Tntangled - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Cara zapomněla, jak pro ni byl Gianův penthouse uklidňující a důvěrně známý. Všechny jeho vysoké stropy, teple bílé pokoje a široká okna, díky kterým mohl člověk získat pocit, jako by byl královskou výsostí, která z nich shlížela dolů na město - bylo to nádherné.

Stěny penthousu před všemi těmi měsíci slyšely její tajemství a poskytly jí bezpečný prostor. Svět tady neexistoval a místo jí dalo možnost zjistit, kým byl Gian Guzzi pod svou okouzlující, tajemnou maska. Nebo spíš, kým si myslela, že byl.

Je to stále ten samý muž, zašeptala její mysl, ale s přidaným zavazadlem.

Ano, kéž by to bylo tak jednoduché.

Když Cara prozkoumala Gianovu kancelář, zavítala do jeho šatny a zjistila, že v ní v penthousu stále ještě byly některé její kousky. Na malém mosazném háčku přihrádce šperkovnice stále visel jeden z jejích obojků, spočíval vedle půl tuctu hodinek značky Rolex. Náramky, které si sundala ze zápěstí, byly stále ještě uloženy ve skleněné míse. Vzpomínala si i na bundu, kterou jednu noc přehodila přes pelest postele, když do ní zapadla s tím hříšným mužem. Teď byla pověšená ve skříni vedle Gianových vlastních věcí.

Gian neměl žádný důvod tyhle věci si nechávat; ať už je nechat odložené tam, kam je položila, nebo je přesunout je na bezpečné místo, kde by je mohla znovu najít.

A přesto to udělal.

Gian si tyhle její drobné kousky nechával. Cara nevěděla, zda to bylo proto, že jí je jednoho dne chtěl vrátit. Možná, že ji nebyl ochotný nechat zmizet ze svého penthousu nebo ze svého života.

Když tu slídila, bylo tu něco dalšího, co bylo bolestivě zjevné. Jeho žena v jeho osobním prostoru nic neměla. Ta žena tam nikde nebyla. Žádné oblečení, make-up, fotky nebo připomínky. Bylo to, jako by - jen tady – nebyla nebo neexistovala.

Nebo možná, že on ji tam nechtěl.

Cara o tom nechtěla příliš dlouho přemýšlet. Analyzování ji téměř vždy vedlo až k příliš přehnanému přemýšlení a to byl ten problém. Už věděla, že ji Gian miloval, a ani na okamžik si nemyslela, že by řekl něco, co nemyslel vážně, nicméně když začala váhat, spolu s tím se vrátil i zbytek ostatních pochybností.

Cara nechtěla váhat.

Ne kvůli Gianovi…

Rozhodla se, že když byl večer a ona zůstávala stále na Gianově místě, tohle bylo tím jediným důvodem, proč tam byla. Pohodlí a důvěrná známost. Nic víc, nic míň.

Cara byla také ve lhaní sama sobě zatraceně dobrá.

A moc přemýšlela.

Měla být už dávno pryč. Místo toho tu zůstala, v hlavní koupelně si dala sprchu a pak si objednala jídlo - oběd a večeři. Během dne odpověděla na jednu Gianovu zprávu, ale další zatím neposlal.

Cara nevěděla, zda to byl z Gianovy strany záměrný tah nebo ne. Rozhodně od něj bylo chytré nechat ji pár hodin na pokoji, oddělenou, aniž by jí do hlavy zněl jeho hlas, takže se mohla propracovat svýma sračkama. Vždycky je tak zpracovávala.

Teprve poté, co už dávno uplynul čas večeře, si Cara začala myslet, že se možná něco stalo. Poslala Gianovi další zprávu, nicméně odpověď neobdržela.

Zrovna po další poslané zprávě, kde mu napsala, aby jí zavolal, až bude mít čas, vklouzla do svých bot, aby opustila penthouse, se otevřely dveře výtahu v penthousu. Chris - Gianův muž, který na Caru před pár měsíci dohlížel - spěchal dovnitř, v ruce svíral černou taškou.

Když dole v chodbě uviděl Caru, zaváhal.

„Omlouvám se, myslela jsem, že bys mohl být Gian,“ řekla Cara.

