SFD - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 17. dubna

Od: Cole

Komu: Jared

 

Och Cukříku, chci s tebou něco probrat! Zavolal jsem Jonathanovi, jak jsi navrhoval, a on očividně neměl ponětí, kdo jsem. Pokud chceš, abych se usadil, tak nedávej moje číslo prvnímu bláznovi, na kterého narazíš, buď té lásky, jo? Předpokládám, že ti musím odpustit. Řekl bych, že mi dlužíš, ale vím, že tvůj velký, zlý přítel by nikdy nedovolil, abys mi to vynahradil. Byla to taková ostuda…

S Jonathanem jsme zašli na večeři a byla to katastrofa. Jsem si docela jistý, že nejsem jeho typ. A i když je strašně roztomilý, je taky upjatý, nemá smysl pro humor a je úplně posedlý svojí kariérou. Jen tak pro upřesnění, Cukříku, to jsou věci, které je třeba zmínit, když domlouváš rande naslepo. Obávám se, že jsem to nezvládl dobře, stačí říct, že ve Phoenixu je stále depresivně sucho. Dal jsem mu své číslo, ale předpokládám, že dřív zamrzne peklo, než že zavolá. Dobrá věc je, že mě zaujal, ale podle toho, jak vypadá situace teď, budu muset odletět zpět do Paříže, abych si vrznul.

Příští víkend mě vezme táta na hru Diamondback. Nejsem moc fanouškem baseballu, ale trvá na tom, že párkrát do roka musíme jít na zápas. Koupíme si předražené hot dogy a levné, masově vyráběné pivo, které stojí osm babek za kelímek. Táta mluví o statistikách a sestavách týmů a já předstírám, že mě to zajímá, i když oba víme, že ne. Stejně jako když já strávím polovinu hry vyřizováním telefonů z kanceláře a on předstírá, že je mu to jedno, i přesto že oba víme, že to tak není. Jedná se o směšnou situaci, která ale mezi námi udržuje mír.

Je začátek druhé směny, když dotelefonuju se svým šéfem a táta se mě zeptá, „jaké bylo tvé rande?“

V myšlenkách jsem stále u telefonátu – Marcus mě informoval, že v pondělí musím znovu letět do LA – a má hloupá odpověď je, „Moje co?“

Táta po mě střelí otcovským pohledem – je to ten samý pohled, který mi věnoval, když jsem neudělal nějakou domácí práci. „Však víš,“ řekne sarkasticky. „Rande: večeře, pití, pokec s jinou osobou.“

Nesnáším, když mu dám možnost hodit mi do tváře můj vlastní postoj, vím, že mi rudne obličej. „Nešlo to dobře.“

„Proč ne?“

Nechci mu říct, co se stalo. Vždycky mi nadával, že nechávám práci převálcovat můj osobní život. Přál bych si, abych mohl lhát. Ale nikdy jsem nebyl schopný přijít s nějakou lží včas a i tak by to poznal z mého výrazu, takže jsem připraven říct mu pravdu i když se mu při tom nemůžu dívat do obličeje. Místo toho se podívám na hřiště. „Měl jsem ten večer hodně telefonátů a jeho to otrávilo, takže odešel.“

Čekal jsem, že mi hned začne dávat kázání, ale neudělal to.

Mlčí, když se na něj podívám, zjistím, že mě smutně pozoruje. „To je mi líto, Jone.“

„Na tom nezáleží,“ řeknu s předstíranou nonšalancí, přestože mě to pořád ještě trochu trápí, jak ode mě odešel. „Stejně to nebyl můj typ.“

„Vídáš se s někým jiným?“

„V tuto chvíli ne.“ Ve skutečnosti už je to depresivně dlouho.

Na minutu je zticha, když se na něj podívám, vidím, že jeho duchové jsou spolu s ním. Nemyslím doslovně duchové. Ne, jako ve filmech. Tyhle jsou v jeho hlavě. Naučil jsem se rozeznat chvíle, kdy ho pronásleduje minulost.

