Entangled - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Dobrý bože, Claude, buď opatrný!“ Daniele se se zavrtěním hlavy naklonila nad zábradlí. „Zase si vyhodíš záda, ty tvrdohlavý mezku.“

„Mohla jsem požádat syna pronajímatele, aby pomohl s vynášením krabicí,“ řekla Cara, která byla o dvěma kroky výš, než její teta.

„Můžete laskavě vy donnas sklapnout? Vykašlete se na to,“ vyštěkl Claud dole na schodišti. „Jsou to jen jedny zkurvené schody a postýlka. To můžu zvládnout sám.“

Daniele si povzdechla. „V naší blízké budoucnosti vidím návštěvu na pohotovosti.“

„Ach, prostě běž a laskavě otevři dveře bytu!“

„Dobře, jen si záda znovu vyhoď! Je mi to ukradené.“

Cara věděla, že Daniele to jedno nebylo.

I když její teta na chodbě s odfrknutím držkovala, i tak se stále s obavami ohlížela přes rameno, aby viděla, zda její manžel šel. Cara se naklonila přes zábradlí a uviděla, jak se strýc, zatímco zíral na postýlku, škrábal na čelisti.

„Dojdu pro syna pronajímatele, aby pomohl,“ řekla svému strýci.

„Měl jsem syna, aby pomohl, ale kde je teď, Caro?“

Mlčky zírala na svého strýce, nejistá, jak na to odpovědět. Neměla ani ponětí, kde Constantino byl. Nebyl žádný pohřeb, žádný obřad, nic, co by naznačovalo, že byl mrtvý, ale její strýc mluvil o Constantinovi tak, jako by byl  někde pohřbený nebo ležel mrtvý ve škarpě.

„Takže chceš, abych ti pomohla, nebo ne?“ zeptala se.

„Ne, děvče. Ne.“

„Zia měla pravdu. Jsi tvrdohlavý mezek.“

„Používá to slovo jen proto, že je až příliš zdvořilá, než aby mě nazvala kreténem!“ zakřičel Claud, zatímco Cara následovala cestu, kterou se vydala její teta.

„Nejsem tak zdvořilá, ty zasraný kreténe.“

Byla vděčná za to, že její teta a strýc byli tak sladcí, že jakmile už nemohla skrývat skutečnost, že byla těhotná a byli těmi prvními lidmi, kterým to řekla, jí pomohli vyzvednout věci pro dítě. Jako druhému to řekla svému bratrovi.

Z obou směrů následovalo mnoho otázek. Aby byla spravedlivá, ve výsledku se Tommas zeptal na mnohem méně otázek než její teta se strýcem. Otázky ohledně otce dítěte nebo ohledně toho, že jí do absolvování zbývalo jen pár měsíců. To je vedlo ke skutečnosti, že se dítě narodí brzy po, nebo krátce před promocí. Pak ještě více otázek ohledně otce dítěte.

Cara předpokládala, že ty otázky, vzhledem k okolnostem, byly normální. Na některé konkrétní otázky se rozhodla neodpovídat, na další poskytovala jen vágní odpovědi.

Rukou si pohladila své bříško ve dvacátém osmém týdnu těhotenství, aby uklidnila lokty svého nenarozeného syna, kterými ji šťouchal přímo do orgánů. Ve svém bytě Cara zjistila, že teta už přesunula pár kousků malého nábytku z chodby, aby bylo jednodušší dostat postýlku do místnosti, která dřív sloužila jako ložnice Ley.

Cara se konečně dostala k jejímu vyklizení.

Koneckonců, měla pro to důvod.

„Zbytek věcí do pokojíčku bude dodaný později,“ řekla Daniele, „takže alespoň pro zbytek nábytku nebudeš potřebovat nikoho, kdo by ho vynosil.“

Cara souhlasila. „Díky za to všechno, Zia.“

„Nemusíš mi děkovat, Caro. Tvrdě pracuješ a já vím, že budeš dobrou matkou, takže si zasloužíš veškerou pomoc a cokoliv dalšího, co můžeš získat. Věř mi.“ Daniele se vrátila zpátky ke své práci a jako náhodně se zeptala: „Samozřejmě, že bys mohla dostat spoustu pomoci ze strany otce dítěte.“

Cara se podívala na tetu, a když odpovídala, snažila se neznít příliš hrubě: „Zia, jsem si jistá, že mi pomůže, ale právě teď to zvládám sama. A jsem s tím v pořádku, přesně tak, jak jsem ti to řekla už mnohokrát. Otec dítěte je moje věc. Respektuj to, prosím.“

„Dělám si o tebe starosti, Caro, to je všechno.“

„Jsem naprosto v pořádku, Zia.“

„Ano, ano, já vím. Stále to říkáš.“ Daniele směrem k ní mávla rukou. „Běž zkontrolovat svého strýce a ujisti se, že na schodišti nedostal infarkt.“

Cara položila kabelku a telefon na gauč a pak zamířila ven, aby udělala to, co teta chtěla. Právě, když dorazila na konce chodby, Claud konečně dotáhl velkou krabici ke dveřím schodiště.