Chris si odkašlal a ohlédl se na výtah. „Boss tě přivedl?“

„Minulou noc.“

Ten muž nevypadal ani překvapeně. „Dobře. Měla bys zamířit ven.“

Tón, který se ozval v Chrisově hlasu, zastavil Caru přesně tam, kde byla. „Co se děje?“

„Nic, kvůli čemu byste si musela dělat obavy, slečno.“

„Moje jméno je Cara.“

„Stále znám vaše jméno a stále dávám přednost tomu, jaké používám.“

Cara se zamračila. „Protože nejsem jeho manželka, nebo...“

„Protože jde o věc respektu,“ přerušil ji Chris, když kolem Cary proklouzl chodbou dál. „A teď, mluvím vážně. Zmiz z této budovy, nejlépe během dalších deseti minut či tak nějak.“

„Proč?“

„Nenechala jsi tu nic svého, že ne?“

„Proč neodpovídáš na mé otázky?“ zeptala se Cara.

Chris otevřel zásuvku zdobeného stolu v chodbě a vytáhl z ní zbraň, kterou dal do tašky. Cara na něj zírala jako idiot. Přemýšlela, jak bylo možné, že si té zbraně nikdy nevšimla a kolik dalších zbraní by mohlo být v penthousu ukryto.

A pak ji napadla ještě naléhavější myšlenka.

Proč tu byl Chris?

Nikdy nebyl zvyklý chodit dovnitř Gianova penthousu bez předchozího svolení. Co si Cara pamatovala, nikdy dřív tohle neudělal. Pokud to dělal teď, bylo to kvůli těm zbraním? Věděl, kde byly, nebo alespoň většina z nich, a z nějakého důvodu se jich musel zbavit?

„Chrisi -“

„Dobře,“ řekl Chris a s prázdným výrazem ve tváři se otočil směrem k Caře. „ Caro, pokud se necítíš na to, že by ses chtěla dostat na policejní stanici, abys kromě spousty dalších věcí, na které se budou ptát, vysvětlovala, proč se nacházíš u bosse doma, a to, co jsi tu s ním dělala, musíš odejít. Pokud jsi tu zanechala něco, co promluví o tobě, konkrétně o tom, že jsi tady byla, pak si to vezmi a běž. Nemám čas na to, abych tě z tohohle místa odváděl jako chůva, protože mám na práci spoustu dalších sraček.“

Cara se stále ani nepohnula. „Kde je Gian?“

„Právě teď je buď zavřený, nebo vyslýchaný. Podle toho, co našli na usedlosti, protože na cestě bylo povolení pro prohlídku toho místa. Chceš tu stát, až se sem dostanou nebo co?“

Do prdele.

„Měla bych jít,“ řekla Cara.

Chris přikývl. „Jo, udělej to a rychle.“

Právě, když Cara vyšla z hlavních dveří budovy, u strany silnice zastavil první policejní křižník a neoznačené auto. Kolem ní prošli důstojníci a jeden civilně oblečený detektiv s odznakem, který mu visel kolem krku, ale nikdo z nich neprojevil sebemenší zájem o zrzku, která opouštěla budovu.

Zastavila si taxi a teprve, když se ocitla zpátky u sebe doma, ukrytá ve své vlastní posteli, se poprvé pořádně nadechla.

Co se právě stalo?

Ta otázka jí stále vrtala v hlavě. Cara netušila, jak na ni odpovědět.

*******

„Začínám si myslet, že nevíš, jak odpovědět na telefonní hovor.“

Cara v Carolina's House prakticky spadla ze štaflí, kterou používala k tomu, aby uložila potraviny do spíže. „Ježíši, Zia, vydávej nějaký hluk.“

Její teta Daniele jen zvedla obočí.

Cara opatrně slezla ze štaflí dolů a přitom ignorovala to, jak v okamžiku kdy už nebyla tak vysoko, se pod jejíma nohama podlaha trochu zakymácela. Její nový problém s výškami a závratěmi se stával nepříjemným, ale ignorovala ho.

Ignorovat to bylo snazší, než řešit to, co to znamenalo.

„Tenhle týden jsem ti volala třikrát,“ řekla teta.

Cara pokrčila rameny. „Měla jsem hodně práce.“

A vyhýbala jsem se tomu.

Celé tři týdny se vyhýbala všemu a všem, co se týkalo rodiny Guzzi, policie a aktuálně probíhajícího vyšetřování jejich podnikání. To také znamenalo ignorovat svou vlastní rodinu, zejména svou tetu a strýce, kteří byli jen jedni z mnoha lidí, kteří byli ve městě předvoláni policií k výslechu.