Jednou jsem měl sestru. Nepamatuju si na ni – mám jen mlhavé obrázky, které jsem si později spojil dohromady, při pohledu na její fotky. Bylo jí šest, když umřela, a mě nebyli ani dva. Jednoho dne spadla do bazénu, zatímco jsme si s mámou zdřímli a táta telefonoval s firmou zabývající se klimatizací. Můj táta poté nechal bazén zasypat, a kdykoliv se vyslovilo její jméno, dům ztichl. Po více, jak třiceti letech, ho vina z její smrti stále pronásleduje jako stín. Není to vždy vidět, ale když se tak stane, vidím ji v jeho očích.

A pak je tu má matka. Vím, že mu pořád chybí. Zemřela před devíti lety na rakovinu slinivky. S tátou jsme v následujících letech po její smrti spolu moc nemluvili. Necítil se pohodlně ohledně mojí sexuality a já byl mladý a neuvědomoval si, že tu má rodina nebude navždy. Matčina smrt nás oba velmi zasáhla. A uvědomili jsme si, že si možná nejsme moc blízcí, ale jsme všechno, co navzájem máme. Pak jsem opustil Colorado a vrátil se zpět do Phoenixu.

Stále čekám, až promluví. Vím, že má něco na srdci. Jen se snaží rozhodnout, jak to říct. „Jone,“ řekne váhavě, „v kanceláři je jedna dívka –“

„Ne.“

„Vím, jak se cítíš –“

„Tak proč to vytahuješ?“

„Co by se mohlo stát, Jone? Stejně se s nikým nevídáš. Proč se s ní nesetkáš? A nezjistíš, kam to povede?“

„Ne.“

„Já jen…“ Odtáhne se a já vidím, jak na něj doléhají jeho duchové. Schoulí ramena.

Jeho tvář je smutná. Myslím, že možná bojuje se slzami. „Rodiny by měly růst,“ řekne tiše. „Ne se zmenšovat.“

Tohle je to, co mu leží na srdci. Ne, že by odmítal, že jsem gay. Je to prostě touha po něčem víc. Touží po rodině, o kterou přišel a po vnoučatech, které nikdy neměl. Nemůžu ho vinit.

„Já vím,“ řeknu mírně. Podívám se zpět na hřiště, aby si mohl bez rozpaků utřít oči.

Nepromluvíme až do páté směny, a i když jsme oba zůstali dokonce, nevím, kdo vyhrál zápas.

 

BĚHEM následujících dvou týdnů jsem nosil Coleovo číslo. Chvíli mi trvalo připustit si, že ho chci znovu vidět. Byl arogantní, nesnesitelný, okázalý a ze všeho nejvíc nebyl můj typ. Na druhou stranu byl taky chytrý, zábavný, roztomilý a nepopiratelně fascinující. Navíc tu byl prostý fakt, že projevil zájem a já v tuto chvíli nemám žádné jiné možnosti. Nakonec jsem si řekl, že když nic jiného, aspoň mu dlužím omluvu.

Zavolám a on se ohlásí francouzsky. „Allô?“

„Ahoj Cole, tady Jonathan.“

„No ahoj, zlato. Jaké příjemné překvapení. Jak ses měl?“

Na vteřinu uvažuju, že mu připomenu své jméno, ale pak to zavrhnu. Mám takový pocit, že si budu muset zvyknout na oslovení domácích mazlíčků. „Chtěl jsem se omluvit –“

„Nedělej si s tím starosti, zlato. Je spravedlivé říct, že ani jeden z nás se nechoval zrovna nejlépe. Nechme to plavat.“

„Přemýšlel jsem, jestli to nechceš zkusit znovu.“

„To bych rád, budeme tam tentokrát jen my dva?“

„Nemůžu si nevzít telefon, ale žádný z našich klientů právě není v krizovém režimu, takže by to nemělo být tak zlé jako minule.“

„Předpokládám, že to bude muset stačit,“ řekne se zjevným pobavením. „Myslíš dnes večer?“