„Vidíš, podařilo se mi to v pohodě,“ zamumlal Claud.

„A celou cestu jsi u toho funěl, hekal a rudnul,“ souhlasila Cara.

Její strýc po ní střelil ošklivým pohledem, ale raději neodpověděl.

„Myslím, že pro dnešek stačí dostat to jen do ložnice,“ dodala s úsměvem. „Není potřeba, aby ses mučil ještě tím, že bys dneska postýlku sestavoval.“

„Kdo ti to udělá, Caro?“ zeptal se Claud, který tahal krabici chodbou do jejího bytu. „Gian? Nebo možná jeho bratr?“

Cara ztuhla, otočila se ke strýci zády. „Co jsi to právě řekl?“

„Nic. Jen jsem přemýšlel nahlas. Nic to nebylo.“

Pomalu se otočila. „Nebylo to nic - konkrétně jsi řekl jméno, aniž bych ti dala důvod, proč ho použít, takže proč jsi to udělal, Zio?“

Claud si přejel přes obličej rukou, čímž si z čela ve stejný čas zároveň účinně setřel pot. „V tomhle byznysu slova kolují, myslím mezi námi mafiány. Stalo se, že vím, že jsi občas měla návštěvu od bossových mužů a také vím, že jsi byla loni, než jsi vyrazila na výlet do Chicaga, s ním tu a tam vídána venku.“

„Takže?“

„Také vím, že jsi ho před pár měsíci navštívila ve vězení, Caro.“

Ve snaze zůstat v klidu zatínala zuby.

Nefungovalo to.

„ Zio, tohle není tvoje věc,“ řekla pevně.

„Máš pravdu, není. A když jsem volal tvému bratrovi, abych s ním probral tvé současné nesnáze, řekl mi to i on.“

„Ty jsi volal Tommasovi?“

„Zklidni tón svého hlasu,“ vyštěkl strýc.

Cara při tom, jak se na ni muž obořil, napřímila.

Ser. Na. Ty. Sračky.

„Nejsem v nesnázích. Jsem těhotná a s kým a jak to vyřeším, je jen čistě moje věc.“

„Vím, že otcem je Gian Guzzi, Caro. Nebo mám z dobrého důvodu dost silné podezření na to, abych použil jeho jméno. A s ohledem na tvoji reakci se nepletu. Řekni mi, že se mýlím.“

„A co když je to on?“

„Je to ženatý muž!“

„Myslíš si, že to nevím?“ Vykřikla a rozhodila ruce. „Já to vím, Claude!“

„Uvažovala jsi o tom, jak těžká bude tahle cesta pro tebe a dítě?“ zeptal se její strýc tiše. „Být milenkou mafiána a mít dítě bastarda, které se ti narodí jako Goomah? Uvažovala jsi o tom vůbec?“

Cara ucítila za očima důvěrně známé píchání, které jí signalizovalo slzy, jen hrozící spadnout. Potlačila je a třes rukou se rozhodla skrýt tím, že si je dala v bok.

„Vím, že jsem udělala rozhodnutí, které by možná všichni ostatní neudělali,“ odpověděla Cara nízkým tónem hlasu a s kamenným výrazem ve tváři, „a vím, že to nebude snadné, ale neházej na mě tahle slova jen proto, že jsou to ta, která chtějí všichni ostatní používat. Vidíš jen to, co je na povrchu a jak to zvenčí vypadá, ale zbytek tě nezajímá. Nezajímají tě detaily ohledně mě, jeho, nás, nebo o tom proč. Takže to také znamená, že mi nebudeš říkat všechna ta označení kurva. Ne ohledně toho, co dělat, jak tuhle situaci zvládnout nebo cokoliv jiného ohledně mě, mého dítěte, jeho otci nebo o tom, co bych měla dělat se svými pocity. Vezmi si svůj názor a strč si ho do - “

„Caro,“ vykřikla její teta tiše za ní.