Cara moc dobře věděla, že je lépe se do toho nezaplést.

Byla si jistá, že Gian by to po ní nechtěl.

Samozřejmě, že Cara si držela krok s tím, co mohla. Vypadalo to, že Gian samotný se ocitl ve vězení s půl tuctem obvinění za držení zbraní a podle zpráv byly nalezeny zbraně i v usedlosti Guzzi. Zbraně však zjevně nesouvisely zcela s hlavním cílem vyšetřování – ať už se jednalo o cokoli, protože tyhle informace nebyly známy – ale i tak byly neregistrované, nelegální zbraně stále důvodem ke vznesení obvinění.

Kanada neměla ráda zbraně na ulicích. Zejména ne nelegální zbraně.

Vzhledem k Gianovu jménu a vztahům, předchozím zatčením za napadení se zbraní a jeho schopnosti opustit zem, už jen díky množství nul na svém bankovním kontě, byl až do soudu umístěn do vazby. Soudní proces, který by pravděpodobně měl proběhnout rychle, protože Gian výměnou za dohodu, která mu byla ohledně obvinění nabídnuta, akceptoval zkrácení řízení.

Nebo alespoň to Cara slyšela…

Snažila se do toho nezapojit. Snažila se být nenápadná a zatraceně se od toho všeho držet dál, aby se do toho nepořádku nezapletla i ona sama. Taková byla zpráva, kterou dostala během pozdně noční návštěvy od Chrise. Muž se ukázal u jejích dveří, aby jí od Giana předal tyto pokyny a nic víc.

Cara neměla moc na výběr, než souhlasit.

A jak to tak vypadalo, její život byl už v zatraceném nepořádku z více důvodů, než bylo jen Gianovo zatčení. Neměla v plánu přidat k tomu další pitomost.

„Potřebovala jsi něco konkrétního?“ zeptala se Cara tety. „Protože tohle tady opravdu musím dodělat, abych mohla jít domů a pracovat na své eseji, kterou musím příští týden odevzdat.“

„Ne, jen jsem se o tebe bála, Caro. Nezavolala jsi, ani jsi nepřišla. Chtěla jsem tě zkontrolovat. Vím, že když nejsi ve škole, jsi celý týden tady, takže jsem si myslela, že když jsem byla v sousedství, zastavím se tu.“

Slova její tety zněla dost upřímně.

Cara se rozhodla ženu uklidnit.

„Jsem v pořádku, Zia. Ale opravdu mám hodně práce. Slibuji, že si to u tebe vyžehlím a tenhle víkend přijdu na večeři. Nemám nic lepšího na práci, dobře?“

Daniele našpulila rty, ale nakonec se usmála a přikývla. „Fajn, to zní dobře. A jsi v pořádku, že?“

„Ano, proč?“

„Dneska vypadáš trochu zeleně, to je všechno.“

Cara spolkla nevolnost, která se jí vznášela v žaludku a vzadu hrdlem stoupala výš. Skrývat to nebylo nejjednodušší - zvláště když se náhodné nutkání ke zvracení objevovalo v tu nejhorší dobu - ale dařilo se jí to.

„Jsem v pořádku,“ ujistila ji Cara. „Až se dneska večer po práci vrátím domů, zavolám ti, dobře?“

„Pokud jsi si jistá…“

„Dokonale jistá, Zia.“

Vypadalo to, že Cařiny lži a falešné úsměvy svou práci odvedly. Její teta odešla s požadavkem, že bude lepší, pokud jí dneska večer zavolá a o víkendu se ukáže na večeři. Jen stěží dokázala vydržet, než se vytratil zvuk tetiných kroků a už se musela natáhnout po odpadkovém koši v rohu, aby se vyzvracela. Zatímco se snažila ustát druhou vlnu nevolnosti, která po prvním kole následovala téměř vždy, ruce se jí třásly.

Odpověď na největší otázku svého života dostala dneska ráno, když načůrala na umělohmotnou tyčinku a v malém okénku na ni zíralo jediné slovo. Po sedmi dnech zpoždění a množství dalších příznaků, Cara odpověď znala. Stále držela test, napůl se modlila, aby vyšel tím jedním způsobem, a přesto, když to konečně věděla s jistotou, cítila směs úlevy, radosti a absolutně mrazivého strachu.

