ETS - 12. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 12 – Danicka

Přesto, že jsem získala jen pár hodin spánku, minulou noc, probudila jsem se příští ráno energická a připravená zamířit do mé nové kanceláře. Nemohla jsem se dočkat, až zaparkuji svůj zadek do toho nového, bílého křesla s tím roztomilým, modro-zeleno-šedým polštářkem, a uzavřu nějaké nové smlouvy.

„Nebuď naštvaná!“ zavolala Ellie a vyděsila mě k smrti, když jsem vyšla z výtahu.

Otočila jsem se prudce a málem pustila kafe a sáček na zem. „Cože?“

Hlava jí vylétla vzhůru a zakryla si ústa. „Och, promiň! Říkala jsem, abys na mě nebyla naštvaná.“

„Už?“ ušklíbla jsem se. „Za co?“

„Nemohla jsem vydržet to čekání. Musela jsem se podívat, kolik jsi toho včera večer stihla, tak jsem nakoukla do tvé kanceláře.“ Oči se jí rozsvítily, když stiskla koutek úst mezi zuby.

Její nadšení způsobilo, že jsem byla ještě víc nadšená i já. „Líbí se ti to?“

„Och, můj Bože,“ zasténala a hodila hlavou dozadu. „Je to úžasné. Nemůžu uvěřit, že jsi tohle všechno udělala za jeden večer. V kolik jsi odešla?“

„To nechceš vědět. Myslím, že asi nějak po jedné ráno. Tady, pojď se mnou.“ Pokývla jsem hlavou k mé kanceláři. „Chtěla jsem všechny ty krámy usadit.“

Sevřela v rukách hrnek kafe a šla hned za mnou. Dveře se otevřely, a bylo to, jako kdyby mé kanceláři narostly ruce a natahovaly se, aby mě objaly, když jsem jimi prošla. Bylo to hřejivé, útulné a roztomilé, a já tak trochu chtěla přidat gauč, jen abych mohla přespat, kdyby přišla taková nálada.

„Myslíš, že kdybych Andyho hezky poprosila, dovolil by mi přestěhovat můj stůl sem k tobě?“ zeptala se Ellie, když se rozhlížela, s naivním pohledem po místnosti.

„Mám pocit, že bychom nic neudělaly, ale za pokus to stojí.“ Zahihňala jsem se, zatímco jsem odkládala své věci. Vytáhla jsem dva nové rámečky z tašky a postavila je na knihovnu.

Ellie přišla a podívala se na všechno na polici zblízka, a všimla si nových fotek, které jsem přidala. „Och, ten je roztomilý. Kdo je to? Tvůj přítel?“

„Ech, ne.“ Pokrčila jsem nos a rychle zavrtěla hlavou. „To je můj táta.“

Málem jí vypadly oči z důlků, když sebrala fotku z poličky, a přitáhla si ji blíž, aby ji prohlédla. „To je tvůj táta?“

Protočila jsem oči a přikývla. Nebylo to poprvé, kdy někdo pochválil vzhled mého otce, a upřímně, ne poprvé si někdo myslel, že to je můj přítel.

„Do prdele. Je svobodný?“

„Ellie! To je příšerné!“ Vyškubla jsem jí fotky zpátky a vrátila ji na poličku. „Ano, je svobodný, ale ne, nemůžeš s ním chodit.“

„Vážně, vypadá v našem věku,“ řekla nevěřícně. „No, v mém věku. Dvacet sedm. Nemám tušení, kolik je tobě. Kolik ti vůbec je?“

Dívala jsem se na ni koutkem oka, a uvažovala, jak může někdo mluvit tak zatraceně rychle. „Je mi dvacet osm. A jemu je čtyřicet čtyři, ale ano, vypadá velmi dobře.“

Přešla jsem zpátky ke svému stolu, ale ona zůstala u poličky, stále zírajíc na tu fotku. „Velmi dobře, vypadá jako model. Počkej, řekla jsi, že je mu jen čtyřicet čtyři?“

Je to tady.

„To je jen o šestnáct let starší, než ty!“ prohlásila.

„Bingo.“ Mrkla jsem na ni.

