SFD - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 8. června

Od: Cole

Komu: Jared

 

Nikdy neuhodneš, kde jsem, cukříku. Jsem ve Vegas s Jonathanem.

Nečekaně šťastným řízením osudu, no ne? Rád bych ti popsal všechny špinavé detaily, ale co se tady stane, tady i zůstane. Stačí, když použiješ svoji představivost.

 

NEJSEM překvapený, že ho najdu v kuchyni, když se večer vrátím domů. Stůl už je prostřený.

„Doufám, že necítíš povinnost vařit,“ řeknu mu, když pokládá velkou mísu étouffée (pozn. krevety v rajčatové omáčce s kořením, podávané s rýží) na stůl.

„Lásko, nikdy se necítím povinen cokoliv dělat. Občas bys to měl zkusit.“

Nedokážu si ani představit, jak to musí být osvobozující. „Co jsi dnes dělal?“

„Četl, dal si šlofíka a potuloval se kolem.“

„Šel jsi do kasína?“

„Jo, ale jen na nákupy. Nesnáším hazard.“

„Tak proč si přijel do Vegas?“

„Já nevím, lásko,“ šibalsky se na mě usměje. „Muselo to být kvůli vše-co-zvládneš-sníst slanině.“ Zasměju se. „Jsi tu často?“

„Dost na to, abych si tu koupil byt.“

Nechá své skořicové vlasy spadnout dopředu, takže mu nevidím do očí.

„A jak si tu obvykle hledáš společnost?“

„Najdu si někoho v klubu, nebo jdu do lázní.“ Dramaticky se otřese, což mě přiměje se znovu zasmát. „To jsi tak moc proti?“

„Přiznávám, že jsem lázně několikrát vyzkoušel, ale výběrem jsem moc nadšený nebyl.“

„Tak jak to děláš ty, když cestuješ?“

Odhrne si vlasy a usměje se. „Mám přátele.“

„Myslíš, přátele, jako jsem já.“

„Samozřejmě.“

„Holka v každém přístavu?“ Zeptám se s úsměvem.

„Nejedná se o skupinku holek, lásko, to tě ujišťuju.“

„Tak, koho máš v Paříži?“

„Armana a Joriho. Arman je strašně zábavný, ale neustále má nějaký vztah a často se rozchází.“

„A když má vztah, tak je ze hry?“

„Rozhodně, lásko. Jeho vztahy nikdy nevydrží, ale já nebudu ten, kdo je rozbije.“

„A Jori?“

„Jori je ten nejkrásnější muž, jakého jsem potkal.“ Odmlčí se a spiklenecky na mě mrkne.

„Vyjma současné společnosti, samozřejmě.“

„Samozřejmě.“ Zasměju se. Jsem docela průměrný. Nemám mylné představy, kdo pravděpodobně vypadá lépe.

„Ale Jori to udržuje v tajnosti,“ pokračuje. „Se svojí manželkou se před pár lety rozvedl a nemůžeme jít ani ven. Což je tak nudné.“

„Havaj?“

„Tam je klub Hilo, ale na takové věci nemám energii. Přijde mi to strašně nezáživné. Jsou tam většinou vysokoškoláci, stačí říct, lásko, že ti kluci jsou každým rokem mladší.“

„Vypadá to tak.“

„Ale je tam barman Rudy. Není zrovna Adonis, ale v posteli je dobrý a je s ním zábava.“

„Vail?“

Protočí oči. „Vail už není zdaleka tak zábavný, protože se Jared začal vídat s velkým, nasraným policajtem.“

„Hamptons?“

„Tam je několik možností, ale většinou si vyberu trávit čas se svým zahradníkem Raulem.“

„Tvým zahradníkem?“

„No, není jen můj zahradník. Pracuje pro několik rodin v okolí.“

„To je strašné klišé, no ne?“

Ušklíbne se. „Možná jo, ale kdybys viděl Raula, pochopil bys.“

Zasměju se. „Dobře a co Phoenix?“

„Tam je pár mužů, se kterými se příležitostně vídám. Ale pravdou je, že Phoenix je poslední rok, či dva strašně jednotvárný. Takže jsi přišel právě včas.“

„Jsem rád, že jsem mohl být užitečný.“

„Já taky, lásko,“ řekne s dokonale vyrovnaným výrazem. „Jakmile dojíme večeři, uvidíme, jak bych ti mohl ukázat mé uznání.“

 

DALŠÍ dva večery jsou stejné. Vždy uvařil večeři a jídlo bylo úžasné. Skončil jsem tak, že jsem umýval nádobí, to bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat, ale čtvrtý večer, když jsem se dostal domů, na stole neleželo jídlo a byt nebyl naplněný neuvěřitelné lákavou vůní. Vyšel z ložnice a neměl na sobě nic jiného než obtažené, černé kalhoty.