Těhotná.

Těhotenský test měla stále ve své kabelce. To zatracené slovo na něm pravděpodobně stále ještě blikalo. Cara byla až příliš vyděšená, než aby to zkontrolovala. Nebyla připravená na to, aby to byla skutečnost.

Ještě ne.

******

„Slečno Rossi.“

Cara při zvuku Chrisova pozdravu za sebou ztuhla. Otočila klíčem, aby zamkla dveře bytu, a otočila se k muži tváří v tvář. Usmál se na ni. „Mohl jsi zaklepat na dveře.“

„Zrovna jsem přijel.“

„Mmm.“

Chris kývl k její tašce. „Někam jdeš?“

„Vlastně do školy. Dneska ráno jsem první hodinu zmeškala, takže se snažím nezmeškat i tu další.“

„Bylo by to tak špatné, kdybys vynechala i druhou?“

Cara svou tašku pevně svírala. „No, tak trochu ano.“

„Vypadáš unaveně,“ poznamenal.

„Já?“

„Trochu.“

Cara nikomu nenaznačila, že se něco dělo. Uplynulo už osm týdnů od Gianova zatčení a pět týdnů od doby, co zjistila, že byla těhotná, ale nikomu to neřekla. Ani jediná živá duše neznala její tajemství, a prozatím to tak chtěla udržet dál.

V začátku těhotenství procházela drsnými časy. Vyčerpání a ranní nevolnosti si na ni vybíraly svou daň. Spala zatraceně mnohem víc než obvykle, což vzhledem k tomu, že sama sebe vůbec nepovažovala za ranní ptáče, bylo už co říct, a stále nedokázala cítit vůně přípravy jídla, aniž by zvracela.

Nebylo to nijak extra zábavné.

Cara byla teprve v osmém týdnu těhotenství a přemýšlela, jak to má zvládnout dalších třicet dva týdnů. Doktor ji ujistil, že únava by se během druhého trimestru měla zmírnit, stejně jako nevolnost, ale ona nebyla si jistá, zda mu věřila.

„Můžu tě dneska svézt?“ zeptal se Chris. „Je tu někdo, kdo by tě rád viděl.“

„Nemá dnes Giana soud?“

„Jo.“

„Je to on, kdo mě chce vidět?“

„Ano.“

Cara se zamračila. „Jak přesně? Vždycky je převážen k soudu přímo z vězení s pouty a v policejním autě s ostrahou.“

Chris pokrčil rameny. „To jediné, co můžu říct, je to, že dneska bylo možná zataháno za pár provázků.“

„Dokonce mi ani nezavolal.“

„Jeho hovory jsou monitorovány a on nikomu nevolá. Zprávy jsou předávány tam a zpět při osobních návštěvách. To je tak, jak tyhle sračky chodí.“

„Aha.“

„Věř mi, že vězení není dovolená.“

Cara protočila oči. „To jsem nikdy neřekla. Ale zavolat by bylo milé.“

„Pravděpodobně se to nestane. Možná návštěvu, jakmile trochu pomine zájem médií, ale ne telefonát. Nechce dostat do záznamu nic víc než jméno a datum. Takže pojedeme?“

Když jí to Chris nabídl, Cara mu předala svou tašku. „Fajn, jedeme.“

******

Cara si byla jistá, že se ulička uprostřed města, ve které Chris zaparkoval, nenacházela nikde poblíž soudní budovy, ve které už dřív probíhal Gianův soud.

„Co tu děláme?“ zeptala se Cara.

Chris si nasadil sluneční brýle, zapnul rádio a oběma rukama se opřel zezadu za hlavu. „Právě teď čekáme.“

Vzhledem k mužově vágní odpovědi měla Cara zřetelný pocit, že by se jí nedostalo odpovědi na žádné jiné otázky, takže se už dál neptala. Nebyla si jistá, kolik času uplynulo – deset minut, možná dvacet. Pak se Chris napjal a jeho pohled zajel ke zpětnému zrcátku.

Cara se ohlédla přes rameno.

Za nimi v uličce zaparkovalo policejní auto.

Chris nic neřekl. Poté, co ze sedadla spolujezdce zvedl velkou obálku, jednoduše auto opustil. Cara sledovala ze zadního okénka, jak Chris předal obálku prvnímu policajtovi, který z auta vystoupil. Druhý důstojník, mladší než ten první, zamířil k zadní části auta, aby odemknul a otevřel jeho dveře.