„Do prdele. Tví rodiče byli mladí, když tě měli.“

„To byli. Velmi mladí.“ Přikývla jsem, když jsem přidala dalších pár desek, které jsem si přinesla z domova, do zásuvky.

„Páni“! Vzhlédla a přehlédla znovu všechny fotky. „Nevidím tady žádnou fotku tvé mamky?“

„Ani neuvidíš,“ zamračila jsem se.

Ellie na mě rychle pohlédla. „Můžu se zeptat proč?“

„Neznám svou matku.“ Pokrčila jsem rameny, procházejíc desky, abych se ujistila, že jsem je srovnala ve správném pořadí. „Měli mě v šestnácti, a v sedmnácti se rozhodla, že má rodičovství dost. Odešla a ani se neohlédla. Byla jsem vychována stoprocentně svým tátou.“

„To je úžasné.“ Kecla si na židli a zkřížila ruce, s pohledem upřeným do prázdna. „V sedmnácti jsem si stále ještě myslela, že děti nosí čáp.“

Nahlas jsem se zasmála. Ellie byla naivní a veselá, a ten typ člověka, který mě obvykle dohání k šílenství, ale něco na ní, bylo uklidňující a já zjišťovala, že mě to k ní přitahuje víc a víc.

Najednou ožila. „Máš nějaké sourozence?“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a usmála se pro sebe. „Můj táta říkává, že jsem byla takový postrach, že jsem vydala za deset dětí a víc, že by už nezvládl.“

„Ou, takže žádné neteře a synovci, nebo tak něco?“

Posadila jsem se do svého křesla u stolu a natáhla si nohy na roh stolu. „Věř mi, to nejspíš dobře. Děti mě k smrti děsí.“

Ellie cukla hlavou a nakrčila nos. „Vážně? Proč?“

„Nikdy jsem kolem nich skutečně nebyla, takže mě děsí. Navíc, většinu času kleju jako řidič náklaďáku. To obvykle taky není zrovna nejlepší.“ Ušklíbla jsem se.

„Můžeme se teď vrátit k hovoru o tvém žhavém tátovi?“

„Uch… raději ne.“

„Je svobodný?“

Protočila jsem oči. „Už ses mě na tohle ptala.“

„Ptala?“ Zamračila se, když jí trocha jejích blond vlasů, spadla do očí. „No, už jsem zapomněla, jaká byla tvoje odpověď. Řekni mi to znovu.“

„Ano, je svobodný, aspoň dneska. Zítra? Kdo ví.“

„Kde žije?“

„V Kalifornii.“

„Proč?“

„Nemají tam zimu. Nesnáší sníh. Byl taky hloupý teenager, který vyrostl v chytrého chlapa. Začal svou vlastní stavební firmu krátce po dvaceti a během krátké chvíle vydělal spoustu peněz, chytře investoval a šel do důchodu ve čtyřiceti. Stále vlastní firmu, ale najal lidi, aby ji z většiny řídili, zatímco on žije na pláži a stále přebírá každý měsíc pořádně tučný šek.“

Ellie měla otevřenou pusu a bezvýrazně na mě zírala. „Och, můj Bože. Opravdu se za něj chci provdat.“

„Nechutné. Vypadni,“ řekla jsem hravě.

„Řekni mi víc o tvé mámě a o něm,“ trvala na svém.

„Není moc co říct. Moje matka mu naprosto zlomila srdce. Byl sotva starý na to, řídit auto, ale věděl, že si ji chce vzít a postarat se o ni po zbytek života. Nikdy znova do toho nepůjde. Poškozené zboží, El. On je úplný Leonardo DiCaprio, který chodí se všemi těmi krásnými ženami, ale nikdy se neusadí.“

Než mohla něco dál komentovat ohledně mého otce, zazvonil mi mobil v kabelce. Vytáhla jsem ho a podívala se na displej.

„My o vlku.“ Ušklíbla jsem se na ni, než jsem přijala hovor. „Čau, tati.“

Ellie vykulila oči a sepnula si ruce na hrudi, když předstírala, jak omdlívá, sklouzla ze židle a s ducnutím přistála na zemi.

„Ahoj, dítě. Volám nevhod?“ zeptal se táta, zmatený tím, že jsem se smála Ellie.