Otočila se a našla svou tetu stát jen o pár metrů dál. Daniele bez pochyb slyšela každé jednotlivé slovo.

Cara prošla kolem tety a při tom řekla: „No, tak to máš. Teď víš, kdo. Je to tak pro tebe lepší, Zia?“

Daniele nic neřekla.

Nemusela.

Cara odpověď znala.

Ne, nebylo to lepší.

**********

Cara zabořila vidličku do nádobky plné nudlí, zpravodajský program v televizi přitom rekapituloval hlavní zprávy dne. Zkontrolovala její telefon a zahlédla novou zprávu od Giana, tu, která představovala odpovědi na její poslední informaci o stáří dítěte.

Jako jméno se mi líbí Marcus, napsal Gian. Je to moje prostřední jméno a zároveň i jméno tátova dědečka. Rodinné jméno.

Cara pomyslela na to, že odpoví, ale rozhodla se, že to udělá až poté, co se nají. Právě v okamžiku, kdy měla ústa plná nudlí, se na obrazovce objevil záběr Giana. Nový Zločinecký Boss Rodiny Guzzi Propuštěn, bylo uvedeno na titulku ve spodní části obrazovky. Pro Caru to nepředstavovalo extra novinku, Dobrý měsíc už znala datum Gianova propuštění a odpočítávala dny. Díky posledním informacím od Chrise věděla i to, že dřív, než by se s ním mohla vidět, by Gian potřeboval pár dní být nenápadný a nebudit pozornost. Skutečně vše záviselo na okolnostech.

Cara chápala i to.

To, čemu nerozuměla – nebo když se to tak vzalo, se jí nelíbilo – bylo to, že viděla záběry Giana čerstvě propuštěného z vězení, kdy mířil do něčeho, co vypadalo jako restaurace, s manželkou zavěšenou na paži.

Pak se záběr změnil.

Gian vystoupil z auta, přešel na jeho druhou stranu a pak pomohl vystoupit své ženě. Ona ho políbila na tvář, na hlavě červený klobouk s širokou krempou, který ladil s barvou jejích střevíčků a šatů, a který jí skrýval dobrou polovinu tváře, ale ne dostatečně.

Cara od okamžiku, kdy viděla ty svatební fotografie, nedokázala zapomenout na to, jak Elena vypadala. Ten pohled se jí vypálil do zatracených sítnic.

„Gian Guzzi, zjevný dědic a nový šéf zločinecké dynastie Guzzi byl dnes propuštěný,“ řekl komentátor. „Při jeho propuštění jsme nebyli schopni domnělého dona vyzpovídat. Policie tvrdí, že vyšetřování nadále pokračuje. On se přesunul přímo z vězení do restaurace,  kde se setkal se svým tchánem, jeho žena ho při tom následovala. Guzziho tchán, Gabriel Canali, je dalším známým gangsterem z Ottawských organizací, vůdce klanu Camorra, a i on byl nedávno propuštěný z vězení.“

Komentátor pokračoval v mluvení, ale Cara vypnula televizi a snažila se soustředit, aby snědla své jídlo, ale chuť ji už přešla.

Cara nechtěla být žárlivá,  jen protože viděla Giana s jeho ženou, a ne se sebou. Nechtěla cítit iracionální zlobu, kdykoli by nějaké zpravodajství zmínilo něco o Eleně.

Neměla právo tyhle věci cítit.

A přesto je cítila.

Cara potlačila své podráždění a zbytečnou žárlivost tím, že rukama přejela po pohybech svého nenarozeného chlapce. Každé malé kopnutí a úder ji trochu uklidnil.

Nebylo nic jiného, co by mohla udělat.

Caru z jejího omámení vytrhlo hlasité zaklepání na dveře bytu. Nečekala žádnou návštěvu.

Když se klepání stalo o něco vytrvalejší, Cara rychle vstala z gauče a vydala se směrem ke dveřím. „Okamžik, už jdu.“

Otevřela dveře a za nimi našla neznámou starší ženu. Dlouhou chvíli na ženu jen zírala a vnímala její popelavě blond vlasy, zelené oči a to, jak se při pohledu na Caru neustále lehce usmívala. Ženin pohled sjel k Cařinu lehce zakulacenému bříšku a pak stejně rychle vylétl zpátky k jejímu obličeji.