Když Gian vystoupil z policejního auta, Cařiny myšlenky ohledně podivné scény a očividnému úplatku, který právě proběhl, se rozplynuly pryč. Gian měl spoutané ruce před sebou, ale když Gian natáhl svá zápěstí, mladší  důstojník pouta rychle odemkl. Oblek, který měl Gian na sobě, byl v rozporu se skutečností, že už osm týdnů strávil v malé vězeňské cele. Oblek vypadal dokonale vyžehleně a naprosto dokonale mu padnul

Bylo vyřčeno pár slov, důstojníci se pak otočili k sobě, aby si mezi sebou povídali, a Gian zamířil ke Chrisovu autu. Cara si ani neuvědomila, že až do okamžiku, než vklouzl na zadní sedadlo vedle ní, celou dobu zadržovala dech.

Nejdřív nic neříkal.

Jeho ruce – Bůh ví, jak jí jeho ruce chyběly - přejely přes její tváře tím nejjemnějším dotekem. Pak ji k sobě přitáhl blíž. Na okamžik, na pár blažených vteřin, všechny Cařiny stresy a strach a starosti zmizely. Jeho tmavé oči přejížděly přes její rysy, svými palci ji hladil po kůži a Cara si vzpomněla, jak se znovu usmívat.

„Po tvé tváři se mi stýskalo,“ zamumlal Gian.

Cara se zasmála. „To je to jediné, co musíš říct?“

„Ne, rozhodně ne. Omlouvám se. Miluji tě. Je toho ještě o něco víc, ale tohle je to nejdůležitější.“

Dřív, než si to Cara stihla dvakrát promyslet, uzavřela vzdálenost mezi nimi. Polibek začal naprosto nevinně a dost sladce, ale netrvalo vůbec dlouho, kdy změnil se do spalujících hlubin něčeho mnohem hříšnějšího a zoufalejšího. Zbožňovala, jak se jeho prsty zapletly do jejích vlasů, zatímco jeho jazyk válčil s tím jejím. Skoro zapomněla na celý svět a lidi mimo auto.

Ne, když se její srdce náhle probudilo s tou důvěrně známou melodií.

Gian, Gian, Gian.

To bylo tak, jak ta píseň zněla.

To a láska, láska, láska.

Cara věděla, že to bylo špatné a ošklivé. Po tom všem, co se stalo, nikdy neměla doufat v budoucnost s tímto mužem, se kterým nemohla být ničím, takže neměla mít v úmyslu zaplést se s ním. Přesto to dělala.

Doufala a přála si to. Pomyslela si, že riziko pádu a shoření by mohlo být možná v pořádku, pokud by ho, zatímco se to stalo, mohla milovat. Možná.

„Slyšela jsem, že jsi zatahal za nějaké provázky,“ řekla Cara, když ji Gian jemně políbil na lícní kost. „Nebojí se, že bys možná mohl utéct?“

Gian se uchechtl a znovu ji políbil na ústa. „Ne, ani v nejmenším.“

„Jak moc jsi je podplatil?“

„Hodně.“

Cara dovolila Gianovi, aby si ji k sobě přitáhl blíž, libovala si v úžasných pocitech, jak se jeho prsty probíraly jejími kadeřemi. Byla to intimní, uklidňující akce, kterou s ní v soukromí obvykle dělal jen on, ale pro ni to byla její nejoblíbenější věc.

„Nemám moc času,“ řekl Gian. „Pár minut, to je všechno.“

Cara přikývla. „Dobře.“

„Přes Chrise zařídím, pokud to bude možné, abys mě během příštích pár měsíců mohla občas navštívit. Potřebuju, aby se zpravodajství a ta zkurvená média prostě jen... kapku uklidnila. Nechci tě zaplést do žádného z těch nesmyslů, Caro. Ne, když tomu můžu zabránit.“

Cařino srdce se na zlomek vteřiny zastavilo.

„Několik měsíců?“

Gian se zhluboka nadechl. „Sedm měsíců. Pět spolu s časem, který jsem si již odseděl ve vazbě. Brzy to skončí a uteče to dřív, než se nadějeme. Nedělej si s tím starosti.“

Pro něj bylo snadné to říct.

Pro něj bylo snadné si to myslet.