„Omlouvám se, že jsem dnes večer neuvařil, zlatíčko. Ztratil jsem pojem o čase.“

„Nemusíš se omlouvat,“ snažím se, abych nezněl zklamaně. „Nabídl bych ti, že uvařím, ale můj výběr jídel je docela omezený.“

Usměje se. „Jak omezený?“ Zeptá se, ale já vím, že to udělal jen proto, aby se mi mohl smát.

„Tacos, sendvič, mražená pizza a špagety. Předpokládám, že tam někde mám omáčku.“ Ušklíbnu se. „Zní ti něco z toho dobře?“

Zasměje se. Stejně jako jeho hlas i smích je lehce zženštilý a velmi tichý. „Ani vzdáleně.“

Přistoupí blíž ke mně a pohled v jeho očích se pomalu změní z výsměchu na něco jiného – něco, co jsem se naučil velmi rychle rozpoznat. „Chceš vyrazit ven?“ Zeptám se, i když díky teplu, co mu vyzařuje z očí, dostanu další nápady. Zrychlí se mi pulz a hlas mám maličko nakřáplý.

„Vlastně ano,“ řekne. Teď už stojí přímo přede mnou, hlavu drží skloněnou, takže všechno, co můžu vidět, jsou jeho vlasy. Jsou trochu vlhké a cítím šampón, co použil. „Poblíž je restaurace Wynn, která by měla být skvělá. Udělal jsem nám rezervaci.“

„To zní skvěle.“

„Ale nejdřív,“ stáhne mi sako z ramen a nechá ho spadnout na zem přede mnou. „Dovol mi, abych ti pomohl sundat tenhle oblek.“

 

NAKONEC se znovu oblékneme a zamíříme do Wynn. Můj byt není daleko od Stripu, takže se rozhodneme tam dojít. Když nepočítáme naše katastrofální první rande, všechen společný čas jsme strávili v soukromí, buď u mě doma, nebo v bytě. Úplně jsem zapomněl na můj první dojem, co jsem z něj měl – ale teď jsem si vzpomněl.

Byl okázalý. Není pro to jiné slovo. Způsob, jakým šel: tak nějak lehce, příliš se houpe v bocích. Ten způsob, jak stojí s jedním bokem výš. Je to tempo jeho řeči, v gestech, které učiní, způsob, jakým drží hlavu, jak se na mě dívá skrz ofinu. Tak nějak, když jsme sami dva, je to méně zřejmé. Míň okázalé. Méně nesnesitelné. Ano, neustále se mnou flirtuje, mrká na mě – ale jen v žertu – a nazývá mě drahouškem nebo zlatíčkem. Ale když jsme sami, toto chování je utlumeno. Teď, když jsme znovu na veřejnosti, mě to zasáhne přímo. Je to přehnané a zveličené. Cítím, jako by ten muž, se kterým trávím svůj čas a sdílím postel, najednou zmizel a nastoupil na jeho místo úplný cizinec. Dokonce i ve Vegas se za ním lidi otáčí, když kolem nich prochází a pobaveně se usmívají. Dojde mi, že jsem trochu v rozpacích, že jsem s ním viděn a nenávidím se za to. Cítím se vykolejený a trochu nepříjemně.

„Je všechno v pořádku, lásko?“ Zeptá se mě, když čekáme, až nám připraví stůl.

„Samozřejmě,“ přinutím se usmát.

„Mmm – mmm.“ Dívá se na mě a já cítím, jak mi rudne tvář.

„Všechno je v pořádku.“

„Nemusíš mi lhát,“ smutně se na mě usměje. „Vím, že tě ztrapňuju.“

„Ne! To rozhodně ne!“ Řeknu a hned mě napadne, jestli neprotestuju až moc vehementně.

Stále se na mě usmívá. „Není to pro mě nic nového, lásko. Některé lidi znervózňuju, některé pohoršuju. Někteří to považují za zábavné.“ Pokrčí rameny. „Je v pořádku si to přiznat.“

„Tak to není,“ přál bych si, aby to, co říkám, byla pravda. „Přísahám –“

„Nedělej si s tím starosti,“ odvrátí se ode mě. „Buď si na to zvykneš, nebo se rozhodneš, že v posteli stejně nejsem až tak dobrý.“

Nevím, jestli to mám ještě víc popřít, nebo se zkusit omluvit, nebo to prostě nechat být. Stojím na místě a proklínám se – nejdřív proto, že jsem takový debil, pak proto, že jsem ohledně toho tak průhledný. Nikdy předtím mi nevadilo, že lidi věděli, že jsem s nějakým mužem. Proč by to teď mělo být jiné?