„Moje, ty jsi tak nádherná, že?“ zeptala se žena. „Vždycky měl oko na ty, které by mohly vyčnívat v davu. Věřím, že je to proto, že nikdy nikdo nenaučil ani jeho, jak se do něj vmísit. Vždy musel být vepředu, přímo uprostřed první řady. Princ, který čekal, že bude králem.“

Cara držela dveře, nejistá, zda je chtěla zavřít nebo ne. „Znám tě?“

Vypadala povědomě.

„Jsem si jistá, že za jiných okolností bychom se velice dobře znali,“ řekla žena tiše. „Jsi Cara, že? Cara Rossi?“

„Jsem nebezpečně blízko tomu, abych tyhle dveře zabouchla,“ varovala ji Cara.

Žena se zasmála. Díky tomu smíchu a způsobu, jakým se jí při něm změnily rysy, si Cara pomyslela, že by možná měla vědět naprosto přesně, kdo tahle žena byla. Mohlo to být i díky francouzskému přízvuku, který zbarvoval ženina slova, co Caru vedlo k její domněnce.

Ale ta žena by sem nepřišla, že ne?

Nevyhledala by Caru, že ne?

Koneckonců, Cara byla děvka, milenka, kus hovna u zadku. Nebyla hodna rodinného jména, nemohla sedět vedle svého muže v kostele a samotná její přítomnost by pro některé znamenala špinavé slovo.

Jistě, že by ta žena za Carou nepřišla.

Rozhodně ne.

„Celeste Guzzi, Gianova matka,“ řekla žena a znovu se jemně usmívala. „Ráda se konečně setkávám se ženou, o které jsem před téměř rokem slyšela všechny ty fámy. Když jsem se zeptala, Gian neřekl ani ň. Mimochodem, tvoje teta je mou starou kamarádkou.“

„Ach,“ řekla Cara hloupě.

„Myslela si, že bych se s tebou možná ráda setkala.“ Celeste znovu upřela pohled na Cařino bříško. „Ze zřejmých důvodů, srdíčko. A měla pravdu. “

„Ne, že bys mi dala důvod myslet si to, ale co chceš? Říct mi, abych zalezla někam do díry?“

Celeste se zamračila. „Vůbec ne, drahá.“

„Omlouvám se, ale je to automatická reakce.“

„Chápu proč.“

Cara ustoupila a otevřela dveře bytu o trochu víc. „Chtěla bys jít dál a dát si možná čaj nebo něco podobného?“

Celeste přikývla. „Oui, myslím, že bych ráda.“

„Ví Gian, že jsi tady?“

„Ach, ne.“ Když Celeste vešla do bytu, zasmála se. „Chci počkat, až se uvidíme zítra u snídaně. Teď toho budeme mít tak moc o čem mluvit.“

Cara zezadu střelila pohledem po Celestě. „Nejsem si jistá, zda tím myslíš, že to je dobrá nebo špatná věc.“

„No, obojí. Chápu tu příšernou situaci, ve které se můj syn ocitl, a to nejen s tebou. Mezi jeho dědečkem, všemi pravidly a očekáváními, které na něj během let házeli a pak jeho manželka…“

„Nejsem si jistá, zda o ní chci cokoli vědět,“ řekla Cara a snažila se, aby to neznělo otřepaně.

Celeste pokrčila rameny, jako by chtěla říct: dělej, co chceš. „Možná, že by ses měla o Eleně něco dozvědět, nebo alespoň se dozvědět, proč je s mým synem tam, kde je. Kéž by se před lety, když se vzali, víc lidí dívalo pod povrch, nebo tomu vůbec věnovali pozornost. Nikdo o tom nepřemýšlel a není divu, že se ocitl…“ Podívala se na Caru a pak dodala: „Není divu, že se ocitl v téhle situaci. Než muž nebo žena začnou nakonec hledat něco – nebo někoho – kdo by zaplnil tu prázdnotu - musí být v každém aspektu svého života tak nešťastní.“

Cara zapnula rychlovarnou konvici. „O tom jsem takhle nikdy nepřemýšlela.“

„Ty ji neznáš. Elenu, chci říct,“ řekla Celeste. Její předpoklad byl na místě. „Ale není ani na mně, abych to řekla.“

„Je na tobě být tady?“

Starší žena s odpovědí ani na okamžik nezaváhala. „Ne.“

„Ale i tak jsi tady.“

„Jsem tady, Caro.“ Celeste se usmála ještě víc. „Teď mi pověz o mém prvním vnoučeti.“

***********

Cara v obchodě zírala na vaničky zmrzlin umístěných v mrazáku a snažila se rozhodnout, jakou příchuť – nebo spíše příchutě - si chtěla koupit. S pokrčením rameny vytáhla pár mini vaniček a vložila je do svého košíku. Pokud by se nemohla rozhodnout jen pro jednu příchuť, zkusila by je všechny.