„Ztuhla jsi,“ řekl Gian. „Proč?“

Cara se snažila zformulovat svá slova, snažila se najít vysvětlení pro svou reakci, ale nevycházela z ní žádná slova. Stále jen vzadu v hlavě slyšela pět měsíců.

„Caro,“ řekl Gian jemně.

Podívala se na něj, ta slova měla přímo na špičce jazyka. Řekni to, a pověz mu to, myslela si. Musel o jejím těhotenství vědět. Zvlášť teď.

Dřív, než cokoli řekla, přerušilo ji lehké zaklepání na okénko. Hned u dvířek stál Chris a pak ukázal směrem k policejnímu autu. Gian si povzdechl, ale v odpověď jednou přikývl.

„Omlouvám se, mon ange.“

Cara ho nechala odtrhnout se od ní, i když ji to doslova řezalo zaživa. „Počkej.“

Gian už otevřel dveře a jednou nohou byl venku z auta. „Co, Caro?“

Popadla svou tašku a zabořila se do ní. Hledala malý papír, který tam měla. Vzhledem k tomu, že si stěžovala na křeče, její lékařka jí domluvila schůzku na časný ultrazvuk. Jak se ukázalo, nedělo se nic špatného. Vše bylo naprosto normální, svaly se jí stahovaly křečemi, protože se její děloha díky dítěti zvětšovala. Zároveň při vyšetření dostala malou fotku, na které bylo ve velikosti arašídového oříšku.

Cara našla obrázek ze sonogramu a strčila ho Gianovi do ruky. Nahoře byl předpokládaný termín porodu, aktuální délka těhotenství a další informace.

Gianův pohled těkal mezi zrnitou, černobílou fotkou, kterou měl v ruce a Carou. „Je to… ehm, to, co si myslím, že to je?“

„Jo,“ zašeptala, „to je přesně to, co si myslíš, že to je.“

Ani na okamžik o ní nepochyboval, jen se sklonil dovnitř auta a tvrdě ji políbil na ústa.

„Jsem trochu vyděšená,“ řekla mu Cara.

Gian pevně držel její tvář, ale přesto se jí dotýkal jen jemně. „Jo, teď to chápu, bella.“

„Pět měsíců je skoro celý čas.“

„Ale ne celý, dobře? Ne celý, sladká dívko. “

„Bossi, policajti se musí dostat do pohybu, takže…“

Gian natáhl ruku, čímž Chrise okamžitě přiměl sklapnout. Pohledem ani na okamžik neuhnul z Cary. „Pokud je něco, co chceš nebo potřebuješ, Chris ti to dá. Nebo Dom. Někdo. Rozumíš?“

Cara přikývla. „Omlouvám se. Měla jsem plné ruce práce se začátkem školy a vším kolem. Zapomněla jsem na pár prášků a -“

Znovu ji políbil a tím ji umlčel. Chvění, které jí začínalo procházet páteří, bylo nádherně známé.

„To je mi jedno, Caro.“

„Bossi -“

„Nasrat,“ vyštěkl Gian přes rameno.

Chris s rukama vzhůru ucouvl. „Omlouvám se.“

Gianův pohled byl zpátky na Caře. „Pět měsíců není nic. Už jsme to vydrželi tři měsíce, že?“

„Ani jsme nevyřešili problémy, ani jsme si o tom nepromluvili. Šukali jsme a teď jsme tady! To není to samé, Giane. Je to jako velká bomba, která odtikává, aby jednoho dne zatraceně vybuchla.“

„Dost blízko, Caro. A koho to zajímá, jestli vybouchne, pokud ohňostroj bude velkolepý? My jsme zatraceně perfektní, lásko. Je t'aime, ti amo, miluju tě. Navždy.“

Tomu věřila.

Miloval ji šíleně, ale nevěděla, proč.

Miloval ji hloupě, a ona to měla tak moc ráda.

Všechno tohle bylo špatně.

Byly to všechny druhy chyb.

Možná, že to bylo tak, jací měli být.

„V tomhle - v nás, mi musíš dát na výběr.“

Gian se zasmál svým sexy způsobem. „Dal jsem ti na výběr. Vybrala sis nastoupit do mého auta. Přišla jsi se mnou. Jsi moje a ty to víš. “

Bože.

Proč měl tak zatracenou pravdu?

„Navždy, Caro,“ zopakoval a rychle ji znovu políbil.

„Navždy,“ zopakovala po něm Cara.