„Ne, v tuto chvíli jsem v LA.“

„No to by mohl být problém, co? Kdy se dostaneš domů?“

„V úterý odpoledne.“

„Tvé načasování je strašné, zlato. Ve středu odjíždím do Paříže.“

„Vážně? Jedeš na dovolenou?“

„Ne.“ Řekne způsobem, díky kterému jsem zvědavý. „Tak potom v úterý?“

„Jistě.“

„V kolik přiletíš?“

„Ve čtyři, ale musím zamířit rovnou do kanceláře na schůzku se šéfem. Měl bych být doma chvíli před šestou.“

„To zní skvěle, zlato. Tak se uvidíme.“

„Počkej - co?“ Ale byl jsem příliš pomalý. Hovor byl ukončen. Uvažuju, že mu zavolám nazpět, ale usoudím, že bych vypadal jako blázen.

 

LET byl opožděn o hodinu, takže spěchám, abych dorazil na schůzku s Marcusem Barrym včas.

Marcusovi je čtyřicet a i když ho nemůžu zrovna nazývat kamarádem, je férový a je snadné s ním pracovat. Je typ muže, u kterého se dá očekávat, že zemře na infarkt dlouho předtím, než mu bude šedesát. Je obézní a přepracovaný. Přespříliš kouří a pije a je živ z rychlého občerstvení. Je také neuvěřitelně úspěšný. Spadá přímo pod generálního ředitele společnosti, vydělává více jak pět set tisíc dolarů ročně a řídí Porshe. Doufal jsem, že půjdu v jeho šlépějích, bez toho nabírání váhy a bezprostřední srdeční zástavy.

„Je mi líto, že jdu pozdě Marcusi.“ Řeknu, jakmile vrazím do kanceláře a zavřu za sebou dveře.

„Kde jsi byl?“

„Letadlo mělo zpoždění –“

„Snažil jsem se ti dovolat.“

„Jo?“ Vytáhnu telefon a podívám se na něj. „Sakra, omlouvám se, pane. Zapomněl jsem si ho zapnout, když jsem vystoupil z letadla. Spěchal jsem.“

„To je jedno. Nezapínej ho, ať nás nikdo neruší.“

„Chceš slyšet o Kalifornii?“

Lhostejně mávne rukou. „Ne, Jone. Znám tvoji práci.“ To je věta, která se nejvíce přibližuje chvále, kterou jsem kdy od Marcuse dostal.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o něčem jiném.“

Sednu si na židli naproti němu. „Poslouchám.“

„Monty svolal na včerejšek schůzi.“ Montgomery Brewington je naším generálním ředitelem a Marcus je jedinou osobou v celé společnosti, která může používat jeho křestní jméno. „Mluvil o restrukturalizaci.“

„Jaké restrukturalizaci?“

„Chce mít styčného manažera v každém státě, aby snížil cestovní náklady.“

„To dává smysl, myslím. Co to znamená pro mě?“

„Měj na paměti, že jde stále o domněnku. Nic ještě není rozhodnuto. Ale pokud se tak stane,“ pokrčí rameny. „existuje několik možností.“

„Jakých?“

„Je sedm hlavních oblastí, o kterých říkal, že se musí pokrýt: Arizona, LA, San Diego, San Francisco, Vegas, Colorado a Utah. Problém je, že v současné době je vás deset, co pokrýváte tyto oblasti.“

„Takže říkáš, že tři z nás přijdou o práci?“ A bojuju s panikou, co mi roste v hrudi.

„Nikdo neztratí práci, Jone.“

„Tak co?“

„Tři z vás pravděpodobně přijdou o svoji pozici.“

„Co?“

„Ještě se neznepokojuj. Dobrou zprávou je, že jsi pátý v seznamu, takže nemáš důvod věřit, že budeš jedním z těch tří.“

To jsou dobré zprávy. Napočítám do tří a trochu se uvolním.

