ETS - 9. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 9 – Andy

Zvuk domovního zvonku, se rozezněl mým tichým, prázdným domem. Položil jsem ovladač televize a přešel ke vchodovým dveřím a zamával, když se v dohledu objevila Justinova tvář. Opravdu jsme neměli šanci všechno dohnat v tom hlasitém baru, takže jsem mu řekl, aby se zastavil na chvíli, než Cubs zamíří zpátky do Chicaga.

„Jak je?“ podal jsem mu ruku. „Jsi tu brzy.“

Zasmál se a potřásl mi rukou. „Já vím. Volali nám, že přesunuli náš let, takže musím být na letišti už za pár hodin.“

„Pojď dál, máš hlad?“

„Ne, díky.“ Pokrčil rameny. „Vzal jsem si něco v hotelu. Jsem v pohodě.“

Prošli jsme domem do kuchyně, kde si vytáhl stoličku a posadil se k ostrůvku. Otevřel jsem lednici a otočil se k němu. „Gatorade, vodu, nebo pivo?“

„Uh… voda stačí. Díky.“

Vzal jsem dvě lahve z lednice a vysypal pytlík preclíků do misky, než jsem se k němu připojil u ostrůvku. „Jsem rád, že ses zastavil, chlape. Je to už dlouho, co jsme měli čas spolu pobýt.“

„Jo, já vím.“ Natáhl se do misky a vzal si preclík. „Ty máš teď tu věc jako svobodný otec. Jak to funguje?“

„Dobře.“ Přikývl jsem. „Myslím, že z větší části to mám pod kontrolou. Ačkoliv je to těžké, snažit se zvládat firmu a děti sám. Díky Bohu, že mám na pomoc Glorii, jinak bych byl naprosto ztracený.“

„Ale ne.“ Mávl na mě rukou. „Jsi dobrý táta. Zvládl bys to. Jak si vůbec vedou děti? S celým tím rozvodem?“

„Vypadají, že jsou v pohodě,“ odpověděl jsem a otevřel svou vodu. „Je mi blbé to říkat, ale přál bych si, aby nemuseli Blaire vídat vůbec. Pokaždé, když od ní přijedou zpátky, jsou oba mrzutí a naštvaní na celý svět.“

Podíval se na mě zpod své baseballové čepice a stáhl obočí. „Proč?“

Pokrčil jsem rameny. „Kéž bych to věděl. Ptám se jich, jaký měli víkend, a snažím se je přimět, aby se mnou o tom mluvili, ale jsou moc uzavření. Nemluví o ní, nikdy. Někdy si myslím, že nic neříkají, protože není co říct. Hodně koukají na televizi, zatímco Blaire, dělá své vlastní věci, jako to vždycky dělala.“

„To je hrozné.“ Justin zavrtěl hlavou. „Neuvědomil jsem si, že vždycky byla taková. Myslel jsem, že se změnila najednou.“

„Nebývala vždycky tak špatná, ale vždycky byla sobecká.“

„Fuj. Jak dlouho jste byli manželé?“

„Devět let.“

Zvedl obočí a znovu zavrtěl hlavou, zatímco se díval na misku preclíků. „Páni. Snášet tohle devět let. To je drsné.“

„To je, ale naštěstí už je teď po všem a vypořádávám se s ní jen párkrát za měsíc.“

„Vsadím se, že je to těžké, dělat všechno sám.“

„Velmi. Naštěstí, Gloria obstarává všechny nákupy a věci kolem domu, jinak bych doslova musel najít způsob, jak nespat,“ zavtipkoval jsem.

„Když o tom mluvíme.“ Justin se posadil zpříma a zaklonil se, aby se podíval do chodby, směrem k jejímu pokoji. „Je tady?“

„Ne. Většinu víkendů má volných, pokud není něco nutného, na co bych ji potřeboval, takže zůstává na víkendy u svého přítele.“

„Jsem na tebe hrdý.“ Justin se otočil zpátky a podíval se mi přímo do očí, mluvil nízkým, prostým hlasem. „Zvládat všechno tohle, plus svou firmu, nemůže být snadné.“

„Díky, brácho. Není, ale tyhle děti pro mě znamenají všechno, takže dělám, co musím, abych jim zajistil tak dobrý život, jak je to jen možné, víš?“

Justin trochu povytáhl spodní ret a přikývl, aniž by něco řekl.

„Plus,“ pokračoval jsem, „najal jsem nového agenta na výpomoc, takže to by rozhodně mělo zmírnit stres v práci, takže bych mohl být doma častěji.“

„Ou, to je pravda!“ Rozsvítily se mu oči. „Najal jsi tu Danicku Douglass, ze včerejšího večera, že jo?“ Zahýbal obočím nahoru a dolů.

