se jmenuje Gwen a jeho otec – který je ve skutečnosti nevlastní – je Clive. Má staršího bratra George, který je ženatý s Leah. A mladší nevlastní bratr je Robert, který si vzal Alici. Má dva synovce a neteř, i když si nemůžu vzpomenout na jejich jména, nebo čí jsou. Jsem na sebe pyšný, že si pamatuju všechno, co bych měl. Je to hodně informací na zapamatování… pravděpodobně by mi trvalo celé dva měsíce, které spolu údajně chodíme, abych si všechna jména zapamatoval.

Zmíní se, že rád čte, ale nemá moc jiných koníčků. Neměl dlouhodobý vztah – přede mnou – a to od vysoké, což mě překvapí.

„Dobře, to stačí. Teď je řada na tobě,“ vyzve mě.

Snažím se držet stejných bodů, jako mi o sobě prozradil on.

„Je mi sedmadvacet. Narodil jsem se dvanáctého května. Vyrostl jsem v Southamptonu. Kurevsky jsem to tam nenáviděl. Jakmile jsem dosáhl plnoletosti, přestěhoval jsem se do Londýna. Moje umm…“ Zastavím se. Nestává se často, že bych říkal lidem o své rodinné situaci. Není zábava o tom mluvit. „Moje rodina… no jsem jedináček. Máma s tátou jsou hodně věřící. Nachytali mě, jak se líbám s klukem na záchodech v kostele, když mi bylo osmnáct… a… no nebyli tím nadšeni. Od té doby jsem je neviděl ani o nich neslyšel.“

„Sakra, to je mi líto,“ Callum položí ruku na mojí, kterou mám na stehně. „Díky, že jsi mi to řekl.“

„To je v pohodě. Stalo se to už dávno.“ Řeknu a propletu si s ním prsty. Oceňuji jeho dotek a rozhodnu se, že potřebujeme, abychom byly v pohodě s dotýkáním se toho druhého, jestli se snažíme prodat náš falešný vztah.

„Jak partnerské od tebe,“ popichuje mě Callum. „Sakra.“

„Co?“ Zeptám se, když náhle vytáhne svoji ruku.

„Budeme spolu spát.“

„Když myslíš, že bychom měli.“ Mrknu.

„Tak to nemyslím.“ Ve tváři se mu objeví zarudnutí. „Myslel jsem tím, že rodiče od nás budou očekávat, že budeme sdílet jednu postel. Lidé, kteří randí, spí ve stejné posteli.“

Očividně.

Je rozkošné, že došel k tomuto závěru.

„No ano, to je obecně očekávané chování párů.“

„Tobě to nevadí?“

„Proč by mělo?“ Není to tak, že by spaní vedle něj na pár nocí pro mě bylo utrpení.

Usadí se zpět na místo, ale vypadá napjatě.

„Uvolni se, všechno je v pohodě.“ Řeknu a stisknu mu napjaté rameno.

„Díky, že jsi s celou tou cestou souhlasil,“ řekne a jeho svaly se pod mým dotekem uvolní.

Cesta uběhla rychleji, než jsem čekal. Nenuceně se bavíme, což je hezké s ohledem na to, jak plachý by mohl být.

Když dorazíme do Somersetu, jsem ohromený krásou krajiny. Vyrůstat v městě a pak se přestěhovat ještě do většího znamenalo, že jsem neměl šanci trávit hodně času v otevřených krajinách lánů a kopců. Dokonce i v zimě je všechno tak zelené. Svěží a čistý vzduch. A takové ticho. Je to úplně odlišné od jakéhokoli místa, kde jsem žil.

Vystoupili jsme z autobusu v dědině, která nemůže mít víc, jak pár stovek obyvatel. Jsme přivítání mužem našeho věku, který Calluma pevně sevře v objetí.

„Ahoj,“ řekne Callum muži, když se přestane objímat. „Henry, tohle je můj bratr Robert. Robe, toto je můj přítel Henry.“

„Čau,“ pozdravím Callumova nevlastního bratra a natáhnu k němu ruku.

Přijme ji. „Rád tě poznávám.“

„Já taky.“

Cesta do domu Callumových rodičů zabere jen pět minut. Jsem si jistý, že bychom tam mohli v pohodě dojít pěšky, ale bylo od Roberta hezké, že nás vyzvednul. Zachránil nás od toho, abychom přišli do domu promrzlý.

Robert zabočí do slepé ulice plné stejně vypadajících domů z červených cihel a zajede na příjezdovou cestu dvoupodlažního domu. Vypadá to jako perfektní rodinný domek. Vánoční světélka zdobí všechna okna a okapy. Můžu vidět velký, zářící vánoční stromek předním oknem.

Vypadá to tu jako krásné místo k dospívání a způsob, jakým Callumova rodina vyběhla ze dveří, aby se s námi přivítala, znovu potvrdila, že je tohle typ rodiny, ve které jsem si přál, abych vyrůstal.

Zaženu tyto myšlenky do zadní části mozku a ignoruju bolest v hrudi, když vylézám z auta, abych se se všemi přivítal.