Jakmile se posadíme, dám se dohromady. Ano, jsme na veřejnosti, ale když spolu sedíme u malého stolu, připadá mi, jako bychom byli zase sami. Pořád po mě hází flirtující pohledy a v hlase se mu objevuje výsměšný tón. Na což jsem už zvyklý. Ale zdá se mi, že všechno ostatní opadlo a cítím, jak se znovu uvolňuju.

„Vážně se omlouvám,“ řeknu, ale stále se nemůžu donutit, abych se setkal s jeho pohledem.

„Neomlouvej se, lásko. Jen nečekej omluvu ode mě.“

Ať už se potom na chvíli cítil trapně, nebo jsem to byl jen já, netuším. Samozřejmě jsme si museli nejdřív objednat jídlo, než jsme si objednali víno. Můj napůl vtipný návrh, abychom si objednali Chianti, se setkal s výsměšným opovržením, zejména proto, že jsem si dal lososa.

„Co si myslíš o jídle?“ zeptá se mě poté, co jsme snědli polovinu jídla.

„Je vynikající,“ mrknu na něj, „ale ty vaříš líp.“

Rychle se podívá do talíře a já mám podezření, že to udělal proto, abych neviděl, jak se červená. „Jsi tak hodný,“ řekne. Schovává přede mnou oči, ale můžu říct, že se usmívá.

„Někdo v tvé minulosti tě dobře vycvičil.“

Zasměju se, i když jen trochu. „Ano, to udělal,“ připustím a myslím na Zacha. „A pak mě nechal odejít.“

Číšník nám přinesl účet a nastal jeden z těch směšných momentů, o kterých jsem si myslel, že se stávají jen ve filmech, oba jsme se současně natáhli. Každý jsme měli jednu ruku na kožených deskách, ale ani jeden z nás ji nezvedl.

„Zaplatím to.“

„Vím, že bys to udělal, ale nechci to.“

„Vážně?“ Vypadá pobaveně. „Vybral jsem restauraci, takže je spravedlivé, abych to byl já, kdo zaplatí.“

„Platil jsi naposledy.“ A zaplatil až moc, a já nic neřekl. „Teď je řada na mě.“

„Zlatíčko, nesnažím se tady chvástat, ale oba víme, že mám směšné množství peněz –“

„O tom to není,“ řeknu a cítím, jak mi znovu rudnou tváře.

„Vážně?“ zopakuje, ale tentokrát zní skutečně překvapeně, a ne uštěpačně.

Samozřejmě má víc peněz, než já. No, víc peněz než já je velmi slabé označení, ale nejsem úplně na mizině. Vydělávám si dobře a mám jen málo výdajů. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem na vrchních příčkách střední třídy. On, na druhé straně, má doslova miliony. I když je to drahá restaurace, věděl jsem, že náklady na naši večeři jsou pro něj jen kapka v moři. Ale pořád mě trápí, že by měl všechno platit sám. Má pýcha mi to nedovolí.

„Vím, že ti to přijde hloupé, ale už jsi zaplatil za let sem, abys mi dělal společnost. A každý den jsi uvařil. Dlužím ti to.“

Stále vypadá pobaveně a trochu zmateně. „Je to pro tebe důležité.“ Nebyla to otázka, ale můžu říct, že tomu nerozumí, ale snaží se mě pochopit.

„Ano.“ Sedí, dívá se na mě, jako by na něco čekal – ať už na to, jestli nezměním názor nebo na vysvětlení, netuším, ale pak pomalu stáhne ruku z desek.

V době, kdy odcházíme z restaurace je už pozdě. Je potichu skoro celou cestu zpět. V tichosti se připravíme do postele. Nezdá se, že by chtěl iniciovat sex a já nechci tlačit. Stočí se na své straně postele a já se natáhnu na záda na své. Už téměř spím, když na sobě ucítím jeho štíhlé tělo. Otevřu oči a najdu ho, jak na mě shlíží. Nedostatek světla v pokoji mi znemožňuje přečíst jeho výraz.

„Přemýšlel jsem, a nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy mi někdo něco koupil nebo za mě něco zaplatil.“

Jsem překvapený. „Na nic?“

Zavrtí hlavou. „Ani za večeři.“

Moje naléhání na koupení večeře nebylo nic jiného než má vlastní pýcha. Nečekal jsem, že to pro něj bude něco znamenat. Ale teď, když jsem to slyšel, uvědomuju si, že znamená. „A co na Vánoce?“

Znovu zavrtí hlavou. „Ne.“

A pak si poprvé uvědomím, jak osamělý musí jeho život být.

Jeho otec je mrtvý, s matkou se odcizili. Nemá žádné sourozence. Nemá nic jiného, než hrstku příležitostných milenců, roztroušených po celém světě od Paříže po Havaj.

Mým prvním instinktem je ho držet – omluvit se a vše zlepšit – ale mám takové podezření, že by mi to nedovolil. Vklouznu prsty do jeho hebkých vlasů a jen řeknu, „bylo mi potěšením.“