HY - 20. kapitola

 Překlad: Lenny

PARKER

Nevím, co jsem sakra očekával, že tady najdu. Opravdu jsem si myslel, že by se vrátila jenom kvůli mně? Že by mi skočila do náruče ráda, že mě vidí?

A co já?

Říct tato slova vyžadovalo hodně a její odpověď nebyla nic jiného než kop do koulí. Z jejich slov mě pořad bolí na prsou. Musím si připomínat, že je to částečně moje chyba. Měl jsem se o ni lépe zajímat. Měl jsem přijít na to, proč byla v Blackthornu, a měl jsem vědět, co se stalo s Ashton.

Nechal jsem zatemnit svou mysl potřebou po pomstě a nechal se unést. Měl jsem být chytřejší než tohle, ale místo toho jsem se zamotal do své touhy po pomstě.

Teď jsme si kvit. Téměř jsem se té myšlence zasmál. Kvit. To je to, co si myslela, že to bylo ... že to, co jsem k ní cítil, byla jen pomsta. Myslím, že se jí budu muset ukázat v jiném světle, jenže jsem si myslel, že jsem to už udělal. Myslel jsem, že tu změnu ve mně pocítila.

Sedím v jednom z restauračních boxů a čekám na objednávku. Vidět ji tak zlomenou, tak zatraceně rozbitou. To mě zasáhlo. Cítil jsem se tak, jak jsem nebyl schopný se cítit poslední dva roky. Ano, osvobodil jsem bratra, ale přitom jsem zabil někoho jiného. Zlomil jsem Willow.

"Vaše jídlo je hotové," zavolá na mě hosteska od baru, a tím přeruší mé myšlenky, než se vymknou kontrole. Vstanu a vezmu tašku, kterou mi dává.

"Díky," zamumlám předtím, než zamířím ven ze dveří, pak do haly a do výtahu. Dveře se cinknutím otevřou v pátém patře a vystoupím. Zaklepu na Willowiny dveře, v žaludku se mi usadí neklidný pocit.

Možná jsem sem neměl chodit. Možná bych ji měl dát více času.

O chvíli později Brett otevře dveře a ten pocit v mých vnitřnostech se zvětší. Něco je špatně. Cítím svůj bijící tep až v krku, v ruce pevně svírám tašku s jídlem.

"Mám pro tebe překvapení," zazubí se Brett, ale na tom úsměvu je něco divného, ​​něco nepřirozeného. Jeho rty jsou sevřeny v úšklebku, ale jeho oči jsou vražedné. Znám ten pohled, ten pocit ... je to ...

"Jaký ..." to slovo mi uvízne v krku, když Brett uhne stranou, a já se podívám do místnosti. Oči mi vyletí z důlku a málem upustím tašku s jídlem, když uvidím Willow. Myslím, že budu zvracet.

Je roztažená na posteli, ústa má přelepená páskou a je svázaná. Její tvář je bílá jako prostěradlo, na kterém leží. Slzy ji stékají po tváři a vše, co chci udělat, je přiběhnout k ní a rozvázat ji, ale na celé této situaci je něco velmi nebezpečného. Něco mi říká, že lehké našlapování je moje nejlepší šance.

"Co to kurva, Brett?" zuřím, stěží dokážu zadržet vztek.

"Vím, není to dobrý nápad udělat to tady, ale nemohl jsem čekat," řekne mi Brett, jako bych věděl, že tohle byl plán po celou dobu.

Vejdu dovnitř, zavřu dveře, z toho zvuku Willow poskočí na matraci. Dívá se na mě prosícími očima a celou svou silou bojuje se spoutáním. Jak kurva zmírnit tuhle situaci? Myslí si, že v tom mám taky prsty? Do prdele, jsem naštvaný a zmatený, ale víc, než cokoliv jiného ho musím přimět, aby ji nechal jít. Ať se děje cokoliv. I když budu muset hrát s ním. Ochráním ji.

"Musíš mi vysvětlit celou tuhle věc Brette, co se to sakra děje? Myslel jsem, že jsi nevinný. Proč si ji svázal?“

"Myslel jsem, že ti otec řekl pravdu už dávno."

"Jakou pravdu?" Snažím se na něj upřeně hledět, ale s Willowinym fňukáním je to zatraceně těžké. Každý zvuk jako by mi prořezával kůži.

"Nate a já jsme tam tu noc byli oba. Ashton mi řekla, že je po všem, že už mě nechce vidět. Řekla mi, že ji příliš ovládám. Ta děvka musela všechno zničit. Byli jsme spolu perfektní a ona to všechno musela zničit.“ Zavrtí hlavou a ze všech slov, která řekne, cítím zklamání.

Na vteřinu upustím z faktu, že se právě přiznal k znásilnění Ashton. Kdyby nebylo mě, Willow by tu teď nebyla. Nebyla by v nebezpečí; její sestra by možná ještě žila. Udělal to. Myslel jsem ... myslel jsem, že je nevinný. Celou tu dobu jsem obviňoval někoho jiného. Nasměroval jsem veškerý svůj hněv na nesprávného člověka.

A můj otec ... věděl to také. Věděl to a stále s Willow zacházel tak, jak zacházel? Budu se s ním muset vypořádat později, ale právě teď se musím soustředit na Bretta.

Podívám se na něj, je stále obtížnější nezaútočit na něj. Skrýval svou masku dobře. Skrýval svou temnotu jako druhou kůži. Hněv ve mně mě spaluje rychlostí blesku, žene se na povrch a žíhá skrz každou buňku. Koutkem oka zahlédnu, jak se Willowino drobné tělo třese. Musím tohle ukončit ... musím ...

"A co přesně tady plánujeme udělat?"