Vítězství, pomyslela si Cara.

Těhotenství nebylo vtip.

Ani pozdně na noční chutě.

„Nevíš, zda je tohle dobré?“

Ta otázka přišla z místa odněkud po levici Cary. Byla zabraná do svého úkolu dostat i tu poslední, ale nejdůležitější věc na svém seznamu potravin, a nevěnovala pozornost svému okolí.

Cara našla ženu, které hlas patřil, a najednou byla zatraceně blízko tomu, aby ztratila rovnováhu. Elena Guzzi.

Elena byla jen o dva centimetry vyšší než Cara, ale pravděpodobně jen díky nebesky vysokým podpatkům, které měla na nohou. Rozhodně nevypadala oblečená tak, že by jen vydala nakupovat potraviny. Na sobě měla černý kabát v délce ke kolenům a tužkovou sukni s topem z béžového trenčkotu. Make-up měla bezchybný - bezvadný, ani málo, ani moc. Dokonce i její blond vlasy spadaly přímo rovně dolů na záda, a ani jeden zbloudilý vlas se nezatoulal mimo své místo.

Byla nádherná.

Dokonce dokonalá.

V jejích očích byl přesto chlad.

Cara ji okamžitě poznala, ale Elena se na ni dívala, jako by neměla ani sebemenší ponětí o tom, kým byla.

„Já - omlouvám se?“ podařilo se ze sebe Caře dostat, když se konečně dostala ze svého šoku.

Elena se naklonila nad Cařin vozík a přitom u boku balancovala se svým vlastním košíkem, ve kterém nebylo nic jiného než víno. „Právě tohle - arašídové máslo. Je dobré?“

„Ach, tohle ano, ale co se týče zbytku, to netuším.“

„Dobře. Arašídové máslo mám ráda.“ Elena obešla Cařin vozíku, zdánlivě nevšímavá k tomu, že byla jako moucha sledovaná pod mikroskopem. „I když si nemyslím, že pro to, abych si ho dala, mám tu samou výmluvu co ty.“

„Prosím?“

Elena ukázala na Cařino bříško, které vykukovalo pod rozepnutou bundou. „Pokud ti nevadí, že se ptám, jak daleko jsi?“

Ach bože.

Cara nechtěla vést tento rozhovor s manželkou svého milence, zvlášť když vzala v úvahu, že ta žena nevypadala, že by věděla, kým sakra byla ona sama. Nebylo to díky tomu na jisté úrovni ještě horší?

Mířila do pekla.

„Za pár dní dvacátý devátý týden,“ řekla Cara tiše.

„Tedy skoro už u konce. Chlapeček nebo holčička?“

„Chlapeček.“

Elena se usmála, ale Cara nemohla nevšimnout, jak nepravdivě byl úsměv cítit. Rozhodně vypadal dostatečně vřele, ale ta ledovost v Elenině pohledu byla jen stěží skrytá. Cara přemýšlela, zda to byla prostě jen část toho, čím byla Elena uvnitř své duše - neustále chladná, vždy vzdálená.

Cara tak jako tak neměla právo ohledně takové věci co spekulovat.

„Už jsi přemýšlela o nějakých jménech?“ zeptala se Elena, když si dala do svého košíku pár krabiček se zmrzlinou.

„Ehm, jeho otci se líbí Marcus. Myslím, že je to rodinná věc. Ještě jsem na to neřekla ano ani ne.“

Cařin rozpačitý tón hlasu nezůstal bez povšimnutí.

Elena po ní střelila omluvným pohledem. „Pane bože. Tak moc se omlouvám. Asi si myslíš, že jsem nějaký podivný slídil nebo něco takového, když se v obchodě s potraviny náhodně vyptám cizinky na její těhotenství. Skutečně to nemyslím zle. Děti ve mně prostě vyvolávají zvědavost, stejně tak, jako těhotenství.“

Cara moc dobře věděla, že bude lepší se neptat, díky čemuž by dostala možnost tenhle hovor ukončit. Věděla to, ale i tak se zeptala. „Proč?“

„Přišla jsem o dítě, téměř před čtyřmi roky, krátce poté, co jsem se provdala za svého manžela. Nebyli jsme schopni… no, víš. “

V Cařině hrudi se těžce uložila provinilost spojená se zahanbením, a ze srdce jí vyháněly veškerý zatracený život.