„Jo, ji, a než to řekneš, ne, nenajal jsem ji proto, že je žhavá.“

„Ale ona je, žhavá.“

„No, zjevně, ale o to nejde.“

Justin se zasmál a praštil dlaní hravě do ostrůvku. „No, nejde jen o to, ale jen říkám, že kdybych měl být s někým zaseknutý celý den v kanceláři, ona není špatná volba.“

„Chováš se, jako bych nikdy předtím nepracoval se ženou. Ellie je se mnou už pár let a dokázal jsem odolat se jí dostat do kalhotek.“

„Viděl jsem Ellie. Ona je roztomilá. Jako… malá sestřička, roztomilá, ale Danicka…“ Vyfouknul tváře a pomalu zavrtěl hlavou sem a tam. „Kámo, ta není ničí malá sestřička.“

„Myslím, že je svobodná, chceš, abych za tebe ztratil slovo?“

„Za mě?“ zvýšil překvapeně hlas. „Och ne, příteli. Já nejsem ten, o koho má zájem.“

„O čem to mluvíš?“

„Kámo, v tom baru včera večer, když jsme seděli v boxu… pokaždé, když jsi na ni mluvil, šukala tě očima, a zírala ti přímo na rty. To je zcela jistě známka toho, že je do tebe udělaná.“

Hodil jsem hlavou dozadu a hlasitě se rozesmál. „Blbost!“

„Myslím to vážně!“

„Jdi do háje!“ hádal jsem se a hodil mu preclík na hlavu. „V baru byla tma, a ty jsi byl přes stůl; ani náhodou jsi nemohl vidět, na co se kouká.“

„Říkám ti, já tyhle věci znám. Nezapomeň, že jsem byl už předtím taky ženatý.“

A jen tak, se nálada v místnosti změnila ze světlé, na tmavou. Justin byl tichý muž, který se moc často neotvíral ohledně svého osobního života. Používal vtipy a sarkasmus, jako obranné mechanismy k tomu, aby nemluvil o své bolestné minulosti.

„Nikdy bych nemohl zapomenout,“ řekl jsem upřímně. „Ona byla jedna z nejúžasnějších žen, jaké jsem kdy potkal.“

„To opravdu byla.“ Justin se usmál a měl ten vzdálený pohled v očích, který měl na okamžik včera večer v baru. Vždycky ho měl, když o ní mluvil, když se na ni někdo zeptal, nebo když na ni myslel.

Justin a Liz, měli milostný příběh, který nutil všechny ostatní páry závidět. Byli ztělesněnou definicí spřízněných duší – vždycky spolu, vždycky ruku v ruce, vždycky se dívajíc jeden na druhého, jako zamilovaní puberťáci. Za celý svůj život, jsem neviděl dva lidi, takhle propojené.

Byl jsem s ním ten den, když mu volali z nemocnice, že auto jeho ženy, bylo zničeno opilým řidičem. V době, kdy jsme se dostali do nemocnice, byla už mrtvá, spolu s miminkem, které bezpečně žilo v jejím břiše už osm měsíců. Stál jsem v rohu místnosti za ním, když vzlykal, a oba jsme se setkali a rozloučili s malým bezvládným tělíčkem jeho syna. Stál jsem za ním, s rukou na jeho rameni, když držel ruku své ženy a loučil se. Za ty tři roky, co mě najal, jsme spolu prožili víc nejintenzivnějších okamžiků, než bych tušil, že je vůbec možné, a spoustu těch okamžiků, jsme strávili tím, že jsme neřekli vůbec nic.

„Jak to jde u tebe?“ zeptal jsem se opatrně, nejistý, jestli o tom chtěl mluvit, nebo ne. „Jsi znova na hřišti. Je to dobrá věc?“

Vzal si další hrst preclíků, když přemýšlel o mé otázce. „To je dobrá věc. Hřiště, cestování, chlapi… všechno to, je pro mě dobré rozptýlení.“

„To se vsadím.“ Pečlivě jsem přemýšlel o tom, co bych řekl dál, s vědomím, že zdravý, sedmadvacetiletý muž, se s touhle otázkou bude muset nakonec vypořádávat. „Jsi připravený začít randit?“

Prudce zvedl hlavu; pohled zamknutý v mém. „Ani zdaleka. Ani trošičku.“

Justin a já, jsme byli ve velmi podobném bodu svých životů, ačkoliv z velmi rozdílných důvodů.