„V tom případě se budu muset přestěhovat do jedné z těchto sedmi oblastí?“

„Ano. To, na co se tě ptám, je, jak se ohledně toho cítíš?“

Musím o tom chvíli přemýšlet. Nejsem k Arizoně připoutaný. Nesnáším pomyšlení na stěhování, ale jen proto, že je to osina v zadku. A můj táta je ve Phoenixu. Určitě mi bude chybět, že ho nebudu vídat. Ale nemám důvod se nepřestěhovat. „Udělám, co bude potřeba, Marcusi. To ty víš.“

Usměje se. „Dobře chlape.“ Stoupne si, což mi napoví, že naše schůzka je u konce a já se přizpůsobím. „Jdu si domů odpočinout. Uvidíme se ráno.“

 

OPUSTÍM kancelář s hlavou plnou myšlenek na stěhování do jiného státu a možného povýšení, které by mohlo přijít s novou pozicí. Trochu zaskočený jedu domů. První znamení, že je něco jinak, bylo, že na příjezdové je zaparkovaný Saab.

Jakmile projdu hlavními dveřmi, najdu Julii sedět na sedačce se sklenkou vína v ruce.

„Jaká byla cesta?“

„Normální,“ řeknu, když pokládám kufry vedle dveří.

„Co tu děláš?“

„Tvůj přítel mě poprosil, jestli bych ho nepustila dovnitř –“

„Můj co?“

„- nejdřív jsem nechtěla, ale tak nějak mě přemluvil, a –“

„O čem to mluvíš?“

„- je tak sladký a chtěl tě překvapit večeří –“

Nečekám, až uslyším zbytek. Přejdu přes obývací pokoj a zatlačím na lítačky, které vedou do kuchyně. Cole stojí u sporáku, když na něj uhodím, „co tady sakra děláš?“

Ani se ke mně neotočí. „Dělám večeři, zlatíčko. Není to očividné?“

„Rozhodl ses vloupat do mého domu a uvařit večeři?“

„Není třeba být tak dramatický,“ otočí se ke mně. „Nevloupal jsem se.“ Byl oblečená stejně, jako předtím: černé, přiléhavé kalhoty a světle zelený svetr, který zdůrazňuje jeho oči. Nejsou hnědé, ale lískové.

Je bosý a z nějakého důvodu jeho štíhlé nohy přitahují moji pozornost. „Podívej, omlouvám se, jestli jsem tě rozrušil. Vážně.“ Zní upřímněji než obvykle. „Ale vím, jaké to je, když cestuješ, jíš v restauracích po celou dobu a myslel jsem si, že bys možná ocenil domácí stravu. To je všechno, drahoušku. Snažil jsem se ti dovolat, ale spadl jsem rovnou do hlasové schránky.“ Samozřejmě, telefon mám vypnutý od chvíle, kdy jsem nastoupil v LA do letadla, před pěti hodinami. „Vím, že bylo nevhodné, donutit chudinku Julii, aby mě pustila dovnitř, ale kdybych čekal s vařením, dokud se nevrátíš domů, jedli bychom až v osm. Tak jsem se rozhodl využít situace.“

Abych byl upřímný, už se nezlobím. Opravdu se jedná o promyšlené gesto. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy někdo kvůli mně vyvinul takové úsilí. Po deseti dnech v LA, jedení snídaně, oběda i večeře venku, myšlenka na klidnou večeři doma je rozhodně přitažlivější než přeplněná restaurace. Sbíhají se mi sliny, ať už vaří cokoliv. Možná, že cesta do mužského srdce opravdu vede přes jeho žaludek, protože v tuto chvíli, ho vážně toužím políbit.

„Děkuju,“ řeknu tiše. Rychle se ode mě odvrátí, ale i tak jsem viděl, jak mu zčervenaly tváře. „Co kuchtíš?“

„Restované těstoviny s humrem.“

„Voní to úžasně.“

Otočí se zpět na mě s flirtujícím úsměvem. „To by mělo, panáčku. Jsem vynikající kuchař.“

„Potřebuješ pomoct?“

„S vařením? Ne, ale můžeš prostřít stůl. Řekni Julii, že je toho dost, kdyby chtěla zůstat.“

Julia! Zapomněl jsem na ní. Po mém příchodu bezpochyby čeká, že na ni budu naštvaný, že ho pustila dovnitř. Vrátím se zpátky do obyváku a uvidím ji přecházet po pokoji.

„Jonathane, omlouvám se!“ Vyhrkne, jakmile vstoupím do pokoje. „Neměla jsem –“

„To je v pohodě, Julie. Vážně.“

Vypadá skepticky. „Slibuju, že už to znova neudělám.“

„To je v pořádku. Jen mě zastihl nepřipraveného, ale ve skutečnosti v tom není problém. Jsem rád, že jsi ho pustila dovnitř.“

„Dobře, pokud jsi si jistý…“

„Jsem, říká, že toho udělal dost, kdyby ses chtěla k nám přidat.“

Ušklíbne se na mě. „A pokazit vám rande? V žádném případě.“

„Je to jen večeře,“ řeknu, když se otočí k odchodu.

„Víš, Jone,“ otevře dveře. „Myslím, že za to stojí.“

„Je to jen večeře,“ zopakuju, ale ona je už pryč.

NEJEN, že uvařil večeři, ale také přinesl láhev bílého vína.

„Obvykle piju červené,“ řeknu, když mi ho nalije.

Nakloní hlavu, aby mu vlasy spadly do očí. Světlo v mém obývacím pokoji je lepší, než to v restauraci, takže si všimnu, že v nich je náznak červené. Připomínají mi skořici a přemýšlím, jestli také tak voní. „Nejsi jednou z těch pošetilých duší, co si myslí, že se Merlot hodí ke všemu, že ne drahoušku?“ Zeptá se suše.

„No,“ koktám a cítím, jak rudnu. „Obvykle kupuju Chianti.“

Vědoucně se na mě usměje. „Věř mi, Viognier je mnohem lepší.“

Moc toho o víně nevím, ale jeho komentář o vynikajícím kuchaři není jen pouhé vychloubání. Večeře je úžasná.

„Kde ses naučil tak vařit?“ Zeptám se, jakmile dojíme.

Někdy má ve zvyku sklonit hlavu, když mluví, takže jsou jeho oči a pohled schované pod vlasy. „Mám spoustu volného času.“

„Vážně?“ Chvíli váhám, nechci rozvířit vodu, ale pak moje zvědavost zvítězí, „co děláš?“

Protočí oči. „Zase, drahoušku? Neunavuje tě ptát se pořád na to samé?“

„Možná, kdybys odpověděl.“

Nepohodlně se zavrtí a pohrává si s příborem. „Pravdou je, že toho moc nedělám.“

„Musíš být zaměstnaný.“

„A to říká kdo?“

„Očividně máš peníze –“

„Mám.“

„- tak jak jsi to dokázal?“

„Nijak.“

„Čekal jsem, až to rozvede, ale po pár vteřinách mi dojde, že to nemá v úmyslu. „Takže,“ řeknu pomalu s úmyslným cynismem, „mi tím říkáš, že jsi nezávisle bohatý?“

Narovná hlavu, vlasy nechá spadnout na stranu a podívá se na mě zpříma. Je zdrženlivý a vážný v tu samou chvíli. „Vlastně jo.“

Nevím, jakou odpověď jsem očekával, ale určitě to nebyla tahle. „Ach.“ Řeknu hloupě, protože nevím, co jiného říct.

„Nerad to říkám lidem moc brzo, zlatíčko. Už velmi brzy jsem se naučil, že spousta z nich si mě vybere jen proto, že bych za ně mohl zaplatit účet.“

Rozhodně si to dokážu představit. „Vyhrál jsi v loterii nebo něco takového?“

„Ne. Zdědil jsem je. Obávám se, že je to strašně předvídatelné. Otec měl až nesmyslně obrovskou sumu peněz. Něco byli rodinné peníze, něco si vydělal sám. Několikrát se oženil, ale děti neměl žádné. Hádám, že v pětapadesáti začal uvažovat nad svojí smrtí. Rozhodl se, že potřebuje dědice, tak si našel manželku. Bylo jí dvaadvacet a byla krásná a ne zrovna chytrá.“

„Zlatokopka?“ Usměju se.

„Přesně. Podepsal s ní předmanželskou smlouvu, samozřejmě, ale jakmile mu porodila dědice, odstřihl ji a zanechal jí štědrý obnos peněz. V současnosti žije na Manhattanu.“

„Jasně, cukříku.“ Vstane, pomyslím si, že chce odejít od stolu. Odsunu židli a postavím se také, ale on jen stojí na místě a dívá se na mě, takže se zase posadím. „Otec zemřel, když mi bylo patnáct. Všechny peníze zůstali ve svěřeneckém fondu. Musel jsem splnit několik požadavků.“

„Jakých?“

Začne přecházet kolem stolu. „Musel jsem vystudovat vysokou školu a to alespoň s průměrem tři. Musel jsem souhlasit s podporováním mé milované matky.“ Podle toho, jak to řekl, vím, že je jeho matka všechno, jen ne tohle.

„Kolik peněz přesně máš?“ Zeptám se, když dojde k mé židli. Vím, že je neslušné se na to ptát, ale mám takový pocit, že by mu to nemuselo vadit.

„Přesně nevím. O všechno se stará Chester, i když by měl jít brzo do důchodu a já netuším, co budu dělat pak.“

„Ty nevíš, kolik máš peněz?“

„Ne přesně. Vím, že jich je dost, abych mohl pokračovat v životě, jako doposud a pořád budu mít dost pro dítě, které stejně nikdy mít nebudu.“ Roztáhne mi nohy a sedne si mi do klína čelem ke mně.

Rozepne mi košili a pak mě hladí štíhlými prsty po chloupcích na hrudi. Konverzace se najednou zdá neuvěřitelně nedůležitá. Má krásné, plné rty a já od nich nemůžu odtrhnout pohled. „Tak mi řekni, zlatíčko: chtěl bys celý večer probírat můj svěřenecký fond?“ Odhrne si vlasy z očí a věnuje mi hříšný, nezbedný úsměv, který putuje rovnou do mých slabin. „Nebo jsi připravený na desert?“

Rychle mi došlo, že se nerad líbá na rty. To mi nevadí. Na jeho těle je dost dalších míst, o kterých zjistím, že se mu líbí, když je líbám a těch se držím. Z jídelny do ložnice za sebou necháváme cestičku z oblečení. Najdu kondom a nabídnu mu ho.

„Dáváš něčemu přednost? Jsem všestranný.“

Odstrčí ho zpět ke mně. „Nikdy nejsem nahoře, zlatíčko. Je to strašné klišé pro chlapa, jako jsem já, ne?“

Usměju se na něj. „To mi nevadí.“

Jeho tělo je štíhlé a krásné. Je jen o pár centimetrů nižší než já, ale zdá se mi pode mnou tak malý a křehký. Rychle však přijdu na to, že je cokoliv jen ne křehký. Je velmi nadšený milenec.

Jediné místo, kde má chloupky je podpaží. Dokonce i slabiny má vyholené. Jeho vlasy jsou hedvábné a měkké a vůbec nejsou cítit po skořici, voní jako jahody. Vzadu na krku má malé mateřské znaménko, přímo uprostřed, kde je jeho kůže o několik odstínů tmavší než zbytek těla. Má trojúhelníkový tvar a připomíná mi motýla. Znovu a znovu přitahuje má ústa.

Poté mi neleží v náručí, ani se se mnou nemazlí. Přesune se na druhou stranu postele, natáhne se, ale nedotýká se mě. „Nechceš mě teď nutit jet celou cestu až domů, že ne drahoušku?“

„Ne, můžeš zůstat.“

„Věděl jsem, že mě máš rád,“ řekne. Kdyby poté řekl ještě něco jiného, neslyšel bych ho, protože už jsem odpadl.

 

PŘÍŠTÍ ráno stále ještě spal, když jsem se vydal na svůj ranní běh, ale po návratu domů ho najdu v kuchyni, připravuje vajíčka a slaninu. Už je úplně oblečený, ale stále je bosý.