„Ne. Jen mám v kanceláři šílence. Nic zvláštního, než jiné dny.“ Vyplázla jsem jazyk na Ellie, která se vytáhla zpátky na židli. Vzala kousek papíru z mého stolu a začala něco psát. „Co se děje?“

„Nic.“ Táta si povzdechl. „Jen jsem si myslel, že tě zastihnu dřív, než půjdeš do práce, ale vidím, že se to nestalo.“

„Ne. Ranní ptáče dál doskáče. Není to, to co jsi mě vždycky učil?“ Pohlédla jsem na hodiny na svém počítači. „Proč jsi sakra už vůbec vzhůru? V Kalifornii je jen šest hodin.“

„Protože nejen, že ranní ptáče dál doskáče, ale brzy ráno surfař chytí dobré vlny.“

Ellie přestala psát a strčila mi papír před oči. Četla jsem, „Řekni mu, aby mi zavolal. 612-555-7478.“ Protáhla jsem znechuceně obličej, zmačkala papír a hodila ho na ni, a zasmála se, když ji trefil do čela.

„Dobře, řekl bych, že tvrdě pracuješ,“ zavtipkoval, „a já se chci odtud stejně dostat chvíli před snídaní, takže ti zavolám později, dobře? Možná mi můžeš zavolat večer a zasvětit mě do toho, co se s tebou děje?“

„Zavolám, tati. Mám ti toho hodně co říct. Skončila jsem s prací.“

„Cože?“

„Ale nedělej si starosti, už mám jinou. Lepší. Kromě té části s šílencem v mé kanceláři. Zavolám ti večer a všechno ti řeknu.“

„To zní dobře, zlatíčko. Miluju tě.“

„Já tě taky miluju.“

Ellie zvedla ruce, dala si je k ústům a nahlas zašeptala, „Taky vás miluju, pane Douglasi.“

Odložila jsem telefon a vyhodila Ellie z kanceláře, abych mohla udělat nějakou práci. Nebyla pryč ani deset minut, a znovu se ozvalo zaklepání na dveře.

„Nedám ti jeho číslo, Ellie! Jdi pryč!“ zavolala jsem a snažila se nesmát.

Dveře se pootevřely, a Andy strčil hlavu dovnitř. „Ahoj.“

„Och, sakra!“ Posadila jsem se rovně. „Promiň, myslela jsem si, že jsi Ellie.“

Zasmál se a zvedl jeden koutek úst, když se opřel o rám dveří a dali si druhou ruku do kapsy. „Bez problému. Čí číslo nedáš Ellie?“

„Och. Mého otce.“ Protočila jsem oči a zavrtěla hlavou, když jsem mávla rukou. „To nic. Jen jsme blbly.“

„Dobře.“ Usmál se. „No, jen jsem chtěl popřát dobré ráno a zkontrolovat tě. Potřebuješ něco?“

Posledních pár dní bylo jako smršť, od získání pracovní nabídky v baru k odchodu od Leightonů a začátku v Shaw Management. Všechno vypadalo, že se pohybuje hyper rychlostí. Teď, když jsem konečně seděla a měla šanci se poprvé zhluboka nadechnout, všimla jsem si, jak atraktivní Andy skutečně je, zvlášť v obleku. Nebyl typ chlapa, kterého zahlédnete přes místnost plnou lidí a nemůžete z něj spustit oči; byl plíživě-útočně sexy. Byli jste připravení popsat ho jako obyčejného, nudného tátu, který vezme děti o víkendu na fotbal, a pak se ukáže ve vaší kanceláři v úterý ráno a na sobě ostrý, tmavomodrý oblek, který způsobí, že vám okamžitě vyschne v puse.

Ježíši, Dani. Na něco se tě ptal. Odpověz mu!

„Ne, zatím dobré. Ale ještě je brzo.“ Usmála jsem se, najednou nervosní z jeho přítomnosti.

„Dobře. Kdybys mě potřebovala, víš kde hledat.“ S tím se usmál a zabouchnul mé dveře, zatímco já zírala na obrazovku svého počítače a čekala, až se můj pulz vrátí k normálu.