„To je mi líto,“ řekla Cara chabě.

Co jiného by mohla říct?

Omlouvám se za to, že mě tvůj manžel zbouchnul?

Elena se na ni široce usmála, jako by její přiznání neznamenalo vůbec nic, a stejně tak ani Cařina lítost. „Dobře, užij si zmrzlinu a měj skvělý den.“

„I ty.“

Cara sledovala, jak Elena zmizela někde v uličce. Byla to ta nejpodivnější, nejnáhodnější interakce jejího života.

A ještě horší byla skutečnost, že Cara dokonce ani nevěděla, zda to byla náhoda.

********

Když se Cara snažila dostat skrz hlavní dveře ve svém domě, v jedné ruce a paži balancovala se čtyřmi pytli s nákupem potravin. Jeho přítomnost ucítila ještě dřív, než před ní vklouzl a promluvil na ni. Snadno z jejího sevření vyprostil všechny pytle a beze slova jí na tváři přistál sladký polibek.

Kolem pasu jí vklouzla jeho ruka a Cařino tělo reagovalo tak, jako by si myslelo, že se její duše právě dostala do nebe. Přitulila se do Gianova objetí a on ji znovu políbil na tvář.

„Co jsem ti říkal, mon ange?“ Pohledem ji přejely jeho důvěrně známé, uklidňující tmavé oči a pak se vrátily k obsahu jejích pytlů. „No tak, řekni mi to.“

„Co?“

„Když něco potřebuješ, Caro.“

„Giane, nepotřebuji nikoho, kdo by za mě sháněl potraviny. To můžu zvládnout -“

„Tak si s sebou vezmi někoho, kdo by ti všechny ty sračky pomohl odnést, lásko.“

Cara pokrčila rameny. „Ukázal ses. Všechno je v pořádku.“

Gian si povzdechl a rychle ji políbil na čelo. Cara se usmála a v ten samý okamžik se jí podařilo otevřít vstupní dveře. Oba rychle vklouzli do budovy a Gian ji vedl. Rukou ji stále pevně svíral kolem pasu, svou dlaň měl skrytou pod jejím kabátem a položenou na jejím velkém bříšku.

„Nečekala jsem tě tak brzy,“ řekla, zatímco stoupali do jejího patra.

„Měl jsem přijít dřív,“ odpověděl. „Do cesty se mi postavilo pár věcí.“

„Jako co?“

„Život,“ řekl Gian hrubě, „a abych byl upřímný, nic, na čem záleží.“

Jakmile byli oba bezpečně ukryti v Carinině bytě, ustoupila o krok zpět a nechala Giana, aby všechny potraviny odložil. Ani na okamžik u toho nezaváhal, vkládal věci do jejích skříněk, jako by tam žil tolik let, jako ona sama. Skutečně dával pozor a nic nezapomínal.

Aspoň ne to, co se týkalo jí.

„Chci se za něco omluvit,“ řekl Gian, hlas měl díky hlavě strčené v mrazáku, kam ukládal vaničky zmrzlin, tlumený.

„Za co?“

„Onehdy večer se tu objevila moje máma.“

Cařino napětí se přetavilo do zasmání. „Je to úžasná, zajímavá žena.“

„Báječně zajímavá je jen jeden ze způsobů, jak to říct.“ Gian zavřel dveře mrazničky a podíval se zpátky na Caru. „I tak bys neměla být postavena do této pozice. Měl jsem jí to říct jako první a pak -“

„Máš pravdu, měl jsi to udělat.“

Gian přikývl. „Dala mi to najevo. Opakovaně.“

„Líbí se mi.“

„I ty se jí líbíš,“ odpověděl s úšklebkem. „Věděl jsem, že to tak bude, tuším jen, že tu bylo všechno ostatní, o čem jsem nevěděl.“

Všechno ostatní, jako jeho žena.

Cara si pomyslela, že Gianovi řekne, že narazila na Elenu, ale nakonec se rozhodla to neudělat, protože jaký by to mělo smysl? Jeho žena ji zjevně nepoznala a neudělala nic špatného nebo hrubého. Co se toho týkalo, nebyla Cara tou špatnou, už jen díky tomu, že byla těhotná s Eleniným manželem?

Setkání bylo náhodné. Nic víc, nic míň.

I když Cara měla jiné otázky.

Věci, které chtěla vědět.

„Giane?“

„Ano, amore?“

„Proč ses s ní oženil? Proč s ní, Giane?“