Ukáže na hromadu špinavého nádobí ve dřezu a promluví, aniž by se na mě podíval. „Neumývám drahoušku, ale můžu se postarat, aby to někdo přišel uklidit, jestli to nechceš udělat ty.“

„To myslíš vážně?“

„Samozřejmě. Platím Rose dvojnásobek, když udělám nepořádek doma u někoho jiného.“

„Stává se to často?“

Usměje se, ale nepodívá se na mě. Sleduje slaninu a vajíčka, které prskají na varné desce.

„Ne tak často, jak si pravděpodobně myslíš.“

„Mám čas na sprchu, než bude jídlo?“

„Pokud zrychlíš.“

V době, kdy jsem připraven do práce, je snídaně na stole. „Vaříš obvykle snídani ráno poté?“

„To záleží.“

„Vařil jsi pro Jareda?“ Samozřejmě jsem nevěděl, jestli byli někdy s Jaredem milenci, ale jsem zvědavý.

Usměje se. „Vařil bych, kdyby měl doma něco k jídlu, ale jsem si zatraceně jistý, že ten chlap nemá rád nic jiného, než Pop-Tarts a pivo.“

Jakmile dojím, podívám se na něj a zjistím, že mě sleduje. „Nerad bych byl hrubý,“ řeknu omluvně, „ale musím dnes do práce. A opravdu už musím vyrazit.“

„Nemyslel jsem si, že sis oblékl ten oblek jen kvůli mně, drahoušku. Můžu odejít teď a nechat tady ten nepořádek v kuchyni, abys ho uklidil, nebo můžu počkat na Rosu a zamknout za ní, až odejde. Je to na tobě.“

„Neměl jsem na mysli, abys vypadl. Jen jsem nechtěl, aby ses urazil, když já musím odejít.“

„Chápu.“

„Odjíždíš dnes do Paříže?“

„Odlétám ve dvě.“

„Jak dlouho budeš pryč?“

Pokrčí rameny. „Ještě nevím, zlato. Hádám, že dokud neucítím, že je čas se vrátit domů.“

„Jezdíš tam často?“

„Několikrát do roka.“

„Na dovolenou?“

„Mám tam byt.“

„Vážně?“ Jsem neschopný zadržet závist v hlasu.

Nakloní ke mně hlavu, očividně pobavený. „Ano, jeden mám i ve Vail a dům v Hamptons – no spíš takovou chajdu, na poměry v Hamptonu – a další dům v Kapoho.“

„Vau.“

Usměje se. „Vážně. Takže, zlato, mám zavolat Rose, nebo ne?“

„Cítím se divně, abys platil někomu, kdo by mi uklidil dům.“

„A to přesně proč?“

„Je to tak dětinské.“

Pokrčí rameny. „Dělej, jak myslíš.“ Chvíli se dívá na talíř, než znovu vzhlédne s rezervovaným výrazem. „Řekni mi: preferoval bys, aby tohle byla jednorázová záležitost, nebo bys byl ochotný prodiskutovat další možnosti?“

„Jaké jsou ty další možnosti?“

„Můj životní styl není uzpůsobený k vážným vztahům. Na druhou stranu jsem nikdy nebyl zaujatý pro sex s náhodnými cizinci. Jsem pro něco mezi.“

„Tohle jsi měl s Jaredem?“

Očividně je pobavený mojí otázkou. „Přesně, je to zábava, příležitostná a zcela nekomplikovaná.“

„A tohle ty navrhuješ?“

„Když budeš mít zájem,“ řekne s flirtujícím úsměvem. Můj typ nebo ne, je opravdu neuvěřitelně roztomilý. A společně strávený čas v ložnici byl hodně zábavný. Ne, že by sex nebyl zábavný. Ale věci mezi námi byli snadné a přirozené. Proč bych pro všechno na světě neměl mít zájem o to, co navrhuje?

„To zní skvěle.“

„Dobře, tak já ti zavolám, až se vrátím do Phoenixu.“