Brett pokrčí rameny: „Jen se s ní pobavíme. Neboj se, přinesl jsem kondomy. Už neudělám tu stejnou chybu,“ zachechtá se. On se kurva zachechtá. Musí být zasraný blázen, když si myslí, že ho nechám ji ošukat.

"Nevím, jestli je to dobrý nápad. Jak jsi řekl, tohle je hotel. Co když nás někdo uslyší?“ Zmirňuji situaci.

"Proto jsem ji zalepil ústa páskou. Kvůli opatření jí na obličej položíme polštář.“ Nemůžu uvěřit slovům svého bratra. Vzhlížel jsem k němu, co si pamatuji. Já v žádným případě nejsem dobrý člověk, ale tohle, ten člověk, kterým se stal, to je něco naprosto jiného. Tam, kde se já pohybuji po tenké hranici mezi dobrým a zlým, on tu hranici dávno překročil. U něj neexistuje žádné dobré a zlé. Existuje jenom to, co chce on, a to je vše.

"Přesto bychom to neměli dělat. Ne tady."

"Neříkej mi, že tě její kundička okouzlila?" Protočí očima: „Nechceš se o ní se mnou podělit? Co se stalo s tím, že se bratří dělí o všechno?“

Stojí mě to všechno, abych nechal příští slova vyklouznout z mých úst: „Dobře, podělím se o ní.“ Když říkám ty slova, donutím se usmát v naději, že ho to stačí přesvědčit.

Willow začne sebou házet, postel vrže při každém jejím pohybu. Přál bych si, aby to nemusela slyšet, a doufám jako peklo, že až to skončí, uvěří, že jsem to udělal proto, abych ji ochránil.

Stejně jako zlý padouch si vzrušeně otře ruce. "Skvělé, tak začněme."

Bratr se ke mně otočí zády a zamíří k posteli, směrem k Willow… mé Willow. Mé. To jediné slovo rezonuje skrze mě, projede mými tkáněmi a kostmi a ocejchuje mé srdce. Moje. Ona je moje. Vím, co musím udělat.

Zdá se, jako by se čas zpomalil. Udělá jen jeden krok, ale mně myslí projde milion věcí. Tím jediným krokem se v mé hlavě přehraje milion scénářů. Udělej to.

A pak udeřím. Jako divoké zvíře se vrhnu na Brettova záda. Ruce obtočím kolem jeho krku, strhnu ho k sobě a snažím se ho uchopit dost na to, abych přerušil přívod vzduchu. Okamžitě proti mému sevřeni začne bojovat. Bojuje natolik, že málem nad ním ztratím kontrolu, ale vše, co musím udělat, je podívat se na křehké stvoření ležící na posteli a nově nalezená síla naplní mé žíly. Možná je větší než já, ale on nemá důvod bojovat.

"Ty zkurvený kreténe," podaří se mu říct, jeho hlas je napjatý a udýchaný. S použitím své váhy nás oba zatlačí, zakymácíme se a on zakopne o postel. Dřív, než můžu myslet, moje záda narážejí do rohu televizní skříně, vyrážejíc mi dech. Zaskřípu zuby a vložím všechno do toho, abych ho zadržel.

"Jsi kretén, bojoval jsem za tebe a ty jsi byl po celou tu dobu vinen," zasyčím mu do ucha a zesílím sevření kolem jeho krku. Vydá dusivý zvuk, ale ignoruji ho a místo toho se soustředím na Willow. Tmavé vlasy. Vystrašené zelené oči. Můj svět. Můj život. Zmáčknu pevněji, cítím, jak se Brettovy pohyby zpomalují, boj v něm každou sekundu ustupuje. Svaly mi hoří a moje čelisti se zatínají tak tvrdě, že slyším, jak se mé stoličky otírají o sebe.

Kapky potu mi stékají po tváři a o chvilku později místnost utichá a Brettovo tělo se v mém držení uvolní. Jakmile je mimo, pustím ho a zkontroluji jeho puls. Chci ho omráčit, ne ho zabít, dobře, tak trochu ho chci zabít, ale jsem dost chytrý na to, abych věděl, že pokud bych to udělal, přišel bych o Willow.

Když se utvrdím, že je stále naživu, spěchám k telefonu, zvednu ho a zavolám na recepci.

Ve chvíli, kdy to někdo zvedne, křičím: "Potřebujeme policii a sanitku do pokoje 519. Okamžitě!" Prásknu sluchátkem zpět na místo a otočím se k Willow.

Prsty se mi třesou, když ji začnu uvolňovat pásku, kterou použil k jejímu spoutání. Musel to mít v bundě, což znamená, že celou tuhle věc naplánoval. Nevím proč, ale díky tomu se cítím ještě hůř. Přivedl jsem ho sem a nechal jsem s ním mou Willow. Sundám ji pásek z úst, a jakmile dopadne na podlahu, zaplní místnost hlasitý vzlyk.

"Je mi to líto, Willow, tak líto," říkám, když ji opatrně osvobozuji od zbytku pásky. Když jsou její ruce volné, hodí ruce kolem mě, přitáhne si mě blíž a pohřbí svou tvář do mé hrudi.

"Ach bože, myslela jsem ... myslela jsem ..." říká mezi vzlyky.

"Ššš," snažím se ji uklidnit, "já vím, nemusíš mi to vysvětlovat."

"Nevěděla jsem," zašeptala.

"Ani já jsem to nevěděl. Musíš mi věřit, Willow. Vůbec sem to netušil. Myslel jsem, že je opravdu nevinný.“ Syknu, můj hlas je sužován emocemi. "Je mi to moc líto. Všechno, co jsem ti udělal. Všechno, co ti moje rodina udělala. Je mi to líto, tak kurva líto.“ Sevřu ji o trochu víc a přeji si, abych ji mohl vzít a ztratit se s ní